24 června, 2024

Děkuji za krásný rok

Člověku se až nechce věřit, že to bylo teprve před rokem, co mě poprvé propral Jeník Cemper a já si následný mediální hnojomet nevyložil jako signál k ústupu a místo zavření blogu a návratu k rádlu a hroudě jsem se dal na blogaření s plnou parádou. Je to teprve rok, kdy jsem poprvé došel k poznání, že nepotřebujeme jen volit lepší politiky, ale musíme za nimi stavět podpůrné struktury, protože je těžké se postavit tak velké síle, jakou představuje EU, bez toho, abyste se mohli opřít o ukázněné voliče, kteří chápou vaše záměry.

Není to ještě ani rok a půl od první velké demonstrace, která zřetelně ukázala, že Alternativa už není bezzubá, beze zbraní a bez prostředků. Už tehdy jsme se uměli svolat bez asistence velkých médií. Tehdy jsme začali plnit sály a začali jsme tříbit naše schopnosti i naše lídry. Původní nadšení někde vychladlo, ale jinde se přetavilo v politické strany i v první alternativní média.

Protestovat začínají i odboráři, naše myšlenky se dostávají k dalším a dalším čtenářům i posluchačům. Před rokem se dost lidí ještě bálo, vyjádřit nám veřejně podporu a opravdu měli strach, jestli na ně nenastoupí nějaké to Rakušanovo komando. Teď z toho už lidé spíš mají srandu.

Liberální vláda sice co měsíc vyhlašovala další a další ofenzívu proti dezinformacím a dezinformátorům, ale všechny dopadly úplně stejně jako ofenzíva na Ukrajině. Byly to ofenzívy, které svět neviděl. Stejně jako ofenzíva tam v Záporoží, dosáhlo se jediného – ukázala se neschopnost dosáhnout deklarovaných cílů. Před ukrajinskou ofenzívou byla ruská armáda před zhroucením. Po ukrajinské ofenzívě se z ní stala druhá nejsilnější armáda světa. U nás také vláda vypadala silnější tenkrát před rokem. Teď už to skoro vypadá, že silnější jsou dezinformátoři… a hlavně… ty potvory vám vlezou všude a strašně rychle se množí.

Jakékoliv veřejné vystoupení našich vládních představitelů bylo jen dalším hřebíčkem do rakve naší líbodémo.

Je to teprve rok…

Přátelé, děkuji vám všem, kteří jste mě na této cestě podpořili a byli na ní se mnou. Děkuji všem, se kterými jsem si mohl podat ruku, ať už na demonstracích nebo v sálech a sokolovnách. Děkuji všem, kteří vystoupili ze své komfortní zóny a nabídli svojí pomoc. Ať už jste přiložili ruku k dílu, nebo jste sáhli do vrecka.

Děkuji Petře Rédové, že se ujala namlouvání mých článků a že to už rok dělá den co den, ať je doma, na dovolené a nebo v Londýně v nemocnici v práci. Děkuji Davidovi Moosovi, že se ujal počítačové stránky věci a občas si se mnou popovídá před kamerou. Děkuji těm, které nemohu jmenovat, ale kteří můj text doprovodí pohyblivými obrázky, odstraní šumy a postarají se, aby se to rozlétlo po sociálních sítích.

Děkuji klukům, kteří se mi starají o Twitter a Telegram.

Děkuji mému bratrovi, který vymyslel název Vidlákovy kydy a postaral se mi o blog. Teď právě dokončuje aplikaci, pomocí které si u mě můžete vyžádát potvrzení o daru. Institut českého venkova má normální IČO, řádně zaregistrované stanovy a akurátně vedené účetnictví. Každý, kdo mě v uplynulém roce finančně podpořil, má možnost si vyžádat potvrzení o daru. Aplikace bude spuštěna s úderem půlnoci 1.1.2024. Doufáme, že už brzy také bude fungovat nové rozhraní Litterate i Vidlákových kydů, které by mělo být uživatelsky přívětivější a autorsky praktičtější. Já vím, slibuju to už dlouho a mělo to dávno být, ale chceme to pustit mezi vás kompletně vychytané.

Děkuji vám, kteří jste byli se mnou, když mi bylo nejhůř, kteří jste mi poslali nějaké povzbudivé psaní. Byli jste to vy, díky kterým jsem vždycky chytil další dech. Děkuji všem, kteří mě v uplynulém roce navštívili a se kterými jsem měl možnost vést debaty… Děkuji vám, co jste se v září přihlásili na můj workshop. Bylo vás několik tisíc a já mohl přijmout jen dvacet z vás. Doteď přemýšlím, jak to udělat s dalšími podobnými akcemi… jsem příliš levičák, než abych prostě stanovil nehorázné vstupné a tím se to protřídilo. Inu… potřebovali bychom hento komunitní středisko.

Rád bych také poděkoval všem, kteří sáhli do kapsy poněkud hlouběji, než by bylo rozumné. Vidlákovy kydy žijí z několikasetkorunových částek. Nejběžnější dar je 500,- Kč. Ale mezi velkým množstvím pětisetkorun se občas objevily částky řádově vyšší. Teď, v posledních dnech roku, bylo takových částek abnormálně hodně. Jako byste mi chtěli do Nového roku udělat co největší radost. Děkuji vám z celého srdce. Bylo to tak štědré, že kdyby to vydrželo ještě dva měsíce, tak v dubnu někde v našem společném komunitním centru opravuju omítky…

Náš národ není ztracen. Jen dlouho spal.

Přeji vám dnes pěkného Silvestra. Přeji vám, ať příchod roku 2024 oslavíte v příjemné a bujaré společnosti. Příští rok nebude jednoduchý. Přivítejme ho s odhodláním.

Váš Vidlák

Přátelé, pokud mě chcete podpořit v mém Vidláckém úsilí a podpořit vlastní národní občanskou společnost, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Každý, kdo pošle alespoň 350,- Kč, může si na oplátku vyžádat knihy, trička, samolepky a odznaky z nabídky.

63 thoughts on “Děkuji za krásný rok

  1. OT – vzkaz pro škebloňa

    Zdar, škeblo!
    Tys prudil o Vánocích, a mně bys to na Silvestra nepřál?
    Nesrsto. – Koš už je plný, k Novému roku tě půdu vysypat.

  2. Tož vážení souputníci, přeji nám všem pevné zdraví, nervy jak špagáty a kopec sil při zdolávání dalšího orwellovského roku Berme to jako test a zkoušku naší odolnosti.
    Každá doba jednou vezme za své i ta současná, doba šílená.
    Zdravému rozumu zdar, šílenostem zmar.

  3. Všem milým kydajícím přeji hodně štěstí v novém roce!
    Ať naše plány roku 2024 přežijí první srážky s realitou. 🎉🥂

  4. Jsem nadmíru potěšen, že i levičák je rád, když mu jiní platí jeho levičáctví. Jen tak dál ke světlým zítřkům a darům!!!
    Že by ty peníze nesmrděli nikomu, ani levičákovi?

    Vidlák jde přesně a rázně ve šlépějích Marxe a Lenina. Zahálka, vyfutrovaná kecy.

      1. Máte samozřejmě pravdu, ale jistě by politici našli způsoby, jak by ty zisky dokázali přesměrovat do jiných zemí.

      1. … copak Vy, Vy mě nepřekvapujete, ale pro Vás to určené zas tak nebylo, neb vím, že to postrádá spisovnou češtinu a hlavně tam není žádej úchyt pro Vaši tolik oblíbenou meditaci a duševno. A taky si laskavě všimněte, že do Vaší oázy porozumění a míru nelezu a nesviním Vám to tam. Asi už to bude tak, že nešlo o útvar, který na něco tady reaguje, ale o úplně jiný slohový útvar, který si délku textu mohl bez Vašeho dovolení snad dovolit …ale nechme toho.

        Já si třeba představuji (to se snad ještě smí, nebo i to je zakázaný?), že p. Vidláková si mezi obstaráváním dětí a zvířátek třeba taky někde doma v klidu touží sednout, dá si vánočku s kafem a třeba si jen tak z nudy či pro zahnání splínu přečte taky něco jiného, než tady většinové duchaplné komenty, nebo, aby se o sobě dozvídala, jaká je hrdinka, když to vydrží s Vidlákem. Třeba něco také tuší o čůrcích potu stékajících po páteři do kalhotek. Nebo taky třeba ne a prostě toho Vašeho Jiráska přeroluje.

        No a jako má být co?

        Nevěřím totiž, že p. Vidláková je hloupá a že neví k čemu je rolovací kolečko myši a svoboda volby. Věřím, že ona si už nějak poradí i bez Vašeho smajlíkového šťouchance! Já jsem ji slušně předem upozornil, že doufám, že se jí neudělá špatně = její riziko, pokud si to přečte, nemyslíte?

        P. S.
        nebo jsem se blbě koukal a tady někde je snad uveden soukromý mail na paní Vidlákovou, abych to moje mohl poslat bez Vašeho dloubání? Nebo snad ona tady Vidláka nečte? Nebo, nedejbože, někdo tady snad dneska očekával či očekává, že Vidlákovo téma typu „hodně zdraví v r. 2024“ sebou přinese nějakou neočekávaně-převratně-nosnou myšlenku, která by ostatním i mně mohla signalizovat, že bychom měli reagovat stručně, jasně a krátce? V tom případě se pak Vám (a nejen Vám), vážený pane Alefe, hluboce omlouvám.

        1. O nic nejde – jen o to, že mám přístup do administrace a postřehl jsem, jak jste si trpce postěžoval na nepřítomnost vašeho spisu mezi ostatními příspěvky. Tak jsem ho v rubrice „Spam“ našel, přeroloval, bylo to asi pět obrazovek, a stiskl tlačítko „Schválit“.

          Ale kdybyste chtěl, zase ho vrátím do spamu – stačí říct/napsat 😀

    1. Ale četl, příteli, četl.
      Jsou tací, co vědí, co číst a co rolovat.

      Přeji úspěšný rok 2024, Vám i nám všem.
      L.

  5. Přeji do příštího roku:
    Vidlákovi úspěšné projekty a větší vidle pro kydání.
    Jeho rodině trpělivost a nervy jak lodní lana.
    Čtenářům a posluchačům MSM znovunalezení umění čtení mezi řádky (i když tady si moc iluzí nedělám).
    Diskutujícím zde na literátních kydech více pokory a úcty k názorům druhých – a nezapomeňte i na ta kolečka co mají myši, já jim říkám „trolečka“. Vím, je občas těžké se udržet a nereagovat.
    A pokoj všem lidem dobré vůle.
    Kavarníkům, libtardům, chciválkům a všem co pomáhají svou lhostejností udržovat ten (nejen fialový) chlív nepřeju nic, je to plýtvání energií.

    1. Ano,libtardům nic nepopřejeme,nezaslouží si to,jsou nám lhostejní.Ovšem my dezoláti jim lhostejní nejsme,nám ze svého pohledu lepšolidství přejí mory a cholery.Tak jsou morálně na výši.

  6. No, každej se tady můžete přetrhnout z Vidláka. Já pro změnu napíšu paní Vidlákový, když má z těch svejch miroslavickejch evangelíků tu depku! Jen doufám, že se jí z toho mýho nepřitíží, což opravdu není mým záměrem.

    A ještě bych chtěl říci, že třeba já niky k životu nepotřeboval žádnej sbor, natož evangelistickej.
    No, a k tomu úletu Vidláka o “dělání si přátel z nepřátel“ = dyť to má z první ruky, když jeho paní “nastavila tvář “, jak se píše v Knize v tom jejím sboru. Víte, vono de vo to, aby se ta snaha o “předělávání nepřátel“ zase nezvrtla v to poplyšácký, že “nejsme jako voni“ a fůru těch keců vo tý “pravdě a lásce“ kolem toho!!!… jestli si tedy ještě pamatujete a jak si to nyní vyžíráme až do mrtě! K tomu se dá jen odkázat na přítele Lexe pod tím článkem a víc už není třeba dodávat. Ty Vaše evangelíky buď prostě vydejcháte, paní Vidláková, nebo taky ne … to je asi tak všechno, co s tím naděláte, ale na to jednou přídete sama!

    Ale vo tom sem nechtěl psát, proto přehoďme veksl.

    Jsem totiž rozhodnutej, že příští Štědrej den k Vám přivezu mý smrady, když tedy máte, jak manžel píše, to sociálně-náboženský vzdělání a cítění a tolik zkušeností s vašimi dětmi. Já Vám za to zaručuju, že na ty Vaše evangelíky v Miroslavi úplně zapomene … a tak Vám posílám předochutnávku:

    Blbíš a pytel blech aneb jak sem zase potkal Vřídlo.

    Dyť to sama znáte! Kdo má děti a vnoučata ví, že to s nima je před Ježíškem jak s pytlem blech a že se můžete umluvit a stejnak to k ničemu nevede! Jenže, co s tím, když není po ruce paní Vidláková, že jo? Už od božího rána se vám děcka pletou pod nohama a to tak, že už kolem oběda toho má každej tak akorát dost. Hlavně ženský, na kterejch spočívá břímě štědrovečerní večeře. Všichni sou z rozjívených dětí už na budku a o nějaký vánoční pohodě si každej může zdát. Copak já, já se ukrejt před dětma dokážu, ale ženský? Ty nejsou z toho mužskýho žebra vod přírody na to dělaný … ani … no, přiznejme si to … ani dost chytrý. To je furt: “Broučku uhni, nepleť se mi pod nohama“ … prostě samý: … „ňu ňu ňu a ťu ťu ťu“ a ti rozjívenci si stejnak jedou dál to svý.

    A tak se i letos stalo co každej rok, kdy sem odlovil poslední nedočkavý a rozjíveně rozhicovaný děcko, voblík ho do nepromokavýho (taky u Vás tak hrozně pršelo?) a nacpal je všechny do auta. Když sem se konečně celej uhoněnej a zpocenej konečně uvelebil za volantem, tak sem k potomstvu pronesl tuto řeč:

    “Nechci už slyšet jediný slovo, vyžaduju naprostou kázeň, pojedeme pít varský prameny, aby štědrovečerní kapr dobře plaval … a když budete hodný, tak v rámci tý pitný kůry vám všem koupím teplou oplatku a za odměnu svezu lanovkou …“ a v duchu sem si říkal: „…tedy, pokud se mi zase neztratíte jako posledně.“

    Tý ještě školou nepovinný i tomu letošnímu prvňáčkovi sem pro všechny možný i nemožný situace (hlavně pro jistotu) strčil do kapes cedulky se jmény a adresou. Furt totiž sázím na dobrý lidi, že by mi je stačili přivést, než Ježíšek začne nadělovat dárky.

    No a tak sme vyjeli.

    Nevyjel sem však ani na hlavní a zezadu auta se ozvalo: “Já chci kakat.“ To už sem se začal více potit v předtuše tušenýho až ták, že sem cejtil, jak mi čúrek potu pomalu a jistě stýká po páteři do trenýrek. Zařadil sem couvačku a takřka kontinuálně zase předával u domovních dveří nejmladšího ukakance její mamince. Ta ji úplně bez řečí a kupodivu s láskou zase svlíkla z toho potápěčskýho ustrojení a odváděla na WC. Koukal sem, jak ta malá cupitá vedle maminky(= mý dcery) a říkal sem si, co mi to jen připomíná. Prostě „jabko nepadlo daleko vod stromu“ (… i s tím kakáním v tý úplně nejblbější chvíli). Dějiny se holt furt opakujou … a pak … né že ne … já bych mohl vykládat!

    Opět vyrážíme (zastávka na stojáka, kdy ten druhej nejmenší potřeboval taky čůrat, se vlastně ani nepočítá, protože my chlapi se s tím nese… nemazlíme, proto taky nikoho nezdržujeme). Když sme už byli asi tak 5 km vod baráku, jen tak mimochodem prohodím k tý nejstarší, s kterou už obstojně cloumá puberta: “Doufám, žes´vzala tu tašku s těma pohárkama?“ Stačil mi však jedinej pohled na její nepřítomnej obličej s bezdrátovejma sluchátkama v uších, čímž nám dávala ostentativně najevo, že tedy vona k nám rozhodně nepatří, a už sem zase řadil zpátečku. Nemusel sem ani sahat na zvonek a ve dveřích stál pro změnu můj syn a podával mi vnučkou zapomenutou tašku s pitnejma pohárkama se slovy: „Doufám, že už je to opravdu naposledy a že to do Ježíška stihnete?“ a se zlomyslností dodal: „… myslím… toho letošního!“ A s úšklebkem zabouchl dveře.

    A tak sme se nakonec přeci jenom dostali k varskýmu Imeriálu a lanovce, kde sem zjistil, že imperialisti (či varští konšelé =vím já?) v rámci hesla VŠE PRO OBČANY vod posledních Vánoc rozestavěli do všech možných i nemožných míst a směrů cedule s jednosměrkama a zákazama stání. No, řekněte, jestli mě po tomhle entrée mohla nějaká blbá značka zastavit? A tak sem haranty vyhnal z auta u první z nich, shromáždil je do jakžtakž pochodovýho útvaru a vykročili sme v ústrety dalším tušeným nástrahám pitný kůry, která začínala jak jinak, než u Vřídla.

    V hale kolonády:
    https://i.postimg.cc/fRTfGtLt/IMG-20161217-173124.jpg
    sme byli takřka sami a kromě toho, že si prvňáček hned opařil ruku, když si nabíral do svýho pítka onen horkej mok, to tam proběhlo všechno celkem bez kolizí. Sotva ta nejmenší vyzunkla třetí pohárek, tak ohlásila, že se jí chce pro změnu zase čůrat. To už mi po páteři tekly regulérní potoky potu, protože kolonádní WC bylo zavřený. Tak sem ji odstrojil opět z toho potápěčskýho a pomohl sem to její TO vyšpulit na okrasnej parkovej pažit vně kolonády a … a bylo vymalováno.

    To už sme se ale celý nalokaný, ale stále ještě všichni pohromadě, přesouvali k stánku s oplatkama. Bohužel, zase je měli jenom studený, čili pro mě nedobrý! Ale dětem to bylo šumafuk, protože v bříškách měly jak v pokojíčkách, neb byly nalemtány horkým Vřídlem. Jak ta smečka dostala oplatky, tak se mi v tu ránu rozutekla. Tedy až na tu pubertální, ta dál dělala, že k nám nepatří a nepřítomně hleděla do dáli bezpečně oddělena od denní reality hudbou, kterou si pouštěla do svý bezdrátový hlavy. Ale co si budem vykládat, furt lepší, než už po okolí rozuteklý ostatní vnoučata, že jo!

    Toho už jednou opařenýho sem zahlídl, jak se zase nebezpečně naklání nad taky horkou přelivovou pitnou vázu Karla IV v Tržní kolonádě:
    https://i.postimg.cc/C1JjPc4Z/IMG-20161217-172432.jpg ,
    tu druhou nejstarší sem už ani nezahlídl, tu třetí sem viděl, jak neohroženě a naprosto samostatně rázuje směr Stará louka a tu nejmenší, tu sem pro změnu viděl na úplně opačný straně Tržní kolonády s už rozmočenou oplatkou v rukavicích, jak nadšeně procházela tou největší a nejhlubší loží za současnýho pádlování tou oplatkou a jak v gumáčkách radostně ve vodě dupe tak, že načančaně-svátečně odění lázeňáci s deštníky se jí obloukem vyhýbali.

    Když sem si opět přiznal, že nemám na to udržet tu smečku pohromadě, tak sem si řekl: „Mám tohle zapotřebí? … seru na to … seru na celej svět!“ a šel sem svýmu diabetikovi ve mně udělat radost do oplatkovýho stánku tím, že sem mu nechal nalejt tradiční třináctej pramen … bohužel jen malej, když sem měl holt tu zodpovědnost a … a konečně taky to auto u Imperiálu.

    Vánoční nálada jakžtakž posilněná tekutou oplatkou však netrvala dlouho, protože ji přebil v mysli náhle vytanutej prachvobyčejnej zbabělej strach z těch zploditelů do všech směrů už dávno rozuteklých smradů, který mi dali na starost. No, co říci, paní Vidláková, ten Váš evangelistickej sbor je proti tomu hadr, prostě se mi neudělalo dobře, když sem si představil, že se mnou doma nebude mluvit ani náš kocour, pokud se mi nepodaří přivést domů kompletní mančaft. Kdo jen trochu tuší ví, že narazila kosa na kámen.

    A tak sem se vzhledem k svýmu věku naprosto nedůstojně rozeběhl směr Stará Louka, kde sem naposledy viděl mizet třetí vnučku. První vnučce sem přes rameno nakázal, aby našla druhou vnučku, ale nebyl sem si vůbec jistej, zda mě vůbec vzala na vědomí, protože koutkem oka sem viděl, jak se vlní v bocích v rytmu ve sluchátkách puštěný hudby až ták, že kolemjdoucí mladíci se za ní otáčeli (mimochodem, tam mi taky došlo, že už TO začlo!!!). O tu nejmenší sem se nemusel bát, ta dál neměnně, vesele a neohroženě kráčela všema kalužema, kolik jen se jich nacházelo kolem Tržní kolonády. Horší ale bylo, že se k ní přidal i náš jedinej mužskej potomek, kterej nakopával svejma holinkama kalužní vodu tak mohutně, že mi začalo dělat starost, jak toho spratka z tý vody dostanu, aniž bych nedostal od vodou potřísněných lázeňáků přes držku.

    Tu třetí vnučku sem dohnal, když mlsně koukala do výlohy proslulý kavárny Elefant, kdy s nosánkem přimáčknutým ke sklu lačně hleděla na čokoládovej zákusek. Byl sem z toho až ták naměkko, že sem nakráčel do Elefantu a milej zákusek jí koupil do papírku se zahanbeným příkazem, že ho musí hned před kavárnou sníst, aby to ostatní děcka neviděly, protože těch pár stovek v pěněžence sem měl připravený jen na oplatky, becherovku, lanovku a případný pokuty Rakušanových ochranářů za blbý parkování. Prostě sem nebyl připravenej ani ochotnej na útratu celýho mýho měsíčního důchodu za ty hříšně drahý elefantský cukrovinky, pokud by je tedy chtěly všechny mý děti. Naštěstí ten zákuseček nebyl pro vnučku žádnej problém, dalo by se říci, že čtyřikrát polkla a jakej zákusek byl a … a tak ji už před sebou ženu zpět směr louže Tržní kolonáda, kde sem tušil, co mě asi tak přibližně čeká. Nemýlil sem se! Ty nejstarší dvě vnučky bezradně vobíhaly kolem kaluží, a protože nebyly voblečený do potápěčskýho jako ti dva v kalužích, nedařilo se jim bráchu a sestřenici z těch ledovejch kaluží vyhnat.

    Když sem v pořadí s tou třetí vnučkou doběhl celej uřícenej, tak sem navoko přísně a hlavně nahlas, aby to i pocákaný kolemjdoucí lázeňáci slyšeli (to pro případ, že by měli nutkání mi právem rozbít hubu): „Okamžitě z těch louží ven!“ . Vnoučata bez řečí z kaluží vylezla a já je přinutil se napít z PETky horkýho Vřídla jako prevenci před nachlazením. Autorita byla tedy zachována!

    A když sem všechny opět shromáždil do pochodovýho útvaru směr lanovka, ocitli sme se před domem U Tří mouřenínů.

    Stačil však jedinej pohled a … a najednou sem přestal vnímat haranty i útrapy dne. Moje mysl se najednou v čase přenesla a já cejtil, jak se zase navracím do mých klukovských let a do dob, kdy už jako mladej muž sem často přespával na litinových lavičkách, kterých tehdy bylo v parcích na obou březích říčky Teplý dost a dost. Tam sem se nad rány probouzel (neptejte se mi proč) do nových letních dnů právě ve chvílích, kdy maličkatý a slaboučký ranní sluníčko svými prvními paprsky probodávalo nadvládu dosud v údolí rozprostřený noci plné stínů, vodních par a horký vodní tříště vulkánu, kterej v hlubinách tepelskýho údolí nikoho nenechává na pochybách, že je to právě on, kdo tu od nepaměti vládne.

    Ten vzduch byl doslova přesycenej vodní párou a bublinkama plynů, který mohutnej gejzír Vřídla každou chvíli chrlil z hlubin země do velký výšky. To všechno se mísilo s čerstvou vůní údolních květů a blízkých lesů. Stačilo jen vystihnout tu správnou chvíli a pořádně se dívat. Ten nikdy nekončící boj tmy a světla před rozedněním. Ta všude přítomná vodní pára, ta bublinkatá vodní tříšť chrlená mohutným gejzírem Vřídla. Ty první nesmělý sluneční paprsky deroucí se vítězně k novým dnům, to všechno bylo doprovázeno přenádhernýma barvama světla a stínů, který se každou vteřinou měnily před očima, jako bych se díval přes ten neúžasnější kaleidoskop světa.

    Tohle všechno mě už jako malýho kluka uhranulo a hluboce poznamenalo. Podobný pocity sem zažíval na Sněžce při východu sluníčka, ale takový drama, jako to dokáže Vřídlo, to zase nebylo. Až mnohem později, když sem myslel, že už na to mám, sem v sobě našel odvahu, doma vyklidil obývák, vyhnal rodinu do kuchyně a týden jsem intenzivně na podlaze v měřítku 1:1 maloval a maloval tu ve mně nastřádanou a hluboce zakořeněnou nádheru, kterou sem v sobě po léta nosil.

    Hotový návrh jsem pak předal k realizaci velice šikovným novoborským sklářům-vitrážistům a ti podle mé malby sestavili tenhle mnou navržený vitrážní triptych:

    https://i.postimg.cc/QdNMF2g1/280720101476.jpg

    aniž by změnili jedinou mou čáru, jedinou mou barvu. Ani nemáte potuchy, jaký sem měl štěstí, že to bylo takřka po revoluci, protože skláři ještě měli přístup k nerozkradeným archivům barevných skel. Přál bych každýmu z vás ten poklad vidět, měli v něm i historický skla, který se už dávno nevyráběly! A protože sem za sebou měl solventního mecenáše, tak „na mě“ skláři nešetřili a do vitráže uřízli a vsadili skla, na který sem si jen ukázal. Když sem přijel na závěrečnou kontrolu a voni ten triptych vystavili a citlivě celej podsvítili, doslova sem si před jejich umem sedl na prdel. Tak to bylo silný. Jako bych se zrovna probouzel na tý lavičce v okamžiku, kdy ještě maličkatý a slaboulinký sluníčko prvními paprsky rozehrává to neskutečný světelný drama v kulisách, který mu poskytlo moje Vřídlo.

    Když byl triptych hotový, celej sem ho zarámoval do měděným plechem obložených rámů výkladců toho domu a …

    … ale to už je jiná kapitola z mýho brožovanýho života .. tak snad někdy jindy … až zase někdy pudu kolem.

    Přeju Vám, paní Vidláková i vám všem tady hezkej příští rok.

    P.S.
    bohužel, současnýmu majiteli domu je evidentně všechno šumák, neboť vitráž je velice necitlivě a blbě podsvícená a to ještě jenom z části:
    https://i.postimg.cc/7Pn7FGpz/IMG-20161223-171925.jpg ,
    takže výsledný dojem je opravdu tristní.

    Škoda … ale i takovej je holt život, co nadělám, že jo!

    1. Blbíši…!!!

      Díky za to kouzelné povídání, nádherný vitrážní triptych a tak vůbec!
      Šťastný a pohodový rok 2024… a hodně zdraví Vám i Vaší rodině, včetně kocoura (a případných dalších domácích zvířátek).

      lujjza

      1. Děkuju vám lujzzo, přeju všem ze starý gardy vše dobrý. Škoda jen, že to tam Bavor zazdil a uděl z toho ČTK!
        Nezbejvá mi, než znovu napsat:
        Škoda … ale i takovej je holt život, co nadělám, že jo!“

    2. Pěkné povídání, p. blbíši. Úplně tu vaši mládežnickou „úderku“ vidím před očima 😀. Vitráž je nádherná. Přeji hezký nový rok.

    3. Blbíši – kouzelné čtení. A klobouk dolů – to bych si nelajzla ( jak se u nás říká). Vzít našich šest vnoučat někam do města. Přeji Vám v novém roce hodně zdraví a pevné nervy s vnoučaty.

  7. Vidláku, diky za Tvé každodenní psaní, vždy se na ně těším a čtu u prvního kafe. Zprávy už nečtu, čtu Tebe, protože to mám už přeloženo do lidského jazyka, se kterým plně souzním a rozumím mu…přeju Tobě, Tvé velké rodině i nám tady všem hodně zdraví a sil do dalšího roku, který bude jistě minimalne stejně výživný, jako ten uplynulý….

  8. Zlatý hřeb.

    Žádná sranda na Silvestra.
    Nabídka je málo pestrá.
    Samý smutný herec-komik,
    pláče Jerry, pláče Tomík,
    vše se pořád opakuje,
    jen politik pikle kuje.

    Na Nový rok bude sranda!
    K televizi sedá banda,
    rozhlas pouští posluchači,
    nenažraní ještě svačí,
    rybář pouští z oka splávek:
    bude mluvit agent Pávek!

  9. Děkuji vám, pane Vidláku, za Vaše kydy, na které jsem se po celý uplynulý rok těšil. Nepamatuju si, že bych s Vašimi názory nesouhlasil. Považuji se za celoživotního pravičáka a přesto mám k Vašim názorům daleko blíže, než k liberálům. Přeji Vám a celé Vaší široké rodině po celý následující rok Boží požehnání, dary Ducha svatého, zdraví a radost, a pokoj v duši. „Vše ostatní vám bude přidáno.“
    A, prosím, nezakládejte novou církev i když je to někdy těžké. To Vám přeje celoživotní katolík Jan Krásenský

  10. Jan Culik v Britskych listech 14.12. narikal, ze maji na uctu jen 13 000, ze z toho nic nezaplati 🙂 Libtardi kdyz maji udelat pro svou hlasnou troubu neco co by je zabolelo ma vlastni kapse, nak se nemaji k cinu 🙂 A doufam ze v novem systemu bude i moznost opravy – korekce chyb dejme tomu 10 minut po zadani prispevku. Ted kdyz se odesle, uz se neda nic delat…

    1. V novém systému voleb, čili že lidi budou volit přimo to co chtějí, co potřebují, to nepude taky hned na otočku za deset minut. Je to proces. Každej podílník volí jednou týdně a jedou na konci měsíce může schválit uzávěrku, v mezičase se dovídá o spoustě jiných potřeb a požadavků, keré nelze jmenovat nulou ani jedničkou. Vycízeluje se z teho hlasování první měsíc. Po dvanácti měsících se vycízeluje, (vyleští plán potřeb). No ale už se jakž takž začne plánovat na deset, padesát sto let dopředu.

  11. Také bych rád přál všem, aby příští rok by! lepší, než tento končící.
    Jenže, jak to sleduji,bude zas o něco horší. Jsme pro USA,Německo trpaslíci, kteří tvrdé pracuji,přestává se jim to líbit, vylézají z podzemí.

    1. Kdyby lidé znali a pochopili principy, které Petr Taubinger vytrvale vysvětluje, byl by s režimem ámen. Jenže.. myšlenkový tok klade změnám nepřekonatelný odpor.

      1. Jak který myšlenkový tok. Všechno je trénink – i broskev bývala hořkou peckovinou a květák je jen dobře vycepované zelí, abych citovala Marka Twaina.
        Já sice považuju slavení nového roku v lednu za absurdní blbost, ale přesto vám Vidláku přeju hlavně a především, abyste zůstal Vidlákem 🙂

  12. „Spíše platí, že všichni chtějí do unie a nikdo nechce ven. Protievropská rétorika přinese spoustu politických bodů, viděli jsme to v Nizozemsku, na Slovensku, možná to uvidíme i v Česku. Když se ovšem poté zasedne k jednacímu stolu, každý lídr si udělá jasno, jak výhodné je v unii zůstat,“ sdělila Jourová.
    https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Vera-Jourova-Do-Unie-chteji-vsichni-ven-nikdo-A-Kreml-jsme-prekvapili-748380

    1. Nove odhaleni ,ktery otrese verejnosti , Kozak zanechal dalsi dopis ,v lednici,
      aby neshorel a ve kterym se priznal a popsal jak znicil municni sklad Vrbeticich.
      Ve spolupraci s jednou zatim nejmenovanou mocnosti ,ted ve valce.
      Tezka prace kriminalistu prinesla jeste necekane ovoce..
      Byl ,pise proti vlade Babise , vod ktery byl taky nucenej hodne studovat a
      psat nejaky dalsi prace , ve dne v noci nosit rousky zbytecne ,kdyz zvockovanej
      a vod 6 ti let, porad do skoly. A furt.
      Nasledek toho se dostavil , vodtud vazne, byl fakticky slepej jako patrona..
      Musel nosit brejle vsude. Aby na cestach, napr. v lese , nezabloudil jinam.
      Sou obrazky na dukaz tohodle.
      Utocil ale bez brejli ,ktery si zapomnel vedle pekelnyho stroje..Se casto potom netrefil.
      Dalsi vobrazek ,ziram a neverim. Stoji pred budovou tri tezkoodenci jen tak v pohovu ,vubec nejsou ve strehu a z budovy vybihaji studenti , kdyz mezi nima moh bejt vrah.
      Na neco takoveho je videt , ani nepomysleli. Studenti ,ale pomysleli a unikaji volnym poklusem vrahovi.
      Studenti ale bezi jen tak, na instrukci , vubec na nich neni videt ty hruzy , ktery prave prozili ,strileni jako ve valce na bezbranny , 14 mrtvych a 25 zranenych ,ale studenti
      vybehnou beze spechu a strachu a potom se nedaleko zastavi a obrati
      a zustanou dobrej cil , kdyz sou vsichni po hromade. Nejevi znamku trauma ,
      devcata nebreci a. Vozbrojenej strelec je porad nad nima.
      Casto neni videt ,ze je tam.. A kde vubec je..
      A zadnej krasnej rok sem nemel ani svet taky ne.By se mi taky hodil..
      Holandskej general potvrdil , moje tvrzeni ,ze se pude na rusa.
      At Vidlak zase neco krasnyho v krasnym roku ,napise.

      1. Na Rusa nechť se vydá SSoudružka komisařka Jourová v čele pražské a brněnské havlérky. Jen tihle Jehovou vyvolení lidé mohou vybojovat jedinou světovou vládu pod vedením Velkého Rothschilda, pardon Velkého bratra a jeho „pravidel“:

        „Ruská agrese na Ukrajině ukázala pravou podstatu ruského vidění světa. Společně s Čínou usilují o demontáž světového řádu založeného na pravidlech,“

        přitom pandemická smlouva založená na zločinech WHO je připravena.

        Ideozločincům přeji lepší zítřky, nejlépe bez havlérky a Velkého bratra.

  13. Vidláku, díky za vše co pro nás děláte Vy, osobně také díky za potřesení rukou.
    Všechno nejlepší do nového roku, hlavně pevné zdraví Vám i Vaší rodině.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *