Odhalení zla

Izraelská genocida v Gaze obnažila zkaženost našeho světa

Tarik Cyril Amar

8. října

Dne 7. října 2023 zahájil Hamás a další palestinské odbojové organizace útok z Pásma Gazy na Izrael pod krycím názvem „Potopa al-Aksá“. Izraelská i západní mainstreamová média a politici událost okamžitě označili za masivní teroristický čin a zaplavili svět líčením hrůzných zvěrstev, kterých se údajně dopustili Palestinci – například sadistického vraždění dětí a žen či hromadného znásilňování.

Dnes již víme, že tyto historky o zvěrstvech byly lži, jejichž cílem bylo vyvolat domácí i mezinárodní pobouření proti palestinskému odboji a Palestincům obecně. Byly součástí téhož zhoubného izraelského narativu, který je označoval za „Amáleka“ – s odkazem na zvráceně „příkladnou“ genocidu ze Starého zákona – a upíral jim status lidských bytostí. Jinými slovy, byly součástí rozpoutání genocidy.

Tyto lži sloužící jako propaganda o zvěrstvech si vymysleli a šířili například izraelští aktivisté z organizace Zaka, západní mainstreamoví novináři (např. z deníku New York Times), vysocí veřejní činitelé (jako Pramila Pattenová z OSN) či aktivisté – například bývalá manažerka společnosti Meta Sheryl Sandbergová, vystupující v roli sionistické propagandistky –, kteří se rozhodli spoléhat na izraelské dezinformace.

Ve skutečnosti k žádnému hromadnému znásilňování nedošlo; nekonalo se žádné sadistické vraždění nemluvňat stínáním hlav či v mikrovlnných troubách; nebyla nalezena žádná těhotná žena zastřelená do hlavy, jejíž plod by byl ubodán a stále spojen s pupeční šňůrou. „Jednoduše se to nestalo,“ jak zjistilo podrobné vyšetřování izraelského deníku Haaretz.

To, co se 7. října 2023 skutečně odehrálo, nebylo barbarské, sadistické řádění, nýbrž vojenská operace odboje. Šlo rovněž o masový průlom z Pásma Gazy, které čelilo dlouhodobému izraelskému obléhání – tak brutálnímu, že jej izraelský sociolog Baruch Kimmerling označil za „největší koncentrační tábor v dějinách“ již před téměř čtvrtstoletím.

Jádro této ofenzivy cílilo na izraelskou divizi „Gaza“, která byla podle vysoce postavených izraelských důstojníků „přemožena“. Během těchto akcí palestinští bojovníci odporu zabíjeli a zajímali příslušníky izraelské armády. Ačkoli se izraelská propaganda snažila tuto skutečnost zastřít, nešlo ani o „terorismus“, ani o braní rukojmí, nýbrž o legitimní akce ozbrojeného odporu ve smyslu mezinárodního práva.

Palestinští bojovníci zaútočili také na hudební festival a několik osad. Tam se – jak uvádí souhrnná zpráva organizace Amnesty International z počátku roku 2024 – skutečně dopustili zločinů, včetně úmyslného zabíjení civilistů a braní rukojmí (tedy civilistů, nikoli vojáků, jejichž zajetí by z nich činilo válečné zajatce, a nikoli rukojmí). Zločin zůstává zločinem, i když je zcela namístě uznat četné polehčující okolnosti vzhledem k nesmírné nespravedlnosti, zbavování majetku a často sadistickému či ponižujícímu násilí, jemuž byli Palestinci ze strany Izraele po desetiletí vystaveni.

Poctivost rovněž vyžaduje zohlednit tři klíčové skutečnosti: Zaprvé, vůdce Spojených arabských emirátů – země nakloněné Izraeli – prozradil, že osobně varoval izraelského premiéra Benjamina Netanjahua před plány Hamásu. V podobném duchu se vyjádřil i vůdce Kataru, podle něhož byl Hamás připraven propustit všechny civilní rukojmí ihned po útoku (čímž by mu zůstali pouze vojenští zajatci). Izraelské vedení však toto varování ignorovalo a nabídku na propuštění všech civilistů odmítlo.

Působilo to téměř tak, jako by si Izrael přál, aby k útoku došlo – jakožto zámince k zahájení rozsáhlé kampaně etnické čistky formou genocidy – a aby civilní rukojmí zůstali v Gaze, což by posloužilo jako záminka k pokračování této kampaně. Za druhé, již dlouho je zřejmé, že izraelské úřady aktivovaly rozšířenou verzi tzv. „Hannibalovy směrnice“: Izraelské síly, které jsou běžně připraveny zabít vlastní vojáky, než aby dopustily jejich zajetí, dne 7. října zabíjely i izraelské civilisty – a to s největší pravděpodobností ve velkém, byť neznámém počtu –, když nasadily tanky i bitevní vrtulníky, aby – slovy jednoho izraelského důstojníka – provedly „masový Hannibalův zákrok“ proti vlastním lidem. Z přibližně 1 200 obětí ze 7. října jich stovky pravděpodobně zahynuly v důsledku násilí ze strany Izraelců vůči vlastním občanům; další oběti tvořili vojáci, kteří jako takoví představovali legitimní cíle.

A konečně, prostá skutečnost, která je až příliš často přehlušována izraelskou a proizraelskou propagandou: Legitimní vojenská síla neztrácí svou celkovou legitimitu – ani legitimitu svých cílů – jen proto, že se někteří její příslušníci dopustí zločinů. Kdyby tomu tak bylo, musela by být rozpuštěna většina armád světa, neboť žádná z nich nemá historii zcela prostou zločinů. Ozbrojený palestinský odpor je z hlediska mezinárodního práva – a samozřejmě i morálně – v zásadě legitimní a takovým i zůstává. Palestinští obránci Gazy, kteří čelí početní i materiální přesile a jsou světem ponecháni svému osudu, budou v budoucnu vnímáni jako hrdinové, jak se na ně sluší a patří.

Situace je však odlišná, pokud se podíváme na kroky izraelské armády po 7. říjnu. Na rozdíl od činů jednotlivých palestinských bojovníků odboje zde v případě izraelských – eufemisticky a zavádějícími názvy označovaných – „obranných sil“ (které mají být „občanskou armádou“ a „reprezentativním vzorkem“ izraelské společnosti) vidíme jasný příklad rozsáhlé organizace, jež se záměrně a s nadšením oddala páchání veškerých možných válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, včetně etnických čistek a genocidy.

Právě takto lze totiž přesně popsat to, co Izrael od 7. října 2023 páchá na Palestincích v Gaze – a nejen tam. Na tom se již shodují i ​​nezaujatí pozorovatelé, včetně celosvětové komunity odborníků na genocidu. Jde skutečně o tu nejveřejnější genocidu v dějinách lidstva, a to navzdory snahám Izraele uzavřít Gazu a pod falešnými záminkami hromadně vraždit tamní novináře.

Izraelští pachatelé – na všech úrovních – se svými zločiny otevřeně a hrdě chlubí. Izraelská společnost jako celek tuto genocidu podporuje, jak opakovaně a dlouhodobě ukazují průzkumy veřejného mínění. Ve světě médií a sociálních sítí fungujících v reálném čase nebylo možné realitu v Gaze utajit. Teprve nedávno své mapy upravil i Google, aby tuto skutečnost zohlednil.

Povaha a rozsah izraelských zločinů jsou zřejmé a úplně zdokumentované, což je nesmírně důležité. Lidstvo je zavázáno obrovským díkem těm, kdo – ať už jde o Palestince či jiné osoby – na sebe vzali náročný úkol shromažďovat a analyzovat důkazy; jmenujme například zvláštní zpravodajku OSN Francescu Albaneseovou či neúnavné pracovníky portálu Electronic Intifada.

Stejnou pozornost si zaslouží i to, co genocida v Gaze vypovídá o našem světě jako celku: totiž že genocida je nejen možná (což platilo i dříve), ale může probíhat celá léta přímo před zraky světové veřejnosti, a to za aktivní podpory většiny politických a společenských elit prakticky celého Západu a za pasivního přihlížení elit většiny ostatních zemí. Ve světě, který by byl alespoň trochu příčetný, by byli izraelští pachatelé genocidy – při dodržení závazků vyplývajících ze stručné a jasné Úmluvy OSN o genocidě z roku 1948 (což stojí za připomenutí) – již dávno zastaveni kombinací diplomatických, ekonomických a samozřejmě i vojenských zásahů. To by představovalo naprosté minimum, které zjevně vyžaduje jak mezinárodní právo, tak základní etika.

Namísto toho však žijeme ve světě, kde – pomineme-li samotný palestinský odboj – podnikla kroky k narušení izraelské kampaně masového vraždění jen hrstka států a politických organizací: Írán, libanonský Hizballáh a hnutí Ansar Alláh (známé jako Húsíové) v Jemenu.

Ať už si o tom myslíte cokoli, ať už je vám jejich politika sympatická, či nikoli, faktem zůstává, že se nikdo jiný ani vzdáleně nepokusil uvést Úmluvu o genocidě do praxe. Pokud vás to rozčiluje, neobviňujte například Ansar Alláh, nýbrž ty mnohé, kteří selhali a nezasáhli.

Nečinnost však představuje jen část tohoto skutečného hororového příběhu. Na Západě mnohé vlády a představitelé hlavního proudu – včetně médií a akademické sféry – aktivně podporují Izrael v době, kdy se dopouští genocidy. Jde o ostudnou kapitolu zločinné spolupráce a spoluviny, která teprve čeká na své sepsání. V nejhorších případech, jako jsou elity USA, Spojeného království či Německa, se dokonce pojem „spoluvina“ jeví jako příliš slabý: přesnější je označit je za spolupachatele genocidy.

Z tohoto stavu světa plyne zřejmý závěr: na mezinárodním právu nezáleží. Neexistuje ničivější útok na samotnou myšlenku mezinárodního práva a řádu založeného na právních normách, než jakým je beztrestnost Izraele a jeho kompliců. Benjamin Netanjahu, na něhož byl Mezinárodním trestním soudem vydán zatykač, mohl na nedávném Valném shromáždění OSN nestydatě popírat zločiny své i své země, a dokonce znovu odkázat na biblický příběh o Amálekovi! Zatímco on tak činil, venku byli zatýkáni jeho kritici. (Včetně herečky Susan Sarandonové, pozn. překl.) Naproti tomu Annalena Baerbocková – která během svého působení v roli jedné z nejostudnějších německých ministryň zahraničí v dějinách rovněž obhajovala, kryla a podporovala Izrael – právě ukončila své nezasloužené a pohodlné angažmá v čele Valného shromáždění OSN, aby vzápětí přešla na další absurdně nezaslouženou pozici na Kolumbijské univerzitě. Takových příkladů by se daly uvést stovky: západní elity, včetně amerických prezidentů Joea Bidena a Donalda Trumpa, se svou spoluúčastí na počínání Izraele naprosto zdiskreditovaly. Přesto se jim nadále daří skvěle.

Mezinárodní právo tedy utrpělo bezprecedentní diskreditaci – a totéž platí pro mezinárodní instituce a mocenské struktury, zejména ty, které reprezentují onu část světa, jež má tu drzost nárokovat si globální vůdcovství, jako by šlo o jakési vrozené právo: tedy Západ.

K tomu připočtěme skutečnost, že Izrael se v Gaze nedopouští „pouze“ genocidy, ale zároveň stupňuje etnické čistky… …šíří teror na Západním břehu, vtrhl do Sýrie a Libanonu, zaútočil na Jemen, podílel se na brutálních útocích proti Íránu (či je sám rozpoutal), což zároveň těžce poškodilo světovou energetiku, a obecně se řídí svým obvyklým *modus operandi*: atentáty, podvratnou činností, mučením, znásilňováním a neustávající agresí. A přesto: žádné znatelné následky, pomineme-li nanejvýš směšně neadekvátní a čistě symbolická opatření – a samozřejmě pokračující masivní podporu.

Zatímco ti na Západě, kteří se odváží projevit lidskost a solidaritu s palestinskými i dalšími oběťmi Izraele a jeho kompliců či spolupachatelů, čelí šikaně, policejnímu bití, zatýkání a zařazování na černé listiny.

To, co genocida v Gaze odhalila v celosvětovém měřítku, je prosté: ti, kdo nám vládnou, zajdou mnohem dál – a mnohem nestydatěji a otevřeněji –, než si většina z nás, včetně pesimistů, dokázala představit. A co je důležitější: projde jim to a navzájem si to dovolí. Gaza není výjimkou. Je předzvěstí světa hrůzy. Odpor není jen jednou z možností; je tou jedinou.

Tolik původní článek.

Tarik Cyril Amar je historik. Jak napovídá jméno, je křesťan. Působí na univerzitě v Istanbulu. Jeho pohled, stejně jako pohled lidí, kteří ještě umí rozlišovat levou a pravou, je neúprosný a plný zoufalství.

Elity vždy hleděly na genocidy se lhostejností – kdysi na koloniální zvěrstva, vybíjení původních obyvatel, koneckonců i na holokaust. Teď hledí na další holokaust a tváří se, že za zabíjení milionů Židů za II. světové války byli zřejmě zodpovědní Palestinci, kterým dnes patří zasloužená odplata.

Že to dělají elity, je smutné, ale na to by si člověk zvykl. Že jsou lhostejní a dokonce schvalující i lidé, kterým hrozí, že za podobných okolností by je mohl potkat stejný osud, je děsivé a nevěstí to do budoucna nic dobrého.

Naši politici jsou pod rozlišovací schopností Tarika Cyrila Amara, ale patří k nejhorlivějším. Od vlády po opozici, s výjimkou Stačilo a KSČM.