Návštěvou u Vidláka

Šinu si to takhle stopade… eh, totiž předpisovou devadesátkou po okresce, a co nevidím: směrovku, a na ní zeměpisný údaj – Miroslav 10 km. No vida! Co kdybych zkusil, není-li Vidlák doma, že bych se mu vnutil na exkurzi…?

Vidlák doma byl.

—ﬡ—

„Za kostelem doleva, a jsi tam, nemůžeš to minout.“ – Jak Vidlák řekl, tak i bylo.

Kostel v Oleksovicích není, pravda, žádný chrám svatého Víta – gotiky chlouba. Kostelík je utopený v dolince a jeho věž jsem málem přehlédl. Naštěstí jen málem – pak už jsem jel na jistotu. Projel jsem úzkou uličkou mezi kostelem, hřbitovem a rodinnými domky, a pak jsem ji spatřil na vlastní oči: Vidlákovna!

Z dálky je opravdu taková, jak vypadá na fotkách. V chatrném oplocení bývalého zemědělského areálu je brána, která se možná ani nezavírá, a od ní rozbitá panelová vozovka, vedoucí přímo k Vidlákovně. Pár sýpek už jsem viděl zvenčí i zevnitř, takže o tom, co uvidím, jsem měl jakousi předběžnou představu. Ale Vidlákovna tyto mé představy výrazně překonala.

Ne, že by to nebylo staveniště; je, a ještě dlouho bude. To mě nerozhází, já jsem na staveniště zvyklý, a koneckonců – kovářova kobyla chodí bosa – na staveništi už nějakou dobu i bydlím; jestli si myslíte, že paní Vidláková je jediná světice široko-daleko, tak jste vedle. I já mám jednu takovou doma. – Ale o tom jsem vlastně ani psát nechtěl, snad jindy.

Jako většina udržovaných a dlouhodobě užívaných sýpek, i Vidlákovna je nabitá energií obilných zrn, a kdo je ochoten tuto energii vnímat, zaznamená ji, jen co projde vstupními dvoukřídlými dveřmi. Masivní dřevěná konstrukce od přízemku až do podkroví je v tak vynikajícím stavu, jaký jsem ovšem zatím v žádné jiné sýpce neviděl: dřevo čisté, voňavé, první dojem byl „…propána, to dřevo je snad nové!“ – Není nové, je letité, ale mimořádně zachovalé. Nezastírám, že jsem byl hned na začátku okouzlen.

Kafe, které mi Vidlák nabídnul, jsem odmítl – já totiž kafe nerad. A tak jsme přikročili ihned k exkurzi.

Ve stavbě je čisto a je tam pořádek. Uvnitř – nikde žádné haraburdí, zato ale všude úhledně složený různý materiál (převážně dřevo), který čeká na zabudování do stavby: dub na vstupní dveře (nadpraží půjde o dvacet centimetrů nahoru, to bude dveřím slušet), složený v hráni; javorové přířezy jako budoucí podlahová krytina, rozložené všude, kde se dá (proschnou a klimatizují se), palubky na obklad stěn… Vidlák mě provedl budovou a nastínil budoucí úpravy. – Budete-li mít chuť a čas, Vidlákovnu určitě navštivte. Je to svým způsobem klenot – pravda, ještě ne zcela vybroušený, ale něco mi našeptává, že brusič má ruku šťastnou a šikovnou.

U klenotů a drahocenných předmětů všeobecně ještě zůstaneme.

A nemyslete; Vidlákovo sanitární provizorium není žádná umělohmotná a nevkusná krabice TOI-TOI. Je to plnohodnotná, poctivá a nefalšovaná moravská kadibudka, která slouží – kromě svého primárního účelu – i jako kamufláž. Koho by napadlo, že prostá venkovská kadibudka vyrovná se svým obsahem opulentním toaletám ukrajinských oligarchů!

Ano, přátelé! Nejen Mindič, nejen Medvedčuk – i Vidlák má ve své kadibudce zlatý hajzl, jak se každý může, bude-li chtít, osobně přesvědčit. Pro ty, kteří nemají tu možnost, přikládám foto jako důkaz. – V duchu jsem si kladl otázku, zda prostředky na onen zlatý hajzl neposkytl Vidlákovi ten arcilotr Putin, ale Vidlák významně mlčel a nepronesl k tomu ani slova. – To je skoro jako přiznání, ne?

—ﬡ—

Setkání bylo krátké, ale Vidlák mi prozradil, že chystá nějaký program už na letošek. Jestli to prozradí i vám…? Nevím – ale myslím, že byste se mohli i těšit.

—ﬡ—