Setkání u Temného květu

Milí čtenáři,

cením si vaší přízně. Ve své stati ze 2. 12. 2024 jsem vás informoval o svém čtení z básnické sbírky Temný květ ze dne 16. prosince v Hotelu Anette, na adrese Svornosti 812 na Praze 5 od 18:00. Ty z vás, kteří mají zájem, poprosím, aby se registrovali zde (je tam omezená kapacita 50 míst): https://svatoplukzs.cz/akce/prut-kultura/.
Rád vás uvidím. Jak jsem již psal, na místě bude možnost si tuto knížku koupit, a to za 65 korun.
Jako malou ochutnávku vám zde servíruji tři své básně, z nichž každá se svým způsobem zabývá dobou, v níž žijeme, a snaží se k ní něco dodat. Co se snaží dodat, již ponechávám na každém z vás:

Říkám si…

Říkám si, kdy že uslyší zas hluší,
a kdy ti slepí opět prohlédnou?
Kolik že zbývá? Kdopak tohle tuší?
Klima se mění, den ze dne je tužší,
a tvář má čím dál méně pohlednou.

Říkám si, kam až zajdou ti, kdo hoří?
Co všechno spálí, když jsou v nesnázi?
A co lze všechno strpět za příkoří,
než to, co děsí, někdo navždy zboří?
Má všechno skončit? Kdo to zarazí?

Říkám si, který limit nápor přečká?
A čemu hrozí zánik nejvíce?
Ptám se, proč z čirých pramenů je břečka,
a proč se v tichu napíše jen tečka,
když srdce získá život jepice?

Říkám si, jak se pohár plní záští,
a kdy se chystá ta zášť přetéci?
Hluboká propast do očí hned praští.
Přetvářka s falší plují v černém plášti.
Ptám se, zda svět být může bez klecí.

Říkám si, kam lze dojít bez svědomí,
a co se ještě všechno zakáže?
Vzdor sílí přesto, že je nevědomý,
co trvá dlouho, to se jednou zlomí.
Chorý svět bude zdravím nakažen…

Modlí se a slaví…

Šeřík dnes opět otevírá ústa
ke všemu tomu, co se kolem děje.
K tomu, že nic než zvůle nevyrůstá,
z níž lidstvo sklízí plody beznaděje.

Člověk si myslí, že zvon nevyzvání?
Nechtějme zimu, v které bují hřiby.
Zhouba a zmar vždy vstoupí bez vyzvání.
Kde vládne dogma, rozum nevytříbí.

Pomníčky v parku říkají to samé:
Bez míru nic než zkázu nepoznáme.
Fašismus drak je nejmíň třistahlavý.

Šeřík svým rouchem květen připomíná,
oběti války, které kryje hlína:
Nehne se z místa. Modlí se a slaví…

Víra v most

Ani již neví, jak dlouho tam čeká.
Roky mu zatím pod rukama plynou.
Nejede nic. On hledí do daleka.
Uvízl tady, ne však vlastní vinou.
Vteřina zatím tiká za vteřinou.
Změna, již chtěl by, stále nepřichází.
Strmější jsou snad okolo něj srázy.
Poměry strachu jen tak nepominou.
Přesto však věří v pomoc od nesnází:
Věří, že most se zvedne nad roklinou.

Život ho míjí, rozvodněná řeka.
Hlavní proud je mu zhoubnou rakovinou.
Drží se mimo. Bojí se, a vzteká.
Nakažení mu odstup neprominou.
U silné zdi vždy dumá nad skulinou.
Je to již dlouhé. Chce znát novou fázi.
V této je dusno, přitom velmi mrazí.
Obrana není, či je neúčinnou.
Nechce si zvykat slyšet na rozkazy:
Věří, že most se zvedne nad roklinou.

Ví, že je mimo, ale nepokleká.
Slyší ten dav, co nazývá ho špínou.
Nežli zas jiný udělá z něj reka,
ptá se, zda všichni v ohni nezahynou.
Cestu mu vzali. Hledá tedy jinou.
Po té, co je, se všichni jenom plazí,
navyklí na puch, rovněž na podrazy.
Plachty v svých duších nikdy nerozvinou.
I když se voda v kalné stoce kazí:
Věří, že most se zvedne nad roklinou.

Oblohu dosud pokrývá čerň sazí.
Bouří a liják blesky doprovází.
Je celý zmáčen. To je prkotinou.
Erupce hnusu protrhla pár hrází:
Věří, že most se zvedne nad roklinou…

Ač jsem se chtěl tentokrát politickým komentářům vyhnout, jeden si neodpustím. Týká se reakce premiéra České republiky na dění v Sýrii, kdy Petr Fiala vyslal neklamný signál, že mu na nějakém lidském životě nesejde: „Je zřejmé, že sázka na Rusko Asadovi nakonec nevyšla. Přejme Sýrii stabilitu a svobodu, nikoliv chaos nebo vládu teroristů.“
Osobně od předsedy vlády očekávám, že bude usilovat o co nejvěcnější analýzu mezinárodního dění, a v první řadě se soustředí na možná rizika a potenciální hrozby, které jeho zemi mohou následkem tohoto vývoje zasáhnout.
Podle dosavadních poznatků se v současnosti Bašár al-Asad se svou rodinou nachází v Rusku. Sázka na ruského prezidenta se tedy B. Asadovi zjevně vyplatila.
Co by Petra Fialu mělo zajímat mnohem více, je otázka, co bude se Syřany. Musíme si uvědomit, že v této zemi proti sobě bojuje celá řada frakcí a zájmů. A to poslední, co potřebuje syrský občan, jsou chaos, násilí a nestabilita.
Podívejme se, jaké následky měly migrační vlny v posledních cca deseti letech pro Evropu. Ve Švédsku za sebou nechaly gangy a rozvrat sociálního státu, německé školy se potýkají s násilnou islamizací, Francie, Německo i Spojené království zažívají případy „vražd ze cti“.
A do toho se nám hroutí syrská společnost, což zavání dalšími masivními exody do Evropy.
Představa, že za této situace by na ministerstvu vnitra měl setrvávat Vít Rakušan, je vyloženě děsivá – a půjde pouze o to, jaký podíl voličů si tento fakt připustí.
Český premiér má myslit na zájmy svých občanů – a současně usilovat o to, aby přispěl diplomacií svou troškou do mlýna – a pokusil se lidem v jiných koutech světa ulehčovat.
Koho dnes zajímá osud civilistů v Afghánistánu? Proč se o tomto státu již téměř nemluví? Snad proto, že pro jisté kruhy ve Spojených státech amerických již není zajímavým?
Došlo již Petrovi Fialovi, že stávající dění v Sýrii k ničemu jinému než chaosu a terorismu vést nemůže? Evidentně by udělal lépe, kdyby si někde v ústraní pochutnal na své oblíbené Nutelle, a s vysíláním signálů jednou provždy skoncoval.