Včelí společenství a něco o něm

Jaké jsou „mocenské poměry“ ve včelím společenství, ve včelstvu? Kdo vlastně v tom úlu bydlí? Kdo vládne, kdo o čem rozhoduje, co je cílem? Jak to vlastně přesně funguje, to je téma na rozsáhlou vědeckou práci, na jejímž konci se dozvíme, že tušíme, ale úplně tomu nerozumíme. A ne, že by se tím vědci nezabývali. Proto berte, že moje info. bude povrchní a vystavuji se riziku přílišného zjednodušení.

Včelstvo se skládá za normálních okolností z matičky, dělnic, jejích dcer a trubců, samečků produkujících spermie a schopných oplodnit matičku. Včely dělnice a matičky se rodí z oplozených vajíček. To, jestli se z oplozeného vajíčka vyvine dělnice nebo matička, je dáno tím, jakou kašičkou včely larvičku krmí a v jakém typu buňky je chována. Trubci se rodí ve větších buňkách z vajíček neoplozených, to vše s příslušnými sekvencemi na dědičnost a v přírodě je to docela velká zvláštnost.
Včel dělnic je v úlu v našich podmínkách v zimě cca 10 tisíc, v létě v 60 – 100 tisíc, trubci se ve společenství vyskytují pouze v létě – řádově stovky až jednotky tisíců. Matička je za normálních okolností ve společenství jedna.

Dělnice se oproti matce dožívá jen čtyř – šesti týdnů v letní sezóně, tzv. zimní včely žijí až 10 měsíců. Starají se doslova o všechno. Mladé včely, tzv. mladušky, asi do 20 dnů vykonávají všechny práce v úle. Čistí buňky pro přijetí vajíček, krmí larvy, staví z vosku plásty, čistí úl, zpracovávají nektar, vykonávají strážní službu, zahřívají/chladí prostor úlu. Po 20 dnech se z mladušek stávají létavky. Přináší nektar, pyl, pryskyřičný tmel (propolis) a podle potřeby též vodu.

Jinak je tomu s trubci. Ve včelstvu nemají žádný jiný úkol, než se postarat při proletech o oplození korunní princezny, mladé neoplozené matky, která čas od času musí přijít na svět, aby včelstvo nevyhynulo se smrtí matky staré. K tomu dochází v létě. Trubci tudíž se vyskytují v úle v tuto roční dobu. Žijí přibližně stejnou dobu jako letní dělnice. Když splní svůj úkol, na podzim jsou bez vděku vyhnáni z úlu a hynou. Jsou dvakrát větší než dělnice, mají zavalitá těla a velkou kulatou hlavu. Kromě plození se nepodílí v úlu na žádné činnosti, čímž si vysloužili u lidí nevalnou pověst. Na jejich obranu je třeba uvést, že podle výzkumů se podílí v úle na termoregulaci (příjemně hřejí)a tak zastupují v tomto bodě dělnice, které se mohou věnovat jiné užitečnější práci. Jsou také sympatičtí tím, že nikdy nebodají. Nemají žihadlo.

Matka (královna) je ve srovnání s dělnicí asi o polovinu větší. Za normálních okolností se nachází ve včelstvu pouze jedna. Dožívá několika, cca 3. let. Matka má stejně jako dělnice žihadlo, na rozdíl od dělnice jen výjimečně bodá člověka. Schází jí mnoho orgánů, kterými se vyznačují dělnice, zato disponuje pohlavními orgány, umožňujícím se pářit a klást vajíčka. Těch je schopna naklást až 2500 denně, což je více, než činí její tělesná hmotnost. Matka též disponuje zvlášť vyvinutou kusadlovou žlázou. V ní se tvoří zázračná látka, která podivuhodným způsobem drží včelstvo pohromadě a je základem dělby práce v něm. Včelstvo bez matky nemůže existovat, ale vláda v úle vychází spíš z dělnic.

Dělnice rozhodují mnoha věcech a s velkou o pravděpodobností i o tom, zda se budou rojit, tzn. Množit. Včelstvo se rozštěpí na dva nebo více samostatně plně funkčních celků, něco na způsob tvoření odnoží u rostlin. Dělnice vystaví několik matečníků (buňky pro chov matek) a přiměje matičku vložit do nich vajíčko.

Stejně tak dělnice rozhodují, zda jim vyhovuje matička. Zda plní úkoly na ní kladené. Rozhodnou li se, že matička nevyhovuje, zorganizují tzv. tichou výměnu. Ve světě lidí by jsme to nazvali pučem. Vytvoří jeden nebo dva matečníky, přimějí matičku je zaklást. Nedovolí staré matičce matečníky zničit, pečlivě se o ně starají. Když se nová matička vylíhne, nechá se oplodnit na svatebním proletu. Obě matičky, ta stará i ta nová nějakou dobu koexistují ve včelstvu odděleně. Osvědčí li se nová matička, přestanou dělnice starou matičku krmit a nechají ji humánně uhynout haldy.

Zrovna tak rozhodují o množství a životě – neživotě trubců. Kolik trubčích buněk dělnice vytvoří, tolik jich matička zaklade a tolik bude trubců. Množství vychovaných trubců také rozhoduje o pravděpodobnosti rojení. Trubci totiž druhým způsobem zajišťují hlavní cíl včelstva a v podstatě každého živočišného druhu i jedince – zachování a předání své genetické informace.
Toho využívají včelaři. Vkládají do úlu záměrně takzvané trubčí rámky a poňoukají tím včely, aby vychovaly víc trubců a vykašlaly se na rojení, což se i podle mé zkušenosti částečně daří.
Jakým způsobem se tisíce dělnic domlouvá, jak probíhá rozhodování, jestli mají nějaký „ústřední výbor“, jestli existuje ve včelstvu nějaká opozice, toť záhada. Stejně tak jak probíhají posléze informace směrem dolu, dělba práce na „projektech“. Nezbývá než konstatovat – TOŤ ZÁHADA.