Bezhodnotová společnost

Co charakterizuje Evropskou unii v 21. století? Jaké zásadní vize určují její směřování? A jak se rozvíjejí její jednotliví členové? V čem se tyto země liší a jaká je variabilita jejich kultur?
Při zodpovídání těchto dotazů vyvstane jedno zásadní vymezení a objeví se dvě agendy, na nichž Unie jako celek lpí až dogmaticky.

Vize se nedostavila?

Ono vymezení se týká Ruska. Evropská unie založila své směřování na vytyčení nepřítele. To samo o sobě je vždy žalostně málo i na úrovni parlamentních stran toho kterého státu, natož z hlediska uskupení, jakým Unie je.
Oněmi agendami jsou politika odvíjející se od projektu nazvaného Green Deal na straně jedné, a promigrační bezlimitní politika na straně druhé. Jedno dovedlo například Německo k uzavírání jaderných elektráren a k ohrožení svého automobilového průmyslu, kdy se hovoří o zániku sta tisíců pracovních míst. To druhé v již zmíněném Německu vedlo k zásadnímu ohrožení bezpečnosti či k náboženské šikaně na školách (prosazování práva šaría že strany žáků a netolerance vůči křesťanství a jiným náboženstvím). Německé školství paralyzuje vysoký podíl dětí imigrantů, které neovládají němčinu, což se zásadním způsobem promítá do úrovně vzdělávání.
Ve Švédsku se rozmohly gangy využívající děti k páchání kriminálních činů včetně vražd.
Kam se například poděla agenda ochrany žen? Nepřeválcovaly ji tak trochu vraždy ze cti?
Neměl být výkladní skříní Evropy sociální stát? Nemluvilo se o tom, že stavebními kameny Unie by měly být mír a sociální klid?
Současná Evropa je těmto pojmům na hony vzdálená. Místo potřeby míru klade důraz na militarismus, a její čelné agendy vedly k chudnutí střední vrstvy populace. Tak vzniká sociální konflikt, v žádném případě však smír.

Co mezi evropské hodnoty zjevně nepatří…

Evropané v jednom kuse od politických představitelů slyší varování před Ruskem a Čínou. Ale co vlastně vědí o tom, co je nazýváno evropskými hodnotami? Nezakrývá Unie protiruským křikem vlastní selhání?
Již bylo zmíněno, že mír ani sociální smír mezi tyto hodnoty zjevně nepatří. Co tedy k nim řadit lze? Názorovou pestrost? Svobodu slova? Svobodu náboženského vyznání? Svobodu politického vyznání? Umění diskuse?
Trend Evropské unie zcela jasně upřednostňuje nařízenou jednotu před pluralitou. Od členských států se nepožadují argumenty, ale očekává se od nich poslušnost.
Svoboda slova je korigována takzvanými správnými názory. Dogmata a tabu vítězí nad odlišnými argumenty. Kdo se odchýlí od takzvaně korektní mluvy, stává se v podstatě deviantem.
Proč v Německu, zvláště v jeho východní části, posiluje Alternative für Deutschland (AfD), a proč sahá po vítězství v parlamentních volbách? Protože přibývá lidí, jimž se zhoršuje životní úroveň, kteří se cítí ohroženi více než v minulosti a kteří odmítají militaristiskou politiku pana Merze. Současně odmítají jeho migrační a takzvaně zelenou politiku. Nepřejí si islamizaci své země. Netouží po krachu automobilového průmyslu a po masovém propouštění. Chtějí mít právo nahlas vyslovit, co je štve, aniž by za to byli jakkoli postihováni.
O svobodě náboženského vyznání nelze rozhodně mluvit tam, kde radikální islamisté terorizují lidi s křesťanskou či židovskou vírou.
O politické svobodě potom nelze hovořit v případě spolkové země Rheinland-Pfalz, kde od července 2025 musí každý uchazeč o pozici ve státní správě prokázat, že není ani nebyl členem AfD, a to ani v posledních pěti letech (Dokonce se chvíli hovořilo o plošném zákazu státní správy pro členy AfD a o jejich plošném propouštění z úřednických pozic. Co zatím narazilo na odpor, může brzy projít.). Michael Ebling z SPD, která zřejmě brzy bude následovat osud ČSSD, se totiž domnívá, že AfD je stranou extremistickou, která je údajně nepřátelská k německé ústavě, a to patrně tím, že varuje před dopady nekontrolované migrace a staví se proti této politice.
Kdo tedy vyznává politickou koncepci AfD, má ztížené podmínky stát se v Porýní učitelem, policistou či soudcem. Je prověřován a je na něho pohlíženo s despektem. Je mu měřeno jiným metrem než sympatizantovi s SPD či CDU. Úředník s orientací na AfD může být propuštěn, pokud se příliš politicky angažuje a pokud je jeho jednání posouzeno jako extremistické. Otázkou za milion euro je, kdo více svým počínáním ničí německou ústavu: Zda promigrační vládní strany, nebo protimigrační AfD? Německý volič by měl mít možnost na tuto otázku v parlamentních volbách odpovědět.
Trend zasetý ve zmíněné spolkové zemi se samozřejmě netýká pouze Německa. V České republice byla přijata legislativa kriminalizující antifašistickou komunistickou stranu. Mediální hysterie se vyřádila jak na české SPD, tak na hnutí Stačilo! Jak někomu nevoní stávající systém, je zřejmě horší a nebezpečnější než zločinci typu Radovana Krejčíře, neboť ti systém svou činností nepodkopávají.
Evropská unie nediskutuje. Požaduje jednotné hlasování, uniformitu, podřízení se povelu.
Názorně je tak demonstrováno, co vše je v rozporu s koncepcí evropských hodnot. Dokonce i antifašismus. To je možné doložit zpochybňováním volyňského masakru, omlouváním masových vrahů typu Bandery či Šuchevyče či záměrným přepisováním historie, kdy je jeden z vítězů nad hitlerovským Německem líčen jako viník druhé světové války.

Součást Velkého dobra

K čemu tedy členské státy vychovávají své mladé generace?
Mnoho mladých lidí touží pomáhat a být součástí Velkého dobra. Tak se přidávají k organizacím, které jim tento pocit dopřejí a které je chválí. Ovšem v praxi to znamená, že dotyčný odsoudí Rusko či Čínu, ale již ne USA. Že bude hlasitě podporovat práva Tibeťanů, ale již nikoli tureckých Kurdů. Že odsoudí útok na sanitní vůz na Ukrajině, ale již nikoli v Gaze. Že se bude skládat na munici pod patronací Ondřeje Vetchého, ale iránský lid od něho na obranu před americkým agresorem neuvidí ani korunu. Popláče si nad zabitými dětmi v Izraeli, ale nikoli v Gaze či Iráku. Rozezlí ho bombardování Kyjeva, ale nikoli Bagdádu. Někteří lidé podle této hodnotové koncepce nejsou lidmi, a proto ji osobně pokládám za zhoubnou.
Podobně je tomu i v jiných oblastech, například u ochrany životního prostředí. Hájit se smí potud, pokud nekoliduje se zájmy nadnárodních firem, které se naučily svůj zisk násobit právě pod rouškou ochrany životního prostředí. Jako příklad lze zmínit přechod od plastových brček k papírovým (z velkých firem třeba Pando či Tetra Pak). Na výrobu milionu papírových brček padnou v průměru 2 tuny dřeva.
Pro představu: Globální produkce papíru a papírenských výrobků je odhadována na cca 420 milionů tun ročně.
Kapitolou o sobě je potom zbrojní průmysl. Jestli totiž ochrana životního prostředí s něčím skutečně spjata není, je to vedení válek, bombardování atp. Holt není zelená jako zelená, a odstín khaki by měl každého skutečného ochránce přírody děsit.

Hra na světce

V Evropě se nepěstuje individualismus ani hledání své vlastní cesty. Ta je naopak systémově komukoli předem brutálně naplánována s tím, že kdo po ní půjde, bude oslavován a odměněn, ale kdo si vybere jinou, čeká ho hanobení a zatracení. Kdo si dobrovolně zvolí bídu před bohatstvím, posměch před slávou a lynč před pochlebováním? Nejspíše ten, kdo si skutečně vybudoval svůj hodnotový systém.
Většina se však má spokojit se hrou na svaté, kdy tito lidé mohou takzvaně páchat dobro, ale výhradně v mezích stávajícího systému, kdy jejich počínání nesmí ohrozit zisky firem farmaceutických, zbrojních či stavebních.

Budoucnost bezhodnotové společnosti

Vrátíme-li se hned k první otázce této stati, můžeme tvrdit, že Evropskou unií v 21. století nejlépe popisuje termín hodnotové vakuum, což se týká i České republiky. Čím více jsou lidé upozorňováni na to, jak mají bránit své hodnoty, tím vyprázdněnější je obsah těchto hodnot. Mají snad bránit cenzuru, dogmatismus a rozdělování společnosti na občany loajální, plnoprávné, a ty, jimž je možné některá práva upírat, protože se vzpírají?
Za mohutné propagandy zde vzniklo cosi, co je možno označit za společnost bezhodnotovou. Nechám již bez komentáře, jakou že má taková společnost budoucnost.

Vývojová fáze

Je málo hudby, zato mnoho not,
podle nichž hrají všichni takřka stejně.
Ve frontách stojí, dávno bez hodnot,
na nový pokyn doby na prodejně.

Jak mají smýšlet, co nemají znát,
čeho si všimnout, a co přejít pouze.
Povely trčí z trpkých marinád,
poslušnost jistí nejstrašnější z kouzel.

Strnulý robot věcně převypráví,
jak podle směrnic lid oplývá právy
a že se bouřit nemá vůbec proč.

Na lidech už nic lidské nenachází,
což nejspíš bude způsobeno fází,
kdy jedni druhé mají za svoloč…