Dvě červnová data

Dnes zde nehodlám psát delší rozbory. Datum 10. 6. je psáno krví. Ať již tou českého stavovského vojska u Záblatí v roce 1619 či tou lidickou z roku 1942. Na vyhlazení Lidic bychom nikdy neměli zapomenout. Nešlo o izolovaný akt, ale stupňující se teror jednoho z nejhorších režimů v dějinách lidstva.
Toto datum bychom si měli připomínat o to více, čím častěji jsou tolerovány pokusy o rehabilitaci fašistických a nacistických zločinců, kteří jsou vykreslováni jako hrdinové.
Dnes hodlám nechat promlouvat spíše své verše. Co mají 2 sonety a jedna villonská balada společné? Apelují na naši historickou paměť. Na zodpovědnost za naše padlé. Na to nenechat se zformátovat do rozměru bezduchého příjemce jediných správných postojů.

Memento desátého června

Desátý červen nese pachuť smrti.
Horákův statek sbalen do matrací
přihlížel střelbě, která život drtí.
Štemberka, farář, rovněž vykrvácí.

Benzínem páchly kostel a i fara.
Zazněla střelba – krutá, neúprosná.
Vzpomínka děsu není nikdy stará.
Namísto domu k nebi pne se sosna.

Andílci – děti – osmaosmdesát.
Alej je prázdná – do kamene tesat
jména všech padlých nejspíš chtělo by.

Lidice – to je symbol zkázy, krve.
Je třeba říkat po tisící prvé,
že je čas přestat kráčet přes hroby…

Namluveno: www.muamarek.cz/files/mp3/memento-desateho-cervna.mp3.

Plamínek pro lidické děti

Na děti myslím, jež odešly v chvatu,
na ztrátu, na žal, na nelidskou zvůli.
Na alej křídel, kde se svatí zuli,
na bolest matek, na nesmírnou ztrátu.

Zapálím svíčku – plamen neskomírá.
Nacismus, to je požár v plné síle.
Útlak a zrůdnost, kdy je všechno shnilé
a hlavou dolů – jak u netopýra.

Vzpomenu tiše na křivdy, jež křičí.
Na propagandu, již je vidět v chtíči.
Na to, jak málo stačí ke zkáze.

Vzpomenu tiše na lidické děti,
a na ty, jejichž fotky neobletí
svět, v němž je běžné rakve přecházet…

Namluveno: www.muamarek.cz/files/mp3/plaminek-pro-lidicke-deti.mp3.

K Lidicím mlčí…

Desátý červen, dvaačtyřicátý:
Popravčí četě Harald Wiesmann velí.
Jacobi, Rostock, Geschke – známe katy.
Marwedel, Leimer rozkážou, ať střelí,
a také Thomsen – ať je ten tým celý.
Na dvě stě lidí na zahradě padne.
Vraždili děti – zábrany? Ne, žádné.
Kdo nám dnes o tom něco více sdělí?
Cenzura opět pevnou rukou vládne.
K Lidicím mlčí lidé vyhořelí.

„Ká Há“ Frank – netvor se zločiny spjatý,
sleduje s klidem, jak rodiny dělí.
Šestnáctý červen značí další ztráty.
Dvacet šest lidí čeká na ortely.
V Kobylisích pak poradí si s těly.
Vraždění bylo totiž zrůdně snadné,
pamětník mizí, povědomí chřadne,
ve školách cosi zmínit opomněli.
Z médií zazní dvě tři zmínky chladné.
K Lidicím mlčí lidé vyhořelí.

Ravensbrück, tábor, připraven byl na ty
ženy, jimž děti stvůry sebrat směly.
V Kulmhofu plakal nejspíš mnohý svatý,
lidické děti do plynu šly z cely.
Dnes by se mrtví v hrobech obraceli.
Vrahům se klaní krysy – stoka smrádne,
kde chybí znalost, bují mýty vadné.
Zbytečně, doufám, lidé nezemřeli.
Vzpomeňme hrůzu – nikdy nezapadne.
K Lidicím mlčí lidé vyhořelí.

Snad nás vše smazat ani nenapadne.
To, co se stalo, bylo mimořádné.
Eliminovat paměť by nám chtěli.
Skrýt, zapomenout. Nastane noc za dne?
K Lidicím mlčí lidé vyhořelí…

Namluveno: http://muamarek.cz/files/mp3/k-lidicim-mlci.mp3.

Obec, která pulsovala každodenním životem, byla ráz naráz zničena a její obyvatelé byli brutálně povražděni. Mnozí byli zastřeleni ihned, další převezeni do koncentračního tábora.
Nejhorší jsou potom dětské oběti.
Lidice jsou symbolem krutosti, zvůle, zvrácenosti a celkové nelidskosti a tyranie.
Aby byla děsivost celého masakru podtržena, připomeňme si, že k pohřbení zavražděných obyvatel byli z Terezína povolaní zmučení Židé, kteří vykopali hrob a uložili do něj zavražděné. Patrně si nedokážeme představit, co tito lidé cítili a jaké to pro ně bylo.
Měli bychom dělat vše pro to, aby podobné krutosti nebyly na světě možné – a to nikde. A postavit se komukoli, kdo obdobný teror podporuje či ho dokonce sám páchá.

Abychom si nepřípomínali toliko chmurné stránky našich dějin, oslavme datum 11. 6. V roce 1881 bylo v tento den poprvé otevřeno Národní divadlo, v němž zazněla česká zpěvohra na hudbu od Bedřicha Smetany, Libuše.
Přelom 10. a 11. června vnímám symbolicky – jako přechod o temnoty k naději, od bezvýchodnosti ke znovuzrození.
Nebuďme apatičtí a lhostejní. Pak necháme desátého června za sebou – a půjdeme vstříc červnu jedenáctému.