Že nominace – a ba i schválení – soudce Vrchního soudu JUDr. Roberta Fremra na místo soudce Ústavního soudu byl průšvih, o tom není celkem pochyb. Paradoxem je, že to byl průšvih pro obě názorové strany, tedy pro jeho podporovatele i odpůrce, i když, pochopitelně, pro každého z jiného důvodu. Nominace byla nešťastná, následný „hon na Fremra“ byl rovněž krajně nešťastný a to, že Senátem schválený nový soudce Ústavního soudu na soud následně nenastoupil a svou – znovu – již schválenou nominaci stáhl, posunulo celý mechanismus navrhování, schvalování a jmenování soudcem Ústavního soudu někam úplně jinam. Kam, to si, upřímně řečeno, úplně jistá nejsem.
To, kam se rozhodování o složení Ústavního soudu posunuje, je zřetelnější z další „aféry“, kdy „našemu“ prezidentovi neschválil „náš“ Senát dalšího kandidáta. To „náš“ míním v tom smyslu, že na první, druhý, ba i patnáctý pohled by se mohlo zdát, že prezident a Senát jsou politicky jedno tělo a jedna duše, takže zásadní rozpor mezi těmito dvěma subjekty veřejné moci je, řekněme, udivující a nepředvídaný. Z neschválení nominanta JUDr. Simona soudcem Ústavního soudu – a to brutálně, totiž 23 hlasy ze 73 přítomných – mimo jiné vyplývá, že ona politická jednota není taková, jak by bývalo bylo možno na první pohled předpokládat. Senátoři hledí na integritu osobnosti. Hledí na to, jak se ten který kandidát zachoval před X lety, v dobách, kdy byl téměř dítě. (Pozoruhodné je, že u samotného prezidenta to nikoho až tak nezajímalo, respektive se naprostá většina národa spokojila s názorem, že „byl v bublině“ a tudíž „nevěděl“…) K šátrání po daleké minulosti se v případě kandidáta soudce JUDr. Simona přidal ještě jeden aspekt, a to v ještě podstatnější míře než u JUDr. Fremra. „Hříšné rozhodnutí“ prvního jmenovaného totiž bylo vydáno v dobách předlistopadových a v krátkosti je možno říci, že tehdejší režim jej významně či dokonce zásadně ovlivnil. Soudcovská činnost JUDr. Simona se oproti tomu odehrává v dobách demokracie a urputně hájené – a obhájené – nezávislosti soudců a soudů.
V případě JUDr. Simona byl jednou z takových zásadních judikatorních otázek jeho názor na náhradu škod, kterou se opakovaně ve svých rozsudcích zabýval. A tak jsme se v průběhu doby od dotyčného dozvídali o jeho výkladu třeba subjektivního promlčení pohledávek, a to ještě před splatností… Tím pan kandidát „nastavoval zrcadlo“ a hlavně stanovil jisté standardy, které mají dlouhodobý dopad na judikaturu. Ta se pak rozlézá i po velmi vzdálených končinách práva, jak se stalo, příkladmo, při řešení otázky subjektivní odpovědnosti státu za škodu podle 82/98 Sb. Jde to až tak daleko, že poškozený má povinnost – dle nejnovější judikatury, k níž zamítnutý kandidát významně přispěl – prokázat zlý úmysl orgánu veřejné moci, tedy úmysl státu poškodit poškozeného. To je přesně ten posun z objektivní do subjektivní (ne)odpovědnosti státu, která ovšem zásadním způsobem hraje do karet právě jedné ze stran, totiž státu. Prokázat subjektivní úmysl státu či jím pověřených osob, vykonávajících jménem státu veřejnou moc je totiž praktiky nemožné. Pakliže ovšem soudce, navíc soudce Nejvyššího soudu, zastává takové stanovisko, pak by měl být schopen je obhájit, a to z hlediska argumentů relevantních pro rozhodování Ústavního soudu, tedy z hlediska Ústavy, Listiny základních práv a svobod a mezinárodních lidskoprávních úmluv, kterými je Česká republika vázána. Což se ovšem nestalo ani omylem, pokud tam-tamy ze Senátu duněly správně…
Volba kandidátů Ústavního soudu na posledních dvou případech obnažila útesy, mezi kterými jest kandidátovi proplout a poukázala na to, z jakých hlubin se tyto útesy vynořují.
Prvním problémem je, že tyto problémy se dlouhodobě vynořují z vod obecných soudů. Ty, jak známo, nemívají k ústavnímu pojetí svých rozhodnutí příliš blízko – řídí se pozitivním právem, ke kterému z důvodu mi ne zcela pochopitelných Ústavu a další výše zmíněné relevantní součásti českého právního řádu příliš nezapočítávají. Něco jako právní filosofie či filosofie práva, onen zásadní a velmi z výšky působící nadhled, který má ovšem sjednocující, ba až transcendentní charakter, naprosté většině ne-li takřka všem soudcům obecných soudů zásadně a dlouhodobě chybí. Neplatí to jen pro soudce – platí to pro kandidáty ze všech právních oblastí. Jestliže prezident navrhuje kandidáta s odůvodněním, že „je to specialista na…“, je to obecně naprosto scestný způsob uvažování. Pravděpodobnost, že dotyčný nový ústavní soudce bude soudit případ „své specializace“ se limitně blíží nule, a i kdyby takový případ zcela náhodou soudil, nemůže jej soudit z hlediska zákonů, ale z hlediska Ústavy a porušení lidských práv. Právě vztah kandidáta k Ústavě ČR, k lidským právům, jeho porozumění bezmoci jedince (anebo i právnické osoby, leč osoby vždy podstatně slabší, než je sám stát) by mělo být úhelným bodem přezkoumávání „způsobilosti“ daného kandidáta pro funkci soudce Ústavního soudu. Což se ovšem naprosto neděje. Místo toho, jak se zdá, prezident sahá po „pozitivistických prakticích“ pohybujících se v úzkém profesním pásmu. Což se ovšem týká i navrhovaných advokátů…
U soudců obecných soudů pak přistupuje k „pozitivnosti“ ještě jeden aspekt: totiž jejich úplné odtržení od reality. Po třiceti letech působení v advokacii a vyšších tisících absolvovaných soudních jednáních se cítím být oprávněná trvat na svém tvrzení, že soudci jsou v podstatě „nesestřelitelní“. Pokud nepřijdou opakovaně do jednací síně „pod obraz boží“ či nezačnou do médií mektat zjevné zhovadilosti, jsoucí na hranici skutkových podstat trestných činů, mají setrvání v taláru zaručeno i tehdy, když by z „normálního“ pracovního poměru byli vyhozeni nikoliv ze dne na den, ale z hodiny na hodinu. Což vede k zásadní deformaci vnímání reality. Dalším zdrojem deformace soudců je fakt, že jejich zaměstnání je velmi osamělé. Zavřeni ve slonovinové věži (podpořené platy zcela se vymykajícími zkušenosti běžného smrtelníka) justičního systému, zcela vyloučeni ze zpětné vazby (kromě toho, že jim odvolací soud „shodí“ jejich rozhodnutí, ale ani to není pro reflexi výkonu soudcovské funkce podstatné) tvoří sami další věže, často nikoliv však ze slonoviny, leč z materiálů ve svých důsledcích podstatně jiných, nevonných. Jak takovéto odtržení od reality vypadá bylo možno částečně shlédnout u JUDr. Fremra, v plné nahotě pak u JUDr. Simona. Když kvůli ničemu jinému, tak kvůli odhalení tohoto zásadního problému stojí ty senátní „grilovačky“ za to. Nastolují tak otázku, co dál s naším systémem obecného soudnictví a jak zabezpečit zpětnou vazbu našim soudcům, respektive, jak zajistit, aby naši soudci se brodili v exkrementech, do kterých upadají soudivší se strany, společně s těmito stranami, či, lépe řečeno, aby pro takovéto nevábné situace měli pochopení a soudili podle toho. Nabízí se zde několik řešení:
- Zvednout věkovou hranici soudců, a to minimálně na 40 let. Věk obvykle přináší zkušenosti, ovšem pozor, nemusí to tak být. Jestliže v bratru 24 nebo 25 vyjdete právnickou fakultu a pak se již pohybujete jen po ose vyšší soudní úředník – čekatel na soudce (v lepším případě, toto už je prakticky vymírající druh) – asistent soudce, zkušenost nepřijde. Z justiční bubliny nevystrčíte nos a k prozření nemusí dojít ani v osmdesáti.
2. Věk nahradit praxí mimo justici. Tedy kandidáti by byli přinuceni „čuchnout k životu“ v jiných – výlučně právnických – profesích. Notáři, advokáti, státní zástupci, právníci státní správy, podnikoví právníci, prostě jak je libo, ale praxe, praxe, praxe… Práce s klienty a protistranami, nikoliv shlížení ex cathedra na účastníky, kteří se objeví, soudce je rozsoudí a oni zase zmizí, aniž by soud měl možnost (i v případě vlastního zájmu, který často reálně existuje, ale prostě vůbec nemá šanci být naplněn) získat poznatky o tom, jak jeho rozsudek funguje v praxi. To samozřejmě formou výběrových řízení.
3. Omezení soudcovského mandátu a opětovné volení soudce dejme tomu každých 10 let tak, jak tomu je v USA. To by mělo platit minimálně pro soudce vrchních a nejvyšších soudů, u kterých by měla pravidelně probíhat veřejná slyšení a měla by se veřejně probírat jejich judikatorní činnost.
Jsem si vědoma toho, že návrh jakéhokoliv zásahu do justice, zejména pak možnost dotknout se konkrétních osob jednotlivých soudců bude velmi pravděpodobně soudci samotnými vnímáno jako „zásah do jejich nezávislosti“. Avšak dle mého názoru je jejich „nezávislost“ nejvíce zasažena právě nyní, a to úplným vymizením (anebo alespoň neozbrojenému oku zvnějšku neviditelné, což vyjde nastejno) zpětné vazby. Rozpravy Senátu ohledně ústavních soudců pak jsou prakticky jedinou možností, jak se této zpětné vazby – alespoň ve vztahu k soudům a soudcům – dobrat. Proto Bohu (a Senátu) budiž za ně díky.
(Autorka je advokátka s třicetiletou praxí, v roce 2003 odmítnutá Senátem kandidátka na funkci soudce Ústavního soudu.)
Systém soudnictví postrádá zpětnou vazbu, proto se reguluje zcela sám a výsledky jsou tristní. Chyba je to systémová a nesouvisí tolik s těmi, kdo funkci soudce vykonávají, ale s jejich nedotknutelností za zjevné chyby. Jako náprava jsou různé webové stránky na hodnocení soudců, ale to pozitivní změnu v justici nepřinese.
Pomohlo by jedině, kdyby se soudci museli obhajovat před advokátní komorou ze svých inulých prohřešků ve funkci soudce. A funkční období jen na 10 let s tím, že může a nemusí být opakovaně zvolen.
Nebo by stačil přezkumný tým soudců, který by v soudcovském stavu určil každý rok 10% nejslabších členů (300 soudců) a ty by nahradil novými a lepšími. S tím, že daní soudci by se mohli ucházet o funkci znovu a byli by posuzováni s dalšími kandidáty. Těch 10% by stačilo, aby si začali dávat větší pozor a lépe vykonávali svoji práci.
Možností na zlepšení je mnoho i uvnitř soudcovského stavu asi 3000 vyvolených. Ale bez jisté hrozby se soudnictví neobejde.
takže ta polská soudcovská reforma nebyla jen takovým plácnutím do vody, aby potřísnila zablácený šat Jourové
…a proč si myslíte, Jan(e), že kvůli ní Rychetský řval jak tur??
Protože šlo o krávu?
Pokud se paní Klára domnívá, že pozice právníků státní správy nebo dokonce státních zástupců rovná se „čuchnutí k životu“, tak se u mě zbytečně shodila, snad ještě víc, než kdykoli předtím.
Zejména SZ je v současnosti naprosto „bublinózní“, paralelní svět, zcela odtržený od reality a sehrávající pouze roli křoví, krytí a kouřové clony pro chronická selhávání až zločiny ( ! ) páchané PČR i různými úřady.
Skoro až závidím každému, kdo to neví.
Milý Prozaiku, já teda odtržená od života nejsem ani co se týká státního zastupitelství… nicméně – jaké další právnické povolání byste vymyslel? Protože přihlásit se po deseti letech doplňování krabic v Lidlu – to jste asi neměl na mysli, že…
Doplňovačka krabic z Lidlu asi nemá dostatečnou kreativitu, aby vymyslela promlčenost faktury, u které ještě nenastala splatnost.
Ale teď vážněji. Vzdělání a praxe v právu by mohla být významným, nikoli však postačujícím, ale ani nezbytným kvalifikačním předpokladem pro činnost soudce.
Souvislost s krabicemi a Lídlem mi uniká.
Psal jsem o tom, že mladý soudce by na SZ rozhodně nezískal žádoucí praxi, jelikož se tato instituce stala nejen zbytečnou, ale přímo škodlivou, spravedlnost blokující a zločiny kryjící i rozmnožující.
A to je průšvih těžkého kalibru…
K té soudcovské svoloči je třeba přistupovat rázně, asertivně, až agresivně, jinak s nimi nelze. I když jen z desetileté zkušenosti se soudy, tu pakáž je třeba držet na velice krátkém vodítku. Samosebou ostny dovnitř.
milý Věšáku: nikdy nesmí ít soudci poslední slovi… nutno je jít i do zcela ztracených bitev jen pro to, aby bylo vidět, že se nedáte… etc etc etc… což by bylo přímo na kárnou žalobu ČAKem, takže nepokračuji… ale realizuji… (a všechno popřu)
Dobrý článek
Dobrý večer, paní doktorko, můžete prosím uvést odkazy na judikaturu, kterou v souvislosti se zamítnutou náhradou škody zmiňujete?
Rozpravy v Senátu obsazeném převážně kolaboranty. V případě pravověrného eurohujera Simona se pohádali o prebendy pro šábesgoje:
„Petr Hanzlík se ale projevoval i mimo pódium. V roce 1976 například organizoval podpisovou akci v Prostějově za to, aby mu bylo oficiálně povoleno pořádání diskoték. Organizoval také petici proti cenzuře a zákazu západní hudby a napsal několik stížností na ústřední státní a stranické orgány KSČ.
Petr Hanzlík v roce 1981 podepsal Chartu 77. Údajně jako jediný v celém Prostějově. Pro Petra Hanzlíka, jeho manželku Jindřišku a tři děti se život v Československu stal nesnesitelným.
V roce 1982 proto rodina emigrovala do Rakouska a do Československa se vrátila až po pádu komunistického režimu.
V roce 1995 se například stal jedním z aktérů tzv. Prostějovské výzvy, kterou rozeslal do všech měst v republice a již prý podepsali zástupci 49 měst. Chtěl odstranit z veřejných a státních orgánů bývalé příslušníky StB.
.. případu odškodnění chartisty Petra Hanzlíka, který žádal odškodnění od státu za nucenou emigraci po nátlaku komunistické Státní bezpečnosti (StB)
Podle soudu, ve kterém byl právě i Simon, byl nárok promlčen. Ústavní soud ČR však shledal, že námitka promlčení, kterou vznesl stát, by se v tomto případě měla být nahlížena jako rozporná s dobrými mravy a disidentu Hanzlíkovi tím otevřel cesta k odškodnění.“
Jak my advokáti rádi říkáme, kde není soudce, není ani verdiktu.
Moc plátců daní se změnila v moc vlády a soudů nad plátci daní a pořád se tomu říká demokracie.
To je proto že si ti plátci daní zvykli že je jim močeno na hlavy a ještě si pochvalují jak je ten deštík osvěžující.
O co, prosím, jde?
https://www.lawyers.cz/czech/dalsi-vyvoj-ve-veci-karne-zaloby-na-judrjindricha-rajchla
Pokud jde o Simona, tak mi spíš docela vadí to jeho „obchodování s mandalami“ a další podnikatelské aktivity, které provozoval a nadále provozuje po celou dobu výkonu funkce soudce.
O motivacích Senátu si nedělám, na rozdíl od autorky, žádné iluze.
Dovolím si čitě laický komentář. Pokud budu předkládat u kandidáta na ústavního soudce rozhled, který zahrnuje nejen teorii, ale i praxi a schopnosti jako formulovat svou vizi a vysvětlit svá rozhodnutí jako podmínku nutnou, nikoliv však postačující, pak s body 1 – 3 by musel souhlasit úplně každý kandidát. Neumím si přestavit, pokud to přirovnám k výrobní praxi, že by např. výrobní ředitel byl člověk s několikaletou praxí referenta ekonomického úseku, který nezná provoz nebo byla ve výrobním podniku ve funkce ředitele automaticky do důchodu bez opakujících se výběrových řízení po několika letech. Přijde mi, že určité profese mají posunuté vnímání reality.
Ten příklad z výrobní praxe nebyl nejšťastnější.
Protože přesně takové řešení jsem zažil, a ne jednou. Absence racionálních řešení v nominaci managementu se stala přinejmenším v některých případech běžnou.
Rozhodující je výhradně loajalita k vyššímu vedení, schopnosti mohou být i na obtíž, pokud by mohly ohrozit nadřízeného.
Zažil jsem, jak v průběhu nějakých tří let byli odstraněni všichni příslušníci managementu aspoň s nějakou zkušeností v řízení svého úseku (do jisté míry ohrožovali ředitele, protože chápali nekompetentnost některých jeho rozhodnutí).
Ironií bylo, že následně dostal vyhazov i ředitel, prý za nějakou rozkrádačku (to už mám z doslechu, jsem v důchodu). Nemluvím přitom o nějaké prehistorii, došlo k tomu v minulých třech letech.
Jak jsem uvedl, loajalita je kriteriem absolutně nejdůležitějším. U těch soudců to bude podobné, myslím.