Uvědomila jsem si, že není možno pochopit situaci žen v Afganistánu, pokud člověk nepochopí jejich historii za zhruba posledních padesát let. A tato historie je tak komplikovaná a hrůzná, že jsem ji rozdělila na tři části: 1. úvod (modernizace a budování sověty i západem), 2. 70. léta a sovětská okupace (včetně role Československa), a 3. vláda warlordů, Talibánu, Američanů (NATO), a znovu Talibánu, což nás přivede k dnešku. (Toto je druhý článek série. První část byla publikována zde.)
Afganistán byl se Sovětským svazem spojen de facto od roku 1919, kdy se SSSR stal první zemí, která uznala jeho nezávislost, ale skutečná strategická aliance a masivní budování infrastruktury začaly až v polovině 50. let. Klíčovým momentem byl rok 1955, kdy premiér Mohammad Dáúd Chán, odmítnutý USA ve snaze o zbrojní pomoc, podepsal se Sověty dohodu o rozsáhlé technické a finanční pomoci. Právě tehdy, konkrétně v roce 1956, začala výstavba jejich největšího díla – tunelu Salang a silnice přes Hindúkuš, která byla dokončena v roce 1964. Během těchto tří desetiletí (1955–1978) SSSR vybudoval v Afghánistánu vyznamnou infrastrukturu. plynovody, přehrady, dopravni tepny, továrny a letiště. V Kábulu dodnes stojí čtvrti panelových domů zvané Mikrorayon, které byly postaveny sovětskými inženýry jako model moderního socialistického bydlení.
Zatímco Sovětský svaz systematicky budoval fyzickou infrastrukturu na severu a v Kábulu, Spojené státy a jejich západní spojenci se od 50. let soustředili především na jih země — konkrétně na provincii Hílmand. Jejich přístup byl odlišný: místo továren a paneláků vsadili na transformaci zemědělství podle modelu, který se osvědčil v americkém Tennessee Valley.
V roce 1946 si Afgánistán najal americkou firmu Morrison-Knudsen — tutéž, která stavěla Hooverovu přehradu — aby provedla rozsáhlé inženýrské práce v údolí řeky Hílmand. Projekt, financovaný z velké části americkou rozvojovou agenturou USAID a půjčkami od Export-Import Bank, zahrnoval dvě obří přehrady (Kajaki a Arghandáb) a stovky kilometrů zavlažovacích kanálů. Ambice byla ohromná: proměnit pouštní jih v zemědělskou velmoc, která by Afghánistánu zajistila potravinovou soběstačnost. Celkové náklady přesáhly 100 milionů dolarů — na tehdejší dobu astronomická částka — a šlo o jeden z největších zahraničních rozvojových projektů americké historie mimo Evropu.
Jenže výsledek byl přinejlepším rozporuplný. Přehrady sice stojí dodnes a Kajaki dodnes dodává elektřinu, ale zavlažovací systém se stal katastrofou. Američtí inženýři podcenili místní půdní podmínky: těžké jílovité půdy bez dostatečné drenáže se po zavedení vody proměnily v zasolené, podmáčené bažiny, na kterých nic nerostlo. Místo kvetoucího zemědělství projekt vytvořil pás ekologicky zdevastované půdy, která se stala ideálním prostředím pro pěstování jediné plodiny odolné vůči soli — máku setého. Ano, čtete správně: největší americký rozvojový projekt v Afghánistánu nechtěně připravil půdu pro to, co se později stalo světovou heroinovou velmocí.
Kromě Hílmandu Američané investovali do školství. V 60. letech pomohli založit Kábulskou univerzitu, vysílali afghánské studenty na stipendia do USA a budovali technické střední školy. V Kábulu vyrostl moderní kampus Americké univerzity. Jenže na rozdíl od sovětského modelu, který produkoval inženýry a techniky okamžitě využitelné v průmyslu, americký přístup vytvářel úzkou, anglicky mluvící elitu odtrženou od zbytku země — lidi, kteří se po návratu často nedokázali zapojit do převážně agrární společnosti.
Do hry vstoupili i další hráči. Západní Německo se v 60. letech angažovalo v provincii Paktíja, kde budovalo silnice a nemocnice. Japonsko financovalo moderní nemocnici v Kábulu. A v 70. letech, když se Írán pod šáhem vydal na dráhu regionální velmoci, Teherán masivně investoval do silniční sítě spojující Herát s íránskou hranicí a Kábulem — projekt, který měl Afghánistán ekonomicky připoutat k prosperujícímu Íránu a odtáhnout ho od sovětského vlivu.
Paradoxem celé éry 1955–1978 je, že Afghánistán se stal jednou z mála zemí, kde o vliv soupeřily obě supervelmoci současně a obě tam zároveň masivně budovaly. Země dostávala sovětské tanky i americké traktory, sovětské MiGy i americké učebnice, sovětské geology hledající ropu na severu i americké agronomy v Hílmandu. Toto soupeření — „ekonomická studená válka“ — mělo za následek, že Afghánistán 70. let disponoval paradoxně lepší infrastrukturou, než jakou měl později po čtyřiceti letech války včetně dvacetileté americké okupace. Tunel Salang z roku 1964 zůstával i v roce 2021 jedinou celoročně sjízdnou silnicí přes Hindúkuš.
A pak přišel rok 1973, kdy tentýž Dáúd Chán — muž, který před dvaceti lety otevřel dveře Sovětům — svrhl krále Záhir Šáha s pomocí sovětsky vycvičených důstojníků a vyhlásil republiku. Ironie dějin: právě infrastruktura a vojenská síla, kterou Sověti v Afghánistánu vybudovali, se stala nástrojem převratu, jenž o pět let později spustil sovětskou invazi a téměř půlstoletí nepřetržité války. Tolik úvodem.
sovětský panelák v Kábulu
k
afgánská vesnice
Pokudovy pochopeni historie , je nepochopeni…
Voc davny minulosti , udesna a nekonecna snaha vybudovavat porad vsecko v Afganistanu..Pro pasaky koz..Ktery se i zbranema , tomu zuby nehty, branili.
Nekonecny miliardy vyhazovali a nacpavali sto let , bezhlave do Afganistanu
Nepochopeni , kdyz do moji zeme , do moji vlasti , nikdy nedali nic , ale jenom porad vydirali , kradli ,loupili a zabijeli.
A pachali nekoncy zlociny a bez konce a dodnes.