20 července, 2024

Čtvrté patro

Díl třetí

Motto: až rozhodnou, tak projdu zdí,

          a nikdo z vás to nedovede zastavit…

Tuto povídku bych rád věnoval všem předkům svým i předkům Staré Jahody, kteří kopali uhlí.

Zároveň bych chtěl připomenout smutné výročí 130 let od největšího důlního neštěstí v OKR, kdy v lokalitě Karviná – Doly došlo k několika výbuchům metanu. Z té doby už přetrval jen „Šikmý kostel“ svatého Petra z Alkantary a opuštěný hřbitov…

Štajgr Milan

(věk 38 let, výška 180 cm, váha 81 kg, ženatý, tři děti, vyučený důlní elektrikář, večerně vystudoval střední průmyslovou školu hornickou, počet odfáraných let – 17)

„Francku! Francku! Jak ses dostal ze zavaleného pole? Tys utekl dřív, než to sedlo?“ snažím se přeřvat rumraj v chodbě.

„Já nevím,“ zasípá. Skoro ho neslyším, a to mám ucho těsně u jeho rtů.

Co taky můžu čekat od chlapa, který se zčistajasna objevil po dvou hodinách skoro kilometr od závalu, pod kterým měl ležet spolu s ostatními.

„My se tam potřebujeme dostat, Francku, zůstalo tam pět lidí, ty jsi jediný, který se tam odsud dostal! Kudy jsi šel?“ naléhám znovu.

„Já…, já nevím. Evžen mi ukázal cestu.“

Začínají se rozvíjet šokové příznaky,“ naléhá na mě kdosi v záchranném mundůru. Tahá mě za ruku pryč od lehátka s Frantou.

„Který Evžen?“ Škubnu vší silou, ruka je na chvíli pryč. „Tam žádný Evžen nešel! Kudy jsi přišel?“ Musím využít každičké šance, jak dostat své lidi ven! I kdybych to měl z toho chlapa vytřepat!

„Štajgr ho pro mě poslal…“

„Francku! Já jsem tvůj štajgr! Já jsem pro tebe nikoho neposlal! Kdo to byl? A kudy tě vyvedl?“ útočím dál, třesu s Frantou jak s ovocným stromkem.

„Já nevím. Přišel Evžen, byl v civilu…, místo přilby měl klobouk. Lampu nosil v ruce nebo za opaskem.

„Nechej ho být, vždyť vidíš, že je úplně mimo z toho, co prožil,“ trhají mě ostatní od Franty násilím. Hledím na zazděnou díru, potenciální spásu pro pět lidí zaživa pohřbených kdesi daleko od nás.

„Hééj, už se vrátili záchranáři z toho překopu? Kde jsou?“ snažím se přeřvat příšernou kakofonii zvuků v hlavní chodbě. Chlapi sedí vyčerpaní u stěny o dvacet metrů dál, mávají na mě.

„Tak co? Prolezli jste to, Je nějaká šance?“

„Prolezli. Starý překop je po dvou stech metrech zavalený. Je tam šibík, tím jsme prolezli do staré štoly, zhruba na úrovni čtvrtého patra, přesně jsme to neměřili. Z jedné strany je zazděná, na druhé straně je neprůchodný zával. Ale hlavně koncentrace metanu a kysličníku uhelnatého je tak vysoká, že tamtudy nemohl bez dýchacího přístroje absolutně projít, i kdyby přes ten zával nějakou náhodou proklouzl.“

„Kdo a kdy to tady vykopal? Díval se už někdo do plánů?“

„Jo, dívali se naši chlapi nahoře, teď dělají kopie, mělo by to sem dorazit každou chvíli. Zkoušelo se tu těžit před osmatřiceti lety, ale dvakrát jim to spadlo už při rozfárávání pole, tak se to uzavřelo. Pak to zkoušeli znova po deseti letech z opačné strany, když se tady začínalo s ocelovými sekcemi místo výdřevy, ale dopadli úplně stejně.“

Mamma mia, hlavou mi probleskne cosi, co si nemůžu pořádně vybavit, ani když namáhám mozek sebevíc. Nevím, co to je, nevím, odkud se to vzalo, možná si nevzpomenu nikdy. Ze žaludku mám ledovou kouli, cloumají se mnou vlny nepopsatelného chladu, tuhne mi celé tělo. Jako by na mne sáhla smrt – na sekundu vidím před sebou zaprášený obličej, zpod starodávného klobouku se na mě dívají vyhaslé oči, ústa žvýkají tabák… Kde jsem jenom toho chlapa viděl… Čísi ruce mne zachytí a pomalu posadí na zem.

„Milanovi se udělalo zle! Milan omdlel!“ křičí ostatní, jeden přes druhého.

Jsem jak vykuchaná zmrzlá treska. Nejsem schopen na ně ani mrknout, jen tupě civím před sebe.

Najednou vím, že ty chlapy živé nevytáhneme…    

Náměstek Gerhard

 (věk 58 let, výška 168 cm, váha 73 kg, ženatý, jedno dítě, absolvent obchodní školy, dálkově vystudoval vysokou školu báňskou, počet odfáraných let – 14)

„Takže, soudruzi, končím poradu. Máte ještě někdo něco? Jestli ne, zůstanou tu ti, kterých se dotýká uzavírka pole 4 – R – 10/32. Povstanu, dívám se významně na hodinky, pohupuju se ze špiček na paty, tam a zpět. Oficiální porady mi šly na nervy odjakživa. Moc lidí, jeden se bojí druhého, nikdo nechce mít žádnou odpovědnost, každý jen kecá o objektivních důvodech. Jak s oblibou říkám – Pé Zet Čé, neboli přehlídka ztraceného času.

„Soudruhu náměstku, bude celý postup při uzavírání zavaleného pole proveden standardním způsobem?“ zazní z chumlu těl, která se snažím vystrnadit. No prosím, a je to tady.

„A jakým jiným způsobem byste to chtěl asi tak udělat, chlape, co? Dát tam ceduli s nápisem „pytlačení povoleno“, nebo co? Samozřejmě zdemontovat a vyklidit co se dá, zazdít, standardně označit, namontovat měřáky plynů a otřesů, zanést do map, vyplnit a sepsat všechny potřebné protokoly, hlášení a další papíry, na všechno sehnat podpisy, a tak dále. Jakou vědu v tom zas hledáte? Co vám na tom není jasné?“ hulákám velitelským hlasem a šířím dusno. „Mám to snad udělat za vás, nebo co?“ vztekám se na agilního hlupáka přiděleného na úsek samotným generálním. „A vůbec, co do toho strkáte nos, když máte jiné úkoly?“ bleskově reaguju na pípnutí aktivního blbečka, že nebyl na tuto práci určen.

Bože, ochraňuj všechny normální lidi a havíře zejména před tímhle mutantem. Nakonec vyhazuju z kanceláře všechny, chci pět minut klidu a urologický čaj od Marcelky.

„Ale plán těžby…“ otravuje hybrid ještě ve dveřích. Teda ten má ale odvahu.

„Nu ano, plán těžby. Jenže tu těžbu musejí kupodivu provést lidi. A já se kvůli splnění plánu teď, pár měsíců před důchodem nenechám zavřít. Ať si soudruh generální najde někoho jiného, kdo se nechá honit kriminálkou. Už teď budeme mít problém, jak z toho vybruslit jenom s pokutami od bezpečáků,“ zbytečně nahlas pořvávám do chodby. „Nebo právě extra vám se ještě nedoneslo, co to je inspektorát bezpečnosti práce a kriminální služba Sboru národní bezpečnosti?“

Chci, aby to slyšelo co nejvíc lidí! Chci pět minut ticha!

Konečně zavírám dveře, vytoužená pětiminutovka.

„Mimochodem, Marcelko, vy všechno víte, co ten havíř, který z toho jediný vylezl? Už ho pustili z blázince?“ vyptávám se nenápadně nejlepšího rozvědčíka ve střední Evropě a přilehlém okolí.

„Ano, soudruhu náměstku, byl tam šest týdnů, aby opravdu vyloučili nějakou duševní poruchu. Ty jeho představy, že ho z rubání vyvedl nějaký civil, jdou asi na vrub posttraumatického šoku.“

„Zřejmě to tak nějak bude. Víte co? Ať ho doktor nechá ještě aspoň tři měsíce na nemocenské, pak se uvidí. Chcete ještě něco, Marcelko?“ ptám se, když vidím, jak otálí u stolu.

„To je všechno, soudruhu náměstku. Jen taková perlička, když jsem procházela všechny záznamy v archívu o čtvrtém patře. Při tom závalu před osmatřiceti lety tam zahynul nějaký Evžen Bajtek. A je zajímavé, že pracovní poměr na šachtě ukončil po nějakém pracovním úrazu více než rok předtím! A ten úraz měl na stejném patře při přípravě na rozfárávku!“

„Tomu nerozumím! Počkejte, ještě jednou: on měl úraz, odešel ze šachty a pak za rok zahynul v závalu v tom samém poli? Co je to za blbost?“

„To není blbost, to je v papírech! Tady v té růžové složce, obtáhla jsem její okraje černým fixem, aby se dobře hledala,“ dělá se nepostradatelnou firemní kvočna.

„Cítím, jak se o mě pokoušejí mrákoty. Po zádech mi do trenýrek stéká ledový vodopád, žaludek lítá nahoru a dolů jak na houpačce. Přemůžu se s vypětím všech sil a tajně doufám, že si toho Marcelka nevšimne. Zatím jen pátrá a větří. Jestli začne šťourat, bude to můj konec…!

18 thoughts on “Čtvrté patro

  1. Targusi,
    smekám klobouk. Vaše vyprávění je tak sugestivní, že mám strašně silný pocit, jako bych byl přímým účastníkem příběhu. Je to fakt síla. Skvělé, skvělé, skvělé.
    S veškerou úctou,
    Jukan.

  2. Kde je další díl? Takhle nás trápit není hezké.

    První díl ve mně vyvolal asociaci se Starcem a mořem, nejde o způsob psaní, ale o tu myšlenku skrytou v pozadí. Jak je ten léty získaný „grif“, to o čem druzí mluví jako o daru od pánaboha, nahrazován technickými udělátky.

    1. Re: K´62

      Poděkujte Vidlákovi! Ten to spískal!
      (-:
      Pozeptal jsem se Vidláka a ten mi poradil, jak to udělat, aby to pár lidí dočetlo do konce. Přece jen tady toho naklofal „o něco více“, než já. Resp. dělá to denně, kdežto já už nepíšu, páč to nikoho nezajímá.

  3. Targusi, šponuješ to z žánru „katastrofika“ se scifi prvky do žánru kriminální drama. Ale dobrý. Jsem natěšený na pokračování.

    1. Re: Ládik!!!

      Já nemyslím, bo-sem-s-Pragla-cype.

      Ano, souhlasím. Je možné, že většině lidí ten příběh zůstane cizím, dejme tomu, hůře pochopitelným.

      1. Je moc dobře, že něco takového vyjde na světlo boží. Staří havíři své příběhy nepíší, na povrchu je jen ústní podání a případné texty jsou jen zprostředkované. Některé věci snad ani nejdou napsat… třeba mrtvolu na pásu …. nebo nedávno těch 12 Poláků, kteří šli tam, kam naši nechtěli… ofuky čidel…

        1. Re: Ládik!!!

          Njn., prachy, prachy, prachy…

          Btw. kdysi se dávaly na čidla sáčky ze svačin. Salám krysičkám, papír na čidlo. Pak soudruzi vymysleli čidlo na proudění vzduchu, aby vyřadili ty sáčky.
          Pokrok nezastavíš…

          Ta mrtvola na pásu je ještě dobrá, pokud byla v celku. Kámoš sbíral z pásu zbytky z chlapa, který zhučel do drtičky uhlí.

          http://podzemi.solvayovylomy.cz/prirucka/up_uhli/01.htm

    2. Neser. Sem zdělanej. Čet Městečko na dlani, První parta…. nejaký povítky. A něco o tý histeriji s geolokiji. Kamarád je geolok před panembohem.

      1. Taky mám kamaráda geologa. Dělal vedoucího geologického průzkumu OKD. Byli jsme spolu 4 týdny na Islandu – i od něj mám školení.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *