Zdá se vám ten nadpis poněkud bláznivý? Vůbec ne. Fraktální geometrie – tedy princip, kde se malá část svým tvarem a strukturou podobá celku – může posloužit jako obraz pro fungování jak vesmíru, tak lidských systémů a dějin. Když se podíváme na obrazy fraktálů, které uvidíte prakticky kamkoliv se podíváte (v přírodě jsou to třeba listy kapradí či struktura cév), uvidíte přesně to, co fraktál popisuje: nekonečnou, vzájemně se prolínající složitost, která však vychází z jednoho prostého a jednoduchého vzorce. Pokud aplikujeme fraktální myšlení na život společnosti, pomůže nám to pronikat i do zdánlivě skrytých rovin.
Vezměme si třeba lidské utrpení a osvobození od něj – to, co se dělo v chudinském East Endu na začátku 20. století, jak to popsal Jack London ve svých „Lidech z propasti“ (odkaz na knihu naleznete pod článkem) na úrovni jednoho města, se v průběhu dějin opakuje na celém světě v menších i větších měřítkách. Systémy kontroly a útlaku se pořád replikují ve stále stejném vzorci.
Pokud je však vesmír fraktální, platí to i pro princip osvobození. Každý drobný lidský čin, každé uvědomění si nespravedlnosti a každý posun k vyššímu vědomí na individuální úrovni mění strukturu celého fraktálu. Jakmile se změní základní rovnice (např. skrze lidské úsilí), celý obraz se začne překreslovat.
Fraktál je matematickým důkazem toho, jak je vše na světě organicky provázané a že nikdo – ani žádná „elita“ – nedokáže plně kontrolovat systém, který ho přesahuje, ne když se tomu lidé začnou vědomě bránit.
Jestliže se na věci díváme koncepcí fraktálu, vždy najdeme ukrytých mnohem více rovin, než dříve většina lidí viděla, obzvláště proto, že je nikdy ani nehledala. Vezměme si třeba knihu A. S. Makarenka „Začínáme žít“ (odkaz na audioknihu naleznete pod článkem).
Na první pohled bývá sám Makarenko vnímán velmi zjednodušeně – buď jako ikona sovětské propagandy, nebo jako autorita na převýchovu mladistvých delikventů v Gorkého kolonii ve 20. letech 20. století. Pokud se však na jeho dílo podíváme právě optikou fraktálu, objeví se i ty hlubší roviny. Je tam rovina lidské důstojnosti a důvěry. Základním stavebním kamenem (oním prostým vzorcem fraktálu) Makarenkovy metody byla absolutní víra v člověka, v lidskost, která je přirozeným stavem člověka. Pracoval s dětmi ulice, zloději a sirotky, které brutalita dřívějšího systému i boje vedené o nový srazily na úplné dno. Místo mříží, trestů nebo moralizování jim v souladu s nově ohlášenou bolševickou koncepcí života společnosti poskytl důvěru, odpovědnost a lidskost. Když například poslal chlapce s delikventní minulostí s nabitou zbraní a velkým obnosem peněz samotného do banky, věděl, že určitým způsobem riskuje, ale víra v člověka byla větší i touha dosáhnout svého cíle, odhalit ty lidské roviny v dětech, smést ten nános dřívější kultury a ukázat jim, jak může společnost fungovat ve skutečné lidské přirozenosti, kde člověk člověku není vlkem, ale přítelem, soudruhem a bratrem. Šlo o akt, který tomu chlapci vrátil lidskou důstojnost. Tento moment důvěry změnil vnitřní nastavení jednotlivce. A další práce v tomto duchu postupně vedla k přetvoření celé komunity. Změnil nastavení fraktálu na nižší úrovni, jedince a dominovým efektem se postupně změnil fraktál celého kolektivu. A když byl tento fraktál přesazen do početně většího celku v Kurjaži, tak pro něj už nebylo nesnadné změnit jeho nastavení, což se z vnějšího pohledu jevilo jako zázrak. Velkou roli v tom také hrála smysluplná práce a vědomí své užitečnosti. Lidem dělá radost, když za sebou vidí výsledky a cítí se být pro ostatní užiteční. Makarenkova kolonie nebyla charita, kde by chovanci dostávali věci zadarmo. Byla založena na kolektivní práci, která měla jasný cíl. Kolonisté sami vykonávali zemědělské práce, starali se o svou kolonii, a ještě se stihli vzdělávat i bavit. Později dokonce vyráběli složité fotoaparáty (značky FED) a elektrické vrtačky. Radost z toho, že dokážou vytvořit něco hodnotného vlastníma rukama, a vědomí, že jejich práce drží celou komunitu nad vodou, transformovala jejich psychiku.
Z chudáků bojujících o přežití, jak je v tom programově udržoval dřívější systém, se stali tvůrci. A tady už se dostáváme k ohlášené koncepci života společnosti. Tento Makarenkův vzorec aplikovaný v malém (na mikroúrovni) zafungoval jako fraktální model toho, jak by mohl vypadat onen „opravdový bolševismus“ nebo spravedlivá společnost na makroúrovni. Společnost postavená na hluboké solidaritě, společném úsilí a absenci vykořisťování. Fungovala zde vnitřní disciplína zrozená z respektu k celku. Proč lidé ty další roviny nevidí? Mnozí čtenáři v Makarenkovi vidí jen rigidní kolektivismus. Uniká jim však to nejdůležitější: že kolektiv v jeho podání nebyl nástrojem k potlačení individuality, ale ochranným prostorem, ve kterém se individualita mohla teprve bezpečně rozvinout. Člověk izolovaný v chudobě a strachu (jako v Londýně u Jacka Londona) není svobodný. Svobodným se stává tehdy, když má oporu v ostatních a vidí smysl ve svém úsilí. Tento fraktál lidskosti ukazuje, že posun lidstva vpřed vyžaduje nesmírnou práci na sobě i pro druhé. Změna nepřichází shora jako dar, ale rodí se zespodu, skrze konkrétní činy. Například účinnou ochranou našich dětí.
A zde se dostáváme k našemu školství. Proč není masově aplikována metoda Bazarného? Věděli jste, že školní lavice mohou sloužit jako nástroj hybridní války proti našim dětem?
Víte vy vůbec, do jakého prostředí každé ráno posíláte své syny a dcery?
Tradiční školní třída dnes nefunguje jako místo rozvoje, ale jako rafinovaný lis drtící dětské zdraví a duši.
Systém nutí malé děti – bytosti stvořené k pohybu, hravosti a zkoumání světa – sedět pět hodin denně bez hnutí v lavicích. Výsledek této pětihodinové denní strnulosti vidí každá máma doma:
Těla bez energie: Domů se vrací bledé, unavené děti s povadlým držením těla, které bolí záda a krční páteř dříve, než vůbec dospějí.
Uhašené oči: Neustálé zírání na blízkou tabuli a do sešitů bez přirozeného pohybu očí ničí dětský zrak a vyvolává epidemii brýlí.
Zlomený duch: Když dítěti zakážete přirozený pohyb, jeho mozek přepne do útlumu. Ze živých, zvídavých „Pánů kluků“ systém mechanicky vyrábí submisivní, ustrašené bytosti bez vlastního názoru.
Tento stav není náhoda. Je to řízená degradace naší budoucí generace. Lidé s oslabeným tělem a ustrašenou psychikou se totiž v dospělosti mnohem snáze ovládají a vodí za nos.
Záchranný kruh profesora Bazarného: Vraťme dětem lidskost!
Metoda profesora Bazarného není jen pedagogická teorie – je to akt odporu proti tomuto mrzačení. Je to způsob, jak vrátit do škol zdraví, dynamiku a makarenkovskou důstojnost.
Tento systém vrací dětem život skrze naprosto jednoduché, ale geniální kroky:
Místo vězení v lavici – Svoboda pohybu: Děti u učení nestojí jako za trest, ale střídají se u speciálních pultů. Chvíli sedí, chvíli stojí. Jejich krevní oběh funguje, svaly pracují, páteř roste rovně a do mozku proudí kyslík. Dítě neumírá únavou, ale žije!
Místo otupělého zírání – Rozlet zraku: Třídy jsou vybaveny barevnými trajektoriemi na stropech a pohyblivými prvky. Děti očima sledují dráhy, trénují oční svaly a jejich zrak se namísto degradace přirozeně ostří.
Místo mechanického bušení do klávesnic – Tvořivá stopa: Psaní klasickým plnicím perem vyžaduje soustředění, jemnou motoriku a rytmus. Je to propojení ruky, srdce a mozku. Dítě tak do papíru otiskuje svou vlastní individualitu, namísto neosobního mačkání plastových tlačítek. To je jen malý výčet z metody Bazarného.
Mámy, bděte! Nenechme si mrzačit naše děti na těle ani na duši!
Profesor Bazarnyj dokázal, že tam, kde byly jeho metody zavedeny, děti překypovaly zdravím, měly skvělou imunitu a hlavně – zůstala v nich ta dětská jiskra, hravost a odvaha.
Zeptáte se, jak je možné, když byla tato metoda vědecky schválena, když už na výběrových školách za dlouhá léta své aplikace prokázala své přednosti a výsledky, tak proč není masově zaváděna?
Na to i na jiné otázky ohledně fungování dnešní společnosti vám odpoví kniha Analýza poklesu úrovně světového vzdělávání na příkladu degradace ruského školství. A nenechte se mýlit, to, co probíhá v ruském školství, se děje i u nás, na celém světě. Nezapomeňte, že tu máme globalizaci. Globalizace je proces objektivní, ale její řízení má už charakter subjektivní. Je třeba se nenechat unášet, ale aktivně se toho řízení chopit. Pokud si tu knihu přečtete, sami se o tom potom přesvědčíte, postačí se tady u nás jen rozhlédnout.
Knihu si můžete koupit na Zakázaném vzdělání
Cílem školní výchovy je depopulace Země.
Všichni v tom hledáte nějakou vědu, a zatím má autorka jenom překlep v titulku. Jaképak fraktály? (zaprvé nevím, co to je, a zadruhé mě to uráží!)
Frgály tam měly být, frgály!
Pak by ten zbytek textu možná dával nějaký smysl.
O.T.: Rusko začíná prohrávat. Ne s Ukrajinou, ale s medvědy. V Rusku už koncem tohoto léta a na podzim zabili (a některé i sežrali) padesát lidí. Neurodila se klikva a medvědů je 3 – 10x více než obvykle a mají hlad.
Jenže podle ruské TV – jednak ti lidé chodili do lesa, když neměli, pokoušeli se hladové medvědy, kteří hledali něco k snědku v popelnicích odehnat rukama atd. Prostě – některým Rusům je zbytečné něco říkat, udělají si to po svém. No a medvědi mají hlad… Velký hlad!
Americe klikvu nazývají „bearberry“ (medvědí bobule), protože si všimli, jak moc medvědům chutná.
Ale když se neurodí, tak takový vypasený Rus se taky dá jíst…
To mělo být pod Ládíkem!!!
Metodika, co o ni zde vypravite, je zajimava. Ale to, ze detem vzali dvoulavice (odkoukane z americkych skol?), to se mi nezda. To prave odpira detem moznost, navzajem si pomahat.
Odkoukané z amerických škol😃 tak tedy jo. 😃😃
Cítím, že mám právo se vyjádřit, byvše v minulosti lisován ve školních škamnech, s nudně černou tabulí vepředu a bez barevných cákanců na zdech.
Plnící pero ne, levákům se to maže. Propiska nebo ještě lépe obyčejná tužka různých tvrdostí tuhy pro nácvik jemné motoriky postačí. Dril je základ. Bez drilu se nevychová sportovec ani hráč na hudební nástroj (zde to vidí snad i ten nejprostší občan), ale platí to i pro ostatní povolání a vzdělání vůbec.
IT & kompy může být dobrý doplněk, ale nikdy ne základ. Volnost mohou děti zakusit mimo školu, nakonec současný trend cochcárny ve škole a pak placeného nebo neplaceného doučování doma je fakt pitomost a dětem bere fantazii a čas na lumpárny.
S esoterickými kecy běžte, víte kam.
Poslední věc je motivace. Dítě je dítětem proto, že vnitřní motivace není ustálená. Škola má především zaujmout, ale občas je potřeba, aby jako za mých mladých let byly způsobem odpovídajícím úrovni vychovávaného nastaveny meze. A ty meze by měly být stejně respektované školou a rodinou.
Za mého mládí jsem tudíž o překročení mezí ve škole rozhodně doma rodiče neinformoval, nechtě si pořídit nějakou barevnou trajektorii na vlastním pozadí.
Moc dobře vás nelisovali, měli ještě přitlačit – ten přechodník se vám zrovna moc nepovedl: byv, byvši, byvše (on; ona; oni,ony, ona). Ve vašem případě – byv. 🙂
Se zbytkem vašeho komentáře – absolutní souhlas.
1:0 🙂
Holt jsem příliš technikem.
Dlužno dodat, že kdybych si přečetl Vaše předešlé komentáře, ušetřil bych si vlastní, včetně chyby. 🙂
Také souhlasím (jako ostatně téměž vždy, pokud nejde o zahraniční politiku, kde jdme tradičně ve při).
Za problém také považuji, jaké blafy dnes vaří ve školních jídelnách v rámci prý zdravosti. Např ty Uhlířské špagety, kdy skončilo v nemocnici 40 dětí se salmonelózou a zbytek má průjem doma.Syrová vejce malým dětema ještě prošlá, no nevím.
Velmi povedený článek. Diskuze je sice převážně o části školní výuky, ale za velmi dobré přirovnání považuji k fraktálům. Podstatné je, že
jedinec změnou svého „fraktálu“ mění navazující fraktály -> např. někdo se s ním přestane bavit, druzí naopak začnou, někdo ho jako vzor odvrhne, jiní zase přijmou. A protože máme dobu on-line informací, kdy mají možnost se projevit ti aktivnější, tak se jedná o změnu chování/řízení společnosti objektivní a nezastavitelnou.
A mimochodem – toto je asi hlavní důvod proč elity KoZa bolševismus nenáviděli … poslední co jim chybí „ke štěstí“ je chytrý a schopný občan ve velkém počtu.
Moje maminka byla učitelkou od roku 1946. Zkušeností až-až. Různé školy, různé děti. A pamatuju, že se jí hrubě nelíbily čistě dívčí třídy, a taky prý nebyly dobré ryze chlapecké třídy. Děvčátka v dívčím kolektivu jsou -podle maminky- náchylná ke kolektivní chándře, k pláči a tak. Najdou mrtvolku krtka a brečí celá třída hodinu. A kluci bez holek prý jsou divocí, vzteklí…
Měla maminka občas i cikánské třídy a na staré roky zastupovala dokonce chvíli i učitelku ve třídě černochů! Úžasné historky.
Já jsem na základce pár let do čistě klukovské třídy chodil a bylo to skvělé. Zádný vztek ani přehnanou divokost si nepamatuji, zato soudržnost celého kolektivu.
Uffff….
Na ZDŠ jsem začal chodit v roce 1971, takže jsem dle mnohých musel úpět pod jhem normalizačních, kádrově pevných pedagogů a mít hlavu vymytou „bolševickou “ propagandou…..
Překvapivě téměř nikdo na nás nezkoušel nějaké experimenty, většina učitelů měla skutečnou snahu a chuť nás něco naučit….
Prostě se jelo frontaální vyučování, v jazycích většinou skupinové…
Na nějaké barevné píčoviny a házení míčků a hlubinnou psychologii a nimrání se v pocitech a „wellbeing“ nebyl čas….bylo potřeba nás něco naučit .
Kdo bude šéfem třídy tak nějak vyplynulo samo, hierarchie se vytvořila samovolně a dost rychle…
Školních a třídních parlamentů nebylo třeba, hovadiny se neřešili.
Vyžadovala se rozumná kázeň, zlobilo se běžnými metodami a s vědomím příslušného trestu.
Nikdo se nehroutil a na srazech dodnes vzpomínáme a blahořečíme kantory, co po nás něco chtěli a donutili nás dřít a se učit, se učit, se učit. Bolelo to, ale výsledkem třeba bylo , že první dva roky na VŠ jsem díky kantorům na základce a gymplu prošel, aniž bych prakticky hnul prstem….
A nikdo z mých spolužáků neskončil po plyšáku jako loser. Všichni máme práci, někteří i slušně vydělávají, máme děti. A poměrně spokojený život .
Nezpochybňuji, že děti se specifickými potřebami potřebují trochu jiný přístup, ale na můj vkus je těchto žáků příliš. Nesedí mi to na běžná statistická rozdělení…..a jde hlavně o prachy.
Jinak naprostý souhlas s Alefem.
Ty barevné píčoviny řešily zhoršování zraku v průběhu školní docházky. Ostatně oční gymnastika dnes už není žádným tajemstvím. A znovu opakuji, že svůj vědecký úkol dostal tým Bazarného na základě zdravotních statistik. Tj. cílem byla prevence nejčastěji se vyskytujících problémů. Socialistické školství bylo určitě lepší, ale to neznamená, že nebylo co zlepšovat.
Ale prdlajs.
Já jsem čuměl do knih od čtyř let a do školy jsem šel už jako čtenář, píšící s hrubkami tiskacím. Po celou ZDŠ přede mnou museli (doma) písmena schovávat, na střední z toho náhle byla výhoda. Brýle na dálku nemám dodnes a na blízko teprve posledních pár let, je mně třiadvacet – už potřetí.
Pohled do knih mému zraku rozhodně neuškodil.
Jeden handicap jsem si ale vytrvalým čtením přece jenom vypěstoval: podívám se na popsanou A4 a hned vím, co na ní je. Takže se často naseru dřív, než stačím uhnout očima.
Byl jsem zvědavý, jakž takž jsem četl už rok před školní docházkou i knihy, kterým jsem tehdy vůbec nerozuměl (později jsem se k nim vrátil). Pletl jsem si při psaní tiskacími „S“ a „Z“ a taky jsem měl (a dodnes mám) obrácený význam u slov bezpečný a nebezpečný, což se mi plete s ruským безопасный и опасный, protože ruské výrazy se mi zdají tak nějak logičtější.
Ve škole jsem tím pádem vyrušoval a nedával pozor.
Psací písmo jsem upřímně nenáviděl (krasopis) a když jsme mohli začít psát technickým písmem a průpiskou, vzal jsem to jako velkou úlevu.
Oči mám několik let vyměněné a protože ty plexisklové neumí akomodovat, na čtení nosím brýle. Na počítač potřebuji „brylki“ jenom když s ním pracuji dlouho.
Také „skenuju“ po stránkách.
Nejspíš jste nezdědil gen pro krátkozrakost. Já jo. V takovém případě se zrak zhoršuje v případě, že děti od malička koukají na malé předměty, resp. písmena. Oční bulbus roste nadměrně do délky.
Čtu od čtyř let, přečetla jsem všechno, co mi přišlo pod ruku. Vypěstovala jsem si krátkozrakost -10 dioptrií.
Zdravím z Kypru.
Jsem to já.
Zdravím na Kypr, já budu tento týden na maltě.
Bohužel to není Malta-ostrov, nýbrž malta – směs plniva, pojiva a vody.
I zde musím napsat, že většina těchto metod se v našem základním školství praktikuje již od osmdesátých let. Říká se tomu týmová spolupráce, kde se každý může učit odpovědnosti za výsledek celku , roli nadřízeného i podřízeného atd. Stejně tak dlouho se ve výuce používají prvky dramatické výchovy.
Řekla bych, že ten ten hlavní rozdíl mezi působením Makarenkovým a výsledky dnešního školství spočívá v tom, že Makarenko vychovával původně bezprizorné děti, které byly později závislé celou existencí na vychovateli. Moderní škola – ať už ta socialistická nebo dnešní liberální – pracuje s dětmi plně zabezpečenými svými rodinami, byť neúplnými a problematickými díky rozvodům či střídavé péči. Dětmi specificky vedenými, ochraňovanými až úzkostně, často učenými k despektu vůči učitelům. Učitel má většinou k jakémukoliv působení prostor několika vyučovacích hodin týdně.
Společenské tlaky na korektnost,vlivy neziskovek , sociálních sítí….. tohle všechno Makarenko řešit nemusel.
Socialistické školství razilo jednotnost vzdělávání i výchovy ( což obojí bylo dle mého názoru ku prospěchu ), takže vychovávat děti tak aby vytvářely dobrý a zdravý kolektiv bylo nejen požadované,ale zároveň to učitele krylo a hájilo. Neboť každá výchova je občas nepopulární a někomu nepříjemná. Dnes je každý učitel na podobné snahy víceméně sám a spíše lovnou zvěří, nelíbí – li se jeho přístup někomu.
Patří pod komentář Ireny o výchově k odpovědnosti vůči kolektivu.
Pro komplexní vyhodnocení toho, jak to dnes vypadá a proč vám skutečně doporučuji přečíst si tu knihu ze Zakázaného vzdělání. Myslím, že litovat nebudete. Jsou tam popsané i příslušné nadnárodní vlivy. On každý něco z toho ví, něco už lidem i dochází, ale tam je to popsáno dost dobře v širokém záběru. A je úplně jedno, že se to opírá o ruskou realitu, protože ty změny probíhají řízeně na celém světě úplně stejně, jen s malými odlišnostmi.
Děkuji,Ireno, pokusím se to časem přečíst. A určitě vám děkuji za zajímavé a přínosné téma !
V Rusku už hodili dávno zpátečku a Čína s okolím je úúplně někde jinde
Barevné trajektorie na stropě, hmmm… to teda nevím, nevím.
Plnicí pero jednoznačně ano, trenink (dril, dril, dril!!!) psacího písma jednoznačně ano. Ale postáváním u pultíku se dítě opravdu číst (= čtené chápat, nikoli pracně skládat písmena do slabik) asi nenaučí. Myslím, že lítat o přestávce po chodbě a házet houbou po zavonění, dokud nevstoupí pedagog do třídy, úplně stačí.
Mně v dobách pobytu na ZDŠ na barevné trajektorie (většinou červeně provedené) stačila žákovská knížka, doma od rodičů podepsat.
No, ta Bazarného metoda je jediná vědecká metoda schválená jak za socialismu, tak i za kapitalismu. Dost těžko totiž lze oponovat faktům a výsledkům, jaké už experimentální školy prokázaly, jak s ohledem na zdraví těch dětí, tak i studijní výsledky. Proto je otázkou, proč není ve školách masově zaváděna. Nejspíš proto, že zdravé a vzdělané děti nejsou žádoucím cílem.
A sledování těch barevných světel nejen vede ke zlepšení zraku, ale zároveň to rozhýbe krční páteř. Ale chápu, že asi víte více, než lidé, kteří se tím léta vědecky zabývali. Kluci toho pohybu například potřebují ještě víc než holky. Tou hypodynamií trpí více, a přestávky to určitě nevyřeší. Dalším důležitým faktem je oddělená výuka dívek a chlapců. Nebudu se tu složité rozepisovat, proč je to žádoucí, stačí se podívat na elitářské školy, kde se odděleně učí. Pročpak asi?
Ježíšmarjá…
Já mám v životě obrovské štěstí od narození až podnes, a jedním z aspektů toho obrovského štěstí je, že jsem chodil do normální školy mezi normální zlobivá děcka, byl jedním z nich, a měl jsem normální, navenek přísné, uvnitř ale laskavé a chápající učitele.
Tupohlavých experimentů s rozcvičováním krční páteře barevnými světly jsem byl ušetřen.
Když jsem já byl tenkrát kluk… své dětství a mládí, prožité v tom hrůzném procesu bych za nic nevyměnil, protože kdybych ho tak neprožil, nebyl bych tím, čím jsem dnes, a moje dnešní vědomí by nikdy neexistovalo.
Kdo je spokojen s tím, co má, je bohat. – To neznáte?
Víte, že mne vaše reakce vůbec ničím nepřekvapila? Nic inteligentního jsem ani nečekala.
Jsem rád, že jsem vám nějakým překvapením nezpůsobil duševní nepohodlí. Opravdu jsem to neměl v úmyslu 😉
Z určitého směru je Váš příspěvek správný. Doplnil bych účel: čemu chceme své následníky vzdělat? K našemu pokračování a rozvoji, nebo návratu k prvotní beztvaré polívce? Metody mohou býti různé. A mohou mít úspěch. Mám silné podezření, že naše školství, je na cestě k té prvotní beztvaré polívce.
Dobrá otázka: k čemu chceme své následníky vzdělat. Kdo chce, najde si můj starý, velmi starý text – Učitel a žák.
—
Dívám se na hodinky, hnedle bude jedenáct – je čas na něco menšího. Adéla by taky měla něco zhltnout, aby z ní nebyla anorektička.
Ireno, učíte nebo učila jste někdy ? Již v letech osmdesátých bylo normální a vyžadovanou součástí výuky nejen na prvním stupni vkládání různých pohybových složek do vyučovací hodiny. Například házení míčku stojícím žákům,komu učitel hodil ten musel říci správnou odpověď, míč vrátit a přišla další otázka a další hod. Takových pohybových her byla řada, mnohé děti i rozesmály a uvolnily atmosféru. Později přibylo sedání na koberci a někdy i jógové prvky…. Světla ani jiné technické prvky se nepoužívaly, nyní jich děti mají víc než dost. Zato když to šlo ,spojila se témata probíraná v různých předmětech, a vyrazilo se na celohodinovou výukovou vycházku do přírody.
I družina hodně dbala a jistě i dbá na volný pohyb dětí venku.
Určitě je přínosem to,o čem píšete,ale většina toho se ve školní praxi uplatňuje už desetiletí.
Problémem je spíš trend absolutního snižování nároků na žáky vytvářený několika faktory – od možná záměrného řízení školství tímto směrem přes snahu ředitelů neztrácet potřebné množství žáků odchody do sousední méně náročné školy po až agresivní tlaky některých rodičů. Nejvíce to odnáší poctiví učitelé, hlavně ti v předdůchodovém věku. Těch se nikdo nezastane.
Re: Olga
Dnešní družina je organizované neštěstí pro děti, rodiče i vychošky. Jednu takovou mám doma, denně jsem zásobován storkami, jako 3,14-čovinu zase soudruzi ve vedení vymysleli.
Právě, Targusi, ti poctiví ve škole i družině jsou často nešťastní z nesmyslných současných požadavků a nikdo se jich nezastane. Také takové nářky slýchám od kamarádek učitelek, které to sotva táhnou aby se dočkaly v 65 letech ! důchodu.
Tedy učit jsem neučila, ale za to jsem ty hodiny v lavicích proseděla a žádným míčkem jsme si tedy neházeli. Ano, je možné, že těch prvků přibývá, ale komplexně tu metodu nikde nikdo nezavádí, že. A masově ani v samotném Rusku, kde Putinovi stačilo podepsat doporučení pro její zavádění a vymalováno. Je zajímavé, že ve třídách podle Bazarného chlapci prakticky všichni fyzicky splnili odvodové požadavky na rozdíl od obyčejných tříd, kde to bylo tristní. Také ti kluci, pokud si vzpomínám byli v průměru o 3 cm vyšší. Tj. i ty výsledky jsou širšího charakteru. Například i rozvodovost byla nižší. To souvisí zase s tím odděleným studiem. I když na rozdíl od elitářských škol Bazarnyj doporučuje, aby se učily děti ve stejné škole a některé aktivity měly společné. Ale výuka musí probíhat v oddělených třídách.
Ireno, neznám tu teorii ,o které zde píšete, tak ji nemohu hodnotit komplexně.
Nevím,kdy jste absolvovala školní docházku vy , já jsem chodila do základní školy v sedmdesátých letech a to se ještě vyžadovaly ruce za zády. Ale s naprostou jistotou mohu tvrdit, že v osmdesátých letech byly všechny prvky ,o kterých píšu – pohybové, týmová výuka, prvky dramatické výchovy…. závazně zavedeny do výuky na základní škole, učitelé procházeli školeními a nedostatečné zařazování těchto prvků bylo postihováno školní inspekcí. Jistě se stav lišil škola od školy,ale toto vše je už několik desetiletí ve výuce samozřejmostí. Ověřte si to.
No, já zase vím, že děti už prakticky vůbec nepíší rukou. To jsem zase zažila u svých dětí. Psaní jen tiskacích písmen, doplňování písmen místo psaní celých slov atd.
Já tedy zažila začátek osmdesátých let a žádnou týmovou práci si nepamatuji. Co se týče divadla, tak jeden chabý pokus proběhl pouze v první třídě.
ad Irena A. 15.51:
Víte, co je zvláštní? Že moje generace (ZDŠ v 60. letech) byla ochuzena o barevné čáry na stropě, vzdělávala se v koedukovaných třídách (kde nás bylo skoro čtyřicet), v hodinách se vyžadovala kázeň a klid – a přesto jsme netrpěli vadami krční páteře ani poruchami zraku a v hlavě jsme si toho odnesli víc, než školáci současní, na nichž se aplikují moderní / módní ? metody.
Odpoledne jsme lítali venku (stihli jsme i domácí úkoly, které tehdy byly samozřejmostí), hráli vybíjenou, skákali přes švihadlo (po nás přišla guma).
Ona taková „školka“ s míčem či se švihadlem dala docela zabrat.
Jak to ti učitelé tenkrát dělali?
Nevím, jak vaše generace, když Bazarnyj začal se svou vědeckou prací, tak vycházeli ze zdravotních statistik. Tj. cílem byla prevence nemocí, které se u dětí za školní docházky projevovaly. Některé následky se navíc projevují i v pozdějším věku. A nejde o barevné čáry na stropě, ale o barevná světélka, která se střídavě rozsvěcují v různých rozích a místech na stropě a děti je mají lovit očima. Někde jsem viděla video, kde jeden z žáků říkal, že měl potom lepší postřeh než ti, kteří Bazarným neprošli. Co se týče různých novot neustále zaváděných, tak také nejsem jejich přívrženec, navíc je jejich cílem v dnešní době spíše negativní dopad na děti, jak se všichni sami dnes a denně přesvědčují. Tato metoda ale není žádná taková novota, ta je naopak právě pokud možno ignorovaná . Přestože ani těm kapitalistickým úřadům nezbylo, než ji certifikovat, protože prostě její přínos nebyly schopny zpochybnit. Jediné co mohly udělat, že ji jen doporučily a dále nikoho k jejímu zavádění nepodněcují.
„… barevná světélka, která se střídavě rozsvěcují v různých rozích a místech na stropě a děti je mají lovit očima.“
Prokristapána! A přitom se ty nebohé děti mají soustředit na výklad učitele nebo na odpovědi zkoušeného spolužáka?!
No, pěkně děkuju. To je na blázinec.
Přitom není vůbec vědecky doloženo, že by nadměrné čtení nebo psaní způsobovalo nějaké oční vady.
Je to vědecky doloženo. Musíte arci zdědit geny pro krátkozrakost. V tom případě, při soustředění se na malé předměty nebo písmenka, začne oční bulbus růst nadměrně do délky a vyvine se krátkozrakost.
Jako se to stalo třeba mně… Jsem ráda, že Vás vidím, paní doktorko a přeji pevné zdraví. Nedávno jsme si na Vás s Noo hezky zavzpomínali na Pokecu.
Taky zdravím.
♥️
To by mě zajímalo, proč asi?
Souhlas. Od plnícího pera jsem přešel k propisce abych se k peru vrátil, píšu jím dodnes. Propisku používám také, ale jen tehdy když pero je nepraktické. Bohužel, nabídka per s pístovou mechanikou je mizerná. Vyjma luxusních v kategorii desítek tisíc. Všednodenně používám Lamy s hrotem ef, s adaptérem, a Pelikan m200. Větší šestistovka „na krámě“ není. Mám Senátor President, poslední kus z hloubi skladu, za hubičku, výborné pero, Václav Klaus by za takové snad i udělil milost. Je klasické podpisové, ale na všednodenní použití velké. Občas vyzkouším a uložím.
Zdravím všechny péráky.
Houba…. Řádně namočit, hodit jako bumerang aby rotovala….
Alef
Jedna z poznámek:
,,Směje se při vyučování.“
Krátce na to vypukla Karibská krize.
Makatenko byl určitĕ významným pedagogem, ale jeho metody mĕly úspĕch díky jeho pedagogickému talentu. Tudíž na základě jeho pedagogických metod a postupů je obtížné vytvořit nĕjakou efektivní univerzální metodiku, jež bude fungovat u všech pedagogů.
A vůbec, co se týče pedagogiky obecnĕ, je nutné nezapomínat na moudrâ slova: bez Boha je pedagogika mrtvá! O tom svĕdčil i zakladatel pedagogiky J.A.Komenský.
Ty metody zase tak složité nejsou. Učil ty kluky, jak řídit sebe i ostatní, což je v životě jedna z nejdůležitějších věcí, které dnešní škola děti vůbec neučí. Vyzkoušeli si role podřízeného i nadřízeného a co je to odpovědnost za výsledek, jak operativně řešit vznikající problémy a že i nezáživnou práci je třeba udělat. Jak si poradit s kolektivem. Prostřednictvím divadla poznávali, co je dobré a co zlé a jednotlivé role si také vyzkoušeli. Každý kdo řekne, že Makarenko je minulost, neví o čem mluví.
To já vím. To jeho kolektivem o kolektivu pro kolektiv by v dnešní individualizované době, kdy se prý každý má postarat sám o sebe, jistě narazilo. AI mi napsala, že tento koncept je původně inspirovaný levicovými či anarchistickými hesly. To by Makarenko koukal, co mu z toho udělala AI a jeho pochopitelně zamlčela, byl to přeci Rus.
Přesto z tohoto „hrůzného vzělávacího procesu“ vzešly největší mozky lidstva.
Mně vzdělávací proces nepřišel hrůzný ani v dobách, kdy jsem jím procházel. Dnes na něj nostalgicky vzpomínám.
Učitelství je (má být) povolání, ba poslání – ne zaměstnání, jako je tomu bohužel dnes.
Poslání: I takové učitele jsem poznal… A zůstali mi v paměti.
I já jsem měl to štěstí, dodnes na ně vzpomínám.
I já jsem do základní školy sedmdesátých let chodila vcelku ráda, cítila se učiteli akceptovaná a vedená ke svému rozvoji , měla jsem ráda učitele i třídní partu,kterou z nás dokázali i oni vytvořit. Ráda vzpomínám.
Re: Olga
Já jsem školu nenáviděl z hloubi duše, ale nikdo mi to nevěřil, páč jsem měl dobré známky.
Dnes děti školu nenávidí i s těmi opičárnami, co se dělají, známky mají také pěkné, tak kde je problém?
Já taky měla radši prázdniny, ale zároveň jsem se školou neměla žádný zásadní problém, byla docela fajn.
Co vám vadilo, Targusi ? Myslím, že vy jste hlavně příliš velký svéráz na jakoukoliv autoritu.
Já se školou také problém neměla. Když jsem poprvé slyšela o tom odděleném učení, tak jsem reagovala asi jako mnozí tady s tím, že takové hovadiny dál poslouchat nebudu. Jenže potom jsem si později jinde vyposlechla argumenty a ty jsou více než přesvědčivé. Navíc to, že se někdo necítí být poškozen či ochuzen nic neznamená. Když se podíváme na dva lidi jak běží, tak to vypadá stejně, oba to očividně umí, jenže jeden stejnou vzdálenost uběhne dvakrát rychleji. To ovšem na první pohled vidět není. Je to o znalostech a pro jaké cíle jsou používány.
No ale dítě není jen objektem výchovy, ale i jejím subjektem. Pak se stane, že na školním srazu třeba po 30 letech se ukáže, že absolventi úplně stejné třídy, s úplně stejnou kvalifikací a stejnými učiteli, zastávají mista od bezdomovce po ministra.
Ireno, můžete mi, prosím, nějak přiblížit ty argumenty, které Vás přesvědčily? Podle mých zkušeností i podle toho, co jsem slyšela od jiných lidí, bývají jednopohlavní kolektivy většinou různě vyšinuté, až patologické. V rodinách se často přirozeně potkávají děti obou pohlaví a je to tak v pořádku. Oddělení chlapců a dívek je proti přírodě, znesnadňuje vzájemné pochopení a podporuje vytváření iluzí, které pak lidem v životě překážejí. „Jin“ a“jang“ se vzájemně doplňují a potřebují se k udržení harmonie a rovnováhy
Také si myslím, že primární role školy je vzdělávat, nikoli vychovávat – k tomu slouží rodina. Nepřála bych si, aby se mi škola do výchovy dětí míchala. A čím jsou lidé dospělejší a zodpovědnější, tím víc se vychovávají sami. Kolektivismus mi nevyhovuje a jsem ráda, že jsem prošla školami, které v tom směru nebyly extrémní a přiměřeně respektovaly také individualitu jednotlivců.
Jsem přesvědčená, že cesta k jiným vede přes poznání a pochopení sebe, jen tak se může vědomí člověka plně rozvinout. Každý je hrdinou především svého vlastního příběhu, což vůbec nepřekáží empatii a soucitu k jiným. Kolektivismus ale takový rozvoj vědomí tlumí a potlačuje. Nutí lidi aby se přizpůsobili a natlačili svou osobnost do jedné společné formy, což je opakem toho, jak se vědomí přirozeně vyvíjí, když se probouzí.
Není to myšleno, že by byli chlapci zcela odděleni od dívek. Byli by ve stejné budově, jen by měli oddělené vyučování.
Při paralelních třídách (zvlášť chlapci, zvlášť dívky) v jedné škole došlo ke zvýšení prospěchu 8x-10x, snížení nemocnosti dětí a mnoha dalším pozitivům. Při výuce zajímají chlapce jiné věci než dívky, jsou jiné priority, jiná období, v nichž chlapce/dívky zajímají určité věci – tomu je třeba přizpůsobit výuku, jinak učitel nemůže pracovat na vyvolání zájmu (protože ve smíšené třídě může vždy zaujmout jen část třídy) a musí pracovat v režimu nátlaku.
Tady je video, kde Bazarný mluví o oddělených třídách.
https://www.youtube.com/watch?v=vBQJO3_ssA0&
Děkuji za odpověď, vysvětlení i za možnost si poslechnout pana Bazarného na YT. Zanechal na mě silný dojem, ale doufám, že nebude nesmazatelný.
To, co pan Bazarný říká, jeho hlavní teze – že obě pohlaví zajímají jiné věci – je polopravda, která platí jen pro část populace. Fakt, že své názory vydává za vůli Stvořitele a přisuzuje jim obecnou platnost, ho řadí mezi nebezpečné fanatiky, s nimiž bývá racionální diskuze velmi obtížná. V minulých dobách lidé s podobnou mentalitou stavěli a zapalovali hranice pro jiné, kteří se nějak vymykali průměru. Osobně jsem ráda, že můj průchod systémem vzdělání byl hladký od základky až po vysokou a žádný pan Bazarný mi cestu nezkřížil. Záleželo jen na mých studijních schopnostech, mých mimoškolních aktivitách a na ničem jiném. Na gympl i vysokou jsem šla bez zkoušek.
To, že jeho metoda na některé škole pomohla, není ještě vědecký důkaz toho, že je obecně platná nebo funkční – jen se snaží zařadit lidi do dvou šablon, jak má podle něj vypadat žena a jak muž. Jaké mají mít zájmy. Některým, velmi tvárným lidem s povahou ovce a bez vlastních cílů to vyhovuje. Něco podobného praktikuje skautský oddíl v mém okolí. Všechny zajímavé a dobrodružné aktivity jsou pro kluky, holky si ani neškrtnou. Své děti jsem tam nedala, nechci, aby měly deformovaný pohled na svět a roli ženy v něm.
Ale jako svobodomyslný člověk jsem pro to, aby existovaly školy s Bazarného programem pro lidi, kterým to vyhovuje, pokud bude možné se jim vyhnout. Stejně jako mají svoje místo Montessori, Waldorf a různé školy církevní. Mimochodem, pokud Bazarného metoda zlepšila někde prospěch 8x-10x, muselo to tam být předtím dost děsivé. Nemám ponětí, kde v ČR takové školy vůbec existují, já je rozhodně minula. Možná tam, kde většinu dětí tvoří nejmenovaná, obtížně edukovatelná menšina?
To je těžké, když někdo stojí na nejnižším schodu, tak potom nevěří těm, kteří stojí výš a mají díky tomu větší rozhled, že vidí něco, co on ze svého schodu nikdy uvidět nedokáže. „Elitáři“ by mohli vyprávět , ale když to tomu davu stačí, tak tím lépe. Nepřijdou o svůj náskok. Ale pořád ještě je pozitivní, že ho neposíláte rovnou na hranici…
Dřív byly zvláštní školy a tam se pro ty z dolního schodu zkoušelo kde co. Ale dnes být nesmí, neboť inkluze, vymyslet pak metodu, která by byla produktivní pro všechny schody je dle mého nemožné. Tak se srazí na dolní schod všichni a je to. Pak k úspěchu stačí světélka a budliky budliky a granty se hrnou.
Já vám tu přece nenabízím inkluzi. Jak jste na to přišla? Je ovšem celkem logické, že jsou-li dívky dříve vyspělejší, což je dané přírodou, nebude asi nejlepší dávat je dohromady s kluky a vozit se potom po nich, dávat jim ty holky za příklad a tak dále. A prosím ušetřete mne další argumentace ve stylu, že se tím poškozeni být necítíte. Děti jsou soutěživé a jestliže jsou hned na startovní čáře postaveni do nerovných podmínek, nemůže to být prospěšné.
Jak jste na to přišla, že v 6 letech, kdy jsou dívky do školy, jsou vyspělejší, zřejmě rozumově.
A kdyz píšete….jestliže jsou hned na startovní čáře postaveni do nerovných podmínek
tak mluvíte proti dnešnímu trendu, inkluzi, že všichni mají být v jedné kupě.
Irena: To, že jsou dívky vyspělejší je dané přírodou – je zase jen polopravda, která neplatí stoprocentně. Některé dívky mohou být fyzicky, pokud jde o dospívání, napřed – před chlapci nebo i jinými dívkami – ale z hlediska IQ mohou být velmi hloupé. A naopak, někteří chlapci mohou být – a bývají – velmi inteligentní a mohou v tom převyšovat většinu svých spolužáků. Když dáte chytrého kluka mezi fotbalisty nebo inteligentní holku do houfu kandidátek na „Miss kurník“, bude to pro ně mnohem horší, než ve smíšeném kolektivu. Obecně, rozdíly mezi jednotlivci jsou prostě mnohem větší a je jich mnohem víc, než jen to, co je podmíněno pohlavím.
Moje máma byla celý život učitelka na druhém stupni základky a tvrdila, že psychicky vyspívají holky dříve než kluci.
Já jsem sám pár let zažil oddělené třídy pro kluky a holky, bylo to super.
Ireno, já nechtěla být protivná… Vašemu přirovnání o schodech ale nerozumím. Necítím se stát na tom spodním schodu jako blbka, která nic nechápe, ani na horním – jako blbá kráva, která se dívá přezíravě na ty dole. A už vůbec bych nikoho neposílala na hranici, spíš bych byla sama kandidátkou na upálení, pokud by byla taková doba.
Už na základce jsem stála mimo systém – nerozuměla jsem si moc s houfem spolužaček, které si neustále něco šuškaly a švitořily, případně v jednom kuse na někoho žalovaly, jsouce oblíbenkyněmi třídní učitelky. S kluky to bylo lepší – sice jsem občas odrážela pokusy o šikanu, ale protože jsem nikdy nežalovala, získala jsem si respekt a spoustu dětských her a dobrodružství pak prožívala s nimi. Podle pana Bazarného bych byla zařazená tam, kde bych se cítila jako ještě větší exot. Navíc – lidi, kteří se domnívají, že dokonale znají Stvořitelovu vůlí, znám z katolické církve a nemám s nimi dobré zkušenosti. Dneska, naštěstí, už dobře vím, že znají a vědí leda houby.
Nepodporuji teorii šedesáti pohlaví ani hnutí LGBT. Vím, že pohlaví jsou právě dvě a nic jiného. Ale názory, že kluci si hrají s autíčky, jsou duší fotbalisté a potenciálně budoucí vojáci, zatímco pro holky jsou hlavně panenky, vaření a pletení, mám za hloupé klišé. Žena není míň ženou proto, že ji zajímá podstata světa a její mozek rozumí matematice a fyzice. Je chybou chtít lidi natlačit do nějakých šablon, nepřinese to nic, kromě utrpení.
Já bych Vám oponoval. Žádná práce nemá být danému člověku posláním. Ať už si to o ní myslí dotyčný, nebo ho k tomu tlačí společnost. Pokud se z práce stává poslání, tak se člověk stává jejím otrokem. Obětuje jí svůj život, svůj volný čas, na úkor svých nejbližších, rodiny či na úkor svého vlastního zdraví.
Inu, Vás k tomu nikdo nedonutí. Každý nechť se rozhodne sám.
Když je práce člověku posláním, je u ní šťasten. Věřte-nevěřte, je to tak.
Možná to není vznešené poslání.
Možná to znamená jenom to, že určitá práce člověka baví a snad proto se mu i daří.
Můj případ. 😸👍
Poslání a baví zdaleka není totéž, čeština je bohatá a ta slova nejsou synonyma.
To máme dvě věci: slova a jejich interpretace na straně jedné, niterné a nesdělitelné pocity na straně druhé. Kdo rozhodne, jaká slova jsou správným popisem pocitu?
Mnohá slova tu však selhávají; lépe je střežit to, co je v nitru.
👍 🎯
Ale myslím, že pro většinu lidí je poslání daleko více, než že to někoho baví.
Dělal jste někdy něco, při čem jste cítil – ano, to je ono, to je to správné místo, kam mě život postavil, tady chci být a toto dělat, tehdy jsem sám sebou a využívám své vlohy/dovednosti ke prospěchu svému i ostatních?
Takhle nějak já si představuju něco, k čemu je člověk (životem) povolán, to je ono poslání.
Lidé, kteří to zažívají, jsou šťastni a o svém štěstí mlčí, nebo o něm hovoří jen velmi skromně. Řeknou třeba, že to, co dělají, je prostě baví. Nevíme, co mají, nesou a cítí uvnitř.
Ale je to jen můj pohled, nikomu ho nenutím.
Ano, s touto formulací plný souhlas.
Možná to pak není pravé poslání, ale jen omyl? Asi to nelze posoudit z vnějšku, z perspektivy jiného člověka. Musí každý sám za sebe. Tím, že se člověk snaží o sebepoznání, konfrontuje svoje dřívější představy s tím, jak věcí vidí dnes. Takže se opravdu může stát, že jednoho dne zjistí, že byl otrokem svých dřívějších cílů nebo představ vnucených jinými. Poslání a individuální smysl života je skoro jedno a totéž.
Jak slyším slovo poslání, sahám po revolveru. Většinou je to jinými slovy řečeno na slušnej plat se netěš.
A od nevidím do nevidím
Zdálky to dost připomíná principy systému Jana Bosca, který aplikoval v Turíně asi tak o 70 roků dříve.
Jenže to byl křesťan, katolík a k tomu kněz , takže…
Jeho pedagogika byla jistĕ mnohem hlubší, učil dĕti od malička smyslu života…
Smysl života?
Smysl života pro koho? Pro všechny nebo jenom pro jednoho?
Ano – jaký je smysl života? To je velmi hluboká otázka, „na tělo“ a každý to své „naplnění“ může vidět jinak. Pro Vás, paní Miroslavo, bude jistě ovlivněno Vaší vírou (už jsme se takto potkaly mnohokrát ), kterou obhajujete při každé příležitosti – možná to tedy bude služba Bohu a bližním. Ale i kdybych tu tezi bez výhrad přijala, stejně bude mít u každého člověka individuální podobu a naplnění. Proto si myslím, že smyslu života naučit jiného člověka nelze – každý ho musí hledat sám.
Jan Bosco a Salesiáni – s nimi jsem se v životě už setkala. Mají můj respekt, ale opět jde o formu kolektivismu, jako součást organizovaného náboženství. Člověk má být částečkou zástupu, „Božího lidu“. Takhle to já ale nevidím…
Don Bosco – nízkoprahové středisko pro všechny mladé.
U kostela Sv. Josefa. Pro Cikány, Ukrajince, Čechy …
Mám ho asi 150 m od bydliště. Pracují – a mají úspěch. Pro ty „salesiánce“ je to poslání a pro jejich „chovance“ je to ukázaná cesta k normálnímu životu. Jak to tak pozoruji – je to úspěšná činnost.
Kdybych byl věřící, asi bych napsal „bohulibá činnost“. 👍😎
Vidíte, ale za věřícího se zřejmě nepovažujete. Pro někoho je náboženství velká pomoc a ukazatel správné životní cesty. Pomáhá odvracet se od zlozvyků a stávat se lepším člověkem. Přesto někdo věřit nechce, nemůže či nedokáže… A nebo si chce hledat životní cestu sám. Nechce, aby mu do toho někdo z vnějšku mluvil a míchal se mezi jeho duši a její božský protějšek.
Ne, nepotřebuji nikoho, na koho bych se vymluvil.
„Bůh to tak chtěl!“ „Chvála Bohu!“
Tuhle výmluvu nepoužívám a ani nečekám, že by mi Bůh nějak pomohl nebo uškodil.
Bůh je stejně něco podobného svědomí. Každý si svého Boha nosí v hlavě.
Však Bůh – ideálně – nemá být výmluva. Ale spíš něco jako partner, největší láska lidské duše… Princip všeho a cíl, kam jdeme.
Tak to tedy bohužel.
Věřící ho většinou používají jako někoho mocného, kdo jim stojí za zády a na něhož se mohou vymluvit. Mám věřícího synka (no-dvaapadesát není zas tak moc) a s ním o Bohu mluvit nelze.
Takže o něm nemluvíme.
Fenomén Bůh je stejně v hlavě každého postiženého subjektu, nic fyzického ani metafyzického to není.
🙂 🙂 🙂 O Bohu je stejně asi nejlepší mlčet, protože některé věci nelze slovy vystihnout. Možná se se synem tolik nemíjíte, jen máte jinak nastavené pojmy.
Podle mého jsou všechny věci stejné podstaty, čímž nemyslím něco abstraktního nebo metafyzického, ale extrapolaci toho, co už známe z fyziky – vlnové funkce. Sice to neumím dokázat, ale myslím si, že všechny věci jsou instancí (kopií) takové zobecněné vlnové funkce, které byly kauzalitou nastaveny určité počáteční a okrajové podmínky. Ta „zobecněná vlnová funkce“ nese informaci a je schopná sama sebe cíleně modifikovat, má vědomí. Dokáže ze sebe vytvářet své instance – tím se dostáváme zpět k onomu fraktálnímu principu. A v určité chvíli si některá instance uvědomí svůj původ – o čemž právě vypovídají různí mystikové.
Je to jenom můj názor, který nikomu nenutím.
👍 🎯 1️⃣⭐ 🙌