O víkendu mohla Evropa zase jednou zaútočit na Russsssssssssko, protože do Polska přece vletěla ruská raketa a Ukrajinci to pro jistotu podpořili útokem dronů na ruskou loď vezoucí zásoby (zbraní) do Kaliningradu. Všichni profláknutí váleční štváči byli na značkách, prohlášení stíhalo prohlášení, ale pak se ukázalo, že všichni očekávají, že do té války půjde někdo jiný. A tak finské lodě pěkně pomohly s uhašením ruské lodě, Poláci se vysmáli ukrajinské a Tuskově snaze o provokaci a zase jednou jsme o vlásek unikli údělu, který nám Banderovci připravili.
To víte, když i Trump telefonuje Evropě a říká jim, ať přestanou podporovat Ukrajinu a vůbec mu nevadí, že EU by tím přestala posílat prachy do USA a kupovat za to americké zbraně pro východní frontu, je to vážné. To už stojí za drony nad Kaliningradem… Ono by se totiž taky mohlo stát, že to Merz, Macron a Leyenová vzdají a až budou Ukrajinci Zelenského věšet, budou se dívat jinam.
A protože svět zase jednou vydržel, dovolte mi, abych se v dnešním článku ještě jednou vrátil k sobotní brigádě na Vidlákovně.
Už několik měsíců se totiž ptám, kde se v lidech bere ta síla, že sednou do auta nebo autobusu a jedou stovky kilometrů, aby pak celý den pracovali u staré stodoly, kde není tekoucí voda ani splachovací WC. Kde se sakra v lidech bere ta vůle? Kde se v nich bere ten optimismus? Vždyť jsem dělal do politiky, dělal jsem do médií, dělal jsem demonstrace, proč je to právě práce na sýpce, která má největší odezvu? Co je na obyčejné nekvalifikované manuální práci tak zajímavého, že lidi vstávají ve tři ráno, aby po pěti hodinách jízdy byli včas na značkách v Oleksovicích?
Co proboha lidem dáváme, že přijedou, ještě napečou, navaří, vezmou si vlastní náčiní, celý den zadarmo pracují a pak ještě pošlou nějakou korunu podpory? Kde se to najednou v českém národě vzalo? Vždyť čecháčci se přece mezi sebou jen hádají, nechali by si pro korunu koleno vrtat, neumějí sami sobě vládnout, žalují na sebe svým protektorům… a ejhle, já se setkávám s úplně jinými lidmi, než jací by podle všech morálních majáků měli být. Co je ta síla, která přivede lidi ze všech koutů republiky (a a občas i z Německa, Slovenska nebo Polska), aby strávili chladný a větrný den při sázení stromků?
Myslím, že jsem na to konečně přišel.
Dovolte mi citovat jednu mladou maminku z Brna, která nejenže pravidelně jezdí na brigády i s manželem, ale ještě se ujala zřízení Královopolské vidlákovny. Popsala to velmi pěkně:
„Musím říct, že jsem si dnešní den velmi užila. Mladší dcera zatím tolik práce nezastane, ale syn se aktivně zapojil a já jsem z toho měla velikou radost. Ani tak nejde o to, kolik té práce udělal, ale o to, že měl podporu a pochopení všech lidí okolo. Trpělivých a chápavých lidí, kteří mu vysvětlili či ukázali, jak co udělat. Dnes poprvé jsem zažila a pochopila přísloví “na výchovu dítěte je potřeba celá vesnice”. Musím říct, že jsem poprvé zažila, jaké to je mít širší rodinu či společenství lidí, kteří nepovažují děti za překážku či obtíž, kde se dítě může volně pohybovat a já nemusím trnout, kdy mě někdo přijde seřvat, co to moje dítě udělalo. Věřte mi, že jsem zažila hromady velmi nepříjemných situací, kdy mi v těžké situaci lidi ještě více naložili či mi rovnou vynadali do… (dosaďte si sami). Přece jen žijeme v Brně jako izolovaná rodinná jednotka bez jakékoliv podpory širší rodiny a tady se tyto kvality moc nenosí.“
Víte, já jsem udělal chybu a zapřáhnul jsem kočár před koně. Chtěl jsem lidem vrátit stát, chtěl jsem pracovat, aby se jim vrátila jejich vlast, aby přestali být otroky ve vlastní zemi, aby mohli žít důstojně, být skutečnými občany a mít vládu věcí svých ve vlastních rukách. Ale měl jsem to udělat obráceně.
Lidem je totiž zapotřebí především vrátit jejich důstojnost!
Důstojnost, že někam patří, že je má někdo rád, že je na ně brán ohled, je jim projevována úcta a respekt. Důstojnost ze společné poctivé práce po které se mohou ohlédnout a říct, že za nimi něco zůstalo, že vyryli do dějin nějakou brázdu, která tam chvíli zůstane a nezmizí po prvním dešti. Důstojnost, že nejsou ve svých názorech sami, že existuje společenství, kde jsou vítáni a očekáváni. Důstojnost, že někomu chybí, když nepřijedou, že se po nich někdo ptá a pídí se, jestli se jim něco nestalo.
Protože jen takoví lidé budou schopni si vzít svůj stát zpět.
Lidé bez důstojnosti, kteří se stydí za své vlastní dějiny, kteří uznali křik progresivistů, že sice stavěli Temelín, ale byli zločinci ve zločinném režimu (kromě Petra Pavla samozřejmě), lidé kteří se stydí za svou vlajku, kteří hledají spásu v cizích vojscích za hranicemi, takoví lidé svoji zemi mohou jedině prošustrovat. Nejhorší obžalobu sebe sama, kterou může Čech říci, je vyznání, že je evropan. To totiž přesně ti skuteční Evropané potřebují slyšet. Že si neváží svého jazyka, že se bojí říct své skutečné názory, bojí se postihu za ně, ohne hřbet a nakonec se nechá odrat až na kost.
Důstojnosti je nám třeba! Důstojnosti, že my jsme ve skutečnosti ti slušní lidé. My jsme ti, kteří každý den drží tento stát nad vodou právě tím, že se nestydíme vydrhnout hajzlíky, že se nebojíme špinavé a nevděčné práce. Je nám třeba důstojnosti, že my jsme ti normální a ne ti, kteří křepčí za dvousetmetrové větrníky a grýndýl. Důstojnosti se dosahuje vykonaným dílem. Proto kdysi patřila k práci čest. Křik možná stačí na vydělávání peněz a oblbnutí celých národů, ale z křiku důstojnost nikdy nevznikne.
Důstojnost není žádná raketová věda. Důstojnost jsou čisté a bezpečné ulice. Důstojnost je, že pracujete a užíváte plodů své práce. Důstojnost je, když se na vás lidé usmívají a podávají vám ruku. Důstojnost je, když pracujete bez drába, když se těšíte důvěry ostatních a oni se těší vaší důvěře. Důstojnost je, když ostatní berou ohled na vaše děti, nebo na vaše staré ruce či nohy. Důstojnost je, když máte své místo u stolu a nemusíte o něj neustále bojovat. Důstojnost je, když vás posuzují podle toho, jak umíte vzít za práci. V takovém případě můžete být materiálně chudí, ale zůstanete lidmi.
I ten nejžhavější uhlík vyhasne, když zůstane sám. Aby hořel, potřebuje kolem sebe další uhlíky a pokud o tak je, rozhoří se oheň i v těch, kteří už byli vyhaslí. Na Vidlákovnu se jezdí rozhořet. Jezdí se tam, aby člověk vydržel to každodenní ubíjení od novinářských presstitutek a kolaborantů ve vysokých funkcích, kteří by s chutí prodali i vlastní babičku. Na Vidlákovnu se jezdí si připomenout, jaké to je, být člověkem a jaké by to u nás mohlo být (a jaké to u nás také bude), až vrátíme národu důstojnost. To se nedá udělat politickými prohlášeními, nedá se to udělat žádným usnesením a nedá se to udělat virtuálně. Tohle se musí prostě zažít.
A tak jste zváni.
Kromě pravidelných setkání každou neděli odpoledne vás chci pozvat na víkend 12. a 13. 12. V sobotu přivítáme šéfredaktora Parlamentních listů, Jardu Polanského a přijede také Kateřina Konečná. V neděli nás pak navštíví Tomáš Koloc, na jehož povídání se velmi těším.
A abych nezapomněl… v přípravě je dalších pět vidlákoven. Už jich bude patnáct.
_________________________________________________________________________________________________________________
Přátelé, pokud nás chcete podpořit, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Vaše podpora bude do poslední koruny využita pro projekt „Vidlákovny“ . Každý, kdo pošle příslušnou částku, může si na oplátku vyžádat knihy z nabídky. Číslo účtu: 1769955003/5500 IBAN: CZ8355000000001769955003. Kdo chce, může přímo na stránkách Institutu pro platbu použít QR kód.
Kdo preferuje jednoduché placení, nabízíme možnost přes tuto platební bránu: https://donate.stripe.com/28E4gzekn7mlgjS0g3g360

To to trvalo. A zde, na blogu, se to respektem k diskutujícím přímo blyští.
A ne, nejsem debil, který nesnáší chlapské poňoukání :─)
Myslím Danieli, že to je správná korekce.
Nepřehnané sebevědomí, zvané důstojnost. Ale to je věc vnitřního nastavení.
Člověk, který „ví, jak jak je velký“ pak poslouchá ty, kteří mu nadávají kvůli jeho „nevhodným názorům“ s klidem a bez pocitu ublížení nebo dokonce vzteku. Spíše s mírným chápavým úsměvem. Ti si musí dokazovat svůj význam nadáváním na druhé a (pokud to dovedou) s utajenou sprostotou. Ne nadarmo se říká, že diskuzní web je „komnata ozvěn“. Někdy stačí jedno konstatování o tapetování na delší diskuzí, kde se ratlíci vzájemně doplňují ve štěkání, s ozvěnou. Tím štěkáním se ovšem nestanou smečkou vlčáků.
V tom štěkotu hledají své sebevědomí.
Jestli ho najdou, ví Bůh.
(Bůh to nejspíš ví, je prý vševědoucí.)