12 prosince, 2024

Budíček!!

Autor: LevNT

Motto:
„Nenaslouchejte těm, kdož tvrdí, že hlas lidu je hlasem Božím;
vždyť zběsilost davu je vždy velmi blízká šílenství.“
Hésiod

Zaujal mne v mainstreamu jeden článek, který se zabýval tématem: „Čeho litují lidé na sklonku života“. Zásadní body, které v něm zazněly, jsou tyto:

  • Kéž bych měl(a) odvahu žít život podle sebe, ne podle druhých.
  • Kéž bych nepracoval(a) tak tvrdě.
  • Kdybych tak měl/a odvahu vyjádřit všechny své pocity.
  • Přál/a bych si, abych zůstal(a) v kontaktu s přáteli.
  • Škoda, že jsem si nedovolil(a) být šťastnější.

Zkušenosti z terapií, knihy od Davida R. Hawkinse a mnohé další okolnosti mne inspirovaly k napsání níže uvedeného článku.


Emoční stavy ovlivňují lidského jedince mnohdy více než rozum. A právě to považuji, při jejich zneužití, za nejvíce nebezpečné. O to nebezpečnější, že pod návalem emocí se často zatemní i zdravý rozum. To, jak tedy člověk pod nějakou emocí jedná, se pak prakticky může odehrávat bez přičinění rozumu, a co je horší, prakticky i bez jeho kontroly.

Netroufám si klasifikovat emoce člověka, ale mně osobně připadá, že strach a pýcha (a pýchou myslím tu hrdost na svou příslušnost někam patřit, která rozdrobuje lidi do skupin) ruku v ruce s hněvem jsou hluboce pod odvahou.

Pokud je člověk uměle udržován v těchto emočních stavech, je téměř jisté, že málokdy najde odvahu cokoliv změnit. Tato skutečnost se bohužel týká značné většiny lidské populace, kterou asi nejlépe vystihuje slovo „dav“.

Proto jsou tolik používány k manipulaci s lidmi, a stínové vlády v každé zemi to moc dobře vědí. Metoda zastrašování je stará už jako lidstvo samo. Konec konců strach, obavy, jsou jedněmi z nejstarších lidských emocí. Také proto je vládci zneužívali a stále zneužívají k tomu, aby se udrželi u moci. A rozdrobování do „názorových“ skupin na základě pýchy (hrdosti) probíhá přesně podle tolik známé staré pravdy: „Rozděl a panuj!“

Zneužívání strachu je zcela jasné.

Stačí zhlédnout nějaký zpravodajský kanál, kde je to servírováno dnes a denně s „příslušným“ komentářem. Podívejte se, co se tam děje, může se to stát i Vám! A příkladů by se našlo mnohem více.

Ale pozor, strach má v samé podstatě v sobě i sjednocující efekt, a ten by mohl být v konečném důsledku pro vládnoucí moc i docela nebezpečný. Stačí k tomu jen dodat, že až více pocítíme důsledky války, touha po míru prudce naroste. A to je svým způsobem i jedna z šancí zabránit tomu nejhoršímu. Proto dochází ke zneužívání i jiných lidských emocí, jako jsou touha (chtíč), hněv (vztek) a pýcha (hrdost).

Tak jako strach, je i pýcha všude přítomnou lidskou emocí. Její projev taky dost často vyčnívá ve formě „vlastního názoru“, který se maskuje pod pláštíkem „svobody projevu“. Jelikož vlastně „můžeme říkat všechno“, máme výmluvu i pro lži a polopravdy, překrucování a pomluvy.

Podíváme-li se na to blíže, zjistíme, že mnohý „názor“ byl ve skutečnosti použit pouze jako přívěšek k pocitu vlastní důležitosti.

A tak mnozí zlomyslní kritikové a očerňovatelé prezentují svůj vlastní narcismus jako „názor“. Jsou tak skálopevně přesvědčeni o své pravdě, že o tom nechtějí ani diskutovat. Proto na sociálních sítích vznikají ony bubliny, které většinou někoho s jiným názorem nepustí ani do diskuze, nebo jej ostatní takzvaně „vykoušou“ pryč. U většiny skupin dojde poměrně brzy k odtržení od venkovní reality, a skupinu ovládá prakticky úzká skupina vyznavačů daného názoru.

Zde bych se poněkud pozastavil nad médii (rozhlas a tisk) a sociálními sítěmi. V obou případech jde těm, co je mají v moci, ovlivnit veřejnost. Musím přiznat, že doba takzvané „akce a reakce“ se s hromadným rozšířením sociálních sítí velmi zkrátila a k ovlivnění veřejnosti dochází s velkou rychlostí.

Mnohdy s takovou, že se jaksi zapomene předkládaná fakta ověřit. Jak bylo někde řečeno, v současné době se na internetu apatie rovná tragédii a nuda je zločin. Stačí pak, aby jádro skupiny bylo napojeno na příslušný think-tank (např. ropná lobby) a vnucují tak názory ostatním.

Vtip je v tom, že často dochází k tomu, že pokud pro něco chceme důkazy, tak si vždy nějaké najdeme. Vnímání si pokaždé najde to, co hledá. Po celá staletí se tak falšují a pomocí propagandy překrucují dějiny v zájmu zisku a na úkor svobodného života lidstva. A jelikož je dnes už i vědecky prokázáno, že skeptici mnohem více tweetují, nemůžeme se divit, že po světě běhá tolik naštvaných lidí.

Ne nadarmo se říká: „Pýcha předchází pád!“ Co je tedy následujícím stavem vědomí? Hněv? A v těch horších případech úplná apatie. Z té už je poměrně těžké uniknout, stojí to nemálo sil, a mnohdy se to ani neobejde bez pomoci zvenčí.

Hněv, jako takový, velice úzce souvisí s touhou. Ta je nám asi nejvíce denně servírována v reklamních spotech. A podvědomé reklamy, zneužívající podprahovou část lidské mysli, jsou běžnými praktikami. A nejsou to jenom reklamy, vždyť i část filmového průmyslu toho úspěšně využívá ve svůj prospěch. Stačí zmínit například řady nekonečných seriálů, které mívají ke konci každého dílu nastraženou vějičku na díl další.

Udržení člověka ve stavu touhy se pak stává nekonečným cyklem touhy a nasycení, který už může poměrně snadno přerůst v nějakou formu závislosti. A nejsou to jen drogy. Závislost může prakticky vzniknout na čemkoliv, například i na adrenalinových sportech, nebo nějakém jiném způsobu překonávání sama sebe.

Politická moc vládců je založena na pokračující propagandě hněvu, nenávisti, nepřátelství a výčtu nespravedlivostí. Zde lze jen konstatovat, že záměrné šíření svárů a nenávisti, které je v současnosti už téměř nedílnou součástí jakékoliv propagandy, je velmi zvrácené zneužívání svobody slova.

Nemám na to, ale „nutně“ to potřebuji? Hněvám se! Lžou nám? Hněvám se! Odtud už je jen krůček k nenávisti, která umí zcela zatemnit zdravý úsudek i jednání. Lidský jedinec se pak snadno dostane do režimu „uteč“ nebo „bojuj“, a připravuje se tím o možnost situaci vyřešit jiným způsobem.

Mysl v této chvíli není schopna rozeznat mezi emocemi nabytými dojmy (svými názory) a skutečností vnějšího světa.

Emoční úroveň vzteku už poté stačí jenom přikrmovat správnými údaji. Tím se dav udrží v zaslepeném pohledu na svět a vzteku na všechno kolem. Pak už ho stačí jenom správně nasměrovat za pomocí nějaké kauzy.

Vládcové toho s oblibou využívají, pokud hrozí, že se provalí něco, co chtějí utajit. Pro ně je to jen otázka peněz a vlivu.

Každý na každého něco ví. Jenom se vytáhne nějaká kauza, která je takzvaně úplně „mimo mísu“, a která nikoho z vládců neohrozí. Nebo jenom trochu. Dost často se nakonec ukáže, že to vlastně ani nebyla pravda. Nebo se může použít na odstranění či postrašení nějakého odpadlíka, nebo někoho nepohodlného. A skutečný problém, kvůli kterému se dav bouřil, se v tichosti „zamete pod koberec“ Zde si nedělám vůbec žádné iluze…úplatky, zastrašování a klidně i cokoliv jiného.

Dalším ze způsobů manipulace s davem jsou pochybnosti, nevědomost a ignorantství. Tento způsob manipulace už bohužel zasáhl i vědu. Dříve matka pokroku lidstva je zneužívána mocí peněz a politických zájmů. Metodu, s jakou se to provádí, lze popsat následovně.

Vědec zveřejní například škodlivost nějakého produktu. Ve většině případů už o tom výrobce dávno ví, jen se uvedené výsledky nedostaly z jeho laboratoře ven. Téměř obratem se vynoří „zaručené“ vědecké poznatky, že daný produkt neškodí. Jediným účelem takovéto akce je vnést do celé kauzy pochybnosti a zmatek. V tuto chvíli je dav odpůrců produktu oslaben, a prodej výrobku to tolik neohrozí.

Je tedy zřejmé, kdo ony antivědecké téze platí, že? A než se situace vyjasní, daný výrobek se „vesele“ prodává dál. Pár příkladů na závěr: Bisfenol A, tabákové výrobky, ropná lobby, hromadné úhyny včel atd.

Sice peníze vládnou světu, ale pro moc, jako takovou, jsou nejdůležitější informace. Také proto stínové vlády využívají celkem úspěšně metodu tzv. „protekční banky“. Tento název jsem si vypůjčil, ale vystihuje nejpřesněji její funkci.

Jsou to různá setkání, rauty a večírky vlivných osobností. I zde to funguje tak, že vlivnější dávají dohromady vlivné. Dost často tam bývá i nějaké to povyražení (a nemusí to být zrovna koks), protože při tom dochází k uvolnění informací. A to je podstatou takovýchto večírků. Jednak slouží ke sběru informací (zpravidla pro pořadatele), kontaktům a spolupráci na projektu (jak jinak než pro pořadatele), a vzájemných kontaktů, které se mohou někdy hodit.

Nedělám si iluze o našem národu, protože držet hubu, nadávat na sociálních sítích a politiku řešit jen u piva v hospodě je dáno tím, že jsme dlouhou dobu byli v samotném strategickém středu dění, a ostatní státy se snažily a doposud snaží ovlivnit, na které straně budeme.

Mělo to i své pozitivní stránky, neboť v době útlaku a poroby jsme byli nuceni vydržet s minimem prostředků. A to bylo pravděpodobně základem „zlatých českých rukou“.

Bohužel i toto se už pomalu vytrácí, protože přiznejme si, pro každou vládnoucí garnituru je nejlepší materiál „pracovitý blbec„. Ten nemá čas, a prakticky ani zájem, zabývat se děním v okolí, natožpak nějakým hlubším smyslem života. A takový má potom rozhodovat ve volbách o naší budoucnosti.

V tomto směru jsem poněkud skeptický, a jak jsem se již někde dočetl: „Kdyby volby mohly něco změnit, již dávno by je zrušili.“ A při sledování některých předvolebních průzkumů se nestačím divit.

Možné prostředky v boji proti pýše, hněvu, uměle vyvolané touze a pochybnostem jsou tolerance, schopnost naslouchat, ochota, skromnost, pokora, ale taky odvaha. V tomto konkrétním případě schopnost přijmout nebo aspoň vyslechnout něčí názor, když je blíže pravdě, než ten můj. Mám pocit, že tato vlastnost se ve společnosti stále více vytrácí. Bohužel.

Co se týká protestních akcí, považuji za odvahu se jich účastnit, a ještě větší odvahu je organizovat. Ale už si nejsem tak jistý, že dokážou něco změnit, a jestli s apatií a nezájmem alespoň poloviny občanů skutečně pohnou.

Spíše ukazují naprostou bezmoc jednotlivců i menších skupin k vyvolání jakékoli změny většího rozsahu. „Oblbování“ většiny je zpracováno téměř dokonale a bohužel i současná technika k tomu nemalou měrou přispívá. Vymývání mozků a slibování nemožného je na velmi vysoké úrovni a většina tomu chce věřit – konec konců je to pohodlnější.

Co s tím tedy udělat?

A kdy a kde začít? Kdykoliv a kdekoliv! Stačí si jen uvědomit, že jsme manipulováni!

Nenechat se do toho přes výše uvedené emoce vtáhnout.

A přidat k tomu třeba i trochu té odvahy.

Nemám tím zrovna na mysli vyřvávat v hospodě u piva, nebo se dokonce na protest sebeobětovat. Myslím mít tu odvahu – něco s tím udělat. A začít musíme především u sebe samotných.

Ne nadarmo moudří indičtí mudrcové tvrdí, že odvaha je prvním krůčkem k zasvěcení. Je prvním krůčkem ke všemu, co chceme změnit!

Odvaha má motivaci, sílu i moc překonávat odpor, čelit výzvám a se statečností a rozhodností se propracovávat vpřed, což zpětně posiluje schopnost člověka uskutečňovat rozhodnutí.

Na nižších emočních stavech je svět vnímán jako beznadějný, smutný, nahánějící strach, ovšem na úrovni odvahy jej už člověk vnímá jako stimulující, vzbuzující nadšení a přinášející výzvy.

Přidáte-li k tomu ještě poctivost k sobě samému, může se vám od negativních emocí značně ulevit, a prospěje to Vám, i Vašemu okolí.

Zde musím zdůraznit, že v žádném případě nejde o to, tyto emoce násilím potlačovat. Pokud Vás přestanou ovládat, časem vymizí samy.

Budoucnost má v rukou každý jednotlivec.

Je tedy na každém z nás, jestli se nechá uchlácholit vatou pohodlí a nesplnitelných slibů vládnoucích, a nebo se aspoň pokusí vylézt ven z ulity a otevřít oči.


77 thoughts on “Budíček!!

  1. Vánoce bílé trochu moc
    sněhu je přes půl metru
    zvířata volají o pomoc
    nemají tolik svetrů.

    Srna se boří do půl břicha
    zajíci ani nechodí
    Jozue obchází u Jericha
    všichni se smrtí závodí.

    Jezevec sedí v teplé noře
    sýkory víří u budky
    kolem dokola bílé moře
    čekají na song od Hutky.

  2. Jsem vcelar. Takze vytrhnu jednu tezi vydavanou za fakt. Ale ktera neni zdaleka jednoznacna.

    Je to presne stejny problem, popsany vyse. Ze nejaky jedinec ci skupina je arogantne presvrdcen(a) o sve subjektivni pravde. Ale faktem je, ze se stale zcela jednoznacne nevi co uhyny zpusobuje.

    Autor si tedy sam sobe odporuje a to co vycita jinym, sam zhusta cini.

    A tak je to zrejne i s ostatnimi tezemi v clanku. Priciny jsou definovany spravne, ale pouceni z nich (i v pripade autora) zadne.

  3. Ono ve všech hodnoceních záleží na pohledu …, emoce většinou mají pro pozorovatele pozitivní a negativní hodnotu, a tu hodnotu si pozorovatel stanovuje podle meřítka co je dobré a nedobré, resp. co je spravedlivé a nespravedlivé … Pocit spravedlnosti ve společnosti je tou nejzákladnější vizí, o kterou usilijí všechny psychicky vyrovnané a zdravé lidské bytosti, ti co to tak nemají jsou prostě degeneráti, opice, prasata a další hnusný lidský dobytek …
    K tomu pohledu pozorovatele …
    Jako příklad debility pozorovatelů kteří žijí na Zemi je Babišova odpověď hloupým dětičkám jaké jsou planety Sluneční soustavy …, Babiš správně odpověděl Měsíc, Mars, Pluto, Saturn, Slunce …, protože žije na Zemi a okolí Vesmíru je pro něho Zemská soustava, ty tělesa se pohybují po obloze planety Země a jsou z pohledu Pozemšťana planetami …
    Debilové, kteří žijí jinde než na Zemi, ve svém debilním opičím memorovaném po ostatních opicích světě, budou si vést svojí debilitu, že pro Pozemšťana nemohou být Slunce a Měsíc obíhajícími planetami (sice ne po kruhové -eliptické dráze) kolem Země, a čím tedy jsou ??? …
    Popsané je v zásadě novověký problém prastaré pravdivé Astrologie a její debilní dcery astronomie, která toho o Vesmíru mnoho nechápe … …

    1. Pochopili …., středem duševního světa (kam patří emoce) lidské bytosti je bytost sama, středem duchovního světa, tam už je to složitější, je Absolutno, absolutní Bůh, který je mimo celého „materiálního“ Vesmíru, je tudíž nikde a souřasně všude …
      A s tím materiálním světem je to primitivní, tem je středem co se namane …, příšel ale pitomec jmenem Enstein, který opičím pohledem pro opice začal uplatňovat princip duševního světa (princip středu u pozorovatele) v materiálním světě a pomátl opice takovým způsobem, že v důsledku „relativity“ nevědí už vůbec nic …
      Blbost, je ta nejrozsáhlejší relativita, která ovládla svět ….

    2. Nemáte pravdu. Babiš nehovořil z pozice astrologie; a je otázka, kolik toho Andrej z astrologie ví a zná.

      Rozhovor s dětmi na škole jistě byl veden v kontextu astronomickém, a také tady je zařazení tělesa mezi planety (a měsíce, hvězdy,…) otázkou konvence, která je ovšem v astronomii jiná než v astrologii. Pokud Babiš v tomto kontextu zařadil Měsíc mezi planety, jednoznačně to byla chyba.

      Kromě toho: astronomie sice je dcerou astrologie, ale určitě ne debilni, naopak. Obě disciplíny nahlížejí na skutečnost z různých pozic, a fakt, že jedna nevidí to, co vidí druhá (a obráceně), není důvodem, abychom jednu pro druhou zatratili.

      1. Zakladateli, Babiš je velkým fandou Astrologie, někde jsem četl jak o ní hovoří a považuje ji za zajímavou, nechal si dělat „horoskop“ a tak dále … Prostě to popletl z Astrologií …
        Celé to dnešní zblbnutí Světa má na svědoní Astrologie, kdy prezident Regan přes svoji ženu Nancy využíval služeb známé astroložky při svojí strategii jednání s Gorbačovem …
        Regan byl přímo posedlý pověrčivostí a „tajnými vědami“ …, to všechno se dá dohledat ze svědectví jeho okolí …

  4. Článek jsem nečetla.
    Byla jsem u otce na sklonku jeho života a i na sklonku života při náhlém odchodu manžela.
    Oba měli najednou živé vstupy dávno zemřelých příbuzných ve spánku.
    Manžel byl neurvalý, vynadal mi, že ho navštěvuje moje matka a že ho to obtěžuje. To bylo asi půl roku před jeho smrtí.
    Nic takového, že by nějak řešil, že se měl chovat jinak.
    Otec si zase vzpomněl na smrt své malé sestry, kterou rodiče nechali na pospas přírodě, protože syn je v rodině potřebný, byl ročník 33. Kolik měla sestra neřekl, oba se nakazili břišním tyfem.
    Po smrti muže jsem tak v noci uvažovala a vzpomněla jsem si na sestru, která je v Kanadě a tam to kdesi četla, že když člověk už je na odchodu z tohoto světa, jeho mozek začne uvolňovat vzpomínky. A existuje něco mezi nebem a zemí a mrtví navštěvují ve spaní tyto lidi.
    Oni i vrazi si na smrtelné posteli vzpomenou a přiznají se.

    Venku je už více než půl metru sněhu. Kurňa to muselo napadnout tolik za týden?
    A silničáři nejsou skoro vůbec vidět. Asi je jich méně a méně, v kancelářích jich určitě nebylo.

  5. Práce s emocemi souvisí s vědomím a uvědoměním. Nevědomý člověk se nechá emocemi ovládat. První stupeň uvedomování si je v pozici, že probíhající emoci vnímám, ale spíše ji pozoruji, než že by mě ovlivňovala. Mistrovský pásek pak získá ten, kdo ví už předem, že emoce přijde 🙂

  6. Hmm – emoce a strach.. není to náhodou pouhé překročení daného nebo zvykového řádu věcí, činů a pod. Když se tak koukám na některé naše mladé vychované v „moderním“ stylu, že všechno mohou a nic nemusí, je mi jich docela líto . Jsou taknějak bezbarví, víceméně jakoby se jich nic netýkalo.
    I ten jejich smích a pod. je jakoby\ nucený… Jako loutky

  7. Možná je právě to na životě nejlepší, že děláme samé kraviny.
    U zvířat je to asi jiné, ta se chovají racionálně. Ale lidi, neštěstí ne.
    Tu nudu, kdyby všichni byli dokonalí, si ani nechci představit.
    😀
    Z mého pohledu člověk nemá za úkol být šťastný, ale může se o to snažit. Pokud k tomu má talent , tak se mu to chvílemi daří, jinak ne.

        1. Kecáte oba dva, Sibylo a Ládíku!

          … se mi tudle nechtělo do ničeho píchat, tak sem si myslel, že si TO “přivodím“, a tak sem zavřel voči a myslel na Bardotku a … a když nic, tak sem ji změnil na Cardinálovou a … a když ani po další půlhodině ani Claudie, ani Bardotka, ani TO, jak říká Sibyla … serotonin, ani oxytocin tak sem se na TO přivodění se vykašlal a šel sem zase hejbnout s rozdělanou prací, do který se mi původně píchat vůbec nechtělo a kvůli který sem si myslel, že si TO přivodím!!!

            1. … prej slovník a ještě prej špatnej !!! … co TO dneska ten Ládik vykládá?

              No řekněte, vy, kdo máte na rozdíl od Ládíka jakžtakž ještě normální slovník, že si vykládáte úplně stejně jak já, že takový Cardinálce, když nesla těm železničním dělníkům od pumpy vědra s vodou, že byste si taky plácli přes zadek, protože jak říkal Cheyenne : „to ještě nic neznamená…“!

      1. Souhlas. Kdo ho má víc, je ve výhodě.
        Šílená historka :
        Náš nejmladší se jmenuje Alexandr. Když dcera řekla kamarádkám jeho jméno, tak se jedna začala hihňat a řekla : Tak mu budeme říkat Lexaurin. A všechny se začaly pitomě čelit. Zřejmě pilně zobou všechny. ( Dcera se urazila. )

    1. Lidí se chovají racionálně až po té, co vyčerpají všechny ostatní možnosti. A poněvadž toho ostatního je velmi mnoho, nedostanou se k racionalitě nikdy.

      1. „Každej nemůže bejt chytrej, pane obrlajtnant, ti hloupí musejí dělat výjimku, poněvadž kdyby byl každej chytrej, tak by bylo na světě tolik rozumu, že by z toho byl každej druhej člověk úplně blbej.“

  8. Povšimněte si prosím jedné věci, že až (snad) na čtvrtý bod se jedná o přání veskrze individualistická, až sobecká… už tam není žádné „kéž bych žil(a) více v souladu s Božími přikázáními“ nebo aspoň „kéž bych lidem kolem sebe dělal(a) více radosti“ a dokonce ani ne to základní, když už nechceme věřit v něco nad námi – „kéž bych se lépe postaral(a) o budoucnost svých potomků a lépe je vychoval(a)“. Protože upřímně, to jediné dává životu nevěřícího jakýs takýs smysl.

    Tahle společnost je prostě v přesně stejném stavu jako ta v Sodomě a Gomoře nedlouho před „boží deratizací“…

    1. Nebo zcela altruistické přání: „Kéž bych nebyl v životě takový debil.“ Případně ve variantě: „Kéž bych nebyl v životě takový debil a nikdy nevolil ty idioty a hovada, která jsem celoživotně volil.“ Nicméně vrcholem sebezapření by byl výrok: „Celý můj život byl omyl, kéž by místo mě žil někdo jiný.“

  9. Tento článek mne velmi zaujal. Pozorně jsem ho přečetl, ale už teď vím, že se k němu budu muset vrátit a udělám to rád. Děkuji.

  10. Těžko časově určit “sklonek života”. Např. já mám dg SNS (syndrom náhlé smrti) a moji mužští předkové se dožívali 90 let – chybí mi téměř 26 let do plánované smrti. O litování na sklonku života by se mohla vést těžká polemika. Můj názor je – nelitovat ničeho. Co jsem udělal, to vždy v nejlepší víře v daném okamžiku a všechno ostatní je “kdyby..”.

      1. Já bych to zredukoval na to podstatné….v životě jsem se vyspal se spoustou žen a ani v jednom případě toho nelituji, ale s některými jsem se nevyspal, i když jsem mohl a chtěl. Toho dnes upřímně lituji (to vlastně odpovídá bodům 1, 5 a asi i 3).

        I když ve výsledku je to úplně jedno. Nezbývá než věřit, že vesmír je v prostoročase nekonečný, abychom dostali příležitost ty chyby napravit. Dokonce nekonečně mnoho příležitostí…

        1. Přesně tohle jsem měl na mysli! – Jak jste to uhodl?
          😀 😀 😀

          Ačkoliv – jedna z těch, o nichž je tu řeč, by jistě řekla: „…to není tak těžký uhodnout!“

            1. Vychazi slunce a kohouti kokrhají. Kazdy den. Kohouti tedy zpusobuji vychod slunce. Nebo ne?

              Kdyz je clovek stastny jsou do tela vyplaveny hormony. Co bylo driv, stesti v dusi nebo hormony v tele?

              Clovek ma chripku. V takovem pripade se v jeho tele nachazeji viry. Zpusobily chripku tyto viry? Nebo jsou viry castice vzniklé rozkladem bunek v dusledku neblaheho telesneho stavu, zvaneho chripka?

              Mozna, ze Vas komentar byla ironie, v tom pripade jsou me poznamky zcela nemistne

              1. Komentář pana Borowitze ironie být mohla a nemusela. Ten dar totiž máme všichni.

                Veškerá krása světa, kterou vnímáme svými smysly, je totiž kompozice pouhých tří kategorií vjemů:
                – chemismus prostředí, které nás obklopuje; to je chuť a čich
                – změny tlaku okolí; to je sluch a hmat. Tedy i vibrace (periodické změny tlaku)
                – rozpoznání části spektra fotonů, které na nás dopadají ; to je pocit tepla a zrak. Jinými slovy – energie

                Já k tomu ještě přidám slova klasikova: Nás nezmámí žena krásná – vždyť je to jenom protoplazma.

                Zajímavé ovšem je, že když jsem – občas – velmi intenzivně vnímal určité vibrace a energie, ba i chemismus nejbližšího okolí, nikdy jsem si na protoplazmu nevzpomněl…

      2. Zakladateli,

        jak už jsem psal, u některých věcí si dnes říkám,

        to jsem neměl dělat,
        to jsem neměl dělat.

        Je to ale proloženo jako sendvič věcmi, za kterými si bezezbytku stojím.

        1. Upřímně – já nevím.

          Život je v čase jednosměrný jev; kráčíme-li jednou cestou, zároveň jsme tím vyloučili cesty ostatní. I když se vrátíme k nějakému rozcestí, které nám dnes připadá důležité, nemůžeme se vrátit do chvíle, kdy jsme volili poprvé a jinak. Na téže stezce, ale v jiném čase, potkáme něco a někoho jiného, než toho, koho jsme následkem původní volby minuli.
          Je to dobře…?
          Je to špatně…?

          Nevíme.

      3. podobně to formuloval i Tim Ferris „Žádejte o odpuštění, ne o svolení.“ Autor knihy 4hodinový pracovní týden – můj vzor, který se snažím překonat a pracuji na cíli 10min týdně a dost 🙂 vždyť i indiáni podle Mnislava Atapany v patřičném poměru k našim zvyklostem potřebují na zajištění základních potřeb 1 hodinku denně a zbytek je zábava. takže s ohledem na technologie by nám těch 10min mělo bohatě stačit, pokud ne, děláme něco hodně blbě. a jak je vidět, dostáváme se do stavu, kdy ani 8hod denně nestačí a mnozí musí žádat o dávky.

    1. Nebo si vědí se svým „egonem“ rady.
      Poradím jednu věc: Když mi někdo z obrazovky nebo z textu evidentně bezostyšně lže a já na něho reálně nemohu dosáhnout. řeším to tak, že si živě představuji, jak mu uříznu nos – tím nejdražším čínským nožem na trhu. Mám bujnou představivost. Spousta veřejných činitelů / politiků v MÉM světě chodí bez nosu.
      (Krevní tlak v normálu a spím dobře.)

  11. V ramci „poznej sveho nepritele“ doporucuji seznamit se s tvorbou Edwarda Bernayse, prukopnika toho, cemu dnes rikame public relations (PR) a propaganda. Jeho metody jsou pouzivany dodnes.

    Velmi zevrubny nahled do problematiky v ceskem jazyce muze poskytnout treba https://www.csfd.cz/film/620856-propaganda-tovarna-na-souhlas/prehled/

    Stejne tak na vsech tech socsitich „zdarma“ (jejichz produktem je vas marketingovy profil) dochazi ke zneuzivani psychologie a adiktologie za ucelem co nejvetsiho zaujeti uzivatele, pokud mozno primet uzivatele k nejake reakci (komentar, nebo aspon Lajka, tzv. engagement) a tyto informace nalezite vytezit pro dalsi zpenezeni v prodeji reklamy a behavioralniho profilu.

    Nakolik se blizi nejdelsi zimni vecery, dovolim si zde odkazat na stale aktualnejsi serial o Dohledovem kapitalismu z Krabice, ktery vam prinese dalsich par stripku do mozaiky k pochopeni dnesniho online sveta:
    https://krabice.wordpress.com/2017/04/28/dohledovy-kapitalismus-cast-1-panoptikon-transparentni-totalita-jaka-tu-jeste-nebyla/

    Vite, ono je vlastne kouzlo „alternativy“ a obecne starsich lidi prave v tom, ze ty asocialni site az tak moc nepouzivaji. Lide spolu vice mluvi a svete div se, kdyz do prime osobni komunikace nezasahuje zmanipulovany algoritmus (vizte Twitter Files) a Lajky a jini vesmirni psi, dokazou mezi sebou lide vest kultivovanou diskusi i navzdory zcela odlisnym nazorum. Svuj podil na tom jiste muze mit i to, ze za predpokladu, kdy u sebe ani jedna strana u sebe nema mobil (v tomhle smeru bacha zejmena na Android, kteryzto jako vedlejsi efekt hlasoveho ovladani funguje i jako prostorovy odposlech!), clovek muze byt celkem v klidu, ze nikde neposloucha zadne Ucho a muze tak plne uzivat svobody i po projevu.

    Nedavno jsem zahlednul nejakou debatu mezi komunistou Skalou a echt pravicakem Tlustym. Dokazali spolu hodinu mluvit nad aktualnimi problemy a v ramci moznosti zkouset hledat reseni. Konstruktivne, bez jakychkoliv invektiv. Schopni pripustit, ze na nejakem dilcim detailu se neshodnou, ale prejit to a jit dal. Oba jsou ze stare skoly a jsou zvykli mit dialog. Mladi akorat neco zarvou a druheho hned zablokovat, protoze siri informace bez Cemperova certifikatu, protoze takhle ty jejich Twittery funguji. (Nechapu lidi jako Pavel Cimbal, ze v tak silene toxickem prostredi i nadale dobrovolne funguji. 🙂 )

    Tim se dostavam k tomu, co tu Vidlak pise porad dokolecka a ma naprostou pravdu:
    Libodemo ma bobky z toho, ze Alternativa zacatkem zari ukazala, ze se umi sjednotit navzdory vnitrnim rozporum, a ze za ni stoji rada lidi fungujicich pouze v realnem svete, mimo Twitterovou libodemo bublinu. Lide, kteri komunikuji zcela mimo dosah asocialnich algoritmu zneuzivajici vysledky dnesniho stavu poznani lidskeho chovani. Lide, kteri navzajem komunikuji budto per huba, maily, telefony, avsak mimo socsite. Zcela mimo dosah a kontrolu Systemu a jeho pohunku.
    Vlastne lze rici, ze hra na kovit a zakazy hospod ci mist, kde by se lide mohli schazet a komunikovat bez pritomnosti Ucha, byla pro System aspon docasne velka vyhra – dost lidi se naucilo tyhle asocialni site pouzivat a System tak ma prostrednictvim Manipulatoru a dalsich neziskovek lepsi kontrolu nad tim, jake informace se k lidem dostanou.

  12. Pokud nevíme, jak emoce vlastně vzniká, neurčíme ani, jak energii emoce nepodlehnout. Řešit vzniklou emoci „kontrolou“ anebo dokonce jejím potlačováním, bez toho, aby byl vypnut její zdroj, vede na její výbuchy a vytvoření mnohem větších problémů, než by byly problémy svázané s emocí samotnou.

    Je potřeba začít úplně jinak, například neplést si stav mysli s emocí.

    Láska, ignorace, nadšení, nenávist, pokora, pýcha, hněv, odvaha, strach atd. jsou stavy mysli. Jsou odrazem hierarchie žebříčku hodnot v párových chrakteristikách stavů mysli. Většinou souvisí s uvědoměním si konkrétní situace a jsou podporovány vůlí (anebo nedostatkem vůle).

    Emoci je si možné představit na následujícím rozdílu. Je strach (jako stav mysli) a je úlek (jako emoce). Rozdíl lidé většinou znají.

    Emoce jsou pro většinu kořením života, emoce jsou většinou vnímány jako náhodné a mají tendenci strhávat pozornost.
    Naopak stavy mysli můžeme „programovat“ vůlí, můžeme se rozhodovat, zda tento stav změníme anebo ne. Můžeme je vědomě prohlubovat.

    Podléhání manipulativním technikám pracuje v rovině změny nastavení žebříčku hodnot pomocí vyvolání intenzivní emoce, která strhne pozornost a my si tu „manipulaci“ s hodnotami v té chvíli nemáme šanci uvědomit.

    Jediná možnost, jak té manipulaci nepodlehnout, je naučit se prožívat emoci s plným soustředěním na pozornost, aby nebyla emocí stržena. Je to velmi těžké.

    Mnohem jednodušší je znovunastavení žebříčku hodnot. Stačí, když náš žebříček hodnot má vnější strukturu, která je obecná a tedy vůči manipulaci intaktní. Například, v minulosti, bylo takovým etalonem Desatero. V dnešní době většinou stačí se „zastavit a ztišit“ – všechny „nesrovnalosti“ se totiž projevují jakoby jinou „hybností“, než soulad celku, takže ve ztišení budou najednou všechny manipulací zasažené stupně žebříčku hodnot ihned rozpoznatelné.

    Lidé se dnes ale neumí ani zastavit, natož ztišit. Jsou záměrně vedeni k tomu, aby na ně informace přímo útočily a pokud možno, aby jim zároveň strhávaly pozornost. Mysl lační po prožívání a emoce jsou lidem ztotožnovány s prožíváním. Prožívání je však něco úplně jiného, než stroboskopické záblesky informačních kvant. Pro příklad, kdo si pamatuje „originální“ televizní noviny, vzpomene si, že jednotlivé zprávy byly svazovány do logických celků – Zprávy z domova, Zprávy ze zahraničí, Sportovní zprávy, atd. Dnes je to pouze koláž zpráv, v podstatě bez ladu a skladu – čím větší kontrast, tím více je tento způsob preferován, ptotože navozuje intenzivnější excitaci mysli. Podobně jako droga. Při prožívání se naopak mysl zklidňuje a pozornost se propadá do hloubky vlastního nitra.

    A právě toto zastavení [se] a ztišení, je ta nejůčinnější metoda, jak se naučit žít a skutečně život prožívat i v dnešním, záměrně chaotickém, světě.

  13. Měl bych dvě poznámky. Ono, a je to domněnka, když lidé odcházejí z tohoto světa, málokdy je to s plným vědomím, kdy někomu i v posledních chvílích jakoby s jasnou hlavou předají moudra. Často je to odchod plný bolesti a nebo upadání apatie.
    Takže sám bych bral toto s rezervou.
    Druhou poznámku, a opět je to subjektivní dojem, kdy nemusím mít pravdu, Člověk je obklopen blízkými. Rodiči, manželem, manželkou, dětmi. A na ty všechny prostě podvědomě bere ohled. Nejde vyhodit televizi protože se na ni nedívám já. Nejde se sebrat a jít bydlet do města za prací, protože mám na baráku rodiče a ti ve svém věku do kotelny nemůžou. Nemůžu z města někam od civilizace na samotu, protože mám děti, které jezdí do škol, kroužků, apod.
    Já tím nechci jít do sporu, ale upozorňuju na to, že některé věci a rozhodnutí jsou složitější, a nedělají se snadno.

    1. Naprostá většina voleb v životě je podmíněna spoustou okolností. Na některé přijdeme, až po té co zvolíme.
      Volby, které jsou snadné většinu nebývají dobré a mrzí nás dlouho.
      „Kdyby jsem to byl věděl, tak bych sem nechodil!“ (Knoflíková válka)

      1. Kdybych to byl věděl, tak bych sem nechodil!“

        Omlouvám se za to hnidopišství, ale nedal o mi to. Na druhou stranu mi ale autor textu udělal radost (správným) pravopisem slova „zhlédnout“…

        1. Česky správně, ale podle dabingu zmíněného francouzského filmu špatně.
          Naposloucháno: „Kdybysem … ….bysem sem nechodil!“ [;>)
          Fonetickou paměť mám celkem v pořádku – stále mě celkem úspěšně přiživuje.
          Ale než abych někde hledal ten film, tak vám raději dám za pravdu. Je to pohodlnější…

          1. Omlouvám se, dlouho jsem ten film neviděl. A je fakt, že ti chlapci z chudých rodin by nejspíš nemluvili spisovně…

    2. Přesně tohle se vám právě těch pět bodů, které si (snad) vymyslel nějaký americký/britský pisálek a český pisálek přeložil, snaží vymluvit. Podle nich byste měl přestat brát ohledy na své blízké a na ty vzdálené teprv. Klidně máte tu televizi vyhodit, když tím vyjáříte své pocity. Máte se sebrat a jít bydlet do města za prací, protože tím přece projevíte „odvahu žít život podle sebe, ne podle druhých“. Klidně máte zatáhnout děti z civilizace na samotu, kde je vám fajn, protože si tím dovolíte být šťastnější.

      Pka budete z tohoto světa ocházet šťastný a spokojený…

        1. Jen pro jistotu připomínám, že to netvrdím já, ale autoři toho seznamu nejčastěji oĺutovaných vecí na smrtelné posteli…

    3. Nejhorší jsou citoví vyděrači. Že vydírali si člověk opravdu uvědomí,až když má nějaké zkušenosti,tudíž je starý.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *