Pětatřicet let smiřování…

To byl jeden z prvních Havlových činů, když se stal prezidentem, ne? Omluvil se Sudetským Němcům za odsun. Bylo to tehdy od nás moc ošklivé, že jsme je vyhnali heim ins Reich, kam chtěli tak moc, že kvůli tomu přepadávali české četnické stanice, vyhnali statisíce Čechů do vnitrozemí a chodili se dívat do Kounicových kolejí, jak tam české vlastence střílejí do týla. Bylo to od nás moc fujky fujky, že došlo i na akty pomsty za šest let poroby a vyvražďování. Dějiny totiž začaly devátým květnem 1945, víme? Předtím nic nebylo.

Havel samozřejmě nezmínil, že česká vláda tehdy žádné excesy ani zločiny netrpěla. Kde na našem území obnovila po přechodu fronty suverenitu, tam okamžitě jakékoliv akty pomsty ukončila. Že to leckde trvalo déle, to není vina české vlády, stejně tak není vina české vlády, že se soustředila na pomoc českým občanům a ne těm říšským, dočasně dislokovaným na našem území. Ale tak či onak, Havel vystoupil a omluvil se za to, že jsme válku vyhráli.

Už je to pětatřicet let.

Pětatřicet let jezdí čeští politici na sudetoněmecké sjezdy do Německa a tam se pořád pěkně omlouvají našim milým krajanům. Pětatřicet let, rok za rokem, tu poslanec, tu premiér, tu ministr, tu Zdechovský. Milí krajané, omlouváme se vám, že jsme na vás byli zlí a odsunuli jsme vás. Nečas, Bělobrádek, Herman, Bek a k tomu desítky dalších zmocněnců, úředníků, náměstků a další svoloči.

Hele, a ono nic! Pětatřicet let omluvání pořád nestačilo. Pořád je to Posseltovi málo. Pořád neudělal tlustou čáru za minulostí, pořád ještě neuznal, že mezi Čechy a Němci už neleží žádné křivdy. Ani českoněmecká deklarace o přátelství nestačila, ačkoliv tam obě strany vyjádřily zcela oficiálně lítost nad špatnými skutky, které se tehdy staly. Posselt dokonce hlasoval (spolu s europoslanci za CSU) proti přijetí České republiky do EU.

Na sjezd se mu pak přijel omluvit český premiér i český ministr kultury. Mluvili tam, jako když másla ukrajuje, s tou největší lokajskou servilitou, jaké je česká kolaborantská povaha schopna. Mohli se mile ukrajanovat, dávat si navzájem ocenění… a stejně nic.

Já tedy nevím, ale když k usmíření nestačily desítky českých politiků, nestačil premiér, nestačil ministr kultury a pořád Bernd Posselt řeší nějaké křivdy, tak zřejmě nepůjde o prosté smíření, že? Protože těžko se pro to dá udělat víc. Svým způsobem, smysl existence Landsmanšaftu byl naplněn už tenkrát Havlem. Od té doby je Landsmanšaft stejně zbytečný jako NATO, když skončila Varšavská smlouva. Ale stejně jako NATO, Landsmanšaft neuznal, že dosáhl svého a nerozpustil se.

Nikomu nelezli čeští politici do rekta tak kvalitně, jako Berndtu Posseltovi. Nikdo neměl lokajíčky ve vzornějším předklonu. Stejně ho to neuspokojilo. A jestliže ho to neuspokojilo, tak od začátku šlo o něco jiného. Možná jim kdysi i Havel i něco víc slíbil, jen věděl, že se to nedá říct nahlas. Možná jim tenkrát slíbil návrat i majetky. Bylo by mu to podobné. Koneckonců, zlé jazyky tvrdí, že jeho kariéra začala na kolenou Reinhrada Heydricha.

Suše konstatuji, že když Posseltovi nestačilo pětatřicet let smiřování, nepostačí mu ani sjezd v Brně nebo Reichenbergu. Bude mu to pořád málo a bude chtít pořád víc. Takhle se to totiž dělá. Když projevíte vstřícnost a ochotu ustoupit, tak na vás přitlačí. Věřit spolku, který založili kovaní nacisté pro revizi výsledků Druhé světové války a kterému nestačilo pětatřicet let omluv, může jen blbec nebo navedenec. Pokud jim byla každá omluva málo, tak jim nejde o omluvu, ale o něco jiného.

Proto je nejvyšší čas, s tím přestat a naopak začít mluvit o reparacích. A při každém požadavku od Landsmanšaftu, je třeba přitvrdit. Při každé další nordické smiřovačce je třeba odpovědět ještě pádněji. Kdo chce víc, nemá nic. Tento víkend je první příležitostí, vysvětlit milým krajanům, že už nás prostě serou. Už jsme byli dost vstřícní a dost jsme se nausmiřovali. Už jsme jim do brusele lezli víc než dost a oni si toho neváží. Proto teď už nedostanou nic, ale naopak my budeme chtít reparace. A možná bychom si takovou menší reparační schůzku o dlužných německých sto bilionech korun měli udělat v Mnichově. Co ty na to, Katko? Neuděláme něco takového?

Landsmanšaft potřebuje pádnou odpověď, že už toho usmiřování STAČILO! Tento víkend je první vhodnou příležitostí, aby zjistili, co si o jejich požadavcích nadále myslíme. Stejně tak by měli všichni ti čeští smiřovači zjistit, že řečnění na Landsmanšaftech jim hlasy bere, nikoliv přidává. Měli by zjistit, že přestřelili.

Mimochodem, nikdy nebyly sociální sítě tak naplněné příběhy z doby německé okupace a nikdy se tak do detailu neprobíralo, co nám tehdy Germáni dělali. I lidé, kteří se o politiku vůbec nezajímají, mají na sjezd německých ýbrmenšů dost vyhraněný názor. Posun v politickém poznání přichází ve skocích. Matěj Hollan se o jeden takový skok postaral. Co jsme nedokázali lidem vysvětlit za posledních deset let, to on zvládl jedním pozváním.

Milí krajani už nejsou milí. Nestačilo jim pětatřicet let omlouvání. Nestačilo jim pětatřicet let přívětivosti. Nevážili si české vstřícnosti. Nevážili si Nečasova lokajství. Je nejvyšší čas, aby se seznámili s tou husitskou stránkou české povahy. Je nejvyšší čas, na spanilou jízdu do Brna.

A pak do Mnichova! A za sebou táhnout na opratích ty, kteří znesvětili sochu Edvarda Beneše.

__________________________________________________________________________________

Přátelé, pokud mě chcete podpořit, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Vaše podpora bude do poslední koruny využita pro projekt „Vidlákovny“ . Každý, kdo pošle příslušnou částku, může si na oplátku vyžádat knihy z nabídky.  Číslo účtu: 1769955003/5500 IBAN: CZ8355000000001769955003. Kdo chce, může přímo na stránkách Institutu pro platbu použít QR kód.

Kdo preferuje jednoduché placení, nabízím možnost přes tuto platební bránu: https://donate.stripe.com/28E4gzekn7mlgjS0g3g3600