K napsání článku mě inspirovaly některé komentáře o privatizaci Poldi Kladno pod článkem zde https://web.litterate.cz/den-otevrenych-dveri/#comment-622008. Aby byl obraz úplný, tak kromě otázky privatizace připomínám i historii vzniku a vývoje Poldovky.
Vznik a vývoj Poldi Kladno
Kladenské železárny Poldi založil 18. května 1889 podnikatel Karl Wittgenstein spolu s Gottfriedem Bacherem jako huť na speciální oceli. Po manželce Wittgensteina dostala huť jméno Poldi a v roce 1893 si nechal podnik registrovat ochrannou známku s profilem hlavy paní Leopoldiny s hvězdičkou ve vlasech. Ocelárna se zařadila do velkého uhelného, železářského a ocelářského kartelu Pražské železářské společnosti (PŽS), kterému Wittgenstein současně šéfoval.
K roku založení společnosti se váže tragická událost. Gottfried Bacher byl muž nenáviděný podřízenými kvůli špatným pracovním podmínkám, desetihodinové pracovní době atp. 20. června 1889 se Bacher zapletl do potlačení druhé stávky horníků, která následovala po incidentu na den Krvavého Božího těla v Kladně. Po střelbě četníků zemřely tři děti a bylo odsouzeno několik lidí. Tyto události zachycuje román Siréna od Marie Majerové a stejnojmenný film od Karla Steklého.
Ve výrobě huti Poldi měl už od počátku významné místo materiál pro zbrojní průmysl (hlavňový materiál, ocelové střely, pancíře), významnou položku představovala i ocel pro řezné nástroje a břity. V roce 1897 dodávala huť výrobky pro první oceánské rakousko-uherské bitevní lodě. V r. 1906 byla v huti vynalezena ocel známá jako POLDI MAXIMUM, která se stala nejlepší rychlořeznou ocelí na světovém trhu. V říjnu 1910 si Poldina huť patentovala jednu z prvních nerezavějících ocelí na světě – POLDI ANTICORRO.
Po rozpadu Rakousko – Uherska začali v Poldi vyrábět i šroubové pružiny a od roku 1936 i ventilové pružiny pro letecké motory. V roce 1922 byla patentována žáruvzdorná ocel POLDI AKS, jejíž složení celosvětově ovlivnilo vývoj těchto materiálů. V roce 1929 měla firma cca 4 tisíce dělníků. V roce 1935 si huť dala patentovat výrobu svinuté pružinové ploché oceli v kruzích. Konjunktura této výroby nastala v období těsně před druhou světovou válkou a během ní, kdy byly pružiny dodávány například letecké továrně Junkers Werke.
Vojenská výroba vůbec tvořila značnou část produkce poldovských strojíren.
Po okupaci Československa německými nacisty se Poldina huť stala součástí největšího říšského koncernu Hermann Göring Werke a jejím hlavním úkolem byly dodávky ocelí pro zbrojní průmysl. Když válka skončila, potýkal se podnik s množstvím problémů s obnovou mírové výroby. Zpřetrhaná obchodní síť, téměř žádné zásoby, opotřebované zařízení, vysoká zadluženost – to byly problémy, které muselo nové vedení kladenských hutí řešit hned v květnových dnech roku 1945. První mírová tavba na vysoké peci č. II PŽS se ale uskutečnila už 15. května 1945.
Po roce 1945 byla Poldina huť znárodněna a v roce 1946 spojena se sousední hutí Pražské železářské společnosti v národní podnik Spojené ocelárny (SONP). V roce 1952 byly v rámci Spojených oceláren dvě kladenské hutě, přičemž starší Vojtěšská huť dostala v květnu 1946 jméno huť Koněv. Koněv představoval výrobce surového železa, běžných ocelí a válcovaného zboží, huť Poldi výrobce a zpracovatele ocelí ušlechtilých.
Žáruvzdorné oceli Poldi se uplatnily na československých cvičných proudových letounech Aero L-29 Delfín a jejich pokračovatelích Aero L-30 Albatros.
V 70. letech byla zahájena komplexní rekonstrukce a modernizace hutí, včetně výstavby nových provozů „na zelené louce“ na Dříni. Kromě hutní výroby se rozšířila i výroba finální, mimo jiné zalomených hřídelí, vrtného nářadí, chirurgických nástrojů a implantátů. Byla vyčleněna samostatná dílna „Chirurgie“, která pak v 70. a 80. letech vyráběla soupravy POLDI 1 – POLDI 7, určené pro vnitřní a zevní osteosyntézu a náhrady kyčelních kloubů.
První fáze závodu na Dříni, elekroocelárna, zahájila slavnostně výrobu roku 1975. V témže roce byla ukončena výroba vysokých pecí i Thomasových konvertorů. V závěru roku 1976 se začala stavět další etapa, bloková a sochorová válcovna. Spuštění prvních částí této vpravdě gigantické investice se odehrálo roku 1980, celkově byla dokončena v roce 1984.
Od roku 1976 se změnil název podniku na POLDI-Spojené ocelárny.
Roku 1980 byly použity titanové slitiny POLDI na čs. akrobatické letouny Zlín Z-50, na nichž letci Ivan Tuček a Petr Jirmus získali tituly mistrů světa v letecké akrobacii.
V roce 1981 se začalo s první fází výstavby poslední části dříňského závodu, středojemné válcovny, jejíž úplné dokončení spadalo do roku 1989. Spolu s těmito investicemi pobíhala rozsáhlá modernizace provozů stávající huti Poldi, která znamenala po stavební stránce určité rozšíření směrem k východu, k obci Dubí.
Výrobky Poldovky se vyvážely do celého světa. Ocel z Kladna byla pojmem. Poldi měla unikátní technologie, vlastní výzkum a tisíce chlapů, kteří uměli při výrobě „čarovat“. Byla to „matka živitelka“ celého regionu. Před r. 1989 zde bylo zaměstnáno cca 20 000 lidí. Roku 1990 obdržela POLDI zlatou medaili na výstavě Brussels Euréka za ocel POLDI ATABOR, sloužící k ukládání jaderných odpadů.
Vývoj po r. 1989
Po r. 1989 byly narušeny některé dodavatelsko-odběratelské vztahy. Našeho tradičního trhu se chtěly zmocnit západní firmy.
Protože článek odpovídá rozsahem vícestránkám, což není v souladu s koncepcí tohoto webu, dávám odkaz na Náboj pravdy, kde najdete celý článek.
Tak to je ale PĚKNĚ na hov-o, ukradnout půlku článku a nedopsat zbytek.
Nešlo by to dotisknout sem na litterate třeba zítra, nebo tak něco?
Jinak fšichniuplněcypeganc vidíme, jak je stát špatný hospodář a co všechno komunisti zničili, že ano.
A abych byl ještě více pozitivní, informuju zdejší čtenářskou holotu, že válcovna sochorů – po našimu caglů – v Dříni jede furt! Teda aspoň doufám…
Btw. zůstává mi záhadou, jak může být rentabilní vozit na kamionech převálcované sochory do Třince (z Dřyňa do Třyna, cype), ale co byste mohli chtít po starém a hnusném mamlasovi, jako jsem já, že jo…