Přítomnost hoří…

Milí čtenáři,

vážím si toho, že mé příspěvky vyhledáváte a zamýšlíte se nad nimi. Pro ty, kdo jste přilnuli i k mé poezii, mám malý dárek. Je jím odkaz na mou novou, poměrně objemnou, sbírku básní, převážně sonetů:
https://drive.google.com/file/d/1LrdbPPAuXKBLeESKHfPDWY6G8uinLR5O/view
Knížka nese název Přítomnost hoří, neskládá se však primárně z politicky motivovaných básní. Objevuje se zde několik alegorických textů s obsahem, který se politiky dotýká. Převažují však texty laděné na strunu lyriky přírodní, milostné a bilancující.
Následující báseň patří k těm pár málo alegorickým textům, které jsou v mé sbírce.
Rozhodně nejsem příznivcem rozborů veršů ve stylu: Co tím chtěl básník říci? Upřednostňuji, když si každý z vás vybere svou vlastní cestu, a nechá se básní vést bez zbytečných výkladů.
U této básně však učiním výjimku:

Buď, anebo…

Byl jednou netvor v zemi za moři,
z něhož šla hrůza, lidé se ho báli.
Přáli si, ať se země zmátoří.
Zrůda však zjevně nevadila králi.

Odporná stvůra, napůl vlkodlak,
který se vrhá na maličké děti,
a napůl děsný pětihlavý drak
spálil, co mohl. Klaní se mu skřeti.

Král totiž pozval tuhle bestii,
a pak se tvářil, že je vlastně hodná.
Před ní se děti nikam neskryjí.
Pro něho tihle „haranti“ jsou škodná.

Nestvůra měla v zemi zastání.
Mohla si dělat, co jí zlíbilo se.
Zvrácená doba Peklem zavání,
Kdo setře slzy nahé dívce, bosé?

Její pláč nikdo nechtěl poslouchat,
křičela, jak že prchá od netvora.
Bušila marně na vrata všech chat,
když přišla k hradu, řekli, že je chorá.

Bestie králi vyjádřila vděk
za to, jak hájí její dračí práva.
Holka má dostat sto ran na zadek,
že se jí úcty k zrůdě nedostává.

Dívka si přišla jako v hororu,
viděla, že ji nikdo neochrání.
Sám pan král na ni poslal potvoru,
které má splnit každé její přání.

Frustrace, bezmoc, ponížení, vztek,
trauma, co nikdy z mysli nevymizí.
Když děsný zločin projde bez výtek,
potom je země na tom hůř než v krizi.

Pokud je oběť dána na pospas
chlípnému pudu toho, kdo ji raní,
a vládce zrůdě dovolí to zas,
pak je čas vzpoury, doba na povstání.

Zlo trpět nelze, ze zla bují vřed.
Metastázuje, když ho ponechají.
Buď bude zničen netvor, a to hned,
nebo se zrůdnost normou stane v kraji…

Podoby draka

Je zřejmé, že symbol netvora zde zastupuje určité ideologie, dogmata, ale i cenzuru, propagandu, indoktrinací atd. Zkrátka cokoli, co lidem bere jejich svobodu a identitu. Co je svazuje a – obrazně řečeno – požírá.
Za stvůru si můžeme dosadit nekontrolovanou a bezlimitní imigrační politiku s výrazným dopadem na bezpečnost, ale rovněž militarizaci, která připouští pouze povely a jejich plnění, a proti diskusi vede permanentní válku. Nebo takzvanou umělou inteligenci vypuštěnou ze řetězů ve stávajícím systému zaměřeném na maximalizaci zisku čím dál užší skupiny osob.
Jako zrůdu můžeme chápat absenci dialogu založeného na argumentech a dělení lidí na loajální a dezoláty, přičemž je těm prvním dovoleno šlapat po těch druhých.
V nejobecnější rovině lze bestií chápat stávající končící systém jako takový, se všemi jeho dysfunkcemi.

Kdo není vlastenec…

Pod mediální mainstreamovou palbou se nyní ocitl spolek Svatopluk, a to k vůli zářijové mezinárodní konferenci v pražském hotelu Duo, jejímž tématem byly výhledy spolupráce středoevropských států na straně jedné, a zemí BRICS a takzvaného globálního jihu na té druhé.
Spolek Svatopluk je mediálně lynčován mimo jiné i proto, že na konferenci prostřednictvím internetového spojení promluvil Fjodor Lukjanov, který figuruje na evropském sankčním seznamu. Hysterický mainstream nesnese, že by nepřítel mohl být vyslechnut. Tento mainstream žádá válku, kde se ke slovu dostávají pouze ničivé zbraně.
Je příznačné, že média hlavní (vlastně jakýkoli) obsah konference zamlčela, a soustředila se na jediné: Údajný skandální proruský aspekt konference. Seznámení veřejnosti s postojem druhé strany je dnes vydáváno za zradu.
K tomuto stanovisku se okamžitě připojil i Petr Pavel, kterému je stále bližší role generála než prezidenta a který upřednostňuje povely před argumenty. Petr Pavel doslova řekl: „…A může se kdokoliv zaštiťovat vlastenectvím, ale pokud někdo upřednostňuje zájem Ruska před zájmem naší země, tak rozhodně se za vlastence označit nedá.„
Spolek Svatopluk pokládá vlastenectví za jednu ze základních hodnot. Pavlova poznámka tak směřovala přímo na jeho adresu.
Petr Pavel se však již neobtěžoval objasnit, v čem konkrétně spolek Svatopluk upřednostnil zájem Ruska. Osobně se naopak domnívám, že je v bytostném zájmu naší země a našeho národa ekonomické vztahy se zeměmi BRICS (R znamená Rusko) a globálního jihu rozvíjet a komunikovat s nimi. Ostatně, na konferenci mimo jiné zaznělo, že Česká republika by měla z přechodu k multipolárnímu uspořádání světa ekonomický těžit a rozvíjet spolupráci se zeměmi globálního jihu, s nimiž sdílí historickou zkušenost, kdy byla ovládána velmocemi.
Rovněž jsem toho názoru, že bychom měli raději vést dvakrát dialog, než jednou střílet, byť chápu, že voják to vidí jinak. To bychom se již ale dostali k problematice, zda je vhodné, aby v demokratickém zřízení zastávali vysoké politické funkce vojáci.
Dovolím si Pavlův výrok přeformulovat, a to do obecnější polohy: Vlastencem není nikdo, kdo před zájmy své země upřednostňuje zájmy cizí, tedy například NATO, amerických zbrojařů, Evropské unie, takzvaných sudetských Němců, ale samozřejmě rovněž Ruska nebo Číny. To ale právě Svatopluk nedělá, třebaže mu je to podsouváno.

Otázky vlastencům zakázané

Podle Petra Pavla je nejspíše vlastencem ten, kdo se nebrání jakékoli imigraci, je ochoten vzdát se svého průmyslu na úkor zeleného údělu, a na Rusko potáhne bez řečí, jen se mu to přikáže.
Ani omylem si ovšem takový vlastenec nesmí klást otázku, zda členství v NATO jeho bezpečnost posiluje nebo oslabuje, zda je přínosnější konflikt s Ruskem eskalovat nebo se ho snažit eliminovat či zda se k míru skutečně dopracujeme stále vyššími výdaji na zbrojení.

Kdo je ta dívka?

Zbývá doplnit, kdo je v básni obou plačící nahou a bosou dívkou, která nikde nenalézá zastání. Zde je opět více interpretací.
Někdo v ní může spatřovat aféru ve Spojeném království, kde desítky let docházelo k soustavnému sexuálnímu zneužívání a znásilňování nezletilých. Oběti byly zdrogovávány a nucený k prostituci. Ve městě Rotherham je počet obětí odhadován minimálně na 1 400. Dále tyto zločinné gangy působily ve městech Rochdale, Bradford, Oldham či Oxford. Pachateli byli často muži z pákistánské komunity. Nevšímavost ze strany policie, viktimizace obětí, které nikde nezískaly zastání, tolerance zločinů ze strachu z obvinění z rasismu: To vše nebyly náhodné jevy. Šlo o chování ryze systémové. Selhaly zde školy, ale i církevní instituce a sociální organizace, neboť o zločinech mlčely. Oběti pocházely především ze sociálně slabých a rozvrácených rodin, a v podstatě nikoho jejich osud nezajímal.
Symbolika frustrované bezbranné dívky má však i další interpretace. Mohou jí být lidé, na něž dopadají opatření evropských politiků, jakými jsou Macron či Merz. Stejně tak může tato dívka představovat státy zničené americkou vojenskou agresí, jako například Libyi, Irák, Sýrii či Afgánistán.
V nejobecnější rovině je onou dívkou lidská bezmoc. Bezmoc jedince, který je vydán na pospas zvůli jiných, a nemá, jak by se bránil. Jde o bezmoc jedince, který může být z rozhodnutí jiných každým okamžikem poslán na krvavá bitevní jatka proti své vůli.

Volba je zřejmá…

Závěr básně vyznívá zcela jednoznačně: Buď se lidé s deviantním patologickým stavem věcí smíří a podrobí se mu, nebo dají najevo, že je s jejich hodnotami neslučitelný. Že není k životu. Jak můžeme po komkoli chtít, aby rodil a vychovával děti (i kdyby byl dostatek bytů, jeslí a školek), když ve vzduchu neustále visí hrozba jaderné války? Mají snad lidé rodit děti pro bitevní pole?
Právě o tomto pojednávají poslední dva řádky mé básně:
Buď bude zničen netvor, a to hned,
nebo se zrůdnost normou stane v kraji.
Jinými slovy, buď se podaří stávající dysfunkční systém nahradit systémem funkčním, který nepovede většinu lidí ke zkáze, nebo je ta zkáza nevyhnutelná. Čím dříve si toto většina lidí uvědomí, tím lépe pro nás všechny.

Následující baladu jsem na Litterate.cz již publikoval, a to 9. 8. 2024. Znovu ji připomínám proto, že byť není obsažená v mé sbírce básní, tematicky na předchozí báseň navazuje. Je veršovanou kritikou systému jako takového.

Zločin se stal normou…

Již svalstvo ochablo, a tělo nezápolí.
Mysl je nemocná a svolná s rezignací.
Když duše podlehne tam na bitevním poli,
hned kolaps nastává, a dech se zvolna ztrácí.
V kapačkách stéká jed do těla na matraci.
To leží v kómatu. Pacient stále žije,
je ovšem bezmocný. Ve stavu agónie,
kdy předtím kašlal krev. Nyní však nekrvácí.
Je trochu s podivem, že jeho srdce bije:
Zločin se normou stal, a rozum deviací.

Při ztrátě vědomí již sotva něco bolí.
Opět se rokuje o další operaci,
jež bude zbytečná. Jde pouze o bláboly.
Nikdo se nevzepře. Nikdo je nevyvrací.
Namísto debaty se léčí agitací.
Kde vládnou řetězy, tam bují anomie.
Pacient zapáchá, nikdo ho neumyje,
má v sobě nádory, též čelí amputaci.
Všechno v něm otupí, převládá letargie:
Zločin se normou stal, a rozum deviací.

Na plicích otok je, selhaly alveoly.
Po vlnách koliky pak organismus zvrací.
Je zcela vysílen, což jíst mu nepovolí,
umělá výživa je jeho silou hnací.
Jen spánek umělý ho ještě na zem vrací.
Vzory jsou zničeny – sází se na kopie,
kdy tkáň se rozpadá – a brzy nato hnije.
U lůžka hudba zní – to hrají funebráci,
a Zénón z Eleje dál zkoumá aporie:
Zločin se normou stal, a rozum deviací.

Srdce je na infarkt – za silné arytmie.
Krev se jen rozpadá – a se žlučí se slije.
Ledvinám s kameny se činnost nevyplácí.
Umírá starý řád za bubnů anarchie:
Zločin se normou stal, a rozum deviací…