Pojďme jim na to neskočit!

V roce 1800 pracovala většina lidí Evropy v zemědělství. Měli s tím staletou, ba tisíciletou zkušenost. Nevolnictví už bylo zrušeno, měli osobní svobodu, byli sice chudí jak kostelní myši, ale v rurální společnosti měli všichni své pevné místo, identitu i rytmus života. Doba selských povstání už byla pryč, robota byla snesitelná, prakticky každý už uměl číst, psát a počítat a každý týden chodili do kostela de facto na koncert velmi kvalitní hudby. Manufaktury už dodávaly alespoň základní zboží denní potřeby za přijatelné peníze, šlechtické elity byly bodré a na udržení kázně i morálky stačil ve vesnici učitel, kněz a starosta.

O padesát let později už obrovské masy lidí žily v průmyslových koloniích na okrajích měst. Svět byl mnohem bohatší než před dvěma generacemi, ale zároveň byl pro většinu také mnohem chudší. Jejich život už neřídil rytmus přírody, ale rytmus soukolí parního stroje. Na jedné straně rostly paláce, na druhé straně byla bída, která byla horší než chudoba feudálního světa.

V roce 1850 už bylo všem jasné, že svět se proměnil, ale nikdo z mocných ani bohatých nechtěl měnit řád. Vyhovoval jim. Měli pramalé ohledy k dělnému lidu. Budoucí Leninové, Stalinové, Bakuninové a jiní revolucionáři se zrodili v této době. V době, kdy elity odmítaly se jakkoliv dělit o moc i o bohatství. Dobové autority na to tehdy měly zpracované plné knihovny textů, proč bylo tehdejší uspořádání spravedlivé před lidmi i před Bohem. Nikdo z těch, kdo se scházeli ve šlechtických salónech tehdy ve své pýše a nabubřelosti nepředpokládal, že za dalších padesát let tu budou dělnické internacionály, anarchisté, kteří zapíchnou klidně i císařovnu Sisi, budou tu dělnické bouře, které budou ničit stroje a budou tu už vyšlechtění nepřátelé, kteří zatřesou světem tak, že z toho bude úzko i bankéřům v londýnské City, či „vrahům z Vólstrýtu.“

Byla z toho Velká válka. Tak velká, že měla dvacetiletou přestávku a pak se rozjela ještě víc. Byla to válka, která zničila impéria, zrušila šlechtu ve většině světa a úplně vyměnila vlastnické vztahy. Kdybyste nějakému rakouskému arcivévodovi v roce 1910 řekli, že za deset let nebude ani Rakousko – Uhersko, ani jeho Apoštolské Veličenstvo, ani jeho titul a nějaký profesůrek ze Slovácka mu vyvlastní půdu, asi by se vám vysmál a poslal vás za Sigmundem Freudem. A kdybyste mu řekli, že o dalších dvacet let později už nebude britské impérium a Evropa bude poseta koncentračními tábory, nevěřil by vám už vůbec.

Uspořádání, které po Druhé světové válce nakonec vzniklo, bylo v podstatě přesně to, po kterém volali ti chudobní bohatého světa už někdy kolem roku 1850. Chtěli podíl na moci a podíl na zisku, chtěli mít pracovní a sociální práva, chtěli slušné zacházení a nechtěli být za onuce. Nového řádu bylo dosaženo za cenu milionových obětí a o sto let později než to mohlo být. Nakonec se ukázalo, že pravice i levice vedle sebe mohou docela dobře žít. Ausgerechnet to přišlo v době, kdy se svět už zase pootočil a průmysl začal být předbíhán službami, což zase znamenalo změnu světa i smýšlení.

Celý proces kvůli své obludnosti a světovosti vyšlechtil skutečně silné a zdatné drsňáky. Jinak to ani nemohlo být, protože slabí už kolem toho roku 1850 shnili ve vězení a nebo vyhnanství. Zůstali jen ti oceloví.

Tenkrát, kolem roku 1850 to naposled šlo vyřešit bez střílení do dělníků, bez vzniku Komunistické strany, bez Velké války a bez Velké vlastenecké války. Kdyby ti nahoře věděli, co způsobí jejich pýcha a odmítání, s radostí by se vzdali pár procent svého bohatství, protože by to bylo mnohem levnější, než o co nakonec doopravdy přišli. Pokud říkám, že je zapotřebí začít znovu od začátku, tak tohle byl ten začátek.

Když se dneska dívám na svět, vidím vlastně to samé, co viděli Havlíčkové Borovští nebo Nerudové tenkrát před sto padesáti lety. Svět se změnil. Je násobně bohatší, než byl, ale stojí na chudobě těch dole, kteří už zase jsou za onuce a nemají žádná práva. Soudy proti nim uplatňují dvojí metry až dozimetry. A když se ozvou s požadavky na podíl na moci i bohatství, jsou zhurta okřiknuti. Kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali. Jsme svět, který střílí do vesmíru rakety, ale nestará se o lidi, kteří pod mosty žijí ve stanech. Jsme svět, který umí zachránit dvanáctitýdenní embryo, ale není schopen zajistit všem zubní péči. Jsme svět, kde jedno procento vlastní padesát procent všeho. Jsme svět, který je placen daněmi těch dole a ne těch nahoře.

Světové elity mají opět plné univerzity lidí, kteří vám dokonale a přesně zdůvodní, proč je současný řád jediný možný a že se máme nejlépe, jak jsme se kdy měli. Vždyť máte plné košíky, holoto! Co byste ještě chtěli?

Třeba identitu bychom chtěli… Chtěli bychom mít své místo ve světě, chtěli bychom mít nějaké ty jistoty, chtěli bychom být skutečně rovnoprávní, nejen papírově. Chtěli bychom, aby volby alespoň občas něco změnily.

Stejně jako před sto padesáti lety roste útlak proti těm dole. To by tak hrálo, aby chtěli sociální jistoty! Pokud jim to dáme, budou chtít víc a pak zase víc a nakonec tady bude vládnout nějaký dezolát, ne? To zrovna! Místo faráře na ně pustíme novináře, místo četnických bodáků jim zablokujeme účty a zavedeme na ně sankce, ostatně, my, korporace, nejlépe víme, jak má svět vypadat.

Už to generuje i odpor a někde dole už jsou zárodky budoucích Stalinů. Ne proto, že by sami chtěli. To bezohlednost elit spolehlivě zajistí dostatek křivd, aby se zatvrdili, stali se paranoidními a neposrali se z nějaké té mrtvoly. Kurňa, ani já už nejsem stejný, jak jsem býval. Už také příliš často zatínám pěsti a mám příliš mnoho důvodů se mstít.

I tu válku, která má vše vyřešit, už nám elity ordinují. Na Ukrajině už to má stejné výsledky. Jeďte se podívat na tamní vojenské hřbitovy. Už jsou stejně četné jako pomníky se jmény padlých za císařpána v našich vesnicích. A protože pokok nezastavíš, od války, která má zachránit současné elity před zlobou těch dole, je to k totální válce jen krůček. Nemusíme dvacet let čekat, až se objeví nějací ti náckové, kteří mají sehrát stejnou úlohu jako kdysi Dolfi. Zachránit elitám jejich postavení a srovnat do latě dezoláty, co vystrkují hlavy. Stačilo jen exhumovat Andrije Melnyka a zajistit mu státní pohřeb. Podívejte se po českém fejsbůku, kolik lidí se tam dovolává pomoci pluku Azov proti svým sousedům. Sviním se přece nebude ustupovat ani o milimetr! Ani jejich nejmenší požadavek nesmí být vyslyšen! Viď, Otíku Foltýne!

Na co jsme posledních pětatřicet let dřeli? Na drahé byty v Havlových „králíkárnách,“ na vodu v rukou Francouzů, paneláky v rukou Bakalů, průmysl v rukou Němců a teď už čtyři roky pěkně dřeme na válku proti Rusovi. Dobro došli!

V roce 1850 stačilo zavést to, co bylo zavedeno v roce 1945. Sociální stát. Dát těm dole malý podíl na moci i bohatství. Prostě trochu pustit chlup. Evropa si mohla ušetřit sto let hororů. Nestalo se. Pýcha dávných šlechtických rodů a apoštolských veličenstev byla příliš veliká. A když se jim to začalo vymykat z rukou, bylo už pozdě a zbyl jim jediný recept. Genocida vlastních národů.

Dneska se děje přesně, ale úplně přesně, to samé. Jen to jde rychleji. Svět se pootočil. Změnila ho globalizace, těžiště moci se přesunulo a vygenerovalo to spousty lidí bez identity, kteří jsou chudí v bohatém světě, protože v něm nemají žádné místo. Jsou postradatelní. I oni se organizují mnohem rychleji než kdysi a jsou tak početní a hlasití, že Merzové, Macronové, Leyenové i Pavlové už zřejmě nevidí jiné řešení než velkou válku, která sice má být formálně proti Rusku, ale ve skutečnosti je to zase jednou válka elit proti vlastním národům.

Stejné věci prostě generují stejné výsledky.

Elity se, zdá se, z dějin nepoučily. Opět si chtějí podržet, co považují navěky za své a od Boha dané. Ale kurňa, jejich národy by se poučit mohly. Nemusely by jim na to zase skočit. Nemusely by se nechat vyvraždit, obrat a pohnojit svými těly stepi na Ukrajině. Národy by se mohly bránit efektivněji a lépe, než před sto lety. Nemuseli bychom se nechat vehnat do války, která má zachovat panství nad světem těm, kteří s ním teď neumějí zacházet.

Jestliže to elity ženou do stejného průseru jako před sto lety, pojďme jim na to neskočit! Jen blbec přece udělá stejnou chybu dvakrát!

__________________________________________________________________________________

Přátelé, pokud mě chcete podpořit, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Vaše podpora bude do poslední koruny využita pro projekt „Vidlákovny“ . Každý, kdo pošle příslušnou částku, může si na oplátku vyžádat knihy z nabídky.  Číslo účtu: 1769955003/5500 IBAN: CZ8355000000001769955003. Kdo chce, může přímo na stránkách Institutu pro platbu použít QR kód.

Kdo preferuje jednoduché placení, nabízím možnost přes tuto platební bránu: https://donate.stripe.com/28E4gzekn7mlgjS0g3g360