Pomalu jsme se přesunuli od ohniště a kotlíku či hrnce k miskám, talířům, pohárkům a pohárům. Dnes se tedy podíváme trochu blíže na suroviny, které měli naši předkové k dispozici.
Jak už jsme si řekli, způsoby úpravy pokrmů se po dlouhá staletí neměnily. Převažovalo vaření a dušení nad pečením a smažením, a to i ve 20. století; důvody byly především ekonomické, ale i praktické – vaření je relativně nejpohodlnější.
Podobně to bylo i se surovinami – až donedávna bylo důležité, aby pokrm hlavně nasytil na co nejdelší dobu. Jen ve svátek bylo možno si s pokrmy pohrát, nazdobit je, připravit nákladnějšími způsoby.
A co a jak tedy jedli?
Inu, naši předkové dávní i docela nedávní jedli z našeho pohledu náramně zdravě – částečně. Protože jak měli možnost, tak příšerně mastili, sladili a dost i solili. Co do skladby surovin a pokrmů z nich, jakož i do úpravy pokrmů, by nám středověká i starší novověká strava sice náramně prospěla, ale moc nechutnala.
Má to totiž pár háků. Museli bychom si zvyknout na odlišné chuti a konsistenci; to by snad šlo.
Ale nedoplatili bychom se. Lidská potrava byla až do vynálezu sacharinu, margarinu a chemických příchutí prostá veškerých náhražek. Dnešní krmivo pro plebs je co do kvality nesrovnatelně horší a i opravdu chudí lidé jedli ještě v 1. polovině 19 století kvalitněji než dnešní “středovrstva”.
Kde začít…
Asi surovinami.
Do 19. století převažovaly ve střední Evropě moučné pokrmy doplňované ovocem (výhradně domácí provenience plus párkrát do roka hrstička rozinek. Citrusy, datle a fíky byly extrémně vzácným luxusem a banány většina Evropanů v životě neviděla ještě ve 30. letech 20. století) či zeleninou (kořenovou, hlíznatou a listovou, z plodů byly známy okurky, květák, tykvovité, brokolice).
Takže – vezmeme to od země. Doslova.
Zelenina
Tuřín, několik druhů řepy a ředkví, petržel/pastiňák, celer, mrkev, cibule, kedlubna. Až od konce 18. století brambory.
O patro výš máme zelí, kapustu, brokolici plus kopřivy, lebeda, šťovík.
Z plodů – lilek, česnek, okurka, květák, od 19. století rajčata.
A ještě takové to zelené, co často vyhazujeme – nať z petržele, ředkviček a ředkví, celeru.
Vařená, dušená, pečená, kvašená, vcelku plněná nebo nakrájená na kousky či pasírovaná nebo tlučená.
Pozn.: Když byly válka, neúroda, chudoba, epidemie, tak všechno, co se nehýbalo – žaludy, kaštany, semínka ze šišek, kořínky, březovou kůru… Ale to nebyla nikdy běžná strava, tak si dovolím to vynechat.
Nic moc, že?
Ovoce a ořechy
No dobrá, tak přidáme ovoce a ořechy.
Jablka, hrušky, třešně, trnky, mirabelky, kdoule, moruše, oskeruše, dřínky, broskve. Čerstvé, sušené, naložené v medu, rozvařené. Výjimečně hroznové nebo divoké víno. Různé méně používané bobuloviny a plody – třeba šípky a hloh.
Od 18. století melouny.
Vlašské a lískové ořechy, jedlé kaštany, ale také pražené žaludy a kaštany.
Lesní plody – jahody, maliny, ostružiny, borůvky, brusinky, houby (nemám je kam strčit, protože nejsou ani maso,
ani zelenina). Vůči houbám však byli lidé dost podezřívaví, protože rostly ze země a takové věci církev „naléhavě nedoporučova- la“ ke konzumaci. U kořenové zeleniny to prelátům, kupodivu, vůbec nevadilo.
Jako luxus – rozinky, datle, fíky.
Pozn.: To, co my dnes považujeme za běžné – citrusy a banány, bylo ještě ve 30. letech 20. století raritní záležitostí a většina populace ani netušila, že něco takového existuje. Pomeranč jako vánoční dárek a citron jako lék.
Obiloviny a luštěniny
Pořád to je takové hladové, co?
Tak ještě obiloviny a luštěniny.
Žito, oves, ječmen, pšenice, hrách, čočka, proso, cizrna, rosička, pšenice špalda, pohanka, vikev (boby), lupina (bílá).
Od 18. století kukuřice a fazole.
Ze všeho toho lze umlít různé typy mouky a z těch mouk nadělat nesčetně druhů chleba, pečiva, knedlíků, placek, šišek a noků. Což se také dělo. Sladké i slané, plněné i neplněné, vařené i pečené, zavařované do polévek i do vody. Plus se to dá nesčetnými způsoby připravit jako sladký či slaný příkrm. Uvařit do měkka nebo naopak upražit, v moždíři rozdrtit na kaši, ochutit mlékem či smetanou, osladit medem a okořenit, osolit a okořenit, doplnit zeleninou či ovocem, udělat z toho omáčku, přeliv, polévku, ba i salát.
Maso a uzeniny
Že už ten náš stůl vypadá mnohem veseleji a jídlo sytěji?
Taky si myslím.
Jen ještě alespoň kousíček masa by to chtělo.
Inu, staniž se. Ale ne, že se budete ošívat, ošklíbat a upejpat.
Protože masem bylo leccos, co bychom dnes rozhodně nevzali do úst. Jednak co živočišných druhů a jednak co do typů…mhhhm…hmoty (decánko se mi při představě některých vzezření a pachů zvedá kufr).
Začněme domácím dvorkem; tam to známe. Běhá nám po něm pár slepic, nějaká ta kachna a husa, v ohradě se popásají jedno či dvě prasátka a někde u příkopu a po zahradě uvázaných pár koz. Možná máme i krávu, protože jsme celkem zámožná rodina. A na pastvině stádečko ovcí.
Super!
Máme mléko, vejce, tuk a maso.
Z mléka budou smetana, máslo, tvaroh, syrovátka, podmáslí, z tvarohu a syrovátky různé sýry (ve 14. století se v Praze na trzích dalo koupit přes 30 druhů sýrů!!!).
Sladké i zkyslé mléko můžeme použít na nejrůznější polévky a omáčky, s něčím nebo jen okořeněné a zahuštěné. A také si ho můžeme občas dopřát trochu horkého s medem.
Vejce jsou vzácnost. Potřebujeme je hlavně na vaření a pečení, takže s nimi nemůžeme plýtvat na smaženice, omelety, svítky, nebo se jim dokonce cpát jen tak, uvařenými natvrdo! A pak je také potřebujeme mít v zásobě, kdyby někdo onemocněl. Ale párkrát do roka jich uvaříme plnou ošatku, protože jde o slavnostní příležitost. Nebo jimi občas ozdobíme nádivku a masové či moučné noky.
Tukem tedy také úplně plýtvat nemůžeme.
Máslo a sádlo přidáváme do vaření, do kaší, polévek a omáček. Také do příležitostných jemných pečiv. Ale když máme trošku nazbyt, tak potom se můžeme rozmáchnout a namazat si pořádně chleba či polít rozpuštěným placky.
S lojem, to je jiná. Chuť má docela odpornou a konsistenci také – je totiž , stejně jako husí tuk, granulovatý. Ale do lampiček a lojových svíček, na impregnaci bot, pracovní zástěry, plátěné kápě a pracovního kabátce – luxus. Sice to smrdí, ale to fakt neřešíme. No, a kdyby bylo zle, tak i do jídla bude dobrý.
Do sádla, husího a kachního tuku, pokud je ho dost, naložíme houby a nasolené maso, často ještě ochucené česnekem, cibulí a zeleným kořením. Hliněné hrnce, zaklopené dřevěnou či kamennou pokličkou zalitou voskem a ještě pečlivě převázané, uložíme do sklepa. A do neochuceného sádla můžeme zalít vejce i něco vzácnějšího – třeba sezónní ovoce či zeleninu.
A teď už by mohla být ta pečeně, anoanoano!!!
Leč nebude.
Do cca půlky 16. století na ni prostě můžeme skoro úplně zapomenout a radovat se z té jíchy a guláše. Ale můžeme si dát občas pražmo, což je naklíčené obilí opražené nasucho či na másle/sádle na speciálním hliněném pekáči s nožičkami nebo položeném na roštu; nebo pučálku, což je naklíčený hrách opražený tamtéž.
Pak už se pečená masa, ale i třeba smažený svítek či omeleta postupně objevují i v měšťanských a možná i některých venkovských kuchyních. Záleží na jejich vybavení, jak jsme si řekli v předchozím článku. A také na zásobách dřeva na topení, protože pečení je časově a energeticky náročné a tudíž nákladné. Smažení dtto.
Ovšem od 18. století si už pečeni můžeme dát i v té hospodě – hovězí, vepřovou i skopovou. Také pečenou rybu, pečené
a smažené sladkosti, různé druhy žemlí, omelet, oplatek, koblih. A dokonce i smažený řízek!
Ale…
Ale musíme na to mít. Jinak nás čeká obligátní hustá polévka, guláš či jiná hustá omáčka, kus chleba, kousek sýra. A možná trocha sladké kaše. Protože ta moderní jídla jsou drahá a mohou si je dovolit jen některé domácnosti a někteří hosté hospod.
No co už; hlavně, že to je alespoň skopové. Tedy; doufejme.
Protože ono to i v 19. století pořád ještě může být leccos. Skoro cokoli. Ale fuj…
Tak třeba drobní ptáci, v Evropě lovení zcela legálně čižbou ještě před deseti lety (Itálie, Francie).
Nebo ježek, veverka, vrána, havran, bobr.
A to jsou pořád ještě masa. Divná, ale masa.
Jenže v pokrmech jak ve středověku, tak v novověku najdeme ze zvířat, ptáků a ryb skoro všechno. Počínaje hlavami a konče oháňkami; a pak to, co je mezi těmi dvěma konci (já mám prostě s vnitřnostmi trošku problém, no. Srdce či pajšl na smetaně nebo na slanině mě spolehlivě odstraní od stolu; kdyby ale byl opravdový hlad, tak bych to asi spolykal). No, tak tohle byly pořád ještě pochoutky. Ale byly tu i žaludky, brzlíky, býčí žlázy a mozky. Všechno se to ještě nedávno objevovalo na jídelních lístcích restaurací, školních/závodních jídelen a domácností. Zadělávané dršťky baští Francouzi dodnes (a jsou vynikající, což mě šokovalo).
Takže maso hodně dlouho v drtivé většině jen vařené a dušené. Velké kusy i drobně nakrájené. Se všemožnými omáčkami (švestková, višňová, brusinková, jablečná, koprová, cibulová, celerová, mandlová, mrkvová…), s příkrmy – houby, zelenina vařená a dušená, nádivky, knedlíky, šišky, placky, nakládané ovoce a zelenina, s pečivem, v polévkách.
Hlavně v různých sladko- a slanokyselých úpravách, protože uchovat maso čerstvé byl opravdu problém.
A samozřejmě nesmíme zapomenout na uzeniny – jakmile lidé objevili kouzlo uzení, obuli se do toho plnou silou.
Nejprve ryby, ale už v raném středověku se objevují první uzenky (a také uzené sýry). Uzenky všelijak kořeněné (do 17. století jsme neznali mletou papriku, jinak byl koření slušný výběr a třeba šafrán byl až do 19. století mnohem dostupnější než dnes), tlusté a tenké, masové, s vnitřnostmi, tučné i suché.
A paštiky. Do těch se vešlo opravdu všechno; i divné věci. Ale když se to správně rozvařilo, okořenilo, rozmydlilo v moždíři a pak znovu uvařilo nebo upeklo ve formičce, doplnilo třeba mandlemi nebo brusinkami, bylo to i moc dobré. A host se po původu masa obvykle neptal; zvlášť když byl pokrm chutný a za dobrou cenu.
Tak, a to je vše. Víc toho až donedávna k dispozici nebylo a lidé si museli poradit s tím výběrem, který měli ; a oni si poradili velice zručně.
Příště si povíme něco o laskominách, sladkostech a podobně.
Pak se budu přes prázdniny věnovat práci s recepisy.
Posílejte, co se do mne vejde! Nic neskončí v koši (vyjma duplikací) a pokusím se to utřídit tak, abyste si navzájem dělali radost. Také zkusím otestovat vkládání obrázků.
No, a koncem prázdnin si dovolím malý odskok do středoevropského vaření za velké hospodářské krize.
N evím kam, tak raději sem
Možná,že to budeme potřebovat
Výrobky s nejkratší dobou trvanlivosti do 5 let.
Patří mezi ně olej, zrnková káva a konzervy a konzervované výrobky.
Mouka má mnohem delší trvanlivost – můžeme ji používat až 10 let po
zakoupení.
Výrobky uvedené níže jsou skutečnými rekordmany.
Jejich trvanlivost je 20 a 30 let a více, stejně jako výrobky s neomezenou
platností.
Potraviny s nejdelší trvanlivostí :
Med – platí neomezeně.
Můžeme ho skladovat ve sklenici po několik let a nejenže bude stále vhodný k
jídlu,ale zachová si i své zdravotní vlastnosti. Nesmí se však vystavovat vysokým
teplotám,které mohou oslabit jeho léčebné účinky. Dlouhodobě skladovaný přírodní med
krystalizuje,ale jedná se o přirozený proces, který nijak neovlivňuje možnost konzumace.
Sůl – podobně jako med, ani tento přírodní konzervant nikdy nekončí.
Jen nezapomeňte sůl skladovat v těsně uzavřených nádobách nebo sáčcích,v suchu a na tmavém místě.
Cukr – platí neomezeně, stejně jako sůl.
Největším problémem při skladování cukru, aby byl vhodný ke konzumaci,je jeho dobrá ochrana před vlhkostí.Proto je třeba ji skladovat v těsně uzavřené nádobě a na suchém místě.
Ocet – bez ohledu na to, jak dlouho leží na polici, nikdy neztratí svou platnost ani své vlastnosti.
Je však třeba dbát na to, aby byla těsně uzavřena – jinak se vyvětrá – a
uložena v uzavřené skříni,aby na ni nedopadalo přímé sluneční světlo.
Bílá rýže – zůstává platná po dobu 30 let nebo déle.Obsahuje velmi málo oleje, takže zůstává dlouho použitelná, pokud je skladována na suchém místě a v uzavřeném obalu. Stejné vlastnosti má také divoká rýže, rýže arborio, jasmínová rýže a rýže basmati.
Pouze hnědá rýže, která obsahuje více oleje, je platná mnohem kratší dobu –
do 5 let, protože poté žlukne.
Suché fazole – jsou vhodné ke konzumaci i po více než 30 letech.Stejně jako ostatní produkty by se měl skladovat ve vzduchotěsné nádobě.Je třeba vědět, že po přibližně dvou letech může být tvrdší a vyžadovat delší vaření,ale stále bude jedlá a zachová si své výživové vlastnosti.
Přírodní kakaový prášek – uložený ve vzduchotěsné nádobě vydrží více než 30
let.Nejlépe a nejdéle se však skladuje v původním obalu.
Těstoviny – ačkoli datum spotřeby vytištěné na obalu je mnohem kratší,ve skutečnosti jsou těstoviny trvanlivé až 30 let.Samozřejmě se jedná pouze o nikdy neotevřený výrobek v původním obalu.
Sušená zelenina – takto konzervované houby a zelenina jsou platné až 20 let.Při skladování v dobře uzavřené sklenici si zachovávají nejen chuť, ale ivýživovou hodnotu,takže mohou být základem mnoha polévek po mnoho let.
Sušené mléko – vydrží až 20 let po zakoupení, pokud je skladováno ve
vzduchotěsné nádobě a suchém a tmavém místě.
Zavařené maso – ve sklenicích doporučoval zesnulý Adolf Kudlinski údajně až
20 let..
Pšeničná mouka – 5 let
Sušenky – 6 let
Těstoviny – 8 let
Ještě déle vydrží :
Vejce v prášku – 10 let
Ovesné vločky – 8 let
Rýže – 30 let
Rýžové vločky – 30 let. Možná kratší doba než rýže.
Ječné kroupy – 8 let
Kukuřičná mouka – 5 let
Konzervované papriky – 8 let
Konzervovaný hrášek – 8 let
Sušené houby – 25 let. V suchém prostředí.
Sušená zelenina – 25 let. V suchém prostředí.
Šťáva v kartonu – 3 roky
Vývar v kostkách – 5 let
Jedlá soda neomezený
Sušené ovoce – 25 let. V suchém prostředí.
Osivo luštěnin – 25 let
Pohankové kroupy – 20 let
Lněné semínko – 20 let
Proso – 25 let
Suchá kukuřice – 25 let
Vaječný prášek – 10 let
Sušené kvasnice – 5 let
Sušený sýr – 5 let. I déle.
Kakao – 5 let
Nápoje v prášku – 10 let
Čaj – 5 let
Děkuji za info
V posední době jsem dvakrát narazil na jednoduchý pokrm šumavských dřevařů – šterc.
Šterc à la „V ráji šumavském“:
Rozžal totiž oheň na jakémsi krbu z hrubě a beze zdiva přeložených přes sebe kamenů, pověsil na kruh, zaražený do stropu, na řetězu visící železný kotel naplněný vodou, do níž nasypal režné mouky a soli.
Zamíchal občas obsahem nádoby pomocí kusu dřeva, a když vařící se hmota vypařováním vody dosáhla kýžené houštky, sňal zvláštním nástrojem kotel z řetězu, vyklopil jeho obsah do dřevěné mísy, omastil ho silně máslem, a režný „šterc“, obyčejná strava v lese pracujících lidí, byl hotov.
Šterc à la „Junáci na Otavě“:
„Šterc uvaříte snadno, to není žádné umění,“ řekl Šumavan.„K vařeným bramborům přidáte mouky, těsto osolíte a uválíte jako knedlíky. Pak je rozmačkáte na pekáč anebo na pánvičku – však ji máte s sebou – podmastíte, opečete, obrátíte a znovu omastíte.“
Další například zde: http://kudy-kam.blogspot.com/2017/11/sterc.html
Vnitřnosti fuj? No teda. Dobrý pajšl – můžu se utlouct. Ledvinky s rýží – pochoutka (samozřejmě dobře vyčištěné). Dršky? v jakékoli úpravě, musí být hezky chlupaté, jako froté ponožky, aby pošimraly v krku. Srdce? Nejlepší ovar.
Divná masa? Hlad naučí.
Zapomněl jste ve výčtu těchto mas na střešní králíky – kočky. Asi to nebylo dříve nic eklhaf. U nás v sousedství se jedna vesnice jmenuje Kotopeky a druhá Kočvary. Proč asi.
Mému tátovi vyprávěl jeho děda, jak v nějakém mlýně někde u Chrástu u Plzně pekli kočky a jaká to byla prý VŮNĚ.
Kočku jsme ochutnal na vojně. Upekli jsme chudinku přejetou a podstrčili to žroutům za králíčka. Nechal jsem si jen stehýnko, abych věděl, jaké to je. Zas tak něco to není. Krátké tmavší maso, s králíkem se to splést dá těžko.
Kočvary a další vesnice Praskolesy 😉
Za první republiky sa vařil guláš ze „střešního králíka“ i v lidových pražských hospodách.
U nás na Moravě se jedlo v mém dětství v naší rodině maso JEN v neděli. Zbytky (třeba hovězí z polévky s rajskou) v pondělí.
A co takhle psí maso?
Já, jako celoživotní (mám 83+) přítel psů, jsem to mnohokrát odmítl. I v Číně (tam to, na rozdíl od evropské fikce, dnes vaří jen v malém regionu a spíš snad z rituálních důvodu, ale v jižní Koreji nedávno zákonem zakázali chov psů na maso, běžně jich drželi vo výkrmu cca 200 tisíc. Nebo 2 miliony?
Nakonec co se divit, hodně lidí a málo masa. Vietnamci zbaští také všechno co nevyleze na strom, nebo neodletí.
Před pár lety byla kousek od hranic českoněmeckých odhalena psí jatka. psi odchycení v Česku tam byli zbavované života a jejich tělíčka dopravována do asiatských restaurací v Germanii.
Znal jsem experta na psí maso z vesnice kdesi u Svitav. Vždy měl sebe smyčku na odchyt a říkal, že psí maso čenžuje s jakýmsi docentem z brněnské fakultní. nemocnice „U svaté Anny“ v poměru 1 kilo psího za 2 kila telecího. Docent že provádí výzkum a ukazuje se, že psí maso obsahuje látky,m vedoucí k vyléčení jakési plicní nemoci, na kterou zatím není specifický lék.
https://www.youtube.com/watch?v=_kvcjI03LGw
Můj tatínek byl řezník, a tak jsem od mala jezdil na zabijačky s ním. Kdyby mi někdo chtěl sežrat rypáček, nebo uši, tak bych ho asi přetáhl kopistem.
Ale ono to není jen o tom žrádle, někdo musí míchat krev, někdo musí vyšlemovat střeva a jiné, pro někoho nepřijatelné činnosti. O sebe strach nemám, jedl jsem havrana, veverku i ježka, já bych si vždycky něco utloukl, ale dnešní společnost by se s uzavřením obchodů totálně zhroutila.
Ale syrové oko z čerstvě zabitého berana, napíchnuté na špičce zahnutého kinžálu, jako poctu váženému hostu, jsi asi nejedl, že?
Já ano.
Nekousal jsem.
Někdy se mi zdá, že stále leží v mém žaludku a na vše se dívá…
Jeden z nestorů československých rybářů, Zdeněk Šimek, ve své asi nejkrásnější knížce napsal „chceš li vědět, zda žijí ve skromném potoce tekoucím za barákem ryby, běž se podívat, jak se bude vařit voda, když tam bude řezník při zabíjačce prát prasečí střeva…
Já z vlastní zkušenosti znám extrémní afinitu pstruhů duhových ke žlutým hovínkům mlékem krmeného kojence (někde na vesnicích ještě zajde čerstvá matka vymáchat textilní plínky do říčky a je to šok, jak se voda vaří, nejlepší muška je tehdy žlutá larva …
Je čas jahod,doporučím lívanečky z kefíru,měla jsem teď k obědu a mám v bříšku jak v pokojíčku.
S tim vopatrne, ja uz videl takovy pokojicky, ze by jeden…
Tvé bříško mne zajímá…
chatruletka so „Zelenskym“ naživo – satira
https://www.youtube.com/watch?v=T42MHLIprAA
prepáčte tie off topic komenty, nepozerám, ktorú diskusiu mám otvorenú a až po vložení vidím, že som pod iným článkom
Já myslela,že charuletka je po slovensky tartaletka a že to sem patří
dovysvetlím odkaz, aby ostatní nemuseli zbytočne klikať
Chatruletka je chat (čet) kde sa vám objavujú cudzí ľudia prihlásení v čete.
Keď sa vám páči, pokecáte, inak posuniete na ďaľšieho. Sú tam aj rôzni úchylovia, deti, ľahšie ženščiny i mužštiny. Tento mladý Rus je podobný Zelenskému a aj napodobuje jeho hlas, oblečenie, preháňa to, ale na chvíľu je to zaujímavé sledovať, čo je dnes všetko možné. Často je to vtipné a často srdečne pokecá s ostatnými. Na kanáli má aj zostrihy toho naj.
Naši předci jedli taky raky.Rak říční byl v každém potoce a lovila je děcka z pod kamenů.Dnes je to uhrožený druh .
Nebo polévka kaldoun z husích pařátů,to by dnes jeden vyhodil.
Měj největší kulinárský malér, přímo průs@r.
Jednou jsme byli na dovolené v Nízkých Tatrách. Bydlelo se ve vagon campingu, což byl odstavený vagon a v něm měla každá rodina jedno kupé. Na konci miniaturní kuchyňka s dvouvařičem.
Tenkrát v Česku nebyly droby, na Slovensku jo.
Koupila jsem dvě ledvinky, pokrájela, dusila na cibulce, smrdělo to strašidelně.
Vagon se vylidnil, zbytek rekreantů si odnesl deky opodál a zachmuřeně nás pozoroval.
Rodina byla statečná, snědli to všechno, já jsem si nedala, přeci jen…
Neumřel nikdo !!!
😀
( Až v Praze jsem se dozvěděla, že se z ledviny musejí pečlivě odstranit močové kanálky. )
Lidé jsou různí,co jednomu voní/ smrdí,druhý to může mít jinak. Třeba dršťky. Dřív prodávali nepředvařené a v receptech i bylo,že se musí první voda vylít. A já učila na malé vesnické škole,kde byla v přízemí kuchyň a v 6 začli vařit. A když já šla v 7 do školy,to zrovna slévali první vodu. A každý řekl fuj smrad,mimo mne. V poledne děti to nechtěly a vybíraly z hrnce jen tu vrchní vodu a drštky se zahušťovaly a zahušťovaly a já když šla poslední,už byly v hrnci jen ty ochucené dršťky a já si jich nabrala s kopcem a pak si pošušňávala. Od té doby se mi zdá v každé dršťkovce drštěk málo. Ale někdo řekne fuj dršťky,divné maso.
Tyhle vnitřnosti jsou výborné, ale náročné na přípravu. Dnešní hospodyňky znají jen předvařené dršťky.
A droby už ani lidé moc nenakupují.
Před hadrákem byl o droby velký zájem, ale nebyly.
Já jsem jezdila služebně do ZPA PÍsek, tam je , kupodivu, měli vždycky.
Kupovala jsem játra právě dršťky, do držťkové polévky.
Můj pan vedoucí byl velmi šetrný muž a někdy mne doprovázel.
Nezajímaly ho ani tak stykače, které jsme ze ZPA brali, ale výhradně vepřový mozeček, cena 2 Kčs za 1 kg.
Jednou jsem to koupila, bylo to plné malinkých odstěpků kostiček , jak dostal čuník ránu přímo na komoru.
Mozeček už nikdy!!!!!!!!!!!!!!
( I když asi není chuťově šoatný. Ale kdo by pinzetou vybíral kosti. )
Nejen odstranit, ale ještě alespoň na dvě hodiny ledvinky opakovaně máčet v mléce, aby se vykrvily a zneutralizovala se pachuť :o))
Pak jsou lahodné a zápachuprosté.
To mi to sdělujete brzy. 😀
výroba našich bôžkov
https://www.youtube.com/watch?v=FW3AKrZQsYc
Můj pradědeček prý říkával, že jeho maminka uměla uvařit vynikající polévku z každé bylinky. A jeho dcera k tomu zlomyslně dodávala, že nebylo divu, když do každé té polévky „rohla“ kuře.
Jj, v prisadach je to tajemstvi. Recept meho nejoblibenejsiho zeleninoveho salatu taky zacina „vezmi 20dkg platkove slaniny“.
Pívo byl pokrm i pitivo. Z vody mohli onemocnět,ale pivo bylo uvařené. Nefiltrované,tudíž v tom bylo hodně kvasinek bohatých na vitaminy ,hlavně B a zbytky sladu,tím si taky břicho nacpali a nepasterizované,takže se nic nezničilo. K tomu pecen chleba a stačilo to na celý den
Moje děti měly rády spenátové palačinky.
Na teflónové pánvi s kapkou tuku upéct tenounké placky z hladké mouky a vody.
Skládat na sebe, aby vydržely pěkně vláčné.
Namazat špenátem, případně vložit i něco dobrého. Plátek šunky, uzeného, hranolek sýra, klidně i pikantního.
Zabalit, důkladně namočit v rozšlehaných vejcích a lehce obalit ve strouhance.
Tyhle smažené špenátové palačinky jsou výborné s brkaší, ale studené jsou také dobré, taková šikovná svačina k vidět, anebo na výlet.
Dietní pokrm to samozřejmě není. Chce to je nechat odkapat na savém ubrousku. Aby to nebylo tak mastné.
Opr .: k vodě
Když kuřata ještě mívala drůbky, tak nám babička dělala palačinky s játry na spoustě cibule a k tomu špenát.
Megaňamka!
To už je ale hodně dávno, kdy drůbež měla droby.
😀
u nás je prodávají v jednom bistru, stočené. Už dlouhodobě. Mají je dobře ochucené a tak když jsem ve městě nikdy neodolám. Je to bez práce a
Pro poučení si můžete stáhnout dobovou knihu na https://pdfknihy.maxzone.eu/page28.html#ceska_kuchyne-zibrt_cenek
Ta Maxzone, to je hotová pokladnice!
Díky moc :o)
A ještě jedna z prvních náhražek, na které jsem narazil.
Rok 1912
https://www.kzhp.cz/fgalerie/obrazky-reklamy-dokumenty2002-02-02/big/382.jpg
Zajímavý a dobře se to čte.
K „divnejm masům“ bych ještě přidal žáby a šneky.
Já pečínku z Jeníčka a Mařenky, vykrmených perníčkem.
🤔
Máte rád děti? Já sním všechno.
Máte rád psy?
S česnekovými knoflíky a kostkou másla pod hlavou nejsou špatní.
🐶
Dobry den, my bysme si u vas chteli vybraj pejska.
Jak velkyho?
Tak pro dva…
Známej kvůli tomu málem přestal jezdit na výstavy králíků.
Stávalo se mu totiž, že si rodinka vybrala chovného ušáka, on jim povyprávěl o chovu a rodinka se na závěr zeptala, jestli jim ho zabije rovnou, nebo jestli musejí sami :o))