Shootterhandův pohled na film Odyssea v širších kulturních a filmařských souvislostech
OLD SHOOTTERHAND pravil: „Tyvole, já bych za Helenu vybral asi spíš nějakou blonďatou kočku, ale kdo jsem já, abych do toho Nolanovi kecal?“
Old Shootterhand měl mimo jiné úchylku na filmy, v čemž jsme si ovšem notovali. Shodli jsme se, že jsme se nejspíš museli potkávat v 80. letech ve Filmovým klubu v Klimentský, případně v Ponrepu na Letný. Oba jsme totiž absolvovali „povinný“ intošský filmy tý doby (dnes již klasický snímky): francouzskou a českou novou vlnu (Jean-Luca Goddarda, Francoise Truffauta, Chytilovou, Menzela a Formana), italskej neorealismus (Roberta Rosselliniho, Vittorio De Sicu, Luchina Viscontiho a Piera Paola Passoliniho) a 80kovou novou německou vlnu (Wima Wenderse, Wernera Herzoga a Rainera Wernera Fassbindera) plus samozřejmě filmy geniálních solitérů tý doby jako byl Antonioni, Kubrick, Tarkovskij nebo Fellini.
Spojovala nás i záliba v béčkový kinematografii – od spaghetti westernu až po horrory a sci-fi a samozřejmě jsme byli oba „odborníci“ na ságy typu Star Trek, Star Wars nebo Jamese Bonda (ale jen v podání Conneryho, Lazenbyho a Rogera Moorea, ty nový díly s D. Craigem už nás přestaly bavit. Ani ne tak kvůli herci, ale kvůli scénářům a režii).
Oba jsme taky měli společnou nedůvěru k tzv. americkýmu nezávislýmu filmu. Všechny ty „kultovní filmy“ od ikon jako David Lynch nebo Jim Jarmush nás bavily vždycky jen do určitý míry. Neroztejkali jsme se z nich, jako pražská intelektuální „elita“. Připadaly nám takový „moc chtěný“ až křečovitě intelektuální, ohnutý přes koleno, jak jsme říkali. Když byl film oceněnej na Sundance festivalu, znamenalo to pro nás stejný kulový, jako kdyby dostal Oscara. My jsme v americký kinematografii měli rádi potrhlý střelce, který balancovali na hraně mainstreamu, případně i daleko za ní, jako byli hipíci George Lucas a Steven Spielberg nebo magoři jako Tarantino a Tim Burton. Nolana jsme považovali za takovýho „křížence“. Točil sice áčkový trháky, ale intoši si z něj udělali intelektuální modlu – zřejmě maj takovou nutkavou potřebu. Nás teda Temný rytíř ani Interstellar do kolen nedostali. Podle nás trpěl Nolan „mindrákem“ z Kubricka a Tarkovskýho.
Za nejlepšího „americkýho“ režiséra jsme samozřejmě považovali Miloše Formana.
Taky jsme rádi četli recenze Mirky Spáčilový, protože nám konvenovaly a z progresivních filmovejch kritiků jako je Genderman Kamil Fila* jsme si vesměs utahovali.
*Kamil Fila se ve svých recenzích věnuje genderovým tématům sexismu, toxické maskulinitě a „dlouhodobě se snaží o demytizaci feminismu“. (zdroj: internet)
Debaty na filmový téma jsme si ale po zkušenostech nechávali do soukromí, protože v hospodě jsme neměli na takovou konverzaci pochopení ani partnery (podobně jako traktoristi Fořtové neměli zase konverzační partnery v nás, když se bavili o opravě převodovky u John Deera).
Našemu filmovýmu rozumprdění samozřejmě nemohl uniknout ani aktuální diskuzní a kasovní trhák – Nolanova verze Odyssey.
Odehrálo se to ovšem nikoli u piva, ale stylově nad šálkem kávy a pro změnu ještě navíc u mě doma, protože si Shootterhand přišel vypůjčit vysunovací nůžky na větve. Zasedli jsme tedy na dvůr se dvěma hrnky „Filipa“ (jak se teď u nás na vesnici začalo přezdívat turecký kávě) a téma se stočilo na Nolanovu Odysseu.
„Já už na tom byl minulej tejden v Práglu v kině,“ vece Old Shootterhand, bale si cigaretu, „a tak nějak nechápu ten zbytečnej rozruch kolem.“ Protože měl dobaleno, sebral s omluvným úšklebkem ze stolu moje Zippo a připálil si.
„Ankara skončila a politici jednou na prázdniny. Prostě okurková sezóna, tak museli najít nový téma,“ vysvětloval jsem.
„Spáčilová už vo tom psala?“ zjišťoval Shootterhand.
Zavrtěl jsem kebulí. „Zatím jsem nic nezaregistroval. Přitom o tom psal snad už i kdejakej skladník ve šroubárně, prostě každej, kdo má v pozadí otvor…“
Old Shootterhand se uchechtnul. „Ten přece máme, tyvole, taky! Nepřidáme k tomu taky svoji trošku do mlýna, co?“
„No, jsou toho plný internety. Další ´rozřazovací otázka´- na jaký straně stojíš. To je fakt na palici. I z blbýho filmu dneska udělaj kokoti politiku. Obě strany – progresivci i konzervativci.“
„Jojo, kokoti jsou na obou stranách,“ přitakal mi Shootterhand, „jak známo z Kochbuchu na straně 25.“
„A Fila už psal?“ zeptal se.
„Jo,“ přikývnul jsem. „Do Deníku N, ale je toho většina za placenou bránou a ten já neplatím. Ale na z ukázek na FB jsem postřehl, že to bude protkaný klasickýma progresivníma termínama jako demytizace, dekonstrukce mýtu, superantihrdina. Každopádně jsem to ale celý nečet´, takže se nemůžu zodpovědně pošklebovat.“
„Škoda,“ mávnul rukou Old Shootterhand, „nejspíš jsme přišli o nějaký velký genderový moudra.“
Zasmáli jsme se.
„Taky jsem na fejsbůku třeba někde čet´,“ pokračoval jsem, „myslím, že to psal Dan Vávra, že je to zbytečně předražená produkce, že to ve výsledku vypadá lacině a že by se to dalo natočit stejně dobře a levněji…“
Old Shootterhand vyfouknul z plic kouř a přikývnul: „Jo, s tím můžu souhlasit, to by asi nejspíš šlo, ALE O TO PŘECE NOLANOVI nešlo! On na to ty prachy měl, tak je chtěl a musel utratit, to dá rozum. Jinak by z toho nemohl bejt nejdražší film jeho kariéry.*
* Nolanova Odyssea s rozpočtem kolem 250 milionů dolarů je nejdražší snímek samotného režiséra. Nejdražšími filmy historie jsou tituly jako Star Wars: Síla se probouzí nebo Avengers: Age of Ultron, jejichž rozpočty šplhaly k 300 až 400 milionům dolarů. Odyssea se tak nachází až ve druhé desítce nejdražších filmů vůbec (zdroj: internet)
„Jako když máš ty prachy naplánovaný třeba v nějakým státním nebo obecním či podnikovým rozpočtu, tak je musíš utratit, jinak ti je příště už nedaj?“ zavtipkoval jsem. Old Shootterhand se zatvářil pobaveně.
„Jo, možná, že je to i takhle. Každopádně pojďme k filmu samotnýmu. Budeš se divit, ale jsem na ledacos zvyklej a mám tu kázeň vysedět i úplnou kravinu a slátaninu až do konce, protože chci ten film znát – byť si pak na něj udělám negativní názor, ale z tý Odyssey jsem měl chuť několikrát odejít.“
„Proč?“ zajímal jsem se. „Je to nuda nebo je to tak děsný?“
„Kvůli začátku a konci ale hlavně kvůli takovejm šeptacím scénám,“ Shootterhandův při té vzpomínce zakoulel očima. „Já nesnáším ty filmy, v nichž se dialogy odehrávají šeptem nebo polohlasně, jako když je herec v posledním tažení. A když je pod tím ještě ucouranej hudební podkres.“
„Jo, to je teď taková móda,“ souhlasil jsem. „Né vždycky si to sedne s dějem. Ten náladotvornej hypnotickej hudební podkres zavedl, myslím, v sedmdesátkách Werner Herzog**, ne?“ přerušil jsem ho.
„Ne, ten to nevymyslel, ale důsledně to aplikoval,“ opravil mě Shootterhand. „Začali to před ním používat Tarkovskij a Kubrick. Vzpomeň na hudbu v Solarisu. Tady jsme u toho, z čeho podle mě Nolan nejspíš vychází, ale k tomu se ještě dostanu. Mimochodem, Herzogův Aguire je de facto taky druh odysseje. Jen je to cesta s tragickým koncem.“
**Německý režisér Werner Herzog vnímal hudbu jako autonomní sílu schopnou povýšit obraz na mýtus, přičemž spoléhal na hypnotické a kosmické plochy a kontrast klasiky s divokou přírodou. Transcedentní a extatický zvuk: Hudba od Popol Vuh (např. v Aguirre, hněv Boží nebo Nosferatu) využívala opakované hypnotické rytmy a varhany či syntezátory, které dodaly krajině a lidské posedlosti duchovní rozměr. Herzog nebyl přímým vynálezcem tohoto přístupu, ale stal se jeho nejvýraznějším šiřitelem v rámci moderního filmu. Před ním s hudbou jako s nezávislou, mýtotvornou silou pracovali filmaři jako Stanley Kubrick (který proslul nahrazením původních orchestrálních partitur klasickou hudbou ve 2001: Vesmírná odysea) nebo Andrej Tarkovskij, který kombinoval Bachovy skladby s elektronickými texturami Eduarda Artěmjeva. Herzog však tento koncept posunul do extrému tím, že nechal hudbu přímo diktovat tempo střihu a vnímání reality. (zdroj: internet)
„Tohleto ´šeptací umírání´ mě na tom, tyvole, sralo, ale naštěstí to vyvažovaly pěkný filmařský scény mezi tím. Co se týče těch výtek k natáčení v IMaxu, tak ty vůbec neberu. Právě naopak. Je to skvěle natočený a bez použití digitální postprodukce a dotahování. To je prostě čistý řemeslo! Stará dobrá ruční práce.“
„Jo,“ souhlasil jsem, „tohle naprosto chápu, tenhle jeho zabejčenej uměleckej záměr. Je to návrat ke klasice v technice. Jako když kapela jde do studia a chce nahrávat na starý mikrofony a zesilovače ze 60. a 70. let. To je takovej retro purismus.“
„Tady se navíc Nolan právě možná inspiroval v technickým purismu Stanleyho Kubricka a jeho filmu Barry Lyndon***. Je to de facto určitej druh odbornýho a oborovýho romantismu: zkusit si natáčet jako ti frajeři tenkrát, když ještě nebyly digitální možnosti. A musí to bejt i vzrušující se do toho pustit, protože výsledek je vždycky tak trochu nejistej.“
***Technická stránka filmu Barry Lyndon (1975) vyniká použitím extrémně světelných objektivů, přirozeným svícením při svíčkách a malířskou kompozicí záběrů inspirovanou uměním 18. století. Kubrick získal tři ultra-světelné objektivy Carl Zeiss 50mm f/0.7, které původně vyvinula agentura NASA pro vesmírný program Apollo, které byly namontovány na kamery Arriflex 35BL
Kameramanem filmu byl John Alcott. (zdroj: internet)
„Mimochodem,“ podotknul jsem a napil se, „těma objektivama NASA jsi mi připomněl tu konspirační teorii o přistání na Měsíci.“
„Jako myslíš, jak se Kubrick dostal k těm nasáckejm objektivům?“ zamyslel se Shootterhand a típnul cigáro. „Jo, to dává logiku, čéče, to mě ještě nenapadlo. Takovej nepřímej důkaz. Jako že s nima byl ve spojení.“
„Podle mě je to staromilský natáčení taková umělecká rozmařilost. Přece i Tarantino takhle ´analogově´ natáčel svůj film Osm hrozných**** – což je mimochodem teda dost hroznej překlad.“
****Film The Hateful Eight (Osm hrozných) režiséra Quentina Tarantina se technicky natáčel na historický 70mm filmový formát Ultra Panavision, přičemž štáb využíval unikátní mechanické kamery. Je to vzácný a extrémně širokoúhlý formát (poměr stran 2,76:1), který se desítky let nepoužil. Poskytl obrovskou hloubku ostrosti, takže v pozadí každého záběru vynikly i detaily. Kameraman Robert Richardson musel zkombinovat staré 70mm kamery s upravenými objektivy Panavision. (zdroj: internet)
Shootterhand přikývnul a napil se.
„Ale abych to tady jen nemyl,“ vrátil se zpátky k původnímu tématu, „ona je ta Odyssea opravdu pěkná filmařina – až na ty šeptací psychologicko-filozofický momenty.
V první řadě je totiž důležitý, jakej to na mě zanechalo celkovej dojem. Podle mě chtěl Nolan docílit jakýsi mystický a snový nálady. I ten hudební podkres, kterej mě štval při tom šepotu, se prolíná celým filmem, to navozuje. Mnoho záběrů je jakoby v mlze. Používá barokní šerosvit*****, v němž bylo vytvořeno mnoho mytologií inspirovaných obrazů od Caravaggia nebo Rembrandta.
***** Barokní šerosvit (italsky chiaroscuro) je slavná výtvarná malířská a fotografická metoda, pro kterou jsou typické silný kontrast světla a tmy, hluboké stíny a dramatické zaměření pozornosti na hlavní motiv. Zbytek scény přitom zůstává v temnotě nebo šeru. Zvýrazňuje emoce a tajemno – kontrast navozuje mystickou, vážnou a velmi živou atmosféru. (zdroj: wiki)
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0erosvit
„Užití šerosvitu je podle mě snaha vytvořit mystickou náladu. Je to dávná báje, obsáhlej epos. Proto i to pomalý tempo, rozvleklost a dlouhý záběry…“
„Něco jako ve Villeneuově Duně?“ zeptal jsem se.
„Jo, Duna je dobrej příměr,“ souhlasil Old Shootterhand a napil se. „Taky je to točený v IMAXU. Proč asi? I v tom hudebním podkresu je to podobný, ale Duna je podle mě teda filmařsky lepší, je taková konkrétnější nebo jak bych to definoval. U tý jsem se nenudil ani chvilku. A to je de facto 2x tak dlouhá, totiž když sečteš oba dva díly dohromady…“
„Výhodou Duny je,“ vpadl jsem mu do řeči, „že se nejedná o film z historie, ale je to čistá fikce, takže se tam nemusej řešit kulturní války o reálie – kostýmy nebo barvu pleti tamních postav.“
Old Shootterhand mávnul rukou. „Hele, podle mě tady udělali typicky z komára velblouda. Na tu černou Helenu a tu transku, o který jsem do tý doby neslyšel, protože takovýhle věci nesleduju, naskočili jako na trojskýho koně. To je alespoň můj názor. Když si totiž vezmu ten film jako celek, tak tyto dvě postavy se tam mihnou pouze epizodicky – v tom se shoduju s Danem Vávrou. Že se z toho udělal nepěknej screenshot, kterej teď lítá po internetech jako důkaz a argument, to je typická manipulace, jako když ustřihli video z Ankary, kde Trump (ne)podává ruku Babišovi. Navíc je to epizodka, která v rámci děje není vůbec nutná. Nedivil bych se, kdyby pak ve verzi Directors cut vůbec nebyla.“
„Myslíš?“ povytáhnul jsem obočí. „Proč by to pak vůbec točil?“
„No, já zase na fejsbůku čet´ úvahu – myslím Martina Gusta – že je to Nolanova povinná úlitba Filmový akademii, aby si tam odškrtli kolonky kvót LGBT a rozmanitosti, aby se vůbec dostal s filmem do nominací. Nezapomeň, že v tomhle jsou soudruzi na Západě už hooooodně daleko,“ řekl ironicky, „a to je ostatně i důvod, proč to vzbudilo takovej rozruch. Protože to cpou všude.“
Přikývnul jsem.
„Ovšem,“ Old Shootterhand zvztyčil kazatelsky ukazováček pravé ruky, „kdybychom se vydali do historie, nemohli bychom výskyt osob tmavý pleti v antickým Řecku zcela vyloučit. Jsme v oblasti Středozemního moře – v Malý Asii. Trója se nacházela v Anatolii na území dnešního Turecka a odtud je, coby kamenem dohodil, nebo coby se Thor Heyerdahl na voru přeplavil, do Egypta. Nezapomeň na Núbijce******. Núbijci byl černošský národ obývající část Egypta. Vztahy mezi Núbií (starověkým královstvím Kuš) a starověkým Řeckem probíhaly nepřímo přes Egypt, vlivem helénistického světa a prostřednictvím obchodu. Řekové znali Núbii pod označením Aithiopie (země lidí s ohořelými tvářemi). A navíc je tu ještě přímý vztah k Illiadě – tedy k trojské válce: Král Memnon******* je slavná postava z řecký mytologie, popisovaný jako mocný etiopský (núbijský) král, polobůh a hrdina trojské války. Po smrti trójského prince Hektora přitáhl Memnon s obrovským vojskem Etiopanů na pomoc obléhané Tróji. Zabil v souboji Antilocha a sám pak byl zabit Achilleem, ale matka mu vyprosila u Dia nesmrtelnost. Podle bájí vládl říši na jihu Egypta a do řecké kultury se zapsal jako jeden z nejvznešenějších a nejsilnějších válečníků starověkého světa. Takže tolik k otázce možných tmavých barev pleti v antických časech.
******Núbie (také království Kuš). Roku 770 př. n. l. panovník Kuše jménem Kašta dobyl Veset a prohlásil se vládcem celého Egypta. Jeho syn Pianchi dobyl území nilské delty a založil tak tzv. kušskou dynastii. Období této 25. dynastie bývá někdy označováno za vládu černých faraonů. Jeho potomci převzali zvyky egyptských faraonů, nenechávali se však pochovávat v Egyptě, ale v pyramidách, které si nechali vystavět v Kurru a později v Buri v Núbii. (zdroj: Wiki + www.starovekyegypt.net )
*******Memnón byl v řecké mytologii etiopský král, syn bohyně úsvitu Éós a trójského prince Títhóna. Během trojské války přišel na pomoc Tróji, kde v boji zabil Antilocha,čehož pak pomstil řecký hrdina Achilles, jenž Memnóna usmrtil.
Memnónův otec Títhónos a trójský král Priamos byli bratři (oba byli synové předchozího trójského krále Láomedonta). Čili byl Memnón Priamův synovec.
A fčil mudrujte nad jeho (resp. Priamovou) barvou pleti – pozn. autora.
https://en.wikipedia.org/wiki/Memnon
Old Shootterhand se odmlčel a začal si balit další cigáro. Mrknul jsem na mobil a zjistil, že tady takhle klábosíme už skoro hodinu. Kafe bylo dopitý. „Dáš si ještě něco? Mám tam v ledničce cider,“ zeptal jsem se.
Old Shootterhand, stále ještě bale jen mlčky přikývl, olízl papírek a sroloval cigaretu. Vstal jsem, vzal ze stolu prázdný hrnky s lógrem (ten půjde na záhony) a vydal se do chalupy vybrakovat z ledničky dvě plechovky Lišáckýho jabka. Za zády mi cvaklo Zippo.
„Mimochodem,“ navázal Shootterhand jakmile jsem se vrátil se dvěma plechovkama a dvěma sklenicemi ke stolu, „to tvoje srovnání s Dunou mě vede k širšímu srovnání s dalšíma filmovejma eposama jako jsou Star Wars, Hobit nebo Harry Potter. Je to vlastně jakási novodobá náhražka klasických eposů, který představujou v klasický literatuře právě Homérova Illías a Odyssea. Proto se to srovnání nabízí.“
Postavil jsem před něj orosenou plechovku a sklenici, druhou jsem nechal před sebou a posadil jsem se.
„Zatímco Nolan tady vzal klasickou látku a přetvořil ji podle svýho režisérskýho vidění světa, Star Wars, Hobit, Duna nebo Harry Potter jsou umělýma příběhama. Na druhou stranu, když použijeme Shootterhandovu břitvu ********, tak si dneska nemáme jak ověřit, zda se události popsaný v Odyssee vůbec staly.“
Tssss, sykla plechovka, jak jsem ji otevřel.
„A co Illiada?“ zeptal jsem se a nalejval si lišáka do sklenice.
Tssss, sykla Shootterhandova plechovka.
„Schliemann, vole,“ opáčil Shootterhand. „Troju jsme přece našli, čili opravdu existovala a pravděpodobně ji nějak zničili. Ergo kladívko trojská válka mohla bejt skutečnou historickou událostí.“
Napili jsme se oba současně cideru.
„Mimochodem,“ navázal, „když tak uvažuju o Nolanově tvorbě, vždyť už Interstellar je de facto Odyssea.“
„Nojo,“ překvapil jsem se. „Vždyť to máš pravdu. Astronaut Cooper cestuje různejch planetách až se nakonec dostane červí dírou do pátýho rozměru, čímž se ocitne zpátky v čase v pokoji svý dcery Murphy jako duch, a nakonec je zachráněn a setká se se svojí dcerou, toho času vetchou stařenkou.“
„Víš, ono těch modelovejch příběhů v lidský společnosti zas tak moc nemáme. V podstatě všechny obsahujou báje, pověsti a pohádky. Tam jsou vymodelovaný téměř všechny možný situace lidských osudů a mezilidskejch vztahů. Od Prométhea, přes Romea a Julii, Karkulku a vlka, Šeherezádu až po Kocourkov. V současný době, si v naší sekularizovaný západní společnosti začínáme mýty a legendy vytvářet, protože jsme potlačily ty mýty a pověsti historický, páč nám připadaj přežitý a zastaralý. Díky vědě jsme odvrhli nadpřirozeno a mystiku a to se nám teď vrací ve filmový, potažmo literární formě – viz Harry Potter.
Zatímco tradiční náboženství ztratilo v sekulární západní společnosti svou dominantní integrující roli, lidská potřeba sdílených příběhů a mýtů, velkých vyprávění a transcendentního přesahu nezmizela.
Co jinýho je společná návštěva kina? Jako když se chodilo na mši. A co při shlédnutí eposu jako jsou Hvězdný války, Harry Potter nebo právě ta Odyssea, lidi očekávají? Katarzi jako při náboženským mystickým obřadu. Příběh už nevykládá kněz, výjevy a postavy z Bible nejsou statický na obrazech nebo vitrážích oken, ale pohybujou se podle toho, jak vykládá příběh na plátně režisér. To je pouze technickej posun, ale princip zůstává stejnej. Jakej je rozdíl mezi polobohy jako byl Héraklés, Perseus nebo Théseus? Jakej je rozdíl v jejich nadlidských schopnostech oproti Supermanovi nebo Spidermanovi?“
Old Shootterhand se dostával do ráže. To je zase fičák, pomyslel jsem si. Srovnávat Persea se Supermanem! Typická shootterhandovština. A Old Shootterhand nebyl k zastavení.
„Proto si ty ságy, novodobý eposy vytvářej především Američani, protože vlastní mytologii nemaj. Totiž právě dneska třeba díky Supermanovi a Star Wars je už maj. Jediové, Darth Vader, Obiwan Kenobi… Batman a Wonder Woman… Ostatně ruský Byliny a bohatýři, Král Artuš a jeho rytíři kulatýho stolu nebo německý Nibelungové jsou v bleděmodrým to samý.“
Old Shootterhand se odmlčel, aby se napil.
„No, a my máme koho?“ zeptal jsem se. „Přemysla jako Artuše, Vlastu jako Wonder Woman, supermana Bivoje a kouzelníka Žita jako Gandalfa?“
Shootterhand se uchechtnul a opáčil: „Naším Supermanem je spíš Švejk, ale teď vážně: vzpomeň na Muchovu Slovanskou epopej, rukopisy a celou generaci Národního divadla, kterou to ovlivnilo,“ připomněl Old Shootterhand. „Ale to sem teď netahejme, to je na samostatnej dloooouhatánskej elaborát.“
Napil jsem se a Shootterhand pokračoval.
„Ještě k tý kritice kostýmů. Já osobně to vidím tak – a to i stavbou příběhu – že to Nolan postavil na principu levelů počítačových her. I ty kostýmy. Čímž to přibližuje vnímání současný mladý – a asi už i střední – generace. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby to překlopili na PC hru.“
To byla Shootterhandova další odvážná teorie. Ale nakonec, proč by to nebylo možný? Vždyť Star Wars, Indiana Jones, Jurský park nebo Vetřelec se na PC dostaly.
„Co mě zase ještě ke konci filmu zklamalo, byla závěrečná bitva Odyssea s ženichama. Bylo jich tam prej 100 a bylo to strašně dlooooouhý a tudíž cca od poloviny nudný. Třeba Tarantino v Kill Billovi v tý řežbě v House of Blue Leaves udělá ve druhý třetině geniální překlopení do modročerný stínohry, jestli si vzpomínáš?“
Přikývnul jsem a napil se. „Tam jich bylo, myslím, 88, ne? Když si říkali Crazy 88.“
Old Shootterhand pokrčil rameny. „Asi jo. Záleží na tom? Ale tam mě to tolik nenudilo. Navíc to byla jasná nadsázka. V té Odysseji je to takový rozvleklý,“ opakoval otráveně Old Shootterhand. „Ale abych ten svůj dojem shrnul, myslím si, že čas ukáže, jestli to je opravdu kvalitní dílo. Škoda, že se kolem toho strhla ta zbytečná bouře ve sklenici vody ohledně marginální části obsazení. Já osobně bych to řešil jinak a za Helenu bych vybral blonďatou krasavici, ale je to jeho film, on je režisér a kdo jsem já,“ rozhodil rukama, „abych mu do toho kecal?“
Pokyvoval jsem hlavou na souhlas. A kdo jsou všichni ti ostatní kokoti z fejsbůku, pomyslel jsem si.
„V zásadě se mi to teda asi spíš líbilo, ale musí to ve mně ještě dozrát. Víš, proto já nemám rád tyhlety aktuální události, kolem kterých se vytvoří hysterie. Všechno je potřeba řešit s odstupem a nadhledem. Z hlediska věčnosti – sub speciae aeternitatis. I tady ukáže čas, jestli se ten film zařadí mezi klasiku nebo zapadne. Já teď ještě ani nevím, jestli se na to podívám znovu, až to bude časem někde na streamu nebo v televizi. Každopádně ten film a ty hezký záběry je lepší vidět v co největším možným formátu. Ideálně na tom 70mm plátnu, pro který to Nolan vlastně točil.“
„Jo, prej to trhá kasovní rekordy a lidi na to jezděj i daleko, aby to viděli v IMAXU,“ řekl jsem.
„Hm, píšou, jo? Ale to může bejt jen píárko, můžeme si to nějak ověřit?“ použil svoji Shootterhand svoji břitvu******** a zvednul obočí.
********Shootterhandova břitva: Nevěř ničemu, co si nemůžeš sám ověřit. (Majn Kochbuch str. 42)
…………………………………………………………
P.S.: Pokud pracujete jako skladník ve šroubárně, neumíte homérskou starořečtinu a chtěli byste si ověřit, na kolik se Nolanova verze liší od původního příběhu, můžete si přečíst český překlad Homérova eposu od Otmara Vaňorného. Najdete ho jako pdf (i ke stažení) zde:
https://web2.mlp.cz/koweb/00/04/43/08/91/odysseia.pdf
…………………………………………………………
Na závěr Shootterhandovo lingvistické okénko.
OLD SHOOTTERHAND pravil: „Tyvole, je 2. pád bez Odyssey nebo bez Odyseje? Podle jakýho vzoru se, kurňa, vlastně skloňujou Illias a Odyssea?“
Oba tvary, Ilias i Iliada, jsou v češtině správné a označují slavný starořecký epos o Trójské válce, jehož autorem je podle pověsti Homér.
Ilias (s 1. pádem Ilias a 2. pádem Iliady) vychází z původního řeckého názvu (Ἰλιάς) a v odborné literatuře je o něco častější.
Slovo Odyssea (vlastní jméno, antický epos) se skloňuje podle vzoru idea a částečně využívá i smíšené skloňování vzorů žena a růže
1. pád: Odyssea
2. pád: Odyssey / Odysseje
3. pád: Odysseji
4. pád: Odysseu
5. pád: Odysseo
6. pád: Odysseji
7. pád: Odysseou / Odyssejí
(Zdroj: internet a Internetová jazyková příručka)
https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=253
Není zač. 😊
…………………………………………………………
A na závěr na lehčí notu: námětu je již zmocnil žánr XXX. Reklamní slogan slibuje, že bude film trvat rovněž 3 hodiny. 🙂
Upozornění: Účelem Shootterhandových úvah není nalézt nějakou absolutní pravdu či jasný řešení. Old Shootterhand je kokot, kterej chce svýma – někdy i značně potřeštěnýma – úvahama vyvolat další otázky a vyprovokovat vás k hledání vlastních odpovědí.
Chcete vědět víc? Přečtěte si knihu Majn Kochbuch – Chleba, špek, zelí a chlast aneb Hipíkova nekorektní kuchařka s úvodem Svět podle Old Shootterhanda & Základy Agroanarchie.
Knihu seženete zde: https://shop.tichadohoda.cz/majn-kochbuch/
Vážený autore, vypadáte jako člověk s rozhledem. Chci se vás proto zeptat, proč uvádíte odkazy z facebooku včetně sledovacího kódu? Jaký to má přínos pro vás nebo pro čtenáře?
Pokud jste to náhodou nevěděl, většinu délky facebookových odkazů můžete zkrátit vynecháním řetězce začínajícího „?fbclid=“ až do konce řádku. Odkaz bude o polovinu kratší, přehlednější a bude bez trackování, které slouží tak akorát facebooku, případně to teoreticky může nějak sloužit k prospěchu autora toho odkazu při hodnocení dosahu, účinnosti reklamy a podobných vlezlých sběrů dat. Například zrovna DeníkuN bych určitě statisticky zvyšovat dosah rozhodně nechtěl.