Protože musím!

Je to skvělé, protože za mojí prací zůstává spousta mrtvých Rusáků.“ Parafrázuji větu, kterou řekl Martin Ondráček, prominent Dárku pro Putina, tedy spolku, který teď nechce prozradit, jaký vrtulník Čestmír za peníze dárců pro Ukrajinu vlastně koupili. „Jak můžeme pomoci zabíjet více Rusů?“ zeptal se německý hovnivář Michael Martens na tiskové konferenci v Bělehradě při státní návštěvě Zelenského. Vybral jsem jenom dva příklady, ale našly by se jich tisíce. Jsou dokonalým vyjádřením nenávisti a výzvy k nenávisti, byť ji samozřejmě žádný prokurátor nevyšetřuje a žádný soud ji netrestá.

Takováto beztrestná nenávist tu naposled byla, když tu vládli milí krajané z Německa. Byla to nenávist oceňovaná. Nenávist, která otevírala dveře k vyšším sférám a umožňovala i těm nejkřivějším charakterům dosáhnout postů, kterých by v normálním světě nikdy nedosáhli. Nenávist, která nepotřebuje zločin, aby nenáviděla. Vystačí si s příslušností k národu. Nenávist, díky které se proti Sovětskému svazu dá bojovat vražděním Poláků a projde vám to tak skvěle, že dnes máte Ukrajinu plnou ulic Stěpana Bandery.

Svým způsobem je to totéž jako nekontrolovaná migrace. Jak tomu jednou otevřete dveře, už se to nedá vrátit. Jak to nezarazíte hned v zárodku, bude to bujet a ve chvíli, kdy uznáte, že je to problém, už to nemá řešení. Ostatně… čím se ta nekontrolovaná migrace projevuje? Nenávistí. Nenávistí ke starousedlíkům, nenávistí k civilizaci, která uprchlíkům platí sociání dávky, ba dokonce i nenávistí k těm, kteří pokřikovali na demonstracích: „Free queer Palestine.“

Jak vidíte, když máte Martina Ondráčka, nepotřebujete žádné černochy, kteří by překračovali hranice po desítkách tisíc.

Je to v nich jak v Adolfovi. Evropa přijala mraky opatření, aby se někdo, jako Hitler, nemohl vrátit. Přijala spoustu zákonů o nenávisti, ale dopadlo to jako obvykle. Používají se proti těm, kteří na nenávist upozorňují. Stejně, jako se kdysi v USA používaly antikartelové zákony proti odborářům. Místo jedné NSDAP tu máme tisíce malých nácíčků, kteří mají radost ze smrti „východních podlidí“ a iniciativně se ptají, co mají udělat pro to, aby těch mrtvých bylo ještě víc.

Prosím všimněte si, že je to opět velký dějinný civilizační úkol, kterému nesmí stát v cestě žádný Paukner ani žádné pochybnosti. Taková věc si žádá oběti v podobě pěti procent HDP na zbrojení a milionů Ukrajinců v jatečném věku, poslaných zachytávat drony svými těly. Otázka, jak pomoci zabíjet víc Rusů byla promtně zodpovězena samotnou Evropskou komisí i všemi vládami napříč EU. Ukončit ochranu ukrajinským brancům a vybrat peníze na další předražené Čestmíry, Dany Drábové a tanky Tomáš, na které se podepisují Fiala i Petr Pavel.

Když se tohle v roce 2022 rozjelo, řekl jsem si, že prostě nemohu zůstat stranou. Nemohu se na to jen dívat a nic neudělat. Mám jen málo sil a málo možností, ale není možné dopustit, aby to hladce došlo do nového Reichu. Tenkrát lidská slušnost a dobrota dopustila šest milionů mrtvých v koncentrácích a dopustila genocidu desítek milionů Slovanů. Perfidní anglosaské hrátky měly za následek Evropu v troskách, přičemž kompletní destrukci jsme unikli jen tak tak.

Teď jsem si díky Ondráčkovi a Martensovi zase připomněl, proč to všechno dělám, a pokračuju v tom i přes řeči v komentářích, že je to beznadějné. Znovu jsem si připomněl, proč jsem opustil dobrou stabilní práci, proč jsem nechal rodinu doma a vyrazil na barikády, proč jsem si nechal nadávat do extrémistů a populistů a proč jsem strpěl šikanu od lepševických bojůvek. Znovu jsem si připomněl, jak jsme společně dělali Kydy velkými, připomněl jsem si demonstrace na Václaváku, budování hnutí Stačilo!… i všechny pády a prohry, které to provázely.

Připomněl jsem si, proč stavím Vidlákovnu…

Od začátku jsme měli šanci asi jako Frodo, že projde Mordorem a hodí prsten do Hory osudu. Jako když dítě s provázkovým lukem útočí na rytíře v brnění. Nikdy jsem neměl možnost, dělat to tak, jak jsem chtěl, vždycky jsem jen dělal to, co se v dané chvíli dělat dalo. Neměl jsem nikdy zbraně, které bych potřeboval, vždycky jsem bojoval s tím, co jsem zrovna měl v ruce. Nemohl jsem rozrazit vrata, která bych chtěl, musel jsem vcházet dveřmi, které byly zrovna odemčené. Nikdy jsem neměl znalé profesionální žoldnéře, ale vždycky „jen“ voluntýry, kteří nedostatek sil i zdrojů nahrazovali nadšením.

Ale když vidím toho Ondráčka nebo Martense, sakra, ani na minutku bych nezaváhal a šel do toho znovu. Nesmí to znovu dopadnout, jako tenkrát, kdy se všichni budou dívat jinam a dozvědí se, čeho byli součástí, až bude po všem. Tenkrát si lidé mysleli, že když budou stát stranou, tak to na ně nedopadne. Že se vyhnou tomu nejhoršímu. Ale nakonec to dopadlo na každého. Jen málokdo si podržel to, co si myslel, že je jeho. Málokterá rodina neutrpěla ztrátu a ti, kteří mlčeli, nakonec mlčeli, i když je v Kounicových kolejích naši milí krajané stříleli do týla.

Tohle není o poměřování šancí na vítězství. Tohle není o velkolepé strategii a dobré taktice. Tohle je jen a jedině o tom, že proti zlu se bojuje, jak to jde a bojuje se proti němu i tehdy, když není žádná naděje. Tohle je o tom, že v Ondráčkově a Martensově světě nestojí za to žít a je lepší při zadržování laviny padnout, než se pak dívat, jak zavalila úplně všechno.

Je jedno, kolik ran ještě dostanu, protože následky budou horší a dostane se mi jich, ať teď něco udělám nebo neudělám. Nic z toho, co se nám stane teď, nebude tak zlé, jako to, co se nám stane potom. Nic z toho, co Němcům před patnácti lety hrozilo za protesty proti „wir schaffen das,“ nebylo tak hrozné, jako když do nich dnes bodají chirurgové z dovozu, šikanují jejich děti ve školách ve velkém a soudy je zavírají za kecy na internetu.

Žádný Oganesjan, žádná žaloba, žádné trestní oznámení, žádný posměch od bývalých přátel a sousedů není tak hrozný, jako to, až nás budou také nahánět na frontu a demokracii nás bude učit batalion Azov. Žádná Snopová, žádný Zdechovský, žádný protokolář Kolář ani Igor Mříž není tak strašný, jako když zredukují naše děti na válečné maso, nezbytné k vítězství nad „mongolidními ruskými hordami.“

Kdykoliv vidím Ondráčka, tak si říkám, že nebojuju, protože bych chtěl, ale protože musím a nejde to jinak. Nebude z toho žádná sláva, nebude z toho žádný profit. Nebude z toho nic než krev, dřina, slzy a pot, ale je nutné to udělat. Je lepší teď plakat, že moje děti málo viděly tátu, než jednou plakat, že je verbíři křičící tahají do auta. Je lepší dostat od prokuratury i justice naloženo teď, než sedět v dobytčáku na cestě bez návratu. Je lepší se teď nechat osračkovat od Deníku N a jiné novinářské svoloči, než čekat, až nás budou bít „Karatěli“ od Andrije Bileckého. Je lepší dostat od hradní gumy a jeho poskoků, než dostat od Kyryla Budanova. Je lepší teď utrácet peníze za budování podpůrných sturktur, než je jednou utrácet za úplatky odvodním komisařům, kteří si za to koupí od Timura Mindiče zlatý hajzl a jachtu v Dubaji.

Můj Bože na nebesích. Mohu udělat jen málo. Ale dej mi sílu, abych jednou, až budu stát před Tvou tváří, mohl říct, že jsem neseděl s rukama v klíně. Abych mohl říct, že jsem se nedíval jinam, když uctívali Banderu. Abych mohl říct, že jsem nemlčel, když oslavovali zabíjení a hledali způsoby, jak zabíjet ještě víc. Cokoliv, co se mi stane teď, nebude ničím proti tomu, co se mi stane potom.

__________________________________________________________________________________

Přátelé, pokud mě chcete podpořit, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Vaše podpora bude do poslední koruny využita pro projekt „Vidlákovny“ . Každý, kdo pošle příslušnou částku, může si na oplátku vyžádat knihy z nabídky.  Číslo účtu: 1769955003/5500 IBAN: CZ8355000000001769955003. Kdo chce, může přímo na stránkách Institutu pro platbu použít QR kód.

Kdo preferuje jednoduché placení, nabízím možnost přes tuto platební bránu: https://donate.stripe.com/28E4gzekn7mlgjS0g3g360