20 července, 2024

Čtvrté patro

Díl čtvrtý

Motto: až rozhodnou, tak projdu zdí,

          a nikdo z vás to nedovede zastavit…

Tuto povídku bych rád věnoval všem předkům svým i předkům Staré Jahody, kteří kopali uhlí.

Zároveň bych chtěl připomenout smutné výročí 130 let od největšího důlního neštěstí v OKR, kdy v lokalitě Karviná – Doly došlo k několika výbuchům metanu. Z té doby už přetrval jen „Šikmý kostel“ svatého Petra z Alkantary a opuštěný hřbitov…

Náměstek Gerhard

(věk 58 let, výška 168 cm, váha 73 kg, ženatý, jedno dítě, absolvent obchodní školy, dálkově vystudoval vysokou školu báňskou, počet odfáraných let – 14)

„Hhh e ehmmm,“ odchrchlám. Bajtek, Bajtek…, to jméno mi něco říká. Jestli mě zrovna taky on neměl na zaučení v dole. Takový menší, hodně zvláštní… Tenkrát se dělalo všechno ručně, víte, Marcelko? A on vypadal, že snad ani nic moc nedělá. Jen tak nějak šermoval rukama a pořád něco vykládal, že máme poslouchat… Jó. Jo, všichni učni si z něj dělali srandu a brigoši ho ignorovali…“

Jen neukázat roztřesené ruce…

„Poslouchejte, Marcelko, vy máte evidentně málo práce, když máte čas hrabat se v takových nesmyslech. Kdo po vás něco takového chtěl, co?“

 „Ale soudruhu náměstku, sám jste mě do archívu poslal a vždycky chcete po mně úplně všecky podrobnosti při každém takovém hledání!“

„Já? Proboha, ženská, co to melete? Já to po vás vůbec nikdy nechtěl! Doneste mi ihned všechny písemnosti do kanceláře! Ale říkám VŠECHNY!!! A hrnek Kafe! Smrťáka!“

Urologický čaj končí v květináči Marcelčina fíkusu.

Sedím, převracím dokumentaci, kouřím jednu Spartu za druhou, rozhoduju se, jak dál. Dobrý Bože, tolik let mám za sebou a zase je to tady! Ne, pravdu se nesmí nikdo nikdy dozvědět! Za žádnou cenu!

Vybrat papíry z obludné haldy složek, šanonů a map. Vyprázdnit v psacím stole jednu zásuvku a nacpat tam všechno, co musí pryč z povrchu zemského.

„Marcelko!“

„Ano, soudruhu náměstku!“

„Vy jste nejen hezká, ale i chytrá, že jo!!!

„Nooo…“

„Takže hezky sbalte všechny vypůjčené písemnosti a odnesete je zpátky do archívu. Nebudete nic kontrolovat, nic zjišťovat, a na nic se ptát!  A totéž udělá ten hejhula, který tam akorát jen chrápe u stolu, jinak v archívu skončil! Je vám to jasné?“

„Ano, soudruhu náměstku.“

„Výborně, a ještě předtím si zajdete k závodnímu lékaři podepsat žádost na ty lázně, o kterých jste se nedávno zmiňovala. A výslovně mu zdůrazněte, že pojedete na křížek! Žádný samoplátce! Rozumíte, co říkám?“

„Ano, soudruhu náměstku. Křížek, lázně, podepsat, založit, nepátrat, zařídit,“ poplašeně kvoká zmalovaná slepice. „Mám mu taky říct, že mu jinak zajistíte vyhazov?“

„Ženská, vy jste se zbláznila, nebo co? Kde bychom sehnali takového doktora, který podepíše všechno, na co si vzpomenu? Uvažujte taky někdy hlavou!“

Babo, teď už vím, podle koho vymyslel podnikový ekonom označení „příšera v nejlepších letech“. Jak to, že mě to nenapadlo dřív?

„Utíkejte, Marcelko, já mám přednostní zájem na tom, aby kolem mě pracovali samí zdraví lidé.“

Ještě vypotit rádoby upřímný úsměv a pak se všemi papíry nenápadně na toaletu, tam všechno spálit nad mísou, dvakrát spláchnout.

A vyvětrat!

A pořádně! Dej si u toho načas, hlupáku, nikam nespěcháš. Nesmíš spěchat, další chyba by taky nemusela projít a důchod je na dohled…

Vyšetřovatel Miroslav

(věk 47 let, výška 177 cm, váha 73 kg, podruhé ženatý, dvě děti, absolvent SPŠ strojní, absolvent důstojnické a praporčické školy SNB)

„Soudr…“

„Pojď dál, Karlíku,“ zvu dál tlusťocha s umaštěnými zbytky čehosi, co bylo kdysi blonďatými kudrnami, zatímco teď to připomíná silně opotřebovaný smeták.

„Sedni si, odlož si, tady máš jedno protekční kafe a spusť,“ snažím se křečovitě zažertovat. Péruju nervózně za stolem, čekám, až se ta zapáchající bečka sádla usadí. Co usadí, ona se rozplácne na rozvrzané erární židli, jak věrtel chlebového těsta před vykynutím. Plesk! Pokaždé číhám, jestli se to tlusté prase neporoučí k zemi s kusy dřeva zaraženými v širokoúhlém zadku a sloních stehnech. Jak ve zpomaleném filmu se s funěním rozvalí, rozhrabe šanony s dokumentací a protokoly, vyloví z nezvladatelného chaosu koncept s body, které musíme probrat.

„V jaké fázi jsi, Karlíku?“ stejně neodolám a začnu vyzvídat dřív, než si před sebou vybagruje místo pro list papíru a dvě dlaně. Kolikrát už jsem tento dotaz za těch dlouhých osmnáct let, co spolu děláme, položil? Je to hrůza. Jsme na tom hůř, než manželé. Přesně víme, co a v kterou chvíli udělá nebo řekne ten druhý. Ještě nedávno to bylo zábavné, dnes mi to už jen šíleně leze na nervy. „Tlačí na mne soudruzi shora, máš to na stole skoro půl roku a žádný hlášený posun.“

„Dalo by se říct, že jsem hotov,“ zafuní s nosem v papírech. Jak mohlo být tohle to stvoření mým kamarádem?

„Aha, takže nastaly problémy,“ konstatuju. „Tak spusť, čekám.“

„Mno,“ zachrochtne krátce Karlík. Tyto tři hlásky zachrochtává po celou dobu, co ho znám. Akorát kdysi, když měl ještě normální rozměry a hrávali jsme spolu závodně házenou, to bylo zábavné. Dnes je to nechutné.

„Tak jsem to všechno prošel třikrát tam a zpět. Nějaké malé přestupky, na trestní stíhání to nestačí. Řeší to bezpečáci pokutami, to jde mimo nás,“ vyfrkává ze sebe upocený hroch.

„Ale?“

„Technický náměstek a ředitel.“

„Míříš vysoko, Karlíku. Je tam spousta mezikusů, na které to můžou shodit. To ti neprojde,“ konstatuju suše.

„Náměstka jsem už načal, sesypal se. Momentálně se schovává v hornické nemocnici s údajným starým pracovním úrazem. Starý dědek před důchodem, nebude problém ho dostrkat tam, kde ho potřebujeme mít. Ale ředitel si bude zřejmě stěžovat. Počítám, že nejpozději pozítří dostaneš valchu od šéfů,“ nalévá čistého vína Karlík. „Je mladý a odolný. A jde mu o koryto! A o krk, samozřejmě.“

„Máš na ně něco, nebo to jsou zase jen tvé pocity?“ vyzvídám a zahajuji duševní přípravu na mytí hlavy u krajského šéfa.

„Našel jsem v archívu map na geodézii něco zajímavého. Je tam naprosto přesný nákres celé sloje se všemi anomáliemi a geologickými poruchami. Finta je v tom, že ten plánek je naprosto přesný a přitom skoro čtyřicet let starý, potvrzují ho všechny pozdější průzkumy, i těžba. To jsem zas vyhrabal v důlním archívu. Dokonce jsem i vyštrachal, kdo ho nakreslil. Nějaký Bajtek Evžen. Jediné, co nechápu, je skutečnost, odkud ten chlap sebral tak přesné informace,“ souká ze sebe zadýchaně sádelník. Hledím na něj, přemýšlím, jestli mu mozek pracuje stále tak dobře, jako kdysi, když tak šíleně za posledních pár let ztloustl.

„A s tou datací, ses nemohl splést,“ ubezpečuju se.

„Dost těžko,“ ošívá se tlustokožec, „mapu s nákresem jsem dal na expertízu, nikdo do něj nic nedopisoval, neměnil, písmo je jen jeho. Chemický rozbor inkoustu sedí s ostatními listinami. Prostě jeden inkoust, jedna ruka. Kromě toho jsem našel i smlouvu mezi tehdejším vedením a tímhle chlapem, že pro ně bude dělat průzkumné práce na základě konkrétních zadání, což znamená, že nebyl jejich stálým zaměstnancem.“

„Chceš říct, že dělal jako externista?“ ptám se nejistě.

„Tak nějak,“ sípá hrouda sádla.

„Jestli ten plánek nebo aspoň nějaké poznámky u nich nenajdem, nic jim nedokážem. A i kdybychom našli, museli bychom ještě dokázat, že ten porub otevřeli záměrně v místě s největším ohrožením pro důlní pracovníky. A to nezvládnem. Budem to muset uzavřít, Karlíku. Těm dvěma řeknem, že o nich víme a že pokud se stane ještě jeden průšvih, hodíme jim to na krk.“

Karlík nezklame, reaguje jako obvykle. Zčervená, plynule přejde do fialové, začne lapat po dechu, průdušky hvízdají, jak píšťaly varhan.

„Zase já, že? Vždycky když dělám něco já, začnete všichni ty hajzly chránit!“ těžce ze sebe vyráží, prská sliny po šanonech na stole. „Proč tu vůbec jsem! Co tu ještě dělám!“ chroptí.

Využiju jeho hlubokého nádechu: „Poslouchej, jsi tady jediný odborník na tyhle průsery, jsi původně důlní inženýr, máš odfáraných pět let, dokázal jsi…“

„Hovno! Rozumíš? Hovno! Pořád jen žvaníte o tom, co potřebuje republika a hospodářství a o objektivních problémech a špatných podmínkách! A na ty lidi dole v díře všichni serete!“ dusí se.

„Ne, my jsme dokázali…“ snažím se ho přerušit.

„Tys mi dokázal jediné! Přebrat mi manželku, a to je všechno, ty kurevníku!“ syčí jak propíchnutá pneumatika, vyprskává sliny po celém stole.

„Prosím tě Karle, vždyť to už je skoro pět let, už jsme to přece dávno vyřešili!“

Odpoví mi jen prásknutím dveřmi.

22 thoughts on “Čtvrté patro

  1. Smekám klobouk před Targusovými literárními schopnostmi. Báječně se to čte… Má to spád, dramatično, tajemno, zajímavé vykreslení postav a charakterů, vhled do tehdejších reálií i určitá pokorá k něčemu vyššímu, co nás přesahuje. Dokážu si představit, že by to byla nejen povídka psaná na internetu, ale i výborná rozhlasová četba vysílaná každý večer na ČRo2.
    (Těším se na další díly…)

    1. Re: Josef

      Netěšte se, zítra bude poslední MITFOLA (tak říkávala mrtvole moje nejstarší dcera, když se učila chodit a mluvit a mně se to dodnes líbí).
      A šlus…
      Moje babi říkávala – dobrého po málu…
      (-:

      1. Re: Josef

        Ještě taky říkával můj praujec, který měl koně jménemFuxa (z německého Fuchs – liška) fungujícího pouze na štamprli rumu po šichtě:
        MOC BYS MLSAL!
        To když se koník občas hodně namakal a požadoval nalít na podšálek druhou štamprli.
        Koník měl totiž svoje evropské hodnoty a pokud mu vycházelo, že byl na večerním šláftuňku ošizen, nechtěl druhý den pracovat.
        No prostě zvíře vychcané, jak díra do sněhu…

        1. No nevadí, každý příběh má svůj začátek a taky konec. (Možná s výjimkou nekonečných televizních seriálů.)

    1. Re: Ládik!!!

      Koupím, koupím!
      Okamžitě koupím!
      (-:
      Tak jako byla kdysi ve škole povinná četba, měl by existovat i povinný poslech.

  2. Pěkné, moc pěkné. Po předchozích dílech člověk očekával až něco spirituálního a ona je to stále stejná, přízemní písnička. Nekopetentnost, bez zodpovědnosti, to znamená ty nahoře kašlou na ty dole a to není správně :-(.
    Styl psaní mi trochu připomíná knihy Zdeňka Zapletala (např. knihu Půlnoční běžci). Máte talent, Targusi.

  3. Pište dál Targusi.
    A pokud máte něco schovaného v šuplíčku, pěkně prosím, podělte se s námi.
    Tohle opravdu stálo za čekání a těšení se na další díl.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *