Svoboda na dně

Ve svých textech jsem už několikrát zmínil příběh jedné mojí známé, která se díky svému neutuchajícímu přesvědčení, že se má nejhůř jak může, propracovala na sociální dno. Na začátku měla manžela budižkničemu, který byl sice chytrý ajťák, ale doma byl v podstatě nepoužitelný. Ona byla rázná a akční a život s chlapem, co sedí před svým počítačem a jinak je mouchysněztesimě, se jí zdál jako peklo.

Tak se s ním rozvedla. Rozvodové papíry zařídila sama, zůstal jí dům, z úspor si bývalý manžel koupil garsonku. Výživné ona nechtěla, protože byla z dobře situované rodiny. Papíry se podepsaly a  bylo to.  Jenže se to úplně nepovedlo. Bývalý manžel byl ve své garsonce v podstatě spokojený, protože pro něj se nic neměnilo. Dál seděl u počítače. Netrpěl.

Ona ale zjistila, že nemá na nic čas. Že on sice seděl u počítače, ale alespoň pohlídal děti, aby si mohla dojít na nákup a za zábavou. A byl doma pořád. Teď najednou tohle nebylo, ona začala lítat jak hadr na holi, dvě děti na krku a její bývalý, kterého chtěla potrestat, si v klidu vegetil u počítače. Nemohlo být hůř. A tak spustila právní bitvu o výživné. Soud to přiklepl, ale zároveň s výživným se řešil i styk s dětmi. Jeho ty obsílky nějak zmobilizovaly a soud kromě ceny alimentů rovnou i stanovil, že děti se budou s otcem pravidelně vídat. On jim pak jednou za čtrnáct dní o víkendu udělal krásný program se zoologickou, kinem, poutí a dalšími výlety… a pak se děti vracely domů k vynervované matce, která nic nestíhala. Zase nemohlo být hůř.

A tak svého ex udala, že děti sexuálně obtěžuje. Jenže ono to nedopadlo. Celou věc vzal do ruky jak na sviňu rozumný vyšetřovatel a ten takřka okamžitě zjistil, že si to matka vymyslela. Vyvázla jen s napomenutím… ale začala k nim domů docházet sociálka. Ona stále žila v tom, že nemůže být hůř, stále se pokoušela nějak potrestat svého bývalého muže, ale výsledek byl pořád stejný. Propadala se stále dolů a dolů, nakonec i o dům přišla a musela se přestěhovat do podnájmu. A nakonec její děti vyrostly a rozhodly se žít s tatínkem, který je neprudí, ale dává jim peníze.

Na začátku všeho bylo jen trochu nepohodlí. Stíny v ráji s partnerem, který měl svoje mouchy i nálady, ale který vydělával, platil výdaje a nedělal problémy. Jen to prostě nebylo ono. Všude kolem byla tráva zelenější, ona měla spoustu kamarádek, které ji litovaly, že musí žít s takovým idiotem a které jí zadarmo poradily, že se má rozvést a pak to bude lepší.

Hele… jako kdybych to psal o Ukrajině. Ti také měli takové problematické manžeství s Ruskem. Byli propojeni ropovody i plynovody, byli propojeni strategickými podniky typu Antonov a Motor Sič, byli propojeni kulturně i politicky. Jen… ten Putin je poněkud obtížný. Má svoje nálady i svoje požadavky, nenechá si vzít svoji představu, jak to má všechno fungovat… a vlastně nebylo moc vidět ty výhody – že Rusko dlouhá léta tolerovalo ukrajinské krádeže ropy a plynu, že akceptovali se skřípajícími zuby různé námluvy Ukrajiny se Západem, že plyn proudil přes Ukrajinu a neobcházel ji.

A pak už je to úplně stejné – noví kamarádi řekli, že žít s takovým východním dementem je peklo a doporučili rozvod. Nejvíc ho doporučili ti, kteří jsou hodně daleko a nemají ani ánung, jak vypadá společná rusko ukrajinská domácnost, která je tu už sto let. Přece nemůže být hůř. Ukrajina má svá práva na sebeurčení a především má právo na vstup do NATO.

Na začátku Janukovyč jen nepodepsal asociační dohodu s EU.

Pak přišli o Krym

Pak přišli o kus Donbasu

A teď přicházejí úplně o všechno

Pokaždé byl tím nejdůležitějším zájmem Rusa nějak potrestat. Nejdůležitější bylo mu dát najevo, kdo je tu pánem. Bylo důležitější se s ním štengrovat, bylo důležitější dokazovat, že je hajzl a že si dneska každý může dělat co chce, protože na to má právo. Všimněte si, jak drahé takové právo, dělat si co chcete, je.

Ta moje známá, ta také udělala všechno zcela podle práva. Nebo minimálně na začátku. Využila svého práva na svobodu, využila svého práva žít si podle sebe, ale zaplatila za něj tak vysokou cenu, že ji bude platit do konce života. Tenkrát to vypadalo tak rozumně, tak jednoduše. Ale dneska ze zpětného pohledu to byla od začátku pěkná blbost. Na začátku měla víceméně všechno. Rodinu, děti, dům, kupu volného času…  a dokonalý dojem kazily jen malé stíny – manžel, který neskákal nadšením z každého jejího nápadu. Kdyby s ním zůstala, mohla si nejspíš časem najít i milence, zřejmě by se tím nic nezměnilo, její děti by se jí neodcizily, měla by peníze na zahraniční dovolené i na kosmetiku. Teď na konci žije od výplaty k výplatě, děti se k ní neznají, spustila se jí pořádná neuróza, takže i ty její bývalé kamarádky nad ní ohrnují nos, nic nemá… a zřejmě už to tak zůstane.

Ukrajina mi přijde ve stejné situaci. Na začátku stačilo jen být přátelští směrem k Rusku. Akceptovat ten Putinův požadavek, nemít na svém zadním dvorku základy NATO. Akceptovat to trochu buranské i velkopanské chování ruského medvěda a chápat, že není dobré ho dráždit. Během uplynulých let se to pořád zhoršovalo. Ale postupně. Dnešní válka nebyla naráz. Nejdřív byl Majdan, pak Krym, pak Donbas… pokaždé byla šance to tak nechat. Sice to pokaždé bylo horší než předtím, ale pořád byl prostor, aby se to mohlo zhoršit ještě víc.

Nikdy to tam nepochopili. Vždycky si nechali poradit od někoho, kdo ani vzdáleně nebyl na jejich místě. Dodnes od takových přijímají rady i zbraně a dodnes nevidí, že předevšímpracují na tom, aby zítra bylo hůř než včera. Na začátku byl jen obtížný soused Rusko, který ale posílal plyn i ropu takřka zadarmo. Na konci  je nepřítel Rusko, který posílá plyn za světové ceny, pokud vůbec. Na konci je rozstřílená infrastruktura, zničené životy, další ztracená území… to vše za iluzorní dojem, že mají právo. Ano mají. Ale aby to právo mohlo být, je zapotřebí víc než jen řeči. A v mnoha případech práva nejde vůbec dosáhnout. Nejen v politice, ale i v mezilidských vztazích. Rozvody jsou ty nejhorší a nejméně jasné případy, které soudy takřka nikdy nerozpletou ke spokojenosti obou bývalých partnerů.

Na té Ukrajině je to to samé. Přesvědčení o nároku, přesvědčení, že jim někdo pomůže, že mají právo na své vlastní směřování, to teď bude zaplaceno. Bez ohledu na výsledek války, už se dopracovali k pěkně hlubokému propadu. A stále ještě naslouchají těm, kteří z teplíčka, bezpečí a s plnými ledničkami radí, že mají za své právo bojovat dál, protože mají právo. I když všichni vědí, že i kdyby vyhráli, stejně to bude příšerná hospodářská katastrofa. Zelenskému by měl někdo říct, že EU se bez ruského plynu možná obejde (když bude ochotná mrznout), ale pro Ukrajinu rozhodně nezbyde.

Na konci všeho bude Ukrajina možná svobodná, ale bude to svoboda v bídě. Bude to svoboda v pronájmu, svoboda chudáka, který může klepat na panské dveře. Bude to svoboda zimy a hladu. A i kdyby svému ruskému exmanželovi způsobili jakékoliv ztráty a jakkoliv ho potrestali, vždycky na tom bude líp než oni.

Až opadnou emoce a velká gesta, až uběhne trocha času, až to jednou budou hodnotit historici, tak budou mluvit přesně o tomhle. Ukrajinský boj za svobodu a právo na sebeurčení vedoucí až na samé dno.

Všimněte si… vůbec Ukrajincům neupírám právo se bránit. Stejně jako jsem nikdy neupíral své známé právo na rozvod a uspořádání si života podle svého. Ale tak nějak mám nutkání upozorňovat i na ty důsledky. I teď, když už se zdá, že to nemůže být horší, tak pořád je kam klesat. Pořád je ještě možné ztratit ještě víc.