Jak to pamatuju já

Můj táta byl v Americe na roční stáži, a mě pustili s ním. Starala jsem se mu o domácnost, a učila jsem se anglicky. Mámu si nechali komunisti doma jako rukojmí. Tak se to tenkrát dělávalo. Potom, když se rozpučelo Pražské jaro, ji pustili na náma. Nelíbilo se jí tady. Nikdy jsme neplánovali utéct. Mne čekala doma maturita. 20. srpna 68 večer jsme seděli v hotelu v New Yorku. Příští den jsem já a máma měly letět přes Portugalsko do Prahy. Táta měl zůstat ještě dva měsíce a dokončit práci. Byl u nás na pokoji návštěvou jeden tátův kolega. Když odjel, pustili jsme televizi. Letadla a tanky Varšavské smlouvy se valily do Československa.

Kolega se okamžitě obrátil a přijel zpět. Seděli jsme pak všichni až do pozdních či vlastně ranních hodin, přetřásali ty zprávy, v šoku. Co teď? Všichni jsme si mysleli, že zase padne klec jako za stalinismu. Tátův kolega se nakonec vrátil. My ne.

Ráno nám ochotně ztornovali let. Ty letenky později propadly. Šla jsem odpoledne na demonstraci u sovětského konzulátu. Pak jsme se vrátili do Pennsylvánie.

Po mnoha dost depresivních rodinných debatách jsme se rozhodli zůstat. Tedy… otec a já jsme se rozhodli. Máma zůstala volky nevolky taky, víceméně proti své vůli. Táta začal hledat práci, já jsem musela dochodit americkou střední školu, a pomalu jsme si zvykali. Proč jsem se rozhodla zůstat? Chtěla jsem poznat svět. Nechtěla jsem život za ostnatým drátem. Kdyby se byli rodiče rozhodli vrátit, měla jsem naplánováno nechat se naverbovat do armády. Nevěděla jsem, jak jinak se uživit. Tenkrát žádná podpora pro uprchlíky v Americe neexistovala.

Náš byt si částečně rozdělili příbuzní, částečně to rozkradli sousedi. Tenkrát se ještě nepečetilo. Něco nám známí propašovali do Rakouska. Přišli jsme téměř o všecko. A všecko, co jsme nakoupili v Americe — prostěradla, hrnce, knížky, oblečení — všecko jsme poslali poštou domů, protože jsme se přece vraceli. I o to málo do začátku jsme přišli.

Nakonec ta klec padla jen postupně… a nikdy to té míry, jak to bylo v padesátých letech. Po čase za námi pustili i příbuzné, na návštěvu.

Já vidím 21. srpen 1968 jako tragédii celého národa. My jsme ztratili domov, vlast, mateřštinu, naši kulturu, naše jídlo, náš chléb. A síť příbuzných a přátel, bez které se žije jen velice těžko. Vy doma jste ztratili nás všecky, kteří bychom jinak snad přispívali k něčemu dobrému. Velký kus národa se odrodil, a dodnes chybí. Místo nás vám přivezli Vietnamce?

Podporovali jsme exilový tisk, klepali se na dopisy z domova, na telefonát kdepak, na to nebyly peníze. Tenkrát ještě existovaly různé české noviny, založené osmačtyřicátníky či emigranty mezi válkami. Máma je četla všecky. Dlouho, moc dlouho se mi stýskalo. Kámoška mi poslala pásku s Krylem, a přehrávala jsem si to celé hodiny. Bratříčku, zavřel jsi vrátka? Kde jsou ty časy. Taky jsem kdysi Krylovi napsala. Moc hezky mi odpověděl, tak, srdečně, z duše. Index mu nedávno vydal jeho Kníšku. Psal, že si právě vzal Moravanku. Mám to někde ještě schované.

Když jsme se přestěhovali na Floridu za tátovou prací, spala jsem na hromadě novin. Neměli jsme prostě nic. Ale to nebylo to nejhorší. Začínat znovu v exilu je strašně zlá věc. Emigrace není lehká, ale exil je stokrát těžší. Protože je člověk úplně od domova odříznutý. Ztracený. Trpící kulturním šokem a steskem a vědomím, že cesta zpět neexistuje.

O politice jsem já tenkrát ještě moc nevěděla. Jen pamatuju, jak máma psala nadšené dopisy v době Jara, že se ledy pohnuly, a jak se na televizi papaláši kroutí pod nezvyklými otázkami. Jak se najednou píše a mluví o všem, otevřeně a s vervou. Těšili jsme se domů, a ťukali na dřevo, aby to vydrželo. Slyšeli jsme, že leckteří příliš tlačí na pilu, a věděli jsme, že je Brežněv naštvaný. Doufali jsme, že to nakonec dobře dopadne. Nedopadlo.

Naše rodina, my jsme neměli komunisty v lásce. Ani v širší rodině žádný komunista nebyl. Byli jsme holt buržousti a intelektuálové, a to byl tenkrát špatný třídní původ. Vadila nám komunistická přetvářka, cenzura, a kulturní i politická těžkopádnost. A tak jsme drželi palce reformátorům. Nakolik naši těm zamýšleným změnám rozuměli, to nevím. Já jsem toužila po otevřenější společnosti. A pravdivější. Dnes se tomu říká politická korektnost. Když si přečtu něco z té doby, tak se začnu dusit. Ta ztrnulost, ta snaha všecko vtlačit do jedné škatulky, to nesmyslné panáčkování, ty lživé fráze. A vzpomenu si pak, proč jsem chtěla pryč. Ale kdybych ten život měla žít znovu, asi bych se byla vrátila začátkem 80. let.

Dnes už to všecko odvál čas. A já taky už leccos vidím jinak, než tenkrát. I komunisty leckdy ocením, i “Rusáky.” Ale nikdy nebudu souhlasit s tím, jak nechutně se mluví o Palachovi. Jak se chronicky nevraží na exil. A jak se překrucuje historie té doby nostalgickými fanoušky Husákovy éry. Invaze Sovětů a ostatních poskoků Moskvy nás vlastně zachránila! Ti, co povinně hlásali, že se Sovětským svazem na věčné časy, ti vlastně byli hrdinové! Ti, co bezpáteřnicky odsouhlasili invazi, přece o dvacet let odložili debakl po roce 89! Mělo by se jim tleskat! A zlí exulanti nám zničili naše pelíšky!

Pardon. Musím se jít napít něčeho silnějšího. Dobrou noc přeju.