24 listopadu, 2024

Jazyk kmene středočeských Kokotů

(nad dopisy čtenářů – vol. 1)

OLD SHOOTTERHAND pravil: „Tyvole, když se my, žižkovský Pepíci, můžeme chechtat u Galuškova Slovácko sa nesúdi nebo při čtení Ostravaka či Větvy, proč by se jiný kokoti nemohli chechtat při čtení nářečí středočeskejch Kokotů?“

„Tento mírný autorský odstup od hlavní figury (Old Shootterhanda – pozn. aut.) mu umožňuje vkládat jí do úst hodně silné kalibry upřímnosti a otevřenosti, provázené nehledaným jazykem a stylem, jenž má blízko k čemusi, co bychom nazvali „jadrná mluva vzdělance“.

Petr Žantovský, recenze knihy „Majn Kochbuch“ PL. 20. 06. 2022

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Petr-Zantovsky-Jak-jsem-potkal-knihy-246-dil-Majn-Kochbuch-706116

Byl krásnej červencovej podvečer, červánky, teplo, tak jsem si vyšel na špacír za vesnici, abych si trochu vyvětral palici a pokochal se naší polabskou rovinou. Kdo četl Kochbuch, tak ví, že bydlíme se Shootterhandem v jedný střediskový obci v úrodným Polabí, kousek od Poděbrad. Přestože každej bydlíme na opačným konci, stačí, když uděláme pár kroků od chalupy (totiž jeho ranče) a jsme hned venku v otevřený krajině – v polích – sem tam pšenice, sem tam kukuřice nebo řepka, sem tam už strniště. Ve vzduchu byla cítit vůně čerstvě posekaný řepky, v dálce hučel traktor či kombajn nebo nějakej jinej zemědělskej stroj, kterej ovšem nebyl vidět, jak se nad ním a kolem něj vznášela oblaka  prachu a celá krajina byla měkce zalitá medovým světlem, protože za zády se mi sklánělo pomalu do hajan Slunce.  

Blížil jsem se k mezi s remízkem, kde jsem si chtěl na chvilku odpočinout a dát si cigáro. Hmátnul jsem do kapsy a – nic. Cigára tam nebyly. Doprdele! Prošacoval jsem se, ale asi jsem je nechal doma na stole, ne – zůstaly určitě v kapse pracovních kalhot! Hlavně, že jsem nezapomněl zippáka, pomyslel jsem si sarkasticky. No nic, aspoň si dneska užiju zdravotní vycházku na čerstvým vzduchu na plný koule. A ještě ušetřim.

Když už jsem skoro došel k remízku, uslyšel jsem zpoza něj halekání: „Rita!!! Rita ke mně! Ke mně!“ Byl to Old Shootterhand, to jsem poznal nejen po hlase, ale samozřejmě i podle jména jeho čuby. Zřejmě měl stejnej nápad na podvečerní vycházku jako já a vydal se náhodou kolem vesnice směrem proti mně, takže jsme tu na sebe narazili.

Došel jsem na kraj remízku a v tu chvíli jsem spatřil Old Shootterhanda i jeho čubu, která už byla u něj a dorážela, protože ji naučil na pamlsky, tak se za uposlechnutí povelu samozřejmě nějakýho dožadovala. Ona ho totiž moc neposlouchala, asi by se dalo eufemisticky říct, že měli takovej „volnej vztah“. Nebylo totiž občas jasný, kdo tam vlastně velí. Myslivecký duo starej Fořt s mladým (Džejárem) si z něj v hospodě často dvojsmyslně utahovali, že s čubama se to musí umět, ale bral to sportovně a dělal si ze sebe srandu s nima.

Shootterhand se zastavil zaspokoval (já samozřejmě taky) a začal lovit v kapse nějakou granuli, nebo co Ritě dával na vycházkách. Došel jsem k nim.

„Čus, píčus!“

„Čus, vole! Taky na procházce?“ zeptal jsem se asi trochu zbytečně. Shootterhand jen přikývnul a vytáhnul z kapsy Startky bez filtru a jednu si vytáhnul zubama.

„Máš zippáka?“ zeptal se.

„Ne. Ani cigára, zapomněl jsem si to doma,“ zalhal jsem napůl pravdivě a byl jsem zvědavej, jestli on má svý kovbojský sirky a jestli mi nabídne Stařenu.

Shootterhand si mě chvíli měřil, protože věděl, že v disciplíně lhaní jsem podprůměrnej hráč. Snažil jsem se udržet poker face. Zjevně se mi to povedlo, protože Shootterhand to asi po deseti vteřinách vzdal, zašátral v kapse košile a vyndal svoje kovbojský sirky.

V hlavě se mi rozlil endorfínovej rauš: vyhrál jsem! Měl jsem co dělat, abych to na sobě nedal znát.

Shootterhand si už už chtěl připálit, ale pak se zarazil a kouknul na mě.

„Dáš si?“ natáhnul ke mně ruku s krabičkou Startek.

„Díky,“ vzal jsem si jednu a vložil do úst. Old Shootterhand škrtnul kovbojskou sirkou frajersky o opasek a nejdřív připálil mně a pak sobě, sirku sfouknul a chvilku ji držel v ruce, než ji odhodil.

„Je sucho,“ komentoval to.

Posadili jsme se na kraj cesty do trávy a potahovali Stařeny.

„Co ten blog?“ zeptal se Old Shootterhand. „Jak nám to jde?“

„Co jako? No, píšu tam ty tvý rozumy, jak jsme se domluvili. Už jsem tam dal asi pět příspěvků. Tys to nečet´?“

„Tyvole, na stole mám za poslední 2 roky ve frontě asi 20 knih, který nestíhám přečíst. Na takovýhle číčoviny nemám čas,“ odbyl mě a potáhnul Startku.

„No, měl bys,“ přesvědčoval jsem ho, „když už sis to domluvil a přehodil to na mě. Hlavně reakce čtenářů.“

Old Shootterhand povytáhnul obočí: „Proč? Co bych z toho asi vyčet´? Že se to někomu líbí a někomu ne. A určitě tam bude nějakej troll – máme tam nějakýho trolla, žejo?“ ujišťoval se.

„Jo, jeden se tam rýsuje,“ přitakal jsem. „Sice se snaží maskovat různejma jménama, ale slovník a sloh nemění, takže je rozpoznatelnej.“

„V pořádku,“ kvitoval tuto informaci Old Shootterhand, „jinak by to znamenalo, že to děláme blbě. Když nikoho neštveš, seš nezajímavej, ergo de facto neexistuješ.“

„No, nebo je to prostě jen nějakej nešťastnej člověk, kterej si tím něco léčí – to trollové bejvaj. Na twitteru je takovejch frustrátů plno.“

„Proto tam nelezu,“ vyfouknul Old Shootterhand kouř. „Vlastně děláme tím psaním zároveň dobrej skutek, takovou psychoterapii. Představ si, jak musel bejt jeho život pustej a prázdnej – prostě citová poušť, než narazil na náš blog.“

„Jo, úplná emocionální Sahara,“ napadlo mě.

„Přesně. Dáváme smysl jeho mrzkýmu nešťastnýmu žití. Hele, pamatuješ si ten kreslenej vtip vod Jiránka, jak šéf seřve podřízenýho, ten přijde domů, seřve manželku, ta seřve dítě a dítě jde do svýho pokoje a ubalí plyšovýmu medvědovi? Tak my jsme jeho plyšovej medvěd! Vsadim se, že od minulýho víkendu, jak jsme vynechali, nemoh celej tejden spát!“

Zachechtal jsem se.

„Ale ze začátku, asi u prvních dvou příspěvků, tam bylo pár podobnejch komentářů, který si vykládám trochu kriticky a který bych s tebou chtěl probrat,“ potáhnul jsem svoji darovanou Startku. „Ohledně stylu psaní. Prej jim není moc vlastní jazyk našeho kmene, takhle přesně to tam formulovali. A napsalo to víc lidí.“

„Jako ta naše středočeská hovorová čeština?“ ujišťoval se Old Shootterhand a vyprsknul pár lístečků tabáku, jak je u bezfiltrovejch Startek zvykem. „Voni neznaj Kochbuch, co?“

„Nejspíš ne,“ vyprsknul jsem taky pár kousků tabáku.

„Hmmmm,“ podrbal se Old Shootterhand na bradě. „To budou asi nejspíš Moraváci.“

„Proč myslíš?“ zeptal jsem se udiveně.

„No, to je jasný. Znáš přece Moraváky a ten jejich mindrák, že voni uměj češtinu líp než my, pražáci?“

Ztuhnul jsem. Old Shootterhand právě nasral početnou kohortu stávajících nebo potencionálních čtenářů. Než jsem na to stačil nějak zareagovat, tak mocně zadýmal a pokračoval.

„A taky ta Bílá Hora. Prej jsme my, Češi, proradný kokoti a jen voni tam za nás bojovali u letohrádku Hvězda a padli. Ale to je legenda*. Podle profesora Skály**, kterej mě učil a byl to specialista na rannou horní němčinu – Frühneuhochdeutsch – a tzv. pražskou kancelářskou němčinu toho období, tam byla většina moravskejch Němců, che! A to nám jednou řek´ na přednášce. Málem jsme spadli pod lavice posluchárny. Ještěže tenkrát v osmdesátkách naštěstí nebyly mobily a nikdo to nenahrával jako dneska.“

„Tyvole, Shootterhande,“ zaúpěl jsem a rozhlídnul se kolem, jako by nás z týhle meze mohli slyšet až na Moravě. „Dyť se na nás ty Moraváci fakt naserou!“ Úplně jsem to viděl: jazykově a jinak uvědomělí Moraváci právě hromadně vypínaj monitory, oblékají národní kroj, do nůše házej kus uzenýho, pár klobás, sklenici okurek, do ruky si na cestu berou demižon slivovice nebo vína (ideálně oboje) a vyrážejí hledat právníka Zdeňka Koudelku, aby nám to spočítal podle toho zákona o hanobení etnika, nebo jak se to přesně jmenuje.

„Možná. Ale jen některý, kdo je v pohodě, ten se tomu zasměje,“ kontroval Old Shootterhand a zase vyplivnul pár kousků tabáku. „A kdo nemá smysl pro humor, ať nás nečte.“

„Jo, to je druhá věc, která mi z toho vylejzá“ navázal jsem. „Já mám z některejch komentářů pocit, že oni to úplně nepobíraj, že si prostě jen tak děláš ze všeho srandu, totiž PRavou DEmokratickou Legraci. Ten celej blog se sice jmenuje litterate, ale když tam čteš příspěvky i komentáře, tak máš pocit, že čteš blog, kterej by se měl jmenovat politico.“

Shootterhand dokouřil a pečlivě dusil svýho vajgla v zemi.

„Fakt?“ zeptal se. Přikývnul jsem.

„Tak asi je to trápí a zajímá, tahleta politická situace,“ zauvažoval Shootterhand. „Na tom přece není nic špatnýho.“

„Samozřejmě, že není, jenže já mám pocit, jestli tam nepůsobíme jako dechovka, která přijela na metalovej festival nebo naopak…“ svěřil jsem se. „Nebo spíš Ivan Mládek.“

Old Shooterhand konečně dohasil svůj vajgl, zkontroloval ho ještě důkladně pohledem a pak ho zahodil (dle jeho agroanarchistický teorie jsou čistej tabák a papír hnojivo, rozložej se, ale vajgly s filtrem se v přírodě vyhazovat nemaj).

„Tyvole, nejen prací, politikou nebo metalem živ jest člověk. Tyhlety průniky stylů jsou dneska naopak moderní a oblíbený,“ odporoval mi. „Já byl třeba před pár lety na Masters a tam byla Šuláková s Fleretem a tvrdý metloši z ní byli úplně vedle.“

Jarmila Šuláková a Fleret – Masters of Rock 2009

Pokrčil jsem rameny. „No, jestli je na to Vidlák neměl nějak předem upozornit…“ odvážil jsem se zkritizovat jsem našeho hostitele a dobrodince.

„Prdlajs!“ naštval se Old Shootterhand. „Vidlák nám dal u sebe k dispozici záhumenek a my si ho teď musíme obdělávat sami podle vlastního uvážení a schopností. Teď už je to náš Kampf!“

„Nebo bychom jim to měli nějak naznačit sami?“ zeptal jsem se nejistě. „Víš, jak to je: chytrému napověz…“

„Blbost!“ přerušil mě Old Shootterhand. „Chytrýmu napovídat nemusíš, ten ví sám a blbýmu nepomůže často ani pět ran do kebule!“

„Tak co s tím?“ zeptal jsem se a taky jsem pečlivě udusil svýho vajgla.

Old Shootterhand vstal. „Stav se zítra navečer u mě na pivko. Do tý doby něco vymyslím,“ otočil se na čubu, která ležela opodál a okusovala nějakej klacek. „Rita, domů!“

„OK,“ souhlasil jsem, zvednul jsem se taky a vyrazil opačným směrem. S tím zippákem jsem mu to ale dneska nandal, co?

Druhej den po sedmý večer jsem dorazil na Shooterhandův ranč. Pozdravili jsme se a než jsem si stačil sednout na svý obvyklý místo, Old Shootterhand zmizel v kůlně a v mžiku byl zpátky se zašpičatělou latí, na který bylo přitlučený prkno s nějakou cedulí v jedný ruce a s perlíkem ve druhý.

„Co to je?“ zeptal jsem se s pohledem upřeným na lať s cedulí.

„Pojď se mnou, uvidíš,“ vyzval mě. Vyrazili jsme brankou a doleva po cestě kolem ranče. Old Shootterhand se zastavil na sousedící neoplocený louce, kde soused sekal trávu na seno pro svojí domácí zvířenu a začal tu lať s cedulí zatloukat do země. Když měl hotovo a odstoupil a pravil: „Vyfoť to!“

Konečně jsem uviděl text na ceduli. Stálo tam: „Na tomto pozemku pěstujeme srandu!“

Čuměl jsem na ceduli a na Old Shootterhanda, pak zpátky na ceduli a zase na Shooterhanda.

„Tyvole, dyť tady nic neroste, je to posekaný, nic tady nepěstujeme a ani to neni tvůj pozemek!“ zablekotal jsem zmateně.

„Tyvole, ty ses snad nakazil polopatismem?“ zachechtal se Old Shootterhand. „To je přece jen sranda. Taková metafora, jak by se řeklo. To je dneska takovej ten moderní narativ…“

„Tyvole, ty seš fakt kokot,“ rezignoval jsem a udělal pár fotek na mobil.

„Všichni jsme kokoti,“ vytáhnul Old Shootterhand svoji oblíbenou hlášku. „Jen každej jinak.“

Potom ceduli zase vytáhnul ze země a hodil si perlík přes rameno, čímž mi nějak připomněl slavnej obal alba Depeche Mode Construction Time Again.

„Deme na pivko, ne?“ otočil se na mě.

„Se vr,“ odpověděl jsem. Vyrazili jsme zpátky k jeho ranči.

Pokud chcete zjistit víc o Agroanarchii a zajímají vás další Old Shootterhandovy originální, vždy satirické, nekorektní a trochu potřeštěné teorie na svět kolem nás (Desatero podle Old Shootterhanda, Koloběh hovna v přírodě, Kšeft über Alles, Gríndýl über Alles, Nekonečno + Bůh a kobliha atd.), najdete je v knize Majn Kochbuch s předmluvou Svět podle Old Shootterhanda a Základy Agroanarchie. Právě vyšlo druhé vydání. Více informací, včetně ukázek, najdete zde: https://shop.tichadohoda.cz/majn-kochbuch/

*Pravda je však mnohem prostší a jednodušší. Stateční Moravané byli ve skutečnosti vojáci mnoha národností, žoldáci, kteří se pro boj nechali najímat. Nebylo na tom nic výjimečného a byly takto tvořeny všechny významné vojenské jednotky. Bezpochyby byli mezi vojáky i Moravané, ale rozhodně netvořili většinu.

https://specialynovinky.cz/bitva-na-bile-hore/

Jindřich Šlik

https://jaroslavkonas2.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=604897

**Prof., PhDr. Emil Skála, DrSc https://cs.wikipedia.org/wiki/Emil_Sk%C3%A1la

64 thoughts on “Jazyk kmene středočeských Kokotů

  1. Jak si říká ten blbec, co tu včera tak opěvoval Ameriku a jak jde k zářným zítřkům?

    „V roce 2017 došlo v časovém úseku ani ne půl roku ke třem kolizím lodí amerického námořnictva, které měly dohromady 17 obětí. O rok později elektrické kabely zažehly požár, při kterém zemřelo 85 lidí. Potrubí, které dopravuje benzín pro skoro polovinu východního pobřeží USA, bylo vypnuté, protože společnost čelila útoku ransomwaru. Skoro půl milionu kontejnerů bylo zaseklých na lodích, protože v Los Angeles nešlo zakotvit. Vlak s tisíci tunami nebezpečných chemikálií vykolejil v Ohiu. Dispečer povolil letadlu firmy FedEx přistát na runwayi, na které se jiné letadlo chystalo k odletu. Oční kapky kontaminované bakteriemi rezistentními vůči antibiotikům zabily čtyři lidi a dalších 14 oslepily.
    […]
    Hlavní problém je, že kvůli politice se systematicky povyšují neschopní a schopní jsou odsouváni. Což oslabuje schopnost starat se o složité systémy.“

    https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Neschopni-vpred-Prohrajeme-s-Cinou-USA-ceka-katastrofa-a-ne-jedna-740362

    No tak hlavně že jste se tak smáli soudruhům a jejich kádrové politice. Že prý systémová chyba socialismu. Tak určitě.

  2. Na netu vyšel článek s názvem „Uznání si musíte zasloužit, třeba prací. Profesor Budil k LGBT a jejich „pochodu hrdosti“
    Pan profesor Budil v něm mj. tvrdí : „……Jestliže někdo učiní ze své sexuální orientace nebo traumatu věc veřejnou, riskuje zesměšnění nebo ostrakizaci, nicméně jde o jeho svobodné rozhodnutí, jímž se snaží přitáhnout pozornost, řešit své osobní problémy nebo prostě volat o pomoc. Nemá ale apriorně nárok na pocit hrdosti. Společenské uznání je mimořádně cenný statek, který se musí vydobýt prací nebo výjimečným úsilím ve prospěch bližních. Nezískává se zadarmo. Vyžadovat respekt bez zásluhy je infantilní postoj, jenž můžeme shovívavě tolerovat u dětí, ale který nemůže vyplývat z více či méně problematického vztahu dospělých lidí ke svému pohlavnímu orgánu…..“

    1. Njn, místo toho, aby se připravovali na budování, opravy a obnovu mostů, silnic, bytového fondu, rozvodů energií, fungujícího průmyslu a zemědělství, zdravotnictví atd., tak řeší, jestli to, co mají mezi nohama, odpovídá jejich prepubertálním představám. A dělají z toho své ústřední celoživotní téma. Opravdu se o naši budoucnost vůbec nebojím…

    2. Profesor Budil je moudrý.
      „Uznání“ nemůže pramenit z ukrajinské státní příslušnosti, z jiné barvy kůže, z podivné pohlavní identity atd.
      Může ale pramenit z afinity k ideologii momentálně vládnoucí vrstvy?
      Nota bene podporované pouze elitami a ze zahraničí?
      Možná že jo, ke srovnání se nabízí pokřesťanštění čechů v 9 – 11 století.
      Jaká se nabízí sebeobrana?
      Nevím, snad jen důsledné vybití těch, co to s námi myslí dobře.
      „Pane, přišel jsem vám vysvětlit výhody našeho programu sexuální diversity!“
      „To víš že jo, sundej si kravatu, ať ti můžu ke krku, brouku“
      Jenže tím to nezarazíme, jen přibrzdíme.

      1. Ale prd prací. Se podívejte, jak dopadla generace, co to tu stavěla, budovala a zvelebovala. Dnes na ní nenechají nit suchou a veřejně (ani se nezastydí) o ní mluví, jako o sobeckých vyžírkách, které je u prde§le, jakou budou mít penzi vnoučata.. Fčil nevím která myslí, jestli ta naše, nebo ta východní, anebo ta, co se je sem teprve plánují lifrovat.
        ,

    1. Jedná se o cigarety Chesterfield s malým logem Start na krabičce a logem Start na cigaretách. Varianta bez filtru je běžně k dostání u benzinových pump nebo v síťových trafikách. Každopádně se dnes dají sehnat. O marketingovému „podvodu“ se značkou Start/Chesterfield mluví Old Shootterhand v knize v kapitole „Beatles, Stříbrný sršeň a konec kapitalismu“ na str. 58.

      1. Chesterfieldky bývaly luxusní kuřivo, ale ani Strartky si nemohl dopřát každý. Partyzánky byly levnější a v nouzi tu službu udělaly i Detvy za 1 Kčs.
        😀

        1. Jé, pamětnice!
          Startky, Lípy, Astry, Partyzánky,Letky… Marice, BT-čka, Luxky, Slavie a Sparty…Cley-ky, Marsky… nejvíc mi chutnaly Camel wide… no a protože u nás nebyly tak Petry….
          přestal jsem v rocě 2004, ale voní mi to pořád…

          1. Golden West a Cleopatry z ojedinele velmi kvalitniho tabaku ,
            rychle skoncily, Gitanes a Goloise , plicni dynamit z francouzskych kolonii.

            Stoji za povsim , ze my Cesi jsme ted jeste nahrazovani ,
            jakymisi , kokoty,
            zrejme zase anonymni zajmy , nejakych a odnekud..

              1. V papíru z cukrové třtiny, na rtech sladké. Daleko brutálnější byly Partagas. To byly cigarety plněné tabákem z odpadu při výrobě doutníků.

        2. Kdežpak, Detvy byly běžně jen na Slovensku za Kčs 1,20. To tvrdím k roku 1957. Jsa tou dobou povětšině v Trenčíně. Partyzánky za Kčs 1,60, Lipy za Kčs 2,0. Deset kusů bez filtru. Pak celkem už zplna nacpané třeba Globusky a pro parádu Tulipány. Co vím, hulilo se všude a hulili bezmála všichni (když ne, tak spíš proto, že šetřili). Nepamatuju, že by to komu smrdělo.

          1. Detvy jsem koupila někdy v roce 1990 v Praze po koruně. Hned 20 krabiček. Byly určené jednomu dárečkovi který zrovna kroutil basu do pětikilového balíčku.

          2. Partyzánky za 1,60 Kčs jsem si kupoval jako školák. Náš stareček si motal do papírků Vážka cigaretle z tabáku Taras Bulba.
            Tehdy tabákový kouř nesmrděl tak děsivě jako teď, protože se do tabáku nepřidávala žádbá aditiva na snížení teploty hoření a pro samozhášivost.

          3. Byli tri piva a krabicka partyzanek.
            Pak pivo zdrazili a v dusledku padla vlada , aby se spolehlive predpovedi jisteho Svejka , vyplnily.
            /“Ktera vlada zdrazi pivo , padne“/.

    1. Stavovští neměli na vyplácení především proto, že nebyli ochotni přispívat do společného měšce.
      Neměli peníze, neměli peníze, neměli peníze…. Ale když vtrhli na jejich zámky po Bílé Hoře katoličtí vojáci, nacházeli tam neuvěřitelné poklady, na kterých převelice zbohatli. Konfiskace přišly až následně a na nich samozřejmě zbohatli až ti nejvyšší z katolického tábora.
      Viz např. Josef Janáček ve „Vladštejn a jeho doba“.

  3. Ad „a byl to specialista na rannou horní němčinu“:

    správně píšeme s jedním n: ranou
    psáno se dvěma n rannou znamená, že německy hovoří nějaká, kupříkladu řezná, rána

      1. Ranní káva je zas ještě něco jiného.

        Takže:
        raný– časný, počáteční, brzy nastávající, (v zemědělství/zahradnictví: brzy zralý): např. raný vývoj dětí, raná péče, raný podzim, raný středověk, rané brambory
        ranný – přídavné jméno od slova rána: např. ranná infekce = infekce rány, ranné krvácení = krvácení z rány
        ranní– přídavné jméno od slova ráno: např. ranní mrazíky, ranní směna, ranní mše, ranní nevolnost

  4. Jak tomu bylo jindy, vstup č. 2:

    Althans Moritz, dr.
    Narozen 19.11.1909 v Děčíně.
    Státní zástupce u německého zvláštního soudu v České Lípě, vyznamenán medailí za odtržení Sudet.
    Po válce zemský soudní ředitel u zemského soudu v Bambergu.

    Arland Friedrich, dr.
    Narozen 22.8.1904
    Státní zástupce u německého zvláštního soudu v Praze.
    Po válce obvodní soudní rada v Hamburku.

    http://www.tenhumbergreinhard.de/1933-1945-taeter-und-mitlaeufer/1933-1945-biografien-a/arland-friedrich.html

  5. Články starého Šutrhanda jsou fajn potěšení v záplavě zdejších zaťatých „štvanic“ na politiky a cizince, ale vyřiďte mu prosím dvě věci:

    – nářek staromilce – redukce vulgarismů by prospěla čtivosti, kdybys místo voe říkal cihla, měl bys na rekonstrukci

    – cigaretové filtry jsou vyrobeny z acetátu celulózy, který je biodegradabilní zhruba stejně jako papír, pročež možno kompostovat stejně jako ostatní kusy cigaret; pokud není tabáku hodně na jednom místě, vážně to přírodě nevadí (blíže viz https://www.eastman.com/Private/FILAT14179-Newsletter.pdf)

    S úctou

    1. Jak dlouho se rozkládá cigaretový filtr?
      Filtr, který je tvořen acetátovým vláknem, se v přírodě rozkládá asi patnáct let. Rychlost sice závisí na vnějších podmínkách prostředí, ale stejně jako u jiných plastů se nejedná o biologickou degradaci a i po rozkladu viditelných částí v přírodě zůstávají mikroskopické plastové částice.26. 5. 2018

      S neúctou

      1. Sibylo, přečtěte si odkazovaný zdroj a naleznete zde vysvětlení, proč se mýlíte v otázce doby rozkladu (s papírem srovnatelná) i s mikroplasty.

          1. Ježkovo voči, holubičko, do prvního komentáře jsem dal odkaz výrobce právě toho acetátu celulózy, který se používá pro cigaretové filtry.

    1. Velmi přesně. A nejen lehkoživků z Moravy. Praha je hotový ráj pro ty, kteří mají lachtaní nemoc a hodlají se živit klapotem jazyku o patro.
      I když v Brně je také pro parazity úrodná lokalita. Obě metropole si nemají moc co vyčítat.

      1. Ke smůle pro nepražské Moraváky, jsme jeden bazén jedním prostorem pro čurající i nečurající. Třebaže alespoň z části a dočasně je to pro ně úlevné.

      2. V Brně je malér se zabráním Masarykovy university, jinak to docela zatím ještě jde. Co s tímhle ale nevím, oni to vzali hodně ze široka.

  6. Potěšilo mě, že si Old Shoottherhand vzpomněl na jeden z Jiránkových vtipů.
    Poslední dobou si čím dál tím častěji říkám : Co by na to asi Vladimír Jiránek ?
    Jako kreslené komentáře mi vždycky řekly víc, než traktát nějakého yntelektujála dlouhý přes čtyři stránky.
    Pane Vladimíre, chybíte tu!!! Že se nestydíte, válet se někde na obláčku a zírat, jak se to tady divně mele a ubírá se to někam … úplně jinam, než se v roce 89 čekalo.
    PS : Jo, a nezapomeňte tam pozdravovat i Jana Petránka, Terezu Spencerovou a další mistry pera, kteří mi pomáhali pochopit co se to vlastně okolo mne děje.

    1. Jo, byl to člověk s uměním zkratky.
      Vyprávět jeho kreslené vtipy je trochu nesmyslné, ale jeden, můj nejoblíběnější, zkusím. Byl rozfázován do několika obrázků:
      1. Dva jeho typičtí hospodští hosté s rádiovkami sedí na pivem nad pobryndaným stolem. Jeden z nich povídá: „Celej život jsem hledal princeznu“.
      2. Potáhne z cigarety
      3. „Ale pak jsem se na to vykašlal“.

      1. Můj nejoblíbenější je tento:
        Na návrší, z něhož je výhled daleko do kraje, stojí čtveřice zasmušilých mužů (ve dvojstupu, dva a dva). Vypadají jako přes kopírák, plešatí, obrýlení, dlouhý plášť, aktovka v podpaží, vědátoři na první pohled. Pohledy upřeny k obzoru, na kterém se válejí jakási mračna nebo snad dým.
        Pod tím komentář:
        Skupina odborníků sleduje blížící se katastrofu.

        Asi bych měl dopsat, že si někdy připadám jako jeden z té čtveřice.

        1. Já mám rád jeho vtip, kde na louce sedí skupina zajíců, jeden kouká dalekohledem a říká: „Tohle je tedy situace… Napravo lišky, nalevo myslivci, za námi psi a před námi Rusko… „

          1. Měl dar prokouknout lidi do morku kosti. A přesto je mít rád, i s jejich chybami a podivnostmi.
            Trochu mi tím připomíná Karla Poláčka.

        2. Taky dobrý je tento text k obrázku dvou hlav. Jedna se Stetsonem a dýmajícím cigárem povídá:
          „Tohle je českej kraj, cizinče. Tady zažijete srandy, až se budete třást děsem!“

      2. Jiránkovy kreslené vtipy jsou zvláštní tím, že se daly vyprávět a taky se to hojně dělalo (a dělá).

        Mám v knihovně jeho kreslenou knížku Leta a pády.

        „Let probíhal ve dvou fázích. V první, poměrně krátké, jsem si připadal jako orel. Ve druhé fázi letu jako naprostý debil.“

  7. Old Shootterhand právě nasral početnou kohortu stávajících nebo potencionálních čtenářů.

    A cast zbytku nasralo slovo „potencional“.

    Tak to to mame jeden troll, jeden grammar nazi… co jeste schazi k dokonalemu blogu?

    1. Kokotismus, prave a snazive zavadeny Rucnim strelcem do ruky , dale kochbuchem,
      pomoci humoru , jaka zabava ,ha a ha, kdyz si pisatel a silnej kurak saha
      do kapsy a predem moc dobre vi ,
      ze je prazdna, /a predstira s velkou snahou , ze nevi/, dale
      picus, ergo de facto, boze chran aspon anglictinu ,/potencialni/,
      vsichni jsme povinne kokoti,/jejich prani/ a
      sbohem Cesi a Ceska zeme..

    1. Taky naloženo, už od návodu. Co mě překvapuje, že se barva mění od vrchu -na dlaň černo a 2/3 flašky pořád průzračný. Myslel jsem, že se to bude tak nějak zatemňovat průběžně, něco ve stylu v celé flašce čajíček, pak slabé kafe, nakonec dehet. O ono je to nahoře dehet, skoro rovná čára a skoro vodka pramenitka.
      Jsem zvědav jak to bude dál a zda to bude pitelné 🙂

      1. přijde mi, že v tomhle receptu to citron dost významně odbarvuje.
        Mám ještě naložené 2 flašky podle dříve ověřeného receptu a ty jsou černé jako bota.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *