Nejsme v tom sami…

Tohle bylo to nejhorší, ne? Ten pocit, že máte jiný názor, než všichni vaši uvědomělí přátelé. Ten pocit, že je to jinak, než jak to říkají v České televizi. Že NATO nevylo v právu, když bombarodovalo Jugoslávii. Že v Iráku nebyly žádné chemické zbraně, že Afghanistán nebyl žádnou baštou mezinárodního terorismu. Že prodávat vodu Veolii je blbost a že komunisti nebyli zase tak špatní hospodáři, když je tu i po třiceti letech co krást. Že migrace není žádné kulturní obohacení a že ruská invaze na Ukrajinu měla své příčiny. A free výchova dětí není znakem lásky, ale alibismu. Že inkluze zničí školství a podávání blokátorů puberty je zločin, za který by se doktoři měli smažit v pekle.

Člověk si to mohl potichu myslet, ale pokud to někde řekl nahlas, přišly následky. Nejprve zvednuté obočí, pak údiv, pak posměch a pak už čirá nenávist, veřejná ostrakizace, vyhazovy z práce, tahání po soudech a v krajním případě i vězení. Všude kolem samý majitel pravdy, dlouholetí přátelé, kteří se vás zřekli, děti, které vyhrožovaly, že za takové názory k vám už nepustí vnoučata, rozhádané rodiny… a to vše zhmotnělé do někoho, kdo vám umí dát velmi arogantně najevo, jaký jste vyvrhel, kdo se nikdy neptá, nikdy nenaslouchá, ale ví, že jste se zaprodali… tu Rusku, tu peklu… že, Halík?

Vzpomínám si na tu úlevu, když jsem v roce 2012 objevil Kosu, kde bloger Vlk vyjadřoval moje pocity a já jsem zjistil, že v tom nejsem sám. Že jsou tu i další, kteří to vidí stejně. Najednou jsem měl alespoň virtuální přátele, před kterými jsem mohl naplno říct, co si myslím a proč si to myslím. Najednou jsem našel porozumění a nejen posměch.

Ještě v době, kdy jsem psal právě na Kose, jsem se snažil ta virtuální přátelství přetavit ve skutečná. Otevřel jsem dveře svého domu a dělal jsem to, co dělali první křesťané – snažil jsem se, aby se lidé scházeli a mohli se podělit o své radosti i starosti. Aby v té stále více nepřátelské liberální demokracii byl alespoň malý ostrůvek, kde je možné se volně nadechnout. Ještě jsem nebyl ve válce s pravdou a láskou, nechtěl jsem bojovat, jen jsem chtěl mít místo, kde i korporátní nevolník bude alespoň na chvíli svobodný. Chtěl jsem malý ostrov pokladů, který bude pod rozlišovací schopnost mocných, někde na periferii, kde není ani zlato, ani ropa, ani dobrá půda. Někde mimo zájem velkého světa, který stále více propadá hříchu… nebo spíš šílenství… ale ono to je v podstatě to samé.

Pak se to všechno pořádně urychlilo, protože jsme to my, dezoláti, kdo mohou za to, že Západ ještě neporazil Rusko, že ano? Kdo jiný by za to také měl být odpovědný, než ti, kteří už dvacet let kverulují a nelíbí se jim ten skvělý úžasný globální, nadnárodní pokrok a pořád mají blbé námitky, jako že jsou pod mosty bezdomovci, exekutoři legálně kradou, nerodí se děti a v průměru se samozřejmě máme skvěle, ale v praxi to vypadá tak, že jeden sežral celý bůček a druhý neměl nic.

Pořád jsou kolem nás vyznavači Brusele, kteří nás s chutí posílají do mediálního cirku, aby nás tam hlídací dogy demokracie, Bartoníčci, Brodníčkové a Bartkovští trhali na kusy pro obveselení publika a pro výstrahu ostatním.

Přesto nás přibývá.

I přesto, co udělali Martině Bednářové. I přesto, co udělali Hejátkovi.

Nero Fiala sice skončil, ale za zetko na tričku vás zatknou i za Andreje Galby, ačkoliv ten slíbil, že pronásledování pro víru ustane. Pretoriáni si prostě dělají, co chtějí.

Ale pořád nás přibývá.

Ještě nedávno jsme my zpochybňovali to, co nám říkali v České televizi a teď už Česká televize zpochybňuje, co říkáme my. Ještě nás nějaký čas budou pronásledovat, do ediktu Milánského je ještě daleko…

… ale pořád nás přibývá!

Už se nám nesmějí, už s námi bojují a doufají, že Putin zaútočí na Evropu, protože jinak všichni padnou spolu s Ukrajinou. Že, Michopulosi?

Nemůžeme zabránit císařům, aby mezi sebou vedli války. Nemůžeme zabránit římským senátorům v jejich perfidní politice, nemůžeme zadržet Pretoriány, kteří už dávno ovládají každého zvoleného zastupitele a stali se sami o sobě zákonem. Nemůžeme zabránit vyvolávání banderovských démonů a postavit se před lavinu stěhování národů.

Ale můžeme se k tomu nepřidat. Můžeme mít „království, které není z tohoto světa.“ Můžeme se nepostavit se s ostatními před Baalovu sochu a neházet mu své děti v oběť za pokrok a korporátní kapitalismus. Můžeme nepodepsat novinářskou antichartu. Můžeme vyznat víru, že základem společnosti je rodina a nikoliv queer grupáč. Můžeme vyznat víru, že nad rodinou je národ, který má společné hodnoty a nikoliv multikulti bordel. Můžeme vyznat víru, že v každé době byly věci dobré, které můžeme rozvíjet a věci špatné, ze kterých se můžeme poučit.

Můžeme vyznat víru, že mír je víc než válka a nikdo tam v zákopech na východní frontě neumírá za vlast, ale umírá pro zlaté hajzlíky Timura Mindiče, jachty pro Olenu Zelenskou a pěkné místo v žebříčku Forbesu pro Michala Strnada. Můžeme vyznat víru, že na naší straně je Husova pravda, nepřátel se proto nelekneme a na množství hledět nebudeme. Můžeme vyznat víru, že Bůh je na straně utlačovaných a pýcha mocných nakonec zničí i ten nejvyšší trůn. Že, Donalde?

A protože není jednoduché vyznávat takovou víru, je zapotřebí mít místo, kde je možné nabrat síly. Kde je možné se zregenerovat, povzbudit, vyměnit zkušenosti a na vlastní oči vidět, že v tom nejsme sami. Obzvlášť dneska, když jsou na obzoru temné mraky a ti, které jsme milovali, nás nenávidí.

Počínaje touto nedělí, najdete nás vždycky od čtrnácti do osmnácti hodin na Vidlákovně. Bude tam prostor pro sdílení, povzbuzení a pro úctu k vašim názorům. Bude prostor pro zpomalení v tomto krysím závodě až na dno blahobytu, prostor pro trochu toho snění, plánování a odhodlání. Pokud budete mít cestu kolem, zastavte se. Pokud ne, budeme tam i další neděli. A pak další… a další… a další… až do Vánoc. Občas přivedeme hosta, občas přivedeme frátera, občas přineseme jenom čaj a sušenky… Jestliže za Husa měli Betlémskou kapli, tak my budeme mít Betlémskou sýpku.

Během krátké doby začnou fungovat stránky www.vidlakovna.cz, na kterých vždycky najdete aktuální informace.

Je načase vylézt z katakomb a začít vztyčovat věže na znamení, že v tom nejsme sami.

Díky všem, kdo nám v tom pomáháte.

__________________________________________________________________________________

Přátelé, pokud nás chcete podpořit, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Vaše podpora bude do poslední koruny využita pro projekt „Vidlákovny“ . Každý, kdo pošle příslušnou částku, může si na oplátku vyžádat knihy z nabídky.  Číslo účtu: 1769955003/5500 IBAN: CZ8355000000001769955003. Kdo chce, může přímo na stránkách Institutu pro platbu použít QR kód.

Kdo preferuje jednoduché placení, nabízíme možnost přes tuto platební bránu: https://donate.stripe.com/28E4gzekn7mlgjS0g3g360