Když se učíte opravovat rozbitý svět

Když něco funguje, tak o tom nepřemýšlíte. To je základní znak, že je všechno v pořádku. Když zůstanu o včerejšího příměru, dokud vaše auto funguje, nemusíte přemýšlet, proč funguje. Můžete auto půjčit vaší osmnáctileté dceři, co právě udělala řidičák a ona s ním může jezdit, i když o automobilové technologii neví vůbec nic. Stačí, že se na kurzu naučila „zaklínadla“. K funkčnímu autu může přistupovat stejně jako Harry Potter. Prostě jen provádí rukama a nohama nacvičené úkony a může jí být úplně jedno, že tam někde pod kapotou je motor, v něm čtyři válce, má to alternátor, baterii, hydraulickou kapalinu v brzdách a chladící kapalinu v chladiči. Nemusí vědět nic o tom, jak funguje klimatizace, nebo co se děje v převodovce. Stačí, že umí podle správného postupu mačkat čudlíky, páčky a pedály.

Někteří řidiči takhle prožijí desítky let, aniž by museli o svém autě přemýšlet. Prostě funguje.

Jiná situace nastane, když v autě zarachtá a ono se zastaví. Z minuty na minutu je všechno jinak… Jak se otevírá kapota? Co to tady vyteklo? Proč se tady z toho kouří? Kde je číslo na pojišťovnu? Jak se zařizuje odtah? Neokradou mě v autoservisu? Neměl jsem tam teď někdy vyměnit olej? Proč jsem sakra ignoroval tu žlutou kontrolku?

Takhle funguje normální proces přemýšlení a poznání. Dokud lidem funguje jejich svět, nemusejí o něm přemýšlet. Dokud jejich svět víceméně jede, mohou se zabývat jinými věcmi. Dokonce i když v jejich světě začíná podivně hučet, stále o tom ještě nepřemýšlejí a mnozí nepřemýšlejí ani tehdy, když se rozsvítí varovné kontrolky. Všechno ještě pořád funguje. Jejich svět je ještě pořád veze směrem, který si přejí.

Ano, tak nějak slyšeli příběhy o lidech, kterým se jejich svět jaksi rozsypal. Ale upřímně… málokterý řidič si vyslechne odstrašující příběh svého kolegy, jak uvíznul na dálnici, okradl ho žlutý anděl a pak ho okradli i v autoservisu, aby si večer sedl, prostudoval příručku ke svému autu, podmínky pojištění a pozeptal se po okolí po vyhlášeném automechanikovi.

Když se lidem rozsype jejich svět, začnou o něm přemýšlet. Ale to samozřejmě neznamená, že jsou z nich z minuty na minutu odborníci. Většinou musejí být několikrát okradeni, musejí se vícekrát napálit, musejí si prošlapat pár slepých uliček, protože zkušenost je to, co získáte chvíli poté, co jste to potřebovali. Řidič začátečník udělá spoustu chyb, než se naučí, jak auto doopravdy funguje, prokoukne nejběžnější finty v autoservisu a stane se opravdový zkušeným člověkem, kterého na silnici nic nepřekvapí a každou řidičskou patálii vyřeší tím nejlepším způsobem a s minimálními náklady.

Proč to všechno píšu…

Tento příměr mě napadl v Kozojídkách, když jsem před začátkem akce stál u parkoviště a sledoval jsem, kdo na tuto akci přijíždí. Říkají nám dezoláti, ale auta tomu tedy vůbec neodpovídala. Nejhorší auto jsem tam měl já. Dacii. Jinak to tam byla samá Oktávka, Kodiaq, BMW, Volkswagen… Celé to parkoviště křičelo do okolí, že přijeli lidé, kteří jsou ve své práci dostatečně úspěšní, aby si mohli dovolit solidní auta. Tihle chodí na Rajchla.

Média se snaží budit dojem, že na demonstrace chodí zkrachovalci bez zubů, ale ve skutečnosti na ně chodí lidé, kterým se jejich svět ještě ani nesesypal, ale rozsvítily se kontrolky. Chodí na ně lidé, kteří jsou ve svém životě poměrně úspěšní, ale v jejich světě to začíná rachtat. Jejich svět přestává fungovat a oni o něm začali přemýšlet. Uvědomili si, že vláda se chová jako diletantský autoservis, který sice halasně hlásí, jak jim auto opraví, protože na to mají deštník proti drahotě a konsolidační balíček, ale opravené to stále není.

Týden co týden přichází státomechanik Fiala s tím, že se našly ještě další závady, je třeba udělat ještě tohle a támhleto a netušili jsme, že se stalo ještě tohle… cena opravy roste a roste, díly nejsou… stejně jako nejsou léky… oprava už možná převyšuje cenu auta a ať je to jak chce, prostě nejedeme. Stojíme.

Ti, kterým se jejich svět sesypal defintivně a nemají na pětikoaliční autoservis, ti na demonstrace nechodí. Těm už zbývá jen marný vztek. A je jedno, jestli se o svůj život starali naplno v rámci svých možností, ale stejně jim to kikslo, nebo kašlali na varovné signály, nijak se nezařídili v dnešním drsném světě a tak prostě nabourali. Ti už nikam jet nemohou a jsou rádi, že ještě nějak žijí.

Samozřejmě by chtěli, aby se objevila jiná pojišťovna a jiný servis, díky kterému by mohli svoje životy alespoň trochu opravit a zase se rozjet. Těm stávajícím už prostě nevěří.

Zpravidla proto, že je okradli žlutí andělé naší politiky – novináři. Stálo hodně peněz, vybudovat síť, která měla demokracii zachraňovat. Která měla dojet pro nabourané auto, měla mu pomoci, aby se zase postavil na nohy a měla reprezentovat nejen zkušené řidiče, ale i začátečníky a smolaře.

Dnešní politiku zdola dělají lidé, kteří slyší, že v motoru hučí ložisko. Kteří neignorují kontrolku oleje. A dělají s politikou totéž, co by dělali s autem. Přemýšlejí. Hledají. Diskutují o tom s dalšími, kteří sledují stejné varovné signály. Na ledacos už přišli, ale politika je ještě mnohem složitější než auto. A tak není divu, že některé nápady jsou slepá ulička. Stejně tak je zcela běžné, že je pro lidi atraktivní jakákoliv zkratka. Vyměnit celý motor je drahé, nestačilo by tam jen nalít hustší olej? Možná na chvíli ano… Někteří se také opájejí sny, že stačí to jen trochu poladit a z rodinného vozu bude sporťák… když už se to opravuje, ne? Ale i když měníme motor, ze škodovky nebude Ferarri… Někdy se to těžko vysvětluje.

Ale tito lidé už vědí, že svěřit svůj svět novinářům, tak budou okradeni o to rychleji. Svěřit své auto těmto věrozvěstům hodnotové politiky, je přímá cesta k prázdné peněžence. Už se jim to za poslední dva roky stalo víckrát. Slibovali jim rozvoj, ale vrátili jim auto v horším stavu, než bylo předtím a ještě klidně řekli, že si máme zvyknout, protože takhle to bude pořád. A pokud si stěžujete, tak vám PePa řekne, že na tyhle dezoláty není třeba brát zřetel.

Není divu, že novináři proti Rajchlovi tak vystupují… přicházejí o kšeft. Lidé se začínají domlouvat sami a sami začínají svůj svět opravovat. Většina z nich to ani dělat nechtěla. Také věřili tomu, že demokratická vláda a veřejnoprávní média jsou dostatečně dobrým autoservisem. Věřili, že síť žlutých andělů je tady pro ně. Ale bohužel se setkali s realitou a (včas) zjistili, že pro dnešní liberálny jsou jen za hejly a mají být obráni na kost. Nechtějí se s tím smířit a tak hledají cestu, jak to udělat jinak.

Tohle jsem viděl v pátek v Kozojídkách. Lidi, kteří neignorují varovné kontrolky a chtějí se svým světem udělat něco dřív, než definitivně kiksne. Lidi, kteří jsou úspěšní ve svých profesích a jejich životy ještě fungují. Ale odmítají čekat, až to fungovat přestane. A když s tím nehodlá nic dělat vláda ani novináři, tak si to holt udělají sami, i když si svůj volný čas představovali úplně jinak, než jezdit na politické debaty. V normálním světě by tato auta rozvážela děti do kroužků a mířila někam na do ZOO na výlet. Místo toho přijela hledat cestu, jak to udělat aby se náš svět opravil a kontrolky opět zhasly.

Jsem rád, že jsem v této společnosti a věřím v tuto společnost. Lidé, kteří jsou úspěšní ve svých profesích tak moc, že si vydělali na solidní auta, ti budou nakonec úspěšní i při hledání nové politiky pro Českou republiku. Jsem rád, že u toho mohu být.

Přátelé, pokud mě chcete podpořit v mém Vidláckém úsilí a podpořit vlastní národní občanskou společnost, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Každý, kdo pošle agentovné alespoň 350,- Kč, může si na oplátku vyžádat knihy, trička nebo placky z nabídky.