Duchovno, kultura a politika: jak se mění svět odspodu

Nedávno jsem psala, že politika se mění skrze kulturu – a kultura skrze duchovno. Takže v kostce: duchovno → kultura → politika

Chceš-li změnit politiku, nelez na barikádu či do vlády, ale začni u kultury. A chceš-li změnit kulturu, musíš jít ještě hlouběji – k duchovnu.

Někdo mě vyzval, abych to trochu rozvedla. Tak to zkusím. Vím, že psát o duchovnu pro partu zatvrzelých ateistů na litterate je docela ošemetná záležitost, ale proč nepíchnout do vosího hnízda, že? 😉

Abych ukázala, co tím myslím, vezměme si příklad, který teď žije internetem – AI videa dívky Amelie. Možná jste je viděli: začala rozhořčením nad tím, co se děje v Anglii, ale postupně došla k něčemu většímu. Místo pouhého odporu se v nich objevuje ocenění její národni kultury a vědomí, že ti, kteří na ni křičí „haram,“ do ní prostě nepatří. A nejnovější videa? Ta dokonce vybízejí migranty k návratu do vlasti – ne z nenávisti, ale nabídkou. Ne stylem „vypadněte odsud“, ale „podívejte, kde je váš domov.“ Amelie nevyhrožuje, neútočí. Nejdřív ukázala kontrast – chaos a bídu třetího světa, hříchy vůči ženám – aby byla vidět kulturní propast. A pak přešla k jinému tónu: k obrazu horkého afrického slunce, přátelských komunit, maminek, které vítají synka domů, vonných pouličních trhů, které v Evropě regulace dávno udusily. Obrazy života, který může mít duši – jen musí být tam, kde má své kořeny.

A to je to, čemu říkám kulturní boj, vedený chytře a klidně. Ne přes hněv, ale přes inspiraci. Tak se připravuje půda pro proměny, ktere budou mít jednoho dne i politickou sílu – až přijde čas. A kdo si myslí, že politika se mění zákony, nepochopil, že zákony jsou jen poslední článek řetězu. Nejdřív se musí změnit kultura, tedy příběh, který lidé žijí. (Mimochodem, stačí se podívat na Minnesotu, jak to dopadne, když se místní kultura na „remigraci“ vůbec nepřipraví.)

Odkud se ale bere tato síla? Z duchovna. Cenzoři neví, jak na Amelii. Neponižuje, neosočuje, nedehumanizuje. Má dopal, to ano, ale nežene ji zloba. Její síla vyvěrá z toho prostoru, kde člověk stojí nohama na zemi, a přesto se dotýká něčeho vyššího. Umí promluvit k těm, kteří o změně uvažují, ale i k těm sluníčkovým, kteří jakýkoliv kritický tón vnímají jako nespravedlnost nebo nelaskavost. Autoři Amelie skrze ni vlastně sami procházejí vývojem – od čistého hněvu k realismu s duší. Dokážou pojmenovat věci, o kterých se „nesmí mluvit,“ a přitom neztrácet lidskost. To se dá udělat jen tehdy, když člověk stojí v něčem hlubším, než je momentální názorová móda. A právě tam sídlí duchovno – v hodnotách, které tě drží i tehdy, když jdeš proti proudu.

——

Co vlastně je duchovno? Jde o hledání smyslu, porozumění a spojení s něčím větším než jsme my sami – s vyšší silou, s tajemstvím života, které přesahuje svět hmoty. Není to jeden směr či dogma. Každý si k němu hledá cestu sám a ta se vyvíjí podle jeho zkušeností. A opravdu nejde o poučky nebo pravidla – jde o schopnost žít opravdově, s otevřeností vůči světu, s vědomím, že nejsme jen shluk hmoty v soustavě orgánů, ale bytosti se zábleskem něčeho věčného.

—-—

A teď se podívejme na naši historii. Ta jasně ukazuje, co se stane, když se z národa vytratí duchovno. Po Bílé hoře Češi ztratili přímý přístup k autentické spiritualitě. To, co bylo přirozené a hluboké, nahradil vnucený systém – barokní katolicismus. Jenže duchovnu nikdo neporučí. Nelze ho vymýtit. To opravdové duchovno se schovalo. Do hor. Do lesů. Do tajných zpěvů kacířů.

Osvícenci a svobodomyslní rebelanti nakonec prolomili okovy barokního katolictvi. Jeho vroucnost, sladká zbožnost a smysl pro krásu se převtělily do obrozeneckého vlastenectví. Pokud bylo to vlastenectvi zakotveno v lidové duchovnosti, dokázalo zázraky. Jenže vlastenectví bez duchovního základu snadno sklouzne k nacionalismu. A když i vlastenectví časem vyvanulo spolu se zbytky křesťanství či tehdejšího židovství, upnula se víra k ideálu sociální spravedlnosti. Ale víra v sociální spravedlnost bez duchovního zakotvení se dříve či později propadne do totalitních forem – do kádrování, čistek, cenzury a manipulace. To byl osud marxismu-leninismu, do značné míry i skandinávského socialismu – a dnes totéž vidíme v novodobém fanatismu „náboženství“ jménem woke.

Bez duchovního ukotvení ztrácí člověk kompas a společnost směr. A pak se divíme, že půlka národa – hlavně mladí – znovu padá do ideologické slepoty. Jak by ne, když se woke podbizi horem a dolem a jim chybí něco hlubšího, než jen „správné názory“ a plný žaludek.

Nejenom chlebem živ je clověk.