13 června, 2024

Nezlomnej českej duch

(UPOZORNĚNÍ: tento článek si neklade za cíl interpretovat naši národní historii přísně vědecky, ale zamýšlí se nad ní s určitým satirickým nadhledem.)

OLD SHOOTTERHAND pravil: „Tyvole, abys moh´ zejtra vyhrát bitvu nebo válku, musíš přežít dnešek. Mrtví vojáci do bitev nenastupujou, pročež je ani nemůžou vyhrát.“

Včera se zase zvedly ceny benzínu a nafty, tak vládla v hospodě „blbá nálada“, jak říkával Havel. I tady na vesnici, když přišli chlapům zvýšený zálohy na plyn a elektriku a vyúčtování doplatků, došlo jim, že „naše země nevzkvétá“, houfně odhlásili plyn, nakoupili klasický kotle na tuhý paliva a vyrazili do lesa na dřevo. A tak se ten večer u dlouhýho štamamgastskýho stolu tohle všechno řešilo – a hlavně taky nadávalo na vrchnost. To už bývá v hospodách takový zvyk, jak by napsal Větva*. Probralo se všechno – od toho zdražení PHM, elektřiny a plynu, přes obří díru ve státním rozpočtu (totiž dluh), inflaci, miliardový nákupy novejch zbraní až po uprchlíky. Chlapi zcela plynule přepínali mezi funkcema odborníků na ekonomii, energetiku, politologii, vojenství a geopolitiku. V zásadě se ale nakonec všichni shodli na tom, že jde naše ekonomika do prdele a že bude hůř.

„Dyť sme jen kolonie,“ vykřikoval Bušmen. On čet´ hodně tyhlety alternativní nebo – chcete-li  dezinformační – internety a furt nás těma dezinformacema krmil. „Víte, kolik prachů, který tu na nás nadnárodní korporace vydělaj, odteče každej rok ven?“

 „Já mám spíš obavy z těch uprchlíků,“ řekl Mireček.

„Naše vláda, dělá jen to, co jim naříděj zvenku a na český lidi sere,“ hartusil starej Fořt. „Podívejte se, co udělali s těma důchodama! A to mě zajímá, dyť to mám za pár.“ Starej Fořt měl jít do důchodu, myslím, za dva nebo tři roky.

A tak podobně to nějakou dobu pokračovalo. Se zvyšujícím se počtem piv samozřejmě vzrůstala u našeho stolu i hladina decibelů. Old Shootterhand do debaty nezasahoval, protože, jak známo, podle něj je aktuální politiku třeba řešit s nadhledem, v kontextu a s časovým odstupem – nejlíp z hlediska věčnosti – sub speciae aeternitatis, kterejžto latinskej termínus technikus si bez dovolení každou chvíli půjčoval od tatíčka Masaryka. A když už ho někdo otravoval, aby mu řek´ svůj názor na to či ono, co právě frčelo v televizi nebo v šuškandě, odbýval to lakonicky: „Tyvole, nevim, tomu já hovno rozumim.“

Když ovšem diskuze dospěla ke katastrofickejm představám a scénářům, že je to náš konec, že jsme kolonie řízená z Německa a z USA, že se jedná o likvidaci český samostatnosti, státnosti, národa a našeho průmyslu, už to nevydržel. Zhluboka se napil, postavil půllitr zpátky na pivní tácek před sebou, otřel si obřadně bradku od pěny a vložil se do debaty.

„Hele, kokoti, klídek! Já nemám o nás, Čechy, strach. My to přežijem.“

„Jak si můžeš bejt tak jistej?“ začal se s ním hádat Bušmen. „Copak jsi nikdy nečet o Kalergiho plánu na výměnu původního evropskýho obyvatelstva?“

„A taky psali, že máme letos nejnižší porodnost,“ doplnil ho Pepa.

„A ty uprchlíci,“ přisadil si Mireček.

„Klídek, volové,“ opakoval Old Shootterhand, „my to přežijeme, jako jsme přežili zatím všechno, protože máme nezlomnýho národního ducha. Víte, co o nás říkávala Hitler? Poláka zlomíš, ale Čech se ohne a pak se zase narovná. Von znal Čechy z první světový války a fakt nás neměl rád. Ostatně, díky tomu nebojovala za třetí rajch žádná čistě česká divize, jen jednotlivý český Němci v řadách Wehrmachtu. Možná, že teď přijde blbá doba, bude to těžký, ale už jsme si za těch posledních cirka 50 let zvykli na pohodlnej a snadnej život v nadbytku: otočíš knoflíkem nebo něco zmáčkneš a ono to svítí, hraje, topí nebo udělá jídlo a zajedeš si každý léto na dovču k moři aspoň do Chorvatska nebo Tunisu, aby ses moh´ pochlubit fotkama na instáči nebo na fejsbůku. Ale v historii jsme už vyjebali s Avarama, Braniborama, Habsburkama, Němcema i Rusákama, tak zvládneme i tohle a přežili bysme třeba i Marťany, kdyby tady fakt přistáli a vládli s Paroubkem.“

Starej Fořt a já jsme si vzpomněli na legendární Paroubkův proslov a uchechtli jsme se závěrečný poznámce. Bušmen byl ovšem v pivní ráži a jsa spravedlivě rozhořčen, pustil se do Old Shootterhanda.

„Tyvole, já nevím, jak to myslíš, ale podívej se, co se kolem děje. Nová totalita! Vypínaj weby, cenzurujou sociální sítě a internet, vyhazujou lidi z práce za jiný názory, než jsou ty oficiální, ekonomika jde do hajzlu a když pak přijde na Václavák skoro sto tisíc lidí, tak ty kokoti nahoře dělaj, jakoby nic!“

„Je potřeba ta generální stávka,“ přisadil si Pepa. „To říkám vod začátku. Zastavit ekonomiku, jinak s nima nic nehne.“

Old Shootterhand si to vyslechnul, chápavě se pousmál a klidně pokračoval: „Kdepak, chlapci, já bych na ty demonstrace – a už vůbec ne na generální stávku – moc nesázel. Je fajn ukázat vrchnosti nespokojenost, trochu je to postraší, ale jinak jim to je evidentně fuk, páč maj přece jistotu tý svojí stovosmičky. Navíc mám pocit, ale už jsem to i od někoho slyšel nebo čet´, že se lidi spíš začínaj uzavírat do sebe.“

„No, jasně,“ vyletěl Bušmen. „Protože my, Češi, jsme srabáci! Nebojovali jsme proti Hitlerovi ve třicátým osmým a to nám nabořilo národní sebevědomí. Ani proti Rusákům v osmašedesátým. Všichni se vohnuli a drželi hubu a krok. A ještě spousta kokotů kolaborovala – donášeli na Gestapo a pak zase na STB.“

„Ale přežili jsme to,“ namítnul Old Shootterhand a napil se. „Sleduj to schválně v průběhu celý historie – sub speciae aeternitatis. Vždycky, když náš národ nějak prohrál a byl utiskovanej a ovládanej cizí mocí – jako byli Braniboři v Čechách – Ota Braniborský po smrti Přemysla Otakara II., nebo v době Temna po Bílý hoře, během 300letý nadvlády Habsburků a germanizace, se ten národ udržel, aby se za obrození zase vítězoslavně zvednul z popela jako bájnej Fénix.“

Bušmen zaraženě zmlknul, protože musel v hlavě lovit zbytky znalostí ze školy, jak to tady na nás Old Shootterhand vybalil. Ten mezitím pokračoval.

„Ale chtěl jsem mluvit o tom našem nezlomným národním duchu. To, že se tady lidi zavíraj do tzv. vnitřní emigrace a staraj se v první řadě sami o sebe a svoje nejbližší, není žádná zbabělost ani ostuda, jak to někteří označujou…“

„Chartisti měli pro tyhle lidi v dobách normalizace nelichotivej název šedá zóna,“ vpadnul jsem mu do řeči. Old Shootterhand přikývnul.

„Jenže tahle šedá zóna,“ kontroval mi, „ti udržuje právě toho ducha národa, protože je životaschopná a přizpůsobí se novejm okolním podmínkám. V přírodě to tak funguje – buď se přizpůsobíš a přežiješ nebo nepřežiješ a bude z tebe akorát vymřelej druh. A hrdinů jsou plný hřbitovy, jak říkával jeden můj kamarád. Mrtví bitvy ani války nevyhrávaj. Musíš dneska přežít, abys moh´ zítra bojovat a vyhrát. Nebo pozítří. Anebo za rok. Nebo bude bojovat až tvůj syn, či vnuk, ale musíš je zplodit a vychovat. Je to vlastně velmi sofistikovanej pragmatismus. Je to dlouhodobá strategie.“

„Nojo,“ vstoupil do toho Pepa, „jenže mě sere, že jsme, jak se říká, kam vítr, tam plášť.“

„No, myslím si, že k tomuhle převlíkání plášťů – nebo kabátů – jsme dospěli asi nejspíš během 30letý války. Když si vezmeš dobu předtím, tak to byly vždycky ještě ´normální´, regulérní války, kdy Češi bojovali proti někomu a ať už vyhráli nebo prohráli, prostě do toho šli – na férovku. Jenže po bitvě na Bílý Hoře, likvidaci elity (popravou na Staromáku i nucenou exulací nebo náboženskou konverzí) a třiceti letech plundrování Evropy včetně našich zemí, jsme nejspíš zjistili, že je to prostě na prd a že větší cenu než bejt mrtvej hrdina, je zůstat naživu. Já někde slyšel nebo čet´ krásnej příběh, kterej vám teď hnedka nedohledám a neozdrojuju, ale bylo to o nějakým starostovi – myslím – jednoho jihočeskýho města, kterej měl v dobách 30letý války ve sklepě radnice vlajky všech válčících stran a jakmile se dozvěděl, že se blíží ta či ona armáda, nechal vyvěsit jejich vlajku. A tak jeho město přežilo – tolik legenda.“

„Spíš purkmistr než starosta,“ podotknul jsem.

Old Shootterhand se na mě vděčně ohlídnul a posunkem ve vzduchu zapíchnul mým směrem ukazováček pravý ruky, jakože bingo – dobrá připomínka.

„Prostě chránil svoje město a lidi,“ zauvažoval jsem ještě.

„Ale moh´ bejt taky hrdina, co, Bušmene?“ rejpnul si sarkasticky Old Shootterhand. „V jakým městě bys žil se svojí rodinou radši? S purkmistrem hrdinou nebo s takovýmhle Kamvítremtampláštěm?“

Bušmen tu narážku pochopil, kušoval, ale tvářil se jako kakabus.

„To je politika,“ utrousil starej Fořt.

„Jo,“ souhlasil jsem. „Politika všech azimutů se tomu říká, myslím.“

„Teď mě napadlo,“ skočil do diskuze zase Pepa, „že von ten jihočeskej purkmistr byl vlastně takovej úplně první českej chcimír?!“

Celej náš stůl vybuchnul salvou smíchu až se na nás celá hospoda otočila.

„Tyvole,“ plácnul jsem Pepu po rameni, páč seděl vedle mě, „tys to zase jednou rozčís!“

Za zády se nám znenadání jako duch zjevil Toník a postavil před nás jako na zavolanou na stůl sedm plnejch půllitrů a zatímco nám čmáral propiskou každýmu další čárku na naše lístky, tak jsme si je rozebrali.

„Dopij to,“ houknul na mě, „ať to prázdný sklo můžu vodnýst všechno najednou.“

Poslušně (protože výčepák je v hospodě šéf a šéfovi je neradno odporovat) jsem do sebe naklopil zbytek piva a podal mu svůj půllitr. Toník ho čapnul a jak se zjevil, tak zase zmizel. Old Shootternad pokračoval ve svojí úvaze:

„Vidíš, chcimír. Vysvětlíte mi někdo, proč jsme se tomu tady teďka všichni zasmáli? “ zeptal se.

„Páč je to trapný,“ ucedil Džejár a napil se.

„Nojo, ale není to s tím slovem najednou významově naopak? Původně stvořený pejorativum**, posměšek jedný strany, se najednou změnil na posměšek druhý strany. To je přece úplnej zázrak, ne? My se tomu smějeme, protože to nese v pozadí skrytej emocionální význam složenej ze všeho, co se kolem toho slova událo, tedy obsah ´navíc´, kterej de facto otočil jeho význam a kterýmu my tady rozumíme, ale přeložit se to podle klasickýho lingvistickýho trojúhelníku nedá. Je to neviditelná šifra,“ kontroval Old Shoottehand, „a tohle právě způsobuje ten náš nezlomnej českej duch, protože duch tohohle národa se ukrývá v našem jazyce.“

Rozhlídnul jsem se po chlapech u stolu, jestli už se nezačínaj nudit, ale všichni zatím celkem pozorně poslouchali. Asi byli zvědaví, co za shootterhandovskou číčovinu z toho nakonec zase vyleze.

„My prostě nějak intuitivně slyšíme a vidíme nebo cítíme pravej obsah sdělení. Chápeme obsah slov podle kontextu a nálady ve společnosti, jinak, než je jejich slovníkovej význam. Takže když – třeba v mainstreamovým médiu – něco řeknou nebo napíšou, hned nám začne v hlavě blikat výstražný světlo a uvažujeme, co tím vlastně opravdu chtěli říct a proč. Jen ne to, co přesně napsali. Často se pak nejrůznější tvrzení nebo termíny stávaj vtipem. A to právě dělá ten nezlomnej českej duch a proto tady taky máme takovou krásnou humoristickou tradici. Přesně kvůli tomu nedokázala nikdy žádná ideologie ani propaganda Čechy předělat.“

„Pověstný čtení mezi řádky,“ doplnil starej Fořt.

„To je vlastně to naše švejkování,“ usoudil Džejár.

Old Shootterhand na souhlas přikývnul a napil se.

„Když mně se to moc nelíbí,“ pokračoval Džejár, „že jsme takový Švejci.“

„Líbí, nelíbí,“ vrátil mu to Shootterhand, „prostě to tak je. A je to časem prověřená funkční strategie. Jsme tady pořád jako Češi přes všechny ty historický peripetie? Jsme! Podívej se na některý národy jako jsou Skotové, Welšani nebo Irové. Ti sice mají ještě nějaký zbytky svejch národních jazyků, lidový písně, ale málokdo jima mluví, všichni tam mluvěj anglicky. Nebo národy jako byly Lužický Srbové. Zmizeli. Asimilovali je Němci.*** Prostě – jazyk je pamětí národa, nosičem informací. Jazyk je vyjádřením jeho vědomí – ducha. Co Češi nade vše milujou a k čemu se pořád rádi vracej?“ udělal pauzu a rozhlídnul se po nás. Nevěděli jsme, kam tím míří, tak všichni mlčeli.

„Pivo?“ odvážil se nakonec nesměle tipnout Džejár.

„Přece k pohádkám!“ opravil ho Old Shootterhand. „Všimněte si, že ve všechny státní svátky pouštěj veřejnoprávní i komerční televize furt pohádky – i ty moderní z dob socialismu, jako jsou Tři veteráni, S tebou mě baví svět nebo Jak vytrhnout velrybě stoličku a podobný kokotiny.“

„To je fakt,“ souhlasil Bušmen.

„A proč asi? Není to vlastně dětinský?“ položil Old Shootterhand řečnickou otázku. „Protože to máme, jak se říká, v krvi. Máme to vrozený! Máme rádi spravedlnost a dobrý konce, protože v životě to bejvá složitý a těžký, proto milujeme pohádkový příběhy, v nich nakonec dobro zvítězí nad zlem. Takže ve slovesnosti a literatuře si držíme toho spravedlivýho ducha, kterej je nám vlastní,“ napil se. „Ty pohádky ho v nás pomáhaj udržet.“

Všichni jsme mlčeli a přemýšleli, co to do nás tady zase valí za svoje pábitelský teorie, ale něco pravdy na tom jeho šprochu bylo.

„Vemte si třeba pověst o Blanickejch rytířích,“ pokračoval Old Shootterhand. „Jakej byl asi důvod jejího vytvoření? Já bych řek´, že udržení morálky mužstva, tedy národa. I když je nám blbě, furt to ještě není nejhorší, protože teprve AŽ…,“ to slovo zdůraznil, „…až bude nejhůř, tak oni vyjedou a zachráněj nás. Je to samozřejmě volovina, v žádný hoře tisíce let nemůžou nějaký rytíři spát, ale je to pohádka, metafora, protože já to chápu tak, že ty Blanický rytíři spěj uvnitř každýho z nás,“ dodal.

Nastal ten okamžik, kdy jsme zase všichni čuměli na Old Shootterhanda jako péra z gauče, jak se tady u nás říká.

„Počkej,“ zeptal se ho Bušmen. „To myslíš jak?“

„Protože z Blaníku nikdy žádná pomoc nevyjela, ale vždycky to vzešlo z lidí. Vezmi si říjen 1918, Pražský povstání nebo listopad 89. Jakmile se ukáže, že bejt hrdina má šanci na úspěch i kdybys za to moh umřít, nezlomnej českej duch probudí onu šedou zónu, Češi se zase narovnaj a jdou do toho.“

„Kacíři!“ ulítlo starýmu Fořtovi.

„Jo,“ souhlasil Pepa, „ve středověku už by tě za takovýhle názory hnali na hranici.“

Zachechtali jsme se.

„Tenhle českej duch,“ pokračoval Old Shootterhand, „je vlastně perfektně napsanej jazykovej software. My máme obrovskou systémovou výhodu a tou je květnatost naší řeči, především  v emocionální rovině. Čeština, jakožto syntetickej jazyk, totiž oproti jazykům analytickejm…,“

„Tyvole,“ přerušil jsem ho, „seš v hospodě, ne na lingvistickým semináři…“

„Jo, mluv normálně,“ napomenul ho Džejár. „Na nás musíš pomalu a vopatrně, my sme jen prostý vesničani, blbí traktoristi.“ Traktoristi Bušmen se starým Fořtem se uchechtli.

Old Shootterhand si povzdychnul. „Sorry, no. Tak vemu pro ilustraci rychle jeden krásnej příklad jazykový výhody češtiny – vokativ.“

„Jak to myslíš?“ zeptal jsem se, protože jsem byl asi jedninej z přísedících, kdo věděl, o čem je řeč.

„Je to rozlišující systémová jazyková výhoda. Hele, co je nejlepší firewall proti podvodnejm mejlům a spamům? No přece právě vokativ! Hned, jakmile ti přijde třeba nějakej mejl, kterej začíná oslovením ´Ahoj, Pavel´ nebo ´Pozdravy, Petr Novák´, tak je ti jasný, že to psal nějakej robot, nějaká umělá inteligence nebo automatickej překladač, kterej ´neumy šéski´, víš to hned na začátku a už ho ani dál nemusíš rozklikávat nebo číst.“

„Co je to kvokativ?“ zeptal se bezelstně Mireček.

„To je latinsky pátej pád – oslovujeme, voláme,“ vysvětli jsem mu, aniž bych se namáhal opravit jeho zkomoleninu. Nejspíš to slovo slyšel poprvé a asi i naposled v životě, ledaže by zase někdy seděl s Old Shootterhandem.

„Aha.“

„Vidíš, kdybys chodil na latinu k profesoru Hrbolkovi, jako Plha,“ utahoval si z Mirečka Pepa, „tak bys to věděl a ještě by sis moh´ vo pauze u pásu v tý vaší Škodovce přečíst Vergilia v originále!“

Připomínka filmu Marečku podejte mi pero vzbudila u stolu všeobecný pobavení.

„A ještě jeden příklad za všechny: máme tady třeba jedno takový kouzelný slůvko,“ řekl tajemně Old Shootterhand.

„Jako děkuji nebo prosím?“ hádal Mireček.

Old Shootterhand zavrtěl hlavou a pravil: „Nejmrňavoučkaťulinkatější.“

„Co to je? To sem v životě neslyšel,“ řehtal se Bušmen.

„Schválně, zkus to říct!“ vybídnul ho Shootterhand.

„Nejmrčavkulink…, nejmačkťukatější… Tyvole, dyť se to nedá vyslovit!“

Po Bušmenovi jsme si to zkusili postupně všichni – Mireček, Džejár, Pepa i já, s tím, že to přece dokážeme (vždyť přece umíme česky!), ale nepovedlo se to nikomu. Až nakonec starej Fořt si dal záležet a vyslovoval to zřetelně pomalu po jednotlivých slabikách, přičemž na něm bylo vidět, jak u toho úporně přemýšlí, čím má ta šílená složenina pokračovat.

„Nej-mr-ňa-vouč-ka-ťu-lin-ka-těj-ší. Uff!“ otřel si pot z čela.

„A teď si představte,“ triumfoval Old Shootterhand, „jak se to asi musí vyslovovat cizincům.“

„A díky tomuhle slovu jako vyhrajeme třetí světovou válku?“ zeptal se pochybovačně Džejár. Bušmen se uchechtnul.

Old Shootterhand se na chvilku zamyslel. „V podstatě jo. Alespoň určitě po informační a ideologický stránce. Nepřítel nás může porazit silou a obsadit, dosadit na trůn nějakýho kolaboranta, ale nemá šanci ovládnout myšlení nás – všech ostatních kokotů, který maj takhle složitej jazyk a ještě k tomu nerespektujou, respektive měněj v závislosti na okolnostech, emocionální a významovej obsah slov. Nedokázala to ani 300letá germanizace ani dva po sobě jdoucí totalitní režimy. Protože, jak psal Orwell: kdo ovládá řeč, ovládá myšlení. Proto taky existuje cenzura, což je metoda boje se slovama, protože slovo je mocnější než zbraň – mimochodem, to věděl už Euripidés.****  A v tomhle punktu nakonec my, Češi, vždycky vyhrajeme. V tom spočívá ten náš nezlomnej českej duch,“ zakončil Shootterhand svoji úvahu a napil se.

„Musim na hajzl,“ zvednul se Džejár.

„Já taky,“ přidal se Bušmen. Zvednul jsem se a šel s nima. Old Shootterhand se taky zvednul, ale šel ven – nejspíš na cigáro a přitom se vymočit někam do křoví vedle hospody. 

„Tyvole,“ ulevoval si současně fyzicky i psychicky Džejár stoje nad svojí mušlí. „To byla zase jednou pěkná shootterhandovská kokotina! Zejtra budu mít na traktoru celej den vo čem přemejšlet.“

Naše debata o nezlomným českým duchu se tímto záchodovým intermezzem uzavřela. Po návratu už se zase řešily provozní problémy každodenního života a drby.

Když jsem si to pak štrádoval z hospody domů od jednoho kandelábru veřejnýho osvětlení ke druhýmu, snažil jsem se to děsný slovo zopakovat.

„Nejmačkou…, nejmrňavčou…, nejmrňavitější…“ To je vůl!

*Po přečtení této kapitoly (Majn Kochbuch, str. 29) mi napsal sám Větva (Ladislav Větvička) upřesňující vysvětlení k onomu citátu: „To je parafraze z knihy českého generala Šnejdárka (předtím fr. cizinecká legie), který nám vyhrál česko-polskou válku v roce 1919, když vytlačil Poláky z našeho Těšinského knížectví. Pak sme to pod tlakem Francouzů museli rozdělit na půl a ustupit. Ve svoji knize vzpomínek „Co jsem prožil“ (mimochodem, skvělá kniha), píše v jednom z příběhů z 1. sv. v.: „večer za mnou chodíval do zákopu hrát šachy major z jiné roty. Ten večer dlouho nešel, objevil se až hodinu po dohodnutém čase. Omluvil se, že se zdržel, protože po něm z druhé strany fronty stříleli. To už je za války takový zvyk…“

Pokud by vás paměti generála Šnejdárka zajímaly, můžete si je v elektronické podobě zdarma stáhnout na e-shopu Ladi Větvičky zde (případně si zakoupit některou z jeho super knih): https://www.ladikvetvicka.cz/product-page/gen-%C5%A1nejd%C3%A1rek-co-jsem-pro%C5%BEil

**https://cs.wikipedia.org/wiki/Pejorativum

***V poslední třetině 19. století probíhá silná asimilace lužickosrbského obyvatelstva, většina Lužických Srbů již vyrůstá dvoujazyčně (bilingválně)…. V lužickosrbské oblasti osídlení jsou sídla označena dvojjazyčně. Největší lužickosrbská kulturní centra dnes najdeme v Chotěbuzi (Cottbus) a Budyšíně (Bautzen). https://cs.wikipedia.org/wiki/Lu%C5%BEi%C4%8Dt%C3%AD_Srbov%C3%A9

****„Jazyk je pádnější zbraň než-li meč. “ — Euripidés starověký aténský dramatik (480–-406 př. n. l.)

A na závěr Old Shootterhandova oblíbená scénka z filmu Trainspotting, kde Renton lká nad tím, co to znamená být Skot (Old Shootterhand samozřejmě říká Skotům „Skokoti“). Video je v angličtině, protože Skokoti nemaj nezlomnýho ducha, jako my – proto musej točit filmy v angličtině.

Being Scottish (Trainspotting)

Pokud chcete zjistit víc o Agroanarchii a zajímají vás další Old Shootterhandovy originální, vždy satirické, nekorektní a trochu potřeštěné teorie na svět kolem nás (Desatero podle Old Shootterhanda, Koloběh hovna v přírodě, Kšeft über Alles, Gríndýl über Alles, Nekonečno + Bůh a kobliha atd.), najdete je v knize Majn Kochbuch s předmluvou Svět podle Old Shootterhanda a Základy Agroanarchie. Právě vyšlo druhé vydání. Více informací, včetně ukázek, najdete zde: https://shop.tichadohoda.cz/majn-kochbuch/

33 thoughts on “Nezlomnej českej duch

  1. Jestli si to „někdo“ přečte a v oblbovadle budou o vánocích místo starých pohádek zdařilá díla jako Habermannův mlýn, Je třeba zabít Sekala, Obecná škola, a další veledíla hlavně ze Svěrákovic hnízda jako sprostá kopie jiného filmu pod názvem Tmavomodrý svět, Vratné lahve, Kolja no a třeba o Hřebejkovic počinech nemluvě, tak čítám, že štamgasti v hospodě rozbijí na Silvestra Shootterhandovi ústa.

    1. „Hezky to vystih jednou ožralej Bušmen, když zase nepochopil onu jemnou ironii, kterou Old Shootterhand pronášel klidným hlasem a seriózním výrazem televizního hlasatele, v důsledku čehož mezi nima došlo k nějaký komunikační kolizi: „Shootterhande, ty seš fakt debilní pražskej kokot! Ale naštěstí seš náš kokot a my ti za ty tvoje blbý kecy hubu nerozbijeme.“ (ukázka z příštího článku)

      1. To mi připomnělo posměšek Slováků : Všetky národy majú svoje kokoty. Jenom Češi majú nášho. ( Myšleno Babiše. )

      2. Až to třeba ten Bušmen dostane příkazem od robky a děcek, tak to bude jiná pohádka. Dráždit hada bosou nohou se dá jen vocaď pocaď.

  2. Češi jsou srabáci. Ano, jsme srabáci, historicky se nám to vcelku vyplácí. Poláci srabáci nejsou, můžu je obdivovat, jejich Jan Sobieski vyhnal od Vídně sulejmána, Varšavské povstání bylo fascinující, Češi nic.
    Ale, na druhou stranu, v obou případech zahynuli ti nejlepší. A v Katyňském lese zařvala elita národa. ( Když se dívám na současné zjevy ve vedení Polska, je to trochu vidět. )
    Češi se vyprofilovali jako bojovníci jenom jednou. Husité děsili celou tehdejší Evropu. Dostali jsme na zadek a od té doby, raději všechno ošvejkovat, prostě to naše To chce klid.
    Není to nic, na co bychom mohli být pyšní. Ale, na druhou stranu, hodně Čechů se kloní k názoru, že je lepší být živým psem, než mrtvým lvem. A já si to, jako babička čtyř vnoučat, myslím taky.

    1. Nebyla jen Katyň :
      https://en.wikipedia.org/wiki/Intelligenzaktion

      Husité byli stmelováni náboženskou (tehdy byla vidina “ spásy“ velmi cenným statkem) vírou. No a povětšinu jednak měli lepší zbraně, jednak Žižku.
      —————————————————
      Kdo si myslí, že má lepší zbraně, tak ten dříve či později zaútočí.

      1. Pro mne byli husité něco jako dneska bojovníci od IS. Bigoti, kteří vraždili se jménem milosrdného Boha na rtech. Chlapíci od IS se zaklinají milosrdným Alláhem.
        Čím asi myslíte, že se husité na svých Spanilých rejsách živili?? Vozy s potravou za nimi patrně nejely.

        1. Tehdy byla válečná kořist obvyklou institucí, v podstatě to byl nárok.

          Čím byli husité pro Vás, to je běhu dějin naprosto lhostejné.

          1. Jak válečná kořist!?
            Okrást chudé vesničany, sežrat jim zásoby na zimu, dovedete si představit jak ten “ nárok” byl vymáhán?
            Pod rouškou zbožnosti se rabovalo a kradlo, v podstatě třeba křížové výpravy nebyly o ničem jiném. Chudý synek, na kterého už toho moc nezbylo, se vypravil získat bohatství jako rytíř, který jde osvobodit Boží hrob. Někdy to vyšlo, jindy ne.

            1. Brali si zpět to, co v naší zemi drancovali křižáci a spol. Rejsy cca rovná se protiofenziva na území nepřátel.
              Vy si dovedete ve středověké válce, ve které jde nejen o přežití, ale i o nábožensky a zejména eschatologicky vznešený ideal (4 pražské artikuly ….) , představit, že v zemi, odkud proudí do Čech ničeho se neštítící nepřátelé, zaklepou husité sedlákovi na dveře, řeknou “ gůtntaggotsajdank“, ukloní se a až pak vejdou beze zbraně dovnitř, dojednat podmínky předání válečné kořisti ? Ano, někdy se to tak odbylo, výkupným. Jindy se vesnice, městečko či město nepřátel vyplenilo….

              Zlato a stříbro těžko měli od chudých vesničanů *. A že by se zatěžovali pytli s obilím…?
              Ve válce už to tak chodí, že obyčejní lidé trpí nejvíce. A že nepřátel se nešanuje (srovnej např. s bombardováním Dresden za ww2) , tím je také nutí aby ustoupili, jednali z té pro ně horší pozice. vzdali se, zhoršily se jim podmínky pro “ protiofenzivu“…..
              Jak jinak by došlo k pozvání na Basilejský koncil ? Prostě se husitů báli. A na tom mají zásluhu i rejsy.

              *https://cs.wikipedia.org/wiki/Prokop_Hol%C3%BD

              1. Proboha!!! A komu to brali???
                Stejným chudákům, jako byli i oni sami. O vraždění jeptišek a dalších lahůdkách, jako vypálení kostelů je zbytečné mluvit. Prostě hordy nabuzených maníků, co nebylo pevně přibité, tak šup do pytle a zdrhnout.

                  1. V ničem!!!!!!!!!!!!!!!!!
                    Právě proto to píši.
                    Náboženské války byly kruté, katolíci si s protestanty nezadali vůbec v ničem. Pro ňákého toho pámbíčka bylo prolito nejvíc krve. Byly to války loupeživé, šlo o moc, o majetek, o pámbíčka vůbec.

                    1. Hus byl pro Čechy vždy hrdina a modla Žižka též, navíc patří k pouze 10 vojevudcum světa, který nebyl nikdy poražen a nedostává se tímto jemu patřičné pozornosti. Dehonestovat ho chtějí jen flagelanti, sudeťácké děvky a katoličtí modloslužebníci. To co tu píše Helanov o Zizkovi by si nikdy nedovolila napsat o
                      Alexandr Makedonský Postrach Říma.
                      Hannibal. Zrazený diktátor.
                      Gaius Julius Caesar. Démon moci.
                      Attila. Stepní vlk.
                      Čingischán. Ve znamení kalicha.
                      Jan Žižka z Trocnova. Dobyvatel Cařihradu.
                      Mehmed II. Papežský intrikán.

                1. Ne.
                  Prostě válečníci. Všecko ale face to face. Středověk a upalování a kořistění a krutosti…. standard. Tělo neznamenalo tolik, co duše. A Žižkův vojenský řád anarchii popíral a potíral.
                  Nevím, co by se dělo, kdyby tomu vládl Chelčický (to znamená, že by se neválčilo, zástupy božích bojovníků by byly vyzbrojené toliko monstrancemi a prapory s křížem….), podle mě by ho křižáci upálili a vydrancovali celý český prostor.

                  Žižka umřel nemajetný.
                  Což se o jeho protějšcích napsat nedá.

                  Cituji z Wiki, Žižkův vojenský řád, výňatek : „….Jestli někdo udělá chybu a kvůli jeho neopatrnosti dojde ke škodě nebo porážce vojska, bude potom takový potrestán. Navíc bude popraven a bude mu zabaven majetek.
                  Jestli ovšem přijde vítězství, veškerá kořist se sejde na jednu hromadu a bude pečlivě rozdělena. Pokud někdo něco ukradne, bude potrestán jak na majetku, tak na hrdle…..“

                  Kapito, Vy hordo nabuzeného maníka ?!?

                  1. Zlatý voči.
                    Např. v Chomutově vyvraždili husité celé město. Vraždily i ženy , zabíjely i nemluvňata. Upalovali židy na hranici.
                    Z celého Chomutova zbylo 30 živých, aby měl kdo pohřbívat mrtvoly.
                    Co tam máte dál?

                    1. No richtig, jako ty Dresden.
                      Tož já tam mám dál taky Vavřince z Březové, jen samá historická spolehlivost a nestrannost 😀
                      (že měšťky vystrkovaly na husity holé zadnice a to je pobouřilo a atd atd..))

                      Mikuláše Biskupce, například. Ale nemám na to čas, převykládat jak se choval tam či onde prokatolické stavy – světské i duchovní. Ke svým poddaným, ne ke kramářům a pavlačovým drbnám.

                      A že teda husiti nejen vraždili, ale i osvobozovali. Pokud tomu rozumíte, můžete srovnat s dnešními výklady jiného výseku dějin….

              2. Tencokida Hnuj.
                Přesně tak.
                Husité neměli otevřené státní sýpky,jako křížáci,nějak se museli živit.
                Mám takové tušení,že i pro ty křižáci,si verchuška,dojela k chudým vesničanům pro obživu.

        2. No ale hlavně protivníci husitů také vraždili se jménem tzv. Boha na rtech – no katolíci, co bychom od nich i nyní chtěli, takže v tomto případě si neměli co vyčítat.

          1. Mám zato, že spíš kradli a kšeftovali s odpustky. Ale souhlasím s tím, že i katolíci byli pěkná verbež.

              1. Flanďáci. Obyčejní lidé určitě ne. Vždycky je to ale o jednotlivých lidech. I mezi velebníčky byli poctivci a slušní lidé. Husité to ale brali plošně. V tom bych viděla problém.

                1. „Husité to ale brali plošně“ ?
                  To papeženci, křižáci viděli skoro v každém z našinců kacíře.

                  1. On český král Zikmund koncipoval některé z křížových výprav jako vysloveně genocidní. Původní obyvatelstvo vyhubit včetně dětí a osadit novým, lepším. Dolfi to chtěl zopakovat a RuSSáci mu to zatrhli.

    2. Varšavské povstání byla vzpoura židů a Židů, kterých se Poláci ochotně zbavovali kamkoliv. Třeba do Varšavy.
      Masakr v Katyňském lese byly popravy nepřátelských vojáků, důstojníků, elity poražené armády, kterou zradili všichni spojenci.
      Byla to zločinná pomsta za činy, které polská vojska páchala na území Ruska.
      Vraždy 360 000 obyvatel Čech a Moravy německými protektory jsou naprosto nesrovnatelně děsivějším a zrůdnějším zločinem.
      Kromě tisíců vojáků odbojářů vraždili Němci bezbranné nevinné civilisty. Jako v celé Evropě ty untermensch.

  3. Nepřítel je mezi námi stovky let. Důkazem toho jsou kostely a synagogy. Jazyk ovládá, tím i vymývání mozků. Kdo sebezáchovně uvažující by volil Pětidemolici, agenta Babiše nebo jeho tečku, jedovatý vstřik za koronafašismu, kdyby nebyl zblblý pejzatou propagandou?

    1. Nevím, zda je ta propaganda pejzatá, ale propaganda je to jistě.
      Podobně jako I. Kanta mě nikdy nepřestanou uvádět v úžas jeho dvě věci, ale přidávám si ještě záležitost třetí – nikdy mě neořestane uvádět v úžas, jak lidé ochotně skáčou na špek. A to jsem už u té vaší Pětidemolice či jedovatých vstřiků (nejlépe na nádraží) za koronafašismu. Pak je k tomu třeba připočítat třeba obrácení Ferdyše Pištory…. pardon, Petra Pavla – to je další skvělý výsledek propagandy (a opět nevím, zda přímo pejzaté, ale propagandy jistě).
      Další špeky jsou nepochybně připraveny a tak už by se měl národ připravovat na další skok.

      1. Pěkné, moc pěkné! Už vidím tu knihu ve výkladech knihkupectví, ešopy nestíhají, nakladatelství jedou ne na tři, ale na čtyři směny.

        Ferdyš Pištora je mé druhé jméno, autobiografie z pera posledního přezidenta a prvního rozvědčíka ČR, Petra a Pavla.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *