Josefína…

Přátelé, ten malý traktůrek na fotografii pod textem se jmenuje Josefína a je součástí inventáře Institutu českého venkova. Jak se k nám dostal, to je na příliš dlouhé vyprávění a tak si ho nechám na dlouhé zimní dny do Vidlákovny, až bude v kachlových kamnech praskat oheň, na stolech bude uzené, kyselé okurky a ve sklenicích dobré víno. Teď jen suše konstatuji, že kolem sýpky máme dva a půl tisíce čtverečních metrů, které se budou obdělávat a co se nebude obdělávat, to se musí udržovat.

Josefína je traktor Kubota B7000. Vyrobená v roce 1976, tedy je padesát let stará. Je z doby, kdy pokrok byl skutečně pokrok. Má naftový dvouválec, který bere necelý litr nafty za hodinu tvrdé práce, má samozřejmě startér i žhavení, ale je možné ho nahodit i postaru, pomocí kliky. Má brutálně předimenzovanou mechanickou převodovku, jednouduchou, ale robustní hydrauliku, vývodový hřídel pro tři rychlosti otáček, redukované rychlosti, náhon na přední kola a maximální rychlost osmnáct kilometrů v hodině. Váží pět set kilo. Palivová nádrž je dimenzovaná na desetihodinovou pracovní směnu.

Traktor má speciální protijadernou ochranu – nemá žádnou elektroniku, je tedy odolný proti EMP. Nemá se na něm co rozbít, nejenže nemá elektroniku, ale nepotřebuje ani elektriku. Všechno je na něm uděláno na dlouhou předlouhou životnost. Při repasi stačilo vyměnit vložky a pístní kroužky, udělala se kompletní výměna ložisek a gufer, stroj dostal lepší výfuk než je originál a dodělal se vývod hydrauliky pro případný sklápěcí vozík. Sedačka dostala polstrování, protože v sedmdesátých letech nebyli japonští traktoristé ještě změkčilí a výsledkem je jeden z nejlepších malých traktorů, co kdy existoval.

Na fotografii má připnutý mulčovač trávy, protože to je bohužel to jediné, co letos můžeme dělat. Zde, na mém jůtubovém kanálu, najdete jedno krátko videjko z akce: https://www.youtube.com/watch?v=5C0kvu3y0N0

Doufal jsem, že v tuto dobu budu mít už dávno pomocí kombinátoru a rotavátoru zpracovanou všechnu plochu, na které má v budoucnu něco růst a chtěl jsem už názorně předvádět, jak se připravuje půda, která desítky let ležela ladem, ale bohužel, letošní jaro je tak suché, že je půda tvrdá jak beton. A protože já se nikdy nesnažím nad přírodou zvítězit brutální silou, to totiž nemůže dopadnout dobře, vypadá to, že letošní rok už ztratíme a k půdě se vrátíme až na podzim.

Spousta lidí si myslí, že prostě před zimou přijdou k trávníku, popadnou rýč a nebo pluh, zořou ho a příští rok už budou mít krásné žluťoučké brambory a bohatou úrodu. Houby! Nic takového mít nebudou, protože v půdě prostě nejsou ty správné mikroorganismy a není tam ani dost dusíku. Ten se sice pomocí průmyslových hnojiv dá dodat, ale stejně to nebude ono, protože půda se prostě potřebuje adaptovat. Chcete-li mít výnos i v situaci, kdy celý Perský záliv hoří a průmyslová hnojiva jsou nedostupným luxusem, který se přísně a státem řízeně (tedy úplně blbě) přiděluje, musíte si půdu nejprve připravit.

Smysl to má zhruba do konce května.

Kdyby právě teď ještě slušně zapršelo a půda kolem sýpky by změkla, asi bych to ještě udělal, ale spíš se už smiřuju s tím, že na přípravu dojde až v příštím roce.

Jak se to dělá? Prostě půdu lehce zkypříte, nemusíte ani moc hluboko a zasejete rostliny, které půdu obohatí dusíkem. Není to žádný nový vynález, přišli na to už za Marie Terezie, kdy skončilo trojpolní hospodaření a žádná část půdy už neležela ladem. V té době už se na pole vyvážel hnůj i močůvka, ale především se část půdy osela pícninami. Jetelem či vojtěškou. Tehdy se začalo říkat, že louka je matkou pole. Tím, co koukalo ze země, se krmil dobytek a to, co bylo pod zemí, to na sebe navázalo dusík.

Každé čtyři roky přišly na pole pícniny, což umožnilo dobytek držet v chlévech, to umožnilo efektivně kydat hnůj, bylo možné ho nechat odležet a zaorávat. Je to trochu složitější, než to tady líčím, ale pokud chcete ve stepi mírného pásu začít hospodařit, zpracujte půdu a vysejte rostliny, které do půdy uloží dusík a zařídí tam správné bakteriální klima.

Dneska jsme to ještě vylepšili a tak mám nachystanou směs pelušky, svazenky, inkarnátu, řepky olejky, hrášku, hořčice, ředkve olejné, svazenky vratičolisté a dalších. Naopak nepoužiju vojtěšku, protože té se pak těžko zase zbavuje. Pokud teď v týdnu slušně zaprší, bude půda připravená už letos, ale pokud ne, prostě na podzim zaořu hnůj a zmíněnou směs se vyseju až příští jaro.

Před lety jsem na Vidlávových kydech představoval zemědělské nářadí pro malé zahrádky – jednoosý malotraktor a k němu veškeré příslušenství. Dostalo se to i do mé knihy „Přímo z Vidlákova dvorku.“ V příštích měsících budu postupně představovat nářadí pro trochu větší plochy. Nářadí, za kterým se nechodí, ale už se na něm sedí a nedrží se v ruce řídítka, nýbrž volant. Vidlákovna má být prostě maximálně soběstačná, nejen vlastní studnou a vlastní čistírnou odpadních vod, ale také vlastním funkčním hospodářstvím, kdy všechno, co se z pole vezme, se na něj zase vrátí.

Starý dobrý traktor je první vlaštovka.

__________________________________________________________________________________

Přátelé, pokud mě chcete podpořit, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Vaše podpora bude do poslední koruny využita pro projekt „Vidlákovny“ . Každý, kdo pošle příslušnou částku, může si na oplátku vyžádat knihy z nabídky.  Číslo účtu: 1769955003/5500 IBAN: CZ8355000000001769955003. Kdo chce, může přímo na stránkách Institutu pro platbu použít QR kód.

Kdo preferuje jednoduché placení, nabízím možnost přes tuto platební bránu: https://donate.stripe.com/28E4gzekn7mlgjS0g3g3600