„Medicína ve své podstatě vychází z pozorování. Dlouho předtím, než existovaly klinické studie, randomizované studie nebo regulační orgány, lékaři léčili pacienty pečlivým pozorováním – sledováním, dotýkáním se, nasloucháním a syntetizováním toho, co jim realita předkládala. Bylo to řemeslo založené na smyslovém vnímání a lidské zkušenosti.
Jen málo historických osobností ztělesňuje tento základní étos více než Philippus Aureolus Paracelsus (1493–1541), výjimečný muž, jehož schopnosti, prozíravost a nebojácné odmítání dogmat pomohly modernizovat medicínu již několik století předtím, než vědecká metoda nabyla formální podoby. Proslavil se svým výrokem, že „medicínu lze studovat pouze z toho, co vidí oči a dotýkají se prsty… praxe by neměla být založena na spekulativní teorii; teorie by měla vycházet z praxe.“
Toto tvrzení není pouhým historickým komentářem. Je to varování. A dnes je toto varování ignorováno.
Mezi tím, co vidí lékaři v první linii, a tím, na čem trvají biomedicínské instituce, vznikla hluboká propast. V mé vlastní praxi – akutní interní a intenzivní péče – se nyní více než polovina nových pacientů dostává do péče s poraněními, která jsou časově spojena s biomedicínskými produkty, zejména s mRNA vakcínami. To neznamená, že v jednotlivých případech existuje příčinná souvislost. Jedná se pouze o rozpoznání vzorce – něco, na čem se medicína opírá již tisíce let.
Mnohé z těchto pozorování jsou však přehlíženy, ignorovány nebo agresivně cenzurovány. Biomedicínský systém, kdysi oslavovaný pro svou rozvážnou přísnost, přešel do defenzivní pozice, která chrání instituce na úkor pacientů. Tento článek zkoumá, jak jsme se dostali do této situace: ke konvergenci regulační neprůhlednosti, etické eroze, politické deformace a opuštění Paracelsových principů, které kdysi tvořily základ této profese.
Pokud má medicína obnovit důvěru, musí znovu najít své morální centrum – a začít tím, že bude mít odvahu vidět to, co je přímo před námi.“
Takto píše americký doktor Joseph Varon. Celý článek zde (https://brownstone.org/articles/philippus-aureolus-paracelsus-and-the-modern-medical-crisis/).
Má různé nápady, jak medicínu reformovat. Také kritizuje medicínu, ve které na místo souhlasu nastoupilo donucení, mandáty. Píše: „Platný informovaný souhlas vyžaduje dobrovolnost, což je základní etický princip, který nemůže existovat společně s nátlakem. Etické analýzy však ukázaly, že nátlakové podmínky související s povinným očkováním proti Covid-19 zásadně ohrozily osobní autonomii a znemožnily skutečný informovaný souhlas. Miliony lidí se podřídily nikoli proto, že se tak svobodně rozhodly, ale proto, že odmítnutí mělo závažné důsledky, včetně hrozby ztráty zaměstnání, omezení domácích a mezinárodních cest, vyloučení z vzdělávacích příležitostí, politika nemocnic a zdravotnického systému, která podmiňovala zaměstnání nebo návštěvy očkováním, vojenské mandáty vynucované pod hrozbou disciplinárních opatření, a všudypřítomný společenský tlak, který stigmatizoval nesouhlas.“
A co z toho pak pochazi? „Pacienti, kteří se domnívají, že jim byla způsobena újma, popisují konzistentní a hluboce znepokojivý vzorec zkušeností. Uvádějí, že když se pokoušejí spojit své příznaky s nedávnou expozicí biomedicínským látkám, jsou odmítnuti, je jim odepřeno řádné vyšetření nebo diagnostické testy, které by za normálních okolností byly standardem pro podobné případy, je jim často bez dostatečného vyšetření reflexivně řečeno, že jejich příznaky jsou spíše psychologické než fyziologické, ztrácejí důvěru v lékaře a instituce, které se zdají být více odhodlány bránit svůj příběh než porozumět jejich utrpení, a nakonec se cítí opuštěni právě tím zdravotním systémem, na který se kdysi spoléhali.“
Píšu tady o tom proto, že v Evropě, daleko víc než v Americe, si lidi nechávají líbit panovačné chování od tzv. věrchušky, včetně doktorů. Je to možná tím, že my vzdorovití jsme v každé generaci utekli jinam, a zůstali ti, kteří byli více ochotni sklonit šíj. Češi si velice na sítích stěžují, jak se k nim doktoři i sestry nevybíravě až ukrutně chovají. Jako v manželství, kde jeden týrá druhého, se nic nezmění dokud lidé neřeknou dost, narovnají páteř, a naučí se jak domáhat slušného chování, tak i sami využijí rozsáhlých možností, jak porozumět svému zdraví, jak dělat rešerše a filtrovat informace, a jak vytvářet sítě pacientů, kteří si navzájem pomáhají.
Zahájím tímto každý týden jednu vinětu: buď o zdraví tělesném, nebo o zdraví duševním, tak jak mne to dlouhý život naučil. Chceme-li, aby byl národ zdravější, nečekejme na změnu shora. Je fajn, když přijde, ale sami máme příležitost toho hodně změnit — a změny odspodu také často pomohou změnám nahoře.
Náš Vidlák si dal úkol corgiho: štěká na politiky a chňapá po jejich kotnících, aby šli přece jen trochu víc správným směrem. Je to záslužná práce. Já spíš patřím k rebelantům, kteří se řídí Gándhího nabádáním: Buď změnou, kterou chceš vidět ve světě. Tedy, žij to, v co věříš. A mým koníčkem je už dávno alternativní medicína a experimentace sama se sebou. A tak se o to každý týden trošku podělím.
Stačí, když se postavíme, a jejich partička skončí.
Chceš toto? Opravdu? (v děloze a prvních dvanáct měsíců)