Proč jsme s tím přestali?

Hlavním úkolem sobotní brigády ve Vidlákovně byl transport patnácti tisíc DŘEVĚNÝCH dlaždic do podkroví, aby tam přes zimu řádně proschly a pak se z nich udělá nová podlaha. Dále bylo zapotřebí uklidit dvě stě metrů čtverečních OSB desek, čtyři sta metrů čtverečních palubek a podlahových prken. Pan majitel pily nám nejenom dodal na materiál režijní ceny, ale ještě ho podezírám, že „pro jistotu“ přidal dost materiálu navíc. „Vidláku, nejhorší co se může stát, když ti zavolají, že jim chybí dvě prkna… Tak jsme se postarali, aby vám nechyběly…“

Účast byla hojná. Sešlo se více než šedesát lidí nejrůznějších profesí, věku i stavu. Rukavice navlékla i jedna kandidátka na senátorku a také jeden poslanec. A jak Peppé Nerušil řekl: „levice se sjednocuje u práce, nikoliv u sójového latté.“ A jak řekl asi nejstarší účastník brigády, který fotí portréty: „tady jsou samé normální obličeje a říkají se tady normální věci.“ Opět přijeli lidé z celé republiky, dokonce i z takových míst, jako je Prešov.

Nepotřebovali jsme žádné vedoucí, či dráby. Hiearchie se vytvořila sama prostě tím, jak kdo přiložil ruku k dílu. Nikomu nebyla žádná práce příliš těžká nebo špinavá, všichni se doplňovali a obešlo se bez jakékoliv korporátní struktury. Každý přirozeně zapadl do systému. „Co mám ještě udělat?“ to byla nejčastější otázka.

Hele, proč jsme s tím vlastně přestali? Proč jsme přestali společně pracovat? Proč jsme dopustili, aby se lidi dělili podle toho, jak žvaní a ne podle toho, jak umějí vzít za robotu? Možná proto levice prakticky všude vymizela. Začala jí prostě smrdět práce. Přestala si všímat, co lidé dělají a začala řešit, o čem mluví (a hned jim to mluvení pro jistotu začala regulovat). Přestala se dívat, co za lidmi zůstává a začala je blokovat, banovat a mazat za jejich názory. Už nejde o to, jestli umíš postavit zeď, svařit spoj nebo napsat knihu, už jde o to, jaký máš názor na Petra Pavla…

Naši předci vybudovali náš svět tvrdou a soustavnou prací. Věřili v rovnost, ale zároveň bez problémů uznávali, že někteří mají zručnější ruce a někteří jsou silnější nebo šikovnější. Bez problémů se podřídili hiearchii založené na umu a vadilo jim, když se měli seřadit podle protekce nebo podle toho, kdo má bohatšího tatínka, případně, kdo má lepšího protokoláře.

Tohle v našem světě přestalo fungovat. Práce přestala být hodnotícím kritériem. Dopustili jsme, aby se hiearchie sestavovala podle schopnosti lhát, nikoliv schopnosti pracovat. Práce přestala mít cenu a s ní ztratil cenu i pracující člověk. Důležitější je, jak si načechrá peří, než co doopravdy umí. Důležitější je, jaký zaujímá postoj a než aby doopravdy stál.

A tak jsem byl rád, že to alespoň na konkrétním místě a v konkrétním čase alespoň na chvíli bylo v pořádku. Přirozený řád věcí daný ochotou vzít za práci. Nejváženější byli ti, kteří nejvíc dělali a bylo jedno, jesti právě zametají, tahají prkna a nebo se tahají o koryto… koryto ze šnekového dopravníku, samozřejmě.

Pod textem najdete společné foto a také ukázku, jak bude vypadat podlaha v podkroví. A pokud byste v tom nalezli inspiraci, mám vám vzkázat od majitele pily, že už nikdy nic podobného řezat nebude, protože z toho jeho zaměstnancům začalo hrabat a tak tato podlaha zůstane unikátním řešením ve Vidlákovně, ale jinde se to objeví jen přes jeho mrtvolu.

Děkuji vám všem, co jste přijeli. Zase jste celý projekt posunuli o notný kus kupředu.

__________________________________________________________________________________

Přátelé, pokud mě chcete podpořit, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Vaše podpora bude do poslední koruny využita pro projekt „Vidlákovny“ . Každý, kdo pošle příslušnou částku, může si na oplátku vyžádat knihy z nabídky.  Číslo účtu: 1769955003/5500 IBAN: CZ8355000000001769955003. Kdo chce, může přímo na stránkách Institutu pro platbu použít QR kód.

Kdo preferuje jednoduché placení, nabízím možnost přes tuto platební bránu: https://donate.stripe.com/28E4gzekn7mlgjS0g3g360