Můj táta byl v Americe na roční stáži, a mě pustili s ním. Starala jsem se mu o domácnost, a učila jsem se anglicky. Mámu si nechali komunisti doma jako rukojmí. Tak se to tenkrát dělávalo. Potom, když se rozpučelo Pražské jaro, ji pustili na náma. Nelíbilo se jí tady. Nikdy jsme neplánovali utéct. Mne čekala doma maturita. 20. srpna 68 večer jsme seděli v hotelu v New Yorku. Příští den jsem já a máma měly letět přes Portugalsko do Prahy. Táta měl zůstat ještě dva měsíce a dokončit práci. Byl u nás na pokoji návštěvou jeden tátův kolega. Když odjel, pustili jsme televizi. Letadla a tanky Varšavské smlouvy se valily do Československa.
Kolega se okamžitě obrátil a přijel zpět. Seděli jsme pak všichni až do pozdních či vlastně ranních hodin, přetřásali ty zprávy, v šoku. Co teď? Všichni jsme si mysleli, že zase padne klec jako za stalinismu. Tátův kolega se nakonec vrátil. My ne.
Ráno nám ochotně ztornovali let. Ty letenky později propadly. Šla jsem odpoledne na demonstraci u sovětského konzulátu. Pak jsme se vrátili do Pennsylvánie.
Po mnoha dost depresivních rodinných debatách jsme se rozhodli zůstat. Tedy… otec a já jsme se rozhodli. Máma zůstala volky nevolky taky, víceméně proti své vůli. Táta začal hledat práci, já jsem musela dochodit americkou střední školu, a pomalu jsme si zvykali. Proč jsem se rozhodla zůstat? Chtěla jsem poznat svět. Nechtěla jsem život za ostnatým drátem. Kdyby se byli rodiče rozhodli vrátit, měla jsem naplánováno nechat se naverbovat do armády. Nevěděla jsem, jak jinak se uživit. Tenkrát žádná podpora pro uprchlíky v Americe neexistovala.
Náš byt si částečně rozdělili příbuzní, částečně to rozkradli sousedi. Tenkrát se ještě nepečetilo. Něco nám známí propašovali do Rakouska. Přišli jsme téměř o všecko. A všecko, co jsme nakoupili v Americe — prostěradla, hrnce, knížky, oblečení — všecko jsme poslali poštou domů, protože jsme se přece vraceli. I o to málo do začátku jsme přišli.
Nakonec ta klec padla jen postupně… a nikdy to té míry, jak to bylo v padesátých letech. Po čase za námi pustili i příbuzné, na návštěvu.
Já vidím 21. srpen 1968 jako tragédii celého národa. My jsme ztratili domov, vlast, mateřštinu, naši kulturu, naše jídlo, náš chléb. A síť příbuzných a přátel, bez které se žije jen velice těžko. Vy doma jste ztratili nás všecky, kteří bychom jinak snad přispívali k něčemu dobrému. Velký kus národa se odrodil, a dodnes chybí. Místo nás vám přivezli Vietnamce?
Podporovali jsme exilový tisk, klepali se na dopisy z domova, na telefonát kdepak, na to nebyly peníze. Tenkrát ještě existovaly různé české noviny, založené osmačtyřicátníky či emigranty mezi válkami. Máma je četla všecky. Dlouho, moc dlouho se mi stýskalo. Kámoška mi poslala pásku s Krylem, a přehrávala jsem si to celé hodiny. Bratříčku, zavřel jsi vrátka? Kde jsou ty časy. Taky jsem kdysi Krylovi napsala. Moc hezky mi odpověděl, tak, srdečně, z duše. Index mu nedávno vydal jeho Kníšku. Psal, že si právě vzal Moravanku. Mám to někde ještě schované.
Když jsme se přestěhovali na Floridu za tátovou prací, spala jsem na hromadě novin. Neměli jsme prostě nic. Ale to nebylo to nejhorší. Začínat znovu v exilu je strašně zlá věc. Emigrace není lehká, ale exil je stokrát těžší. Protože je člověk úplně od domova odříznutý. Ztracený. Trpící kulturním šokem a steskem a vědomím, že cesta zpět neexistuje.
O politice jsem já tenkrát ještě moc nevěděla. Jen pamatuju, jak máma psala nadšené dopisy v době Jara, že se ledy pohnuly, a jak se na televizi papaláši kroutí pod nezvyklými otázkami. Jak se najednou píše a mluví o všem, otevřeně a s vervou. Těšili jsme se domů, a ťukali na dřevo, aby to vydrželo. Slyšeli jsme, že leckteří příliš tlačí na pilu, a věděli jsme, že je Brežněv naštvaný. Doufali jsme, že to nakonec dobře dopadne. Nedopadlo.
Naše rodina, my jsme neměli komunisty v lásce. Ani v širší rodině žádný komunista nebyl. Byli jsme holt buržousti a intelektuálové, a to byl tenkrát špatný třídní původ. Vadila nám komunistická přetvářka, cenzura, a kulturní i politická těžkopádnost. A tak jsme drželi palce reformátorům. Nakolik naši těm zamýšleným změnám rozuměli, to nevím. Já jsem toužila po otevřenější společnosti. A pravdivější. Dnes se tomu říká politická korektnost. Když si přečtu něco z té doby, tak se začnu dusit. Ta ztrnulost, ta snaha všecko vtlačit do jedné škatulky, to nesmyslné panáčkování, ty lživé fráze. A vzpomenu si pak, proč jsem chtěla pryč. Ale kdybych ten život měla žít znovu, asi bych se byla vrátila začátkem 80. let.
Dnes už to všecko odvál čas. A já taky už leccos vidím jinak, než tenkrát. I komunisty leckdy ocením, i “Rusáky.” Ale nikdy nebudu souhlasit s tím, jak nechutně se mluví o Palachovi. Jak se chronicky nevraží na exil. A jak se překrucuje historie té doby nostalgickými fanoušky Husákovy éry. Invaze Sovětů a ostatních poskoků Moskvy nás vlastně zachránila! Ti, co povinně hlásali, že se Sovětským svazem na věčné časy, ti vlastně byli hrdinové! Ti, co bezpáteřnicky odsouhlasili invazi, přece o dvacet let odložili debakl po roce 89! Mělo by se jim tleskat! A zlí exulanti nám zničili naše pelíšky!
Pardon. Musím se jít napít něčeho silnějšího. Dobrou noc přeju.
Dluh, který nelze nikdy splatit,
zbývá věčné splacení úroků,. Soustavné padělání peněz a z nich další dluhy, které drtí otroctvo inflací.
Dalším důsledkem masivního státního dluhu je vytváření
neustálého tlaku na národy, aby
prodávaly veřejný majetek, jako jsou veřejné pozemky,
👹inženýrské sítě a dokonce i silnice a další infrastruktura, bankám, investičním fondům a dalším finančním institucím zaměřeným na růst moci, nikoli na veřejné blaho. Toto je způsob života v celém Kolektivním Západě a jeho finančních koloniích.
Snažím se mít vyvážený pohled, mým rodičům srpen 68 zkazil život, alespoň v to věřili, a události v 89 vítali a…záhy poznali že ani tato realita není bez chyb.
Jaksi potíž je, že musíme žít v realitě kterou máme. To „nežití“ v realitě která neodpovídá našim přáním a představám a cítění zmaru až do smrti je chybný přístup.
Mé generaci srpen 68 vlastně dopřál dětství v nudném, ale bezpečném socíku, se školou co naučila, divokými devadesátkami a svobodu až bezbřehou.
Svobodou, kterou nezačalou omezovat Rusko, ale Západ. První výrazné změny přišly (asi subjektivně) s pádem dvojčat 11.9.2001, pomalu gradovaly až explodovaly v 2015 muslimskou invazí do Evropy. Od té doby žijeme v mediální kleci, autocenzuře s různými Igory Mříži, udavači, soldateskou antify, Oganesjana.
Nějaký Covid19, Ukrajina jsou už jen takové malé vlnky na hladině vzedmuté nesvobody.
Ale život utíká, a ti co jsou uzamčení v přítomnosti nebo dokonce žijí jen minulostí ztrácí budoucnost… (parafráze J.F.K)
Mimikrující troll . To ho nikdo nedokáže vykopnout ?
Víte, ten srpen 68 způsobil hodně špatných věcí.
Za jednu z nejhorších pokládám to, že v KSČ převládli křiváci, převlékači kabátů a kariéristé a v populaci pocit ukřivdění. Babička to nerozchodila. Měla SSSR ráda a pokládala to za podraz. Ty pocity byly následně využity k vytváření nenávisti k Rusku. V naší generaci byla tato nenávist spíš výjimečná, převládal spíš pocit ukřivdění. U našich dětí, které to nezažily, už ale převládá nenávist. Vzniká to samo? Ale kdepak!
Ti charakterově pevnější se dočkali jistých represí. Otce vyhodili v roce 1970 z práce (major ČSLA), protože ani na opakované žádosti nedovolal a do konce života pracoval jako soustružník (on byl vyučený slévač, taže zrovna tohle ho nezdeptalo, – spíš úsměšky křiváků).
S matkou se rozvedli, protože část represí padla i na ni. Ne přímo, ale tak, že kolegyně často používaly metodu „víte, že měla za manžela vyloučeného ze Strany“ ?!? Takže se nikdy nestala vedoucí v dětské družině, ale zůstala vychovatelkou.
Mě s bratrem nevzali na VŠ, protože tak se to dělalo. Nakonec jsme ale VŠ udělali (starší bratr po třech letech, než se máti rozhodla hledat tlačenku a se mnou to vyšlo), protože máti kdysi dělala vedoucí v pionýru společně s jedním klukem, co to dotáhl na relativně vyššího činovníka Strany (no to víš, Emuško, neboj se, s rektorem se znám).
Podobný příběh zažilo vícero mých známých, například spolužačka se řadu let snažila dostat na medicínu. Šla po gymnáziu dělat pomocnou sestru, dodělala si kvalifikaci na sestru, a po čtyřech letech ji na medicínu nakonec vzali. Na pokyn Gustáva Husáka, na kterého taky psala pár let interpelace.
Přes to všechno jsem přesvědčen, že šlo o jednu z prvních „barevných revolucí“ a že to, že Varšavská smlouva přišla, nám nakonec zajistilo o dvacet let déle relativně klidného a spokojeného života. Elektrárnu Temelín a jiné továrny. Potravinovou soběstačnost.
Ta slavná Sametová totiž měla za následek absolutní degradaci reálného hospodářství u nás a bouřlivý rozvoj hospodářství imaginárního (banky, akciové trhy, trhy se všemi ostatními „cennými papíry“, pojišťovny…). Když lidé srovnávají životní úroveň teď a tehdy, nechápou jednu důležitou věc. Skutečné hospodářství u nás prakticky skoro neexistuje, žijeme na dluh. Až to praskne (asi to nebude dlouho trvat), najednou zjistíme, že jsme na úrovni indických rikšů. S tím by měli srovnávat.
Další věcí jsou války. Za socialismu byl války něco neskutečného, byly daleko v minulosti, něco jako „…bylo nebylo“, nebo „za devaterými horami“. Prakticky okamžitě po Velké Sametové se to rozjelo v Jugoslávii. Nevěřil jsem vlastním očím. Jugoslávie byla země, kam se v létě jezdilo na dovolenou. A teď bestiální vraždy, nekonečné války, střílení dětí jako zábava pro bohaté panáky ze Západu (v Sarajevu i jinde). Když se to někde trochu uklidnilo, znova se to rozjelo o kousek dál.
Pro mě je život v kapitalismu spojen s ustavičnými válkami.
Jsem přesvědčený, že kdyby se otec dožil roku 1989, kapitalismus by odmítl. On zažil, co to je.
Československo po 21. srpnu 1968, kdy hranice zůstaly otevřené pro přechod směrem ven z republiky jen s cestovním pasem bez výjezdní doložky až do 8. října 1969, tedy více než rok po intervenci vojsk Varšavské smlouvy. Hranice zůstaly otevřeny za účelem dobrovolného odchodu tzv. vnitřní reakce, což bylo aktivní opatření (AO) proti vnitřnímu nepříteli v ČSSR provedené StB na příkaz KGB v rámci operace “Matrjoška“.
Podle mě to jsou všechno jen halucinace.
Kdyby se udála ta teoreticky hypotetická možnost, že by v době studené války SSSR jen tak pustil jednu zemi v Evropě a nechal vytvořit americký klín mezi Maďarskem a Polskem až na své hranice, tak bychom dnes byli odkladiště muslimů, které by Němci nechtěli. Byli bychom „kdysi slovanská“ země mešit.
(třeba)
Anebo bychom se stali svobodným srdcem Evropy, zářícím městem na kopci.
(HaHa).
Dneska lidé vašeho typu sní o tom, že poletí s Muskem na Mars.
Sice nevím koho myslíte těmi nostalgiky po Husákově éře, ale dnes se tak projevují tzv. Husákovy děti. Ale my jsme prostě prožili šťastné dětství, my jsme nežili v nejšedivější zemi na světě. Já jsem ročník 1973, rok 68 mi žíly netrhal.
A stále nedokážu pochopit co furt máte s Palachem. Vždyť on spáchal úchylně masochistickou sebevraždu. To je čin totální rezignace. To nemohlo nikoho k ničemu vyburcovat, ale právě naopak, Palach sám přispěl k rezignaci lidí.
Zkuste se na to podívat pohledem chudiny. Otec invalida od dětské obrny, žena v domácnosti, tři děti malý domeček s pár metry zahrádky v chudinské osadě mimo vesnici. Největší úspěch koupě kozy, aby bylo trochu mléka pro děti. Rok 1928…. Jakou by měli perspektivu bez komunistů?
Problém je v tom že na tuto část obyvatelstva se vykašlala jak vládnoucí společnost, tak církev.
Smodrchel: Ta chudoba koncila jeste pred komunisty. Kapitalismus typu batova je vynesl nahoru. A za to ho komunisti nenavideli…
Ale h**** Verčo
To jako fakt myslíte ten komentář vážně?
V tom to měli komunisté jednodušší. Své oponenty se mohli rozhodnout nechat emigrovat. A většinou jim to vyhovovalo a všichni byli spokojeni. Win win.
Dnes libtardi nemají kam vypakovat dezoláty a naopak.
A musíme se naučit se tím žít. Studená občanská válka tu bude na generace a modlím se aby z ní nebyla jednou opravdová.
Viz například Izrael a Palestina. Přestalo je bavit zkoušet najít jak spolu vycházet a jsou z toho řeky krve.
Banksterský ráj
1900 Prezident McKinley začal antimonopolné vyšetrovanie proti banke Johna Pierponta Morgana. Morgan bol v mladosti agent Rothschildov, ktorý pôsobil pri kreditovaní Severu (dovtedy, kým Sever/Lincoln nevydal svoje greenbacks).
1901 McKinley bol „úspešne“ zavraždený atentátnikom.
1907 kríza v USA, veľká kríza medzibankového kreditovania.
1908 J. P. Morgan zvolal bankárov, tí si urobili medzi sebou zaúčtovanie svojich vzájomných dlhov. Peniaze, ktoré chýbali, vložil Morgan.
November 1910 tajné stretnutie na Morganovej usadlosti na ostrove Jekyll. Na stretnutí boli bankári Rothschild, Kuhn, Loeb, Rockfeller, Sachs, DuPont, Goldman, Mellon, Warburg. Bolo prijaté riešenie vytvorenie inštitútu, ktorý by bral na seba časť riskov bankov, aby mohli byť banky financované týmto novým spoločným inštitútom.
1913 vznikol FED (v poradí už tretí bankový inštitút Centrálnej banky v USA). V Senáte stačilo jednoduchou väčšinou, pár podplatenými senátormi podpísať zákon. Pred Vianocami boli už senátori doma, ostalo niekoľko podplatených, čo stačilo.
FED je zložitá banková SÚKROMNÁ štruktúra, kde je hlavných 12 akcionárov – 12 rezervných súkromných bánk. Štát USA nevlastní žiadne akcie, a reálne má len veľmi obmedzené práva v riadiacich štruktúrach a správnych orgánoch FEDu. Napr. schváli na post predsedu FEDu kandidáta, ktorého navrhnú vždy bankári.
Banky získali obrovské finančné (účtovné) zdroje z oficiálneho verejného kreditovania z FEDu. Vďaka vytváraniu v účtovníctve FEDu nových virtuálnych dolárov v obrovskom množstve (ešte nie v neohraničenom množstve, len v obrovskom množstve), mali banky oficiálny prístup k obrovským kreditom. Po prvý krát v histórii začali banky kreditovať nie výrobcov, ale konzumentov/spotrebiteľov.
President Jackson proti banksterum uspesne bojoval. Ale nakonec stejne vsecky zotrocili. Jenom o trochu pozdeji.
Byli jste buržousti a intelektuálové, komunistický režim vám vadil, jak píšete nahoře, a ten stejný režim vás pustil na roční stáž do Ameriky? To zase hned tak někoho jen tak nepustil…
MK: No a vidite. Pustil.
Máte pravdu, my co jsme zůstali si nic jiného nezasloužíme. Splátky na stromy. Příborem se už asi neučíme jíst nikdy. S Němci a Západem je nám mnohem lépe, než bylo s RuSSáky. Pro nechápavé: sarkasmus.
Ano. Invaze sovětů nás zachránila před vládou lidí, kteří prchli do exilu. Republika by byla rozkradena o dvacet let dřív pod rouškou keců o svobodě.
Ovšem na druhou stranu, při porovnání celkových výnosů a nákladů, měli a máte se lépe než v socialistickém Československu a nyní v postsocialistickém Česku. Jinak by to nedávalo smysl.
Máte zcela pravdu, v globálu je to tak. Jenom kde ten Globál postavili…
Vevča
Súhlasím s Vašim pohľadom a je dobre, že ste v USA zostali……boli by ste úplne k ničomu v ČSSR….