22 listopadu, 2024
Neurčeno

Chvála feldkuráta Katze

by Admirál

Doba je, hanba vystřízlivět. Na Litteráte stále probíráme, zda zemřeme na podchlazení, hlady, zda se jednoho ne příliš vzdáleného dne neocitneme v atomovém hřibu. Proto se v zájmu duševního zdraví neuměle pokusím vše odlehčit a proto volám:


Chvála feldkuráta Katze!

Kapitoly Haškova Švejka popisující koexistenci Švejka s feldkurátem Katzem považuji za jedny z nejpovedenějších z románu. Od vstupu feldkuráta na kazatelnu ve vězeňské kapli, po feldkurátovo rozloučení se Švejkem a jeho předání nadpor. Lukášovi.
Od prvního přečtení knihy někdy ve věku 15 let, byl pro mě feldkurát Katz vysloveně sympaťák, idol hodný následování a můj vztah k této postavě se léty a opakovaným přečtením Haškovi knihy prohluboval.


Nadchl mne jeho pragmatický vztah k ideologii a instituci, které byl představitelem a která byla jeho ulitou a chránila ho (diskuze s nábožným kurátem). Příkladný byl také jeho vztah k věřitelům a půjčkám reprezentovaným konstatováním feldkurátovým „To se nám to hoduje, když nám lidi pučujou.“ a Švejkovým zvoláním „Pán Vám NIC nedá!“


Nejnadšenější jsem však dodnes z jeho přístupu k oslavám, slavení. Už jen jeho návraty z oslav jsou bombastické. „Včera jsem byl u arcibiskupa! Vatikán se o mne zajímá!“. Všechny ty šarády z asistovaných návratů, to se nedalo vymyslet, to se muselo buď zažít nebo naposlechnout z kvalitně podaného vyprávění účastníka.
Vše nasvědčuje, že feldkurát Katz byl skutečná postava. Hašek v doslovu ke Švejkovi popisuje své setkání s feldkurátem Katzem v kterési hospodě po svém návratu z Ruska do Čech. Katz se měl podle něho na Haška strašlivě zlobit za to, jak ho vypodobnil a vyhrožovat mu. Po půlnoci však prý stál na stole a řval „Víte, kdo já jsem? Já jsem Otto Katz, feldkurát, vy hlavy gypsový!“


Umocněním postavy feldkuráta Katze přineslo velmi zdařilé zfilmování Švejka z roku 1956, kde feldkuráta zahrál Miloš Kopecký. Scénárista se zdatně ujal předlohy a připravil Kopeckému munici a Kopecký mířil do černého. Jeho Katz byl naprosto přesvědčivý.
Nejvíc mně ze scén, kde vystupuje feldkurát Katz, zaujala ta, kdy podroušená patrola přivádí Švejka z vězení do feldkurátova do bytu. Otevře jim podroušený Kopecký v kožešinové čepici omotaný korálkovými šňůrami ze závěsu a v záběru do místnosti je vidět kulatý stůl a okolo na čtyřech klečící důstojníci se slečnami na zádech. Ze stolu vše diriguje dáma s bičíkem, všude plné, poloplné, převržené, rozbité láhve a skleničky. Přetékající popelníčky, místnost zahaluje namodralý cigaretový dým.
Od té doby, když si představím pořádný, ale pořádný mejdan, promítne se mi v hlavě v první řadě tahle scéna. Je to pro mě měřítko sloužící k porovnání toho, co je to „pořádný mejdan“.

Teda ne, že by si člověk přál vždycky, když jde na nějakou sešlost, aby to byl pořádný mejdan. Někdy si to člověk i vysloveně nepřeje a ono se to zrovna stane. První setkání s něčím, co by se dalo nazvat pořádný mejdan, mě potkalo, když mi bylo 16 a starší brácha mě vzal prvně na lodi na Berounku. Nocovali jsme u přívozu v Nadrybech a šli jsme večer na pivo do hospody ve vesnici. Tam už řádila parta z Berouna – asi 15 lidí, odrostlejší holky, klucí, co jeli taky po vodě a měli notně našlápnuto. Hrálo se, zpívalo, tancovalo. Docela MAZEC.
Přišla ke mně slečna, ode mě tak o 10let starší, chytla mě prstíky za tvář a řekla „Ty jsi hezkej ujajda, pojď, jdeme tancovat!“
Ten ujajda mě trochu zarazil. Měl jsem za to, že jsem hotový chlap a ne žádný ujajda zajícovatej, co ho ženský jen tak štípou do tváří. Tančit se ale šlo.
V 11 hodin hostinská, ohlásila, že bude zavírat. Berna s Nohou – to byli ti, co tu řádící partu dirigovali, šli, vysadili dveře od hospody a schovali je do prasečího chlívku. Předvedli tak v praxi tolik propagované nelineární řešení úloh. Hostinská rezignovala, tance se přesunuly na stoly, zábava gradovala.
V seníku za hospodou jsem se ráno probudil už sám. O něco menší ujajda zajícovatej, bohatší o zážitky, z nichž jeden z nich se uděje jen jedenkrát za život. Ten večer a noc, když to vezmu kolem a kolem, naformovaly moje směřování na léta dopředu.
Byl to tenkrát první mejdan blížící se alespoň trochu tomu u feldkuráta. Pak jsem jich takových zažil postupem času ještě pár, ale asi ten NEJ jsem absolvoval tenkrát na Volze ve Chvaliňsku.

Chvaliňsk je malé městečko na západním břehu Volhy. Zatavili jsme na začátku protipovodňové hráze chránící městečko před vzedmutím řeky. Vyvázali jsme loď, postavili pár stanů a vyrazili do městečka podívat se, co je tam zajímavého a jestli by tam nebylo něco podobného hospodě. Zajímavého tam nebylo nic moc, křížící se ulice přízemních domků, ale přímo u hráze u řeky jam našli bar a vlezli do něj.
Připluli jsme tam zrovna na svatého Antonína a my měli zrovna jednoho s sebou, zdatného slaviče a tak jsme se pustili do slavení svatého Antoána. Láhve šly na stůl, muzika vytáhla nástroje a hrála jako o život a to tak, že seběhly se všechny veselé holky z městečka.
Okolo půlnoci jsem stál na stole, pod nohami mi křupali talířky a sekal šavlí hrdla láhví šampaňského. Hrdla se oddělovaly a s charakteristickým puknutím ä odlétaly do šera do tmavého kouta baru. Pěnivé šampaňské jsem z výšky naléval do nastavených skleniček. Odpovědí mi byl hlahol, výskání a dívčí smích ztrácející se v tónech tklivých písní.
Na loď jsem se dostal – ani nevím jak. Ze střípků sebraných od ostatních účastníků ve mně převládal pocit, že se oslava mimořádně podařila a že hodně přiblížila k oslavě ala feldkurát Katz.


Jak je člověk starší, prohání si hlavou, co všechno kdy provedl. Hodnotí to s odstupem, některé své činy, které se zdály geniální, už se tak geniální nezdají, za některé se člověk stydí a kaje se – to jsem neměl, to jsem neměl. Bohatýrské oslavy, o kterých jsem se zmínil, mezi ně nepatří. Možná je to ale tím, že jsem zatím málo zestárl.

64 thoughts on “Chvála feldkuráta Katze”

  1. Děkuji Admirálovi za povzbuzení. Nebo probuzení?
    Humor pomáhá vždy a všude.
    Předjímáním cílů tušené vrchnosti a jejich nekonečným opakováním a upřesňováním konáme medvědí službu a pomáháme jim tuto budoucnost instalovat. Aby se mohlo cokoli uskutečnit, musí se to napřed natlačit do hlav. Starý systém nelze změnit ani rekonstruovat, je nutno tvořit systém zcela nový, lepší.
    Admirál otáčí loď správným kurzem a já se přidávám.

    Odpovědět

  2. Díky za připomínku geniálního díla české literatury. Mnoho lze znova a v jakékoliv době použít. Myslím, že je čas hlasitě zvolat Švejkovo „Nestřílejte, vždyť jsou tady lidi“.

    Odpovědět

  4. My to pripomnelo podobny mejdan na Sibiri na rece Ob. Byla nas parta ceskoslovenskych chlapu na nafukovacich katamaranech a ja jedina zenska. Nachomejtli jsme se take do nejakeho kulturaku, kde zrovna probihala mistni diskoteka.
    Druzba byla mocna, posilena stakany vodky, ale kdyz mistni devcata zacala vesele vyskat a tancit na stolech, mistnim muzikum se to silne znelibilo a protoze jich bylo asi trikrat vice, nez nasich, skoncilo to neblaze.
    Nebylo sice nic zlomeneho, ale monoklu a modrin nepocitane. A propichane nafukovaci rafty jsme lepili cely nasledujici den, pomahali nam s tim monteri z mistni kolchozni dilny, asi aby odcinili, ze je den predtim ve vzteku zlikvidovali. Asi si pak museli doobjednat nahradni lepeni na opravy dusi od kombajnu.

    Odpovědět

  7. V 1960 som bol v dedinskom biografe na Švejka 🙂 bol vynikajúci, napriek tomu, že sa trhal film a premietať ho musel lepiť 🙂

    Odpovědět

  9. Paráda.
    Krásné téma do doby, kdy už jen bezmocně čekáme kdy, kde a co a s jakými následky pro nás něco bouchne.
    Připomínka, že jsme zažili i doby bez dnešních starostí.

    Odpovědět

  11. Jakoby na Litterate zabloudil Emil Hakl, nebo nějaký literát, který umí doopravdy psát.
    Četlo se to SKVĚLE !
    ❤️

    Odpovědět

  13. „Víte, kdo já jsem? Já jsem Otto Katz, feldkurát, vy hlavy gypsový!“
    —
    Místo Otto Katze si v této scéně představuji někoho jiného, a není to feldkurát… a už to není sranda.

    Odpovědět

    1. Připojuji se. Taky jsme jezdili v partě (z fotbálku) pravidelně na vodu, přes 40 let. Teď už chodíme jen do hospody. A pár jich už nechodí, to víte 70+ …

      Odpovědět

  15. K článku …
    Nádherně podáno, vidím. Široké plátno, Dolby THX ….

    Feldkurát Katz v podání Miloše Kopeckého je úžasný. Tak jako všechny ostatní role.

    Odpovědět

  16. Nyní se mi jeví tak, že ohřívání hrnce zmírněno aby žáby nevyskákaly.
    Jestliže zdražování a inflace nepřekročí mezní rychlost, lidé si zvyknou, přizpůsobí chování aniž masově zaplní náměstí, či se i zorganizují a svrhnou vládu.
    Natož aby vytvořili lepší vládu. Jestliže za posledních třicet let svobody toho nebyli schopni. S nynějšími důsledky tomu odpovídajícími. Proto například tu není Švýcarsko.

    Nynější vláda je projevem a důsledkem zdejší kultury, a v jejích mezích. Tak i následující vláda. Je vyloučeno aby kvalitativně byla mimo tyto meze. Pokud nebude násilím dosazena a udržována zvenčí.

    Toto platí všeobecně.

    Kdo se mnou nesouhlasí ať popře správnost mých tezí tím, že vyhledá nejbližší „vyloučenou lokalitu“, v ní prvního sociálně vyloučeného a dobrým slovem ho přesvědčí aby pracoval.

    Odpovědět

  17. Kolem polního kuráta je vůbec řada rozmilých hlášek, ať už v originále (knize) nebo ve filmu. Náhodně z paměti vybírám:
    „Nám se to stát nemůže, my žádnej dům nemáme.“
    „Z dálky však to všechno splývalo a činilo dojem, že vlak vjíždí do nádraží.“
    „Poslušně hlásím, že kořalku nepiju, jenom rum.“
    „Můžete vypít to měšní víno, co zbylo v láhvi, a myslete si, že jste opět vstoupil do církve.“

    Celá scénka (ve filmu chybí), jaká je to hrůza, když má člověk štěstí v kartách, vrcholící slovy: „V banku bylo v dlužních úpisech přes půl miliardy a na hotových penězích patnáct set.“ Nevím, proč my to připomíná současné hospodaření západních států, včetně ČR?

    A tak by se dalo pokračovat.

    Film samozřejmě nemůže nikdy postihnout celou knihu, ale zase může využívat filmovou řeč, v knize neuplatnitelnou. Tak například na Kuklíku hrající a zpívající harmonikář (myslím si, že v podání Franty Mrázka) je skvělý doplněk, kolorující atmosféru nejen knihy, ale celé oné doby.

    Admirále, pobavil jste. A nejen to…..

    Odpovědět

    1. Ta posledni hlaska mi pripomnela scenku, kdy na jedne dovolene trval dvanactilety syn jednoho kamarada, ze bude se svym tatou hrat nejakou karetni hru o penize. Otecko nakonec z pedagogickych duvodu svolil a snazil se mu hrou naznacit, ze penize se daji nejen vyhrat, ale i prohrat. Celou saradu ukoncila maminka ve chvili, kdy mlady pan prohral svoji dvacku, dluzil litr, nove kolo, co dostal k narozeninam, svoji sestru a svou ledvinu 🙂

      Odpovědět

      1. Tak u nás to bylo opačně. Děti mě vždycky za nějaký chvalitebný výkon, z jejich strany, nutily hrát prší.
        Moc se mi nechtělo, věděla jsem, že všechny drobné mince se přesunou z mojí peněženky do jejich kasičky.
        Sice jim bylo 11 a 9 ale tak mazaně švindlovali , že vždycky přesně věděli, že už nemám “ měniče” = svršek.
        😀

        Odpovědět

  18. Nějaký myslitel – filozof napsal:
    V biblí Svaté najdeš skoro všechno. Ve Švejkovi najdeš úplně všechno. Před dvěma lety mi dcera v jakémsi antikvariátu zakoupila díly Švejka, které mají čestné místo v nepříliš početné knihovničce.
    PS.: Srdečně zdravím pana Admirála a vzpomínám na jeho barvitý popis jeho cesty na Volhu, dnes by se to asi nedalo úspěšně zopakovat.

    Odpovědět

  19. A k čemu jste vlastně dospěli? Umřít pomalu nebo rychle? To je jedno hlavně když se píše. Zabedněnci to stejně nepochopí a přesvědčovat přesvědčené je zbytečné. Vyplývá z toho jediné, musí být hůř aby (snad) někdy bylo líp.

    Odpovědět

  20. jejda, z těch studentských let, tolik úchvatných mejdanů, škoda že, (anebo možná, že raději dobře?) si člověk pamatuje jen epizodní záblesky. Přeplavání Sázavy včetně jezu (bez plavek), následný vstup do cizí chatky (k děvčatům pochopitelně „omylem“ 🙂 ) zpívajíc „Já, přijdu tiše po špičkách“, což úplně tiše neproběhlo 😀

    Jiné zase na koleji, odkud jsem téměř utekl že , míra psychedeličnosti času i prostoru připomínala opiové doupě po vyčerpání zásob opia celého Zlatého trojúhelníku, načež jsem na „ústupu“ domů stopoval. A stopnul sanitku. S tak opilým šoférem, že jsem míst řídil já 😀

    No a dnes? Taková dietní chyba vydá pomalu na třídenní neschopenku, brrr 🙁

    Odpovědět

        1. Opilci mezi prasaty jsou běžný jev. Čuník se nacpe zkvašeným spadaným ovocem a už jí má. 🐵
          Akorát netančí po stole, neb žádný nemá.

          Odpovědět

    2. Nebýt slušně vychovaným mladým mužem, úplně samovolně by mluvidla vyloudila onu Polívkovu repliku z Pelíšků: Matko, neser!

      Odpovědět

      2. nebo zásoboval Travexem a bouchacími kuličkami celou školu, vyrobil slzný plyn a následně evakuoval školu…

        Tehdy za to bylo pár facek, poznámka ve třídní knize a doma dalších pár facek.
        Dnes by asi přijela zásahovka….a řešilo by se to oficiálně soudní cestou.

        Odpovědět

    4. Já zas nechápu, že ono magické slovo lze napsat nebo vyslovit s dlouhým „í“ 🙂 … (Ale trochu kecám.)

      Lidi jsou prostě takoví. Například osoby s velmi vyvinutým sociálním cítěním dokonce i kouří a nedaří se jim přestat …

      Odpovědět

  22. Chvaliňsk – spíše Chvalynsk (v originálu Хвалынск) jinak jo… je to dobrý….sranda musí být…
    V každém kostele při pohledu na kazatelnu mi chybí tam feldkurát Kopecký…

    Odpovědět

  23. Hmm, bohatýrský večírek jsem sice taky párkrát zažil, ale hlavní problém je, že si z nich moc nepamatuju.

    Akorát vím, že jsem jednou učil plavat parkovou lavičku v nějakém městském kanálu, náhonu či co to bylo. Mrcha nechtěla poslouchat a furt chtěla ke dnu.
    A polobotky mi pořád zůstávaly v bahně.
    A soudruzi příslušníci byli ke mně velice vlídní. Asi to bylo tím, že jsem se nenacházel v domácím rajónu.

    A pak jsem si jednou – když už všichni odpadli – lehl na stole, že si tam jako zdřímnu. A jelikož mi pak byla zima, přikryl jsem se ubrusy ze všech stolů. Bohužel jsem lehce pozapomněl z těch ubrusů uklidit po proběhlé veselici. Jsem se furt divil, že pode mnou něco křupe…

    Naja, tenkrát byla jiná doba…

    Odpovědět

    1. Já Ti to vysvětlím … a … budeš chlastat taky.
      Až na mě, protože mě chlastání nebaví. Ale, je to náročné pohlížet na svět střízlivými očima a pojímat střízlivým mozkem.

      Odpovědět

    2. Jak tolik? Dneska je to právě bída a utrpení. Nám už to tak nejde (co taky jde) a mlaďasové místo normálního chlastu jedou drógo drógo.

      Odpovědět

        2. Vaňkovo pokračování Švejka? Přečetl jsem a mám. Ztráta času a vyhozené peníze.
          Jó, to Haškovy povídky z Bugulmy, kterak tam byl velitelem města, to je jiná! Patří, myslím si, k vrcholům jeho tvorby. Nebývalá legrace s velice temným podtextem, když už čtenář zná další vývoj, který mohl Hašek jen tušit (možná). V kombinaci s Babelovou „Rudou jízdou“ z opačné strany literárního spektra, to vytváří obrázek tehdejší doby.

          Odpovědět

          1. Vaněk? Nedočetl jsem. Dostal jsem od bráchy poměrně nedávno bohatě od Pivrnce ilustrované vydání. Největší hodnotou knihy jsou ty ilustrace.

            Komisarom města Bugulmy a Rudá jízda absolutní souhlas, vrchol. Přičemž až po přečtení Bábelových povídek jsem si jako náctiletý dokázal udělat představu, co se tehdá v Rusku dělo.

            Odpovědět

            1. Jo, Bábel:
              „A my vás teď, tatínku, zabijeme…“
              Těžko najít něco drsnějšího. Pamatuji si to přes padesát let.

              Odpovědět

    2. Coo 😳, toho jsem si brala do špitálu, kde jsem byla na zákroku. Po zákroku už jsem ho nečetla, aby mi nepopraskaly stehy.
      Super čtení, Hašek byl génius a vždy když nějaký blb opěvuje rakouské mocnářství, tak si vzpomenu jak vyfasoval hospodský 7 let za „urážku“ císaře.

      Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *