8 listopadu, 2026
Reportáž

Návštěvou u Vidláka

by Alef Nula

Šinu si to takhle stopade… eh, totiž předpisovou devadesátkou po okresce, a co nevidím: směrovku, a na ní zeměpisný údaj – Miroslav 10 km. No vida! Co kdybych zkusil, není-li Vidlák doma, že bych se mu vnutil na exkurzi…?

Vidlák doma byl.

—ﬡ—

„Za kostelem doleva, a jsi tam, nemůžeš to minout.“ – Jak Vidlák řekl, tak i bylo.

Kostel v Oleksovicích není, pravda, žádný chrám svatého Víta – gotiky chlouba. Kostelík je utopený v dolince a jeho věž jsem málem přehlédl. Naštěstí jen málem – pak už jsem jel na jistotu. Projel jsem úzkou uličkou mezi kostelem, hřbitovem a rodinnými domky, a pak jsem ji spatřil na vlastní oči: Vidlákovna!

Z dálky je opravdu taková, jak vypadá na fotkách. V chatrném oplocení bývalého zemědělského areálu je brána, která se možná ani nezavírá, a od ní rozbitá panelová vozovka, vedoucí přímo k Vidlákovně. Pár sýpek už jsem viděl zvenčí i zevnitř, takže o tom, co uvidím, jsem měl jakousi předběžnou představu. Ale Vidlákovna tyto mé představy výrazně překonala.

Nevybroušený drahokam vypadá na první pohled jako nevzhledný kámen, který kdybyste už zvedli ze země,
zase byste ho klidně zahodili

Ne, že by to nebylo staveniště; je, a ještě dlouho bude. To mě nerozhází, já jsem na staveniště zvyklý, a koneckonců – kovářova kobyla chodí bosa – na staveništi už nějakou dobu i bydlím; jestli si myslíte, že paní Vidláková je jediná světice široko-daleko, tak jste vedle. I já mám jednu takovou doma. – Ale o tom jsem vlastně ani psát nechtěl, snad jindy.

Jako většina udržovaných a dlouhodobě užívaných sýpek, i Vidlákovna je nabitá energií obilných zrn, a kdo je ochoten tuto energii vnímat, zaznamená ji, jen co projde vstupními dvoukřídlými dveřmi. Masivní dřevěná konstrukce od přízemku až do podkroví je v tak vynikajícím stavu, jaký jsem ovšem zatím v žádné jiné sýpce neviděl: dřevo čisté, voňavé, první dojem byl „…propána, to dřevo je snad nové!“ – Není nové, je letité, ale mimořádně zachovalé. Nezastírám, že jsem byl hned na začátku okouzlen.

Kafe, které mi Vidlák nabídnul, jsem odmítl – já totiž kafe nerad. A tak jsme přikročili ihned k exkurzi.

Ve stavbě je čisto a je tam pořádek. Uvnitř – nikde žádné haraburdí, zato ale všude úhledně složený různý materiál (převážně dřevo), který čeká na zabudování do stavby: dub na vstupní dveře (nadpraží půjde o dvacet centimetrů nahoru, to bude dveřím slušet), složený v hráni; javorové přířezy jako budoucí podlahová krytina, rozložené všude, kde se dá (proschnou a klimatizují se), palubky na obklad stěn… Vidlák mě provedl budovou a nastínil budoucí úpravy. – Budete-li mít chuť a čas, Vidlákovnu určitě navštivte. Je to svým způsobem klenot – pravda, ještě ne zcela vybroušený, ale něco mi našeptává, že brusič má ruku šťastnou a šikovnou.

U klenotů a drahocenných předmětů všeobecně ještě zůstaneme.

Než bude ve Vidlákovně zřízeno a do provozu uvedeno plnohodnotné sociální zařízení, musí jeho funkci suplovat provizorium.

Provizorium, to je v našich krajích celkem běžná věc. Vždyť i naše vláda v rámci moudré péče o naši vlast tuhle nějakou dobu využívala provizorium, v tomto případě rozpočtové – proč by tedy nemohl i Vidlák, že? – Kdyby někdo spatřoval souvislost mezi půlročním rozpočtovým provizoriem a objektem na obrázku, pak tam samozřejmě žádná není; opravdu ne!

A nemyslete; Vidlákovo sanitární provizorium není žádná umělohmotná a nevkusná krabice TOI-TOI. Je to plnohodnotná, poctivá a nefalšovaná moravská kadibudka, která slouží – kromě svého primárního účelu – i jako kamufláž. Koho by napadlo, že prostá venkovská kadibudka vyrovná se svým obsahem opulentním toaletám ukrajinských oligarchů!

Není to ještě dokonalé. Sytě modrý toaletní papír, ozdobený zlatými hvězdičkami, teprve by dotvořil vjem absolutního luxusu, jaký si nemůže dovolit jen tak někdo

Ano, přátelé! Nejen Mindič, nejen Medvedčuk – i Vidlák má ve své kadibudce zlatý hajzl, jak se každý může, bude-li chtít, osobně přesvědčit. Pro ty, kteří nemají tu možnost, přikládám foto jako důkaz. – V duchu jsem si kladl otázku, zda prostředky na onen zlatý hajzl neposkytl Vidlákovi ten arcilotr Putin, ale Vidlák významně mlčel a nepronesl k tomu ani slova. – To je skoro jako přiznání, ne?

—ﬡ—

Setkání bylo krátké, ale Vidlák mi prozradil, že chystá nějaký program už na letošek. Jestli to prozradí i vám…? Nevím – ale myslím, že byste se mohli i těšit.

—ﬡ—

41 thoughts on “Návštěvou u Vidláka”

  1. Díky Alefe, již jsem díky Tvému cestopisu Vidlákovnu našel. Chystám se tam také, některou volnou neděli, které zatím volné nemám. Jsme na jedné lodi.

    Odpovědět

  2. Alefe, díky za milou reportáž.
    Už se těším, až se tam někdy podívám, zatím mi do toho pořád něco lezlo. A také doufám v dlouho slibované setkání Kydařů.

    Odpovědět

  3. Tužka napíše,…díky za další pohled na Vidlákovnu.
    Není nad solidní dřevo.
    Nejmohutnější trámy staré stovky let jsem viděla, a tajně jsem si je pohladila a přivoněla k nim,….voněly ještě, neuvěřitelné,….tak jsem viděla v chramu Notre Dame v Paříži. Před požárem.
    Když jsem pak viděla tu reportáž ze zkázy,….bylo mi líto,….velice líto,….tak staré a tak mohutné trámy se těžko dají nahradit.
    Ať Vidlákovnu nepotká nic zlého a slouží ke spokojenosti.
    Tužka.

    Odpovědět

    1. Milovníkům starého dřeva doporučuji návštěvu původně podkarpatského kostelíku v Dobříkově. Ty spodní neměl ani Notre Dam, jsou to obrovské opracované kmeny. O přesun se zasloužil duch národních sociálů Václav Klofáč.

      Odpovědět

  4. Přes prázdniny jsem si odvykla sem psát a pak už se mi nechtělo znovu začít. Ale tentokrát jsem neodolala. Člověk něco hezkého zažije, něco zajímavého ho napadne nebo aspoň má takový pocit. A tak si řekne, že by bylo fajn, kdyby o tom věděli i ostatní. Tak o tom napíše. A hnedle upadne do podezření, že má postranní úmysly. Jaké jiné, než špatné… Jen bych podotkla, že reklama obyčejně bývá na věci, které se dají koupit.

    Reportáž se mi líbila a jestli někdy pojedu kolem, aspoň zdálky to místo omrknu a popřeju v duchu hodně zdaru. Otravovat svojí přítomností nemám ve zvyku.

    Odpovědět

  7. Možná to ani není reklama, ale realistický popis.
    Byl jsem tam, když se tam sešlo pár (snad desítek) lidí a dávali do pořádku to, co bylo třeba. Normální, pracovití lidé, kteří se usmívali jeden na druhého (a pouštěli kulhavého fotografa do dveří). A pracovali!!!
    Od atmosféry diskuzí na Litterate se to naprosto lišilo. Nikdo nikoho nenapadal, nikdo tam nevedl duchaprázdné mnohoslovné projevy. Pokud se mi povede sehnat „taxikáře“, půjdu se tam podívat i třetího října. To je pěkné datum.

    Odpovědět

    1. Já se té reakci vlastně ani nedivím.
      Když si dneska otevřeš téměř jakékoli internetové médium, vyvalí se na tebe: reklama, pak reklama, a ještě reklama.
      Všechno je prolezlé reklamou, je to psychóza.

      Odpovědět

        1. Je to tak.
          Když už jsme u toho specifického luxusu, dám k dobru jednu příhodu, kterou na vlastní uši zažil můj kamarád Karel.
          —
          Když měl Karel jednu ze svých ratolestí ve věku, kdy se poprvé rozhoduje o profesní dráze dětí, uspořádal na to téma soudruh učitel třídní schůzku. Předestřel na ní rodičům různé možnosti, a rodičové se k těm možnostem vyjadřovali a zaníceně o nich diskutovali. A když mi o tom Karel vyprávěl, citoval též diskusní vystoupení jedné z maminek. Bylo věcné a krátké:
          „Pane učitel, takhle… já meslim, nélepči v lese! Veseró, vechčijó kde chcó – no né?“

          Pak se prý už nikdo na nic neptal a schůzka SRPŠ byla ukončena. Ale účastníci schůzky se prý rozcházeli ve velmi dobrém rozmaru.

          Odpovědět

        2. Alef, Ládik a Kocour:
          Teda pánové, to je překrásná sbírka kadibudek! Jaké blaho si tam ulevovat! ale v létě, prosím. V zimě by nám asi omrzaly důležité části těl.

          Odpovědět

    2. Tak by mohla začínat hymna padlých žurnalistů:

      Znám nádhernou kadibudku,
      kde nejhlubší je les,
      tam hovno ze mě vypadlo
      a smrdí ještě dnes.

      Už toho nechám, asi je na čase uvařit si čaj.

      Odpovědět

  9. Kdo dobře hospodaří má dobré výsledky. Ne jako ti o kterých se píše v následujícím textu /text je staršího data a autor naznámý/:
    No a teď, když Babiš oznámil, že se vzdává Agrofertu, tak stejně všichni kňučí, že se ho vzdává málo. Přiznám se, že je mi to už zcela jedno. Agrofert získal na dotacích z ČR v roce 2024 necelou miliardu. Ve stejném roce promrdal idiot Bartoš dojebaným stavením řízením miliard 40 a nesvéprávný kretén Stanjura s psychopatem Fialou nasekali 400 miliardový deficit.
    Za ty dotace pro Babiše máme v krámech kuřata, šunku a chleba, který se dají sežrat a traktoristi z toho maj vejplatu.
    Ty vládou promrdaný miliardy se sežrat nedají a budou je naše děti splácet příštích 100 let.
    Takže jo. Zrušme dotace a žádnej střet zájmů nebude potřeba řešit.

    Odpovědět

    1. Tak. Sice to má kvalitu nouzové stravy, leč přežít se na tom dá. Pro udržení se pod tlakem konkurence nutno snižovat náklady. Kdo chce kvalitu, jaká příkladmo ještě před třiceti lety byla standardem, musí si připlatit.

      Odpovědět

    3. Bez dotací se lze obejít při jediné, prodejní dani. Každý komerční prodejce zboží a služeb ji zaplatí třeba 15 % – z toho nezchudne – a když to zaplatí všichni ti překupníci, tak bude splacen dluh, rozpočet bude přebytkový a pak někomu docvakne, že přímý prodej výrobcem je to, co národní hospodářství opět pozvedne a posílí soběstačnost. Prohibitivní zdanění peněžních toků do zahraničí, které nejsou platbou za zboží či službu nebo platbou pokut, by bylo součástí prodejní a převodové daně. Přemýšlejme nad vším, co bude třeba změnit a jak, až se ten domeček z karet sesype. Já píšu novou ústavu.

      Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *