… tak odjíždí poslední kovboj,

aneb

Povážský ďábel opět v akci!

Upozornění!

Tento text vznikl výhradně pro zábavu všech, kteří jsou ochotni jej číst, a samozřejmě zejména pro zábavu samotného autora při jeho psaní. Neočekávejte žádné popisy trasy, ujeté kilometry, ceny benzínu, ubytka a jídel, náklady na osobo-den a podobné cestopisné nesmysly a zbytečnosti.

Informace!

Fotky jsou pořízeny tím nejhnusnějším, nejtrapnějším a nejblbějším telefonem, jaký jsem sehnal, páč úplně nejpůvodněji to měl být punkový cesťák.

Výstraha!

Slova „expedice“, „výprava“, „dobrodružství“, „Jawa“, jakož i fotky jídla jsou zde uvedeny výhradně proto, aby nastartovaly na první našlápnutí úplně každého, kdo je na něco takového alergický.

***

Jak si jistě většina čtenářů rubriky Cestopisy všimla, takřka úplně odsud zmizely cestopisy popisující dlouhé a náročné trasy, absolvované na jedině správných motocyklech značky Jawa, případně ČZ. Zároveň je nutno konstatovat, že i já sám jsem již dlouho nikde nebyl a nic jsem nenapsal.

Takhle to dál prostě nejde, řekl jsem si jednoho zimního večera a začal jsem podrobně plánovat

„!!! ALE POŘÁDNOU !!!“

 expedici na jedině správných zweitaktech československé výroby. Musím obnovit zašlou slávu nejen československých zázraků, ale hlavně tu svou, coby proslulého a světem protřelého znalce a odborníka na úplně všechno okolo legendárních tmavě červených ořů!

Po půlhodině sepisování těch jedině vhodných kandidátů na zamýšlenou výpravu jsem zjistil, že stránku papíru velikosti A4 jsem sice popsal úplně celou, ale zároveň jsem ji opět celou proškrtal z toho důvodu, že takřka všichni jedině správní motorkáři přestali na Jawách jezdit, anebo raději pro jistotu umřeli. Dokonce zradil i můj vlastní syn Pinocchio, který se mnou absolvoval „všechny dvě“ expedice, o nichž jsem psal již dříve. Zakoupil si rejžáka, zcela na drzovku si užívá kouzla jízdy bez povinných přestávek na generální opravy a na svou jedině správnou motorku, která jako jediná(!!!) přežila zběsilý rozprodej jeho dvoutaktní stáje, úplně kašle!

Abych to zkrátil, z původně mnohočetné bandy dvoutaktních šílenců jsem zbyl jen já – poslední mohykán, poslední kovboj, poslední hrdina a tak všelijak podobně. Proto jsem většinu přeškrtnutých jmen znova opsal a započal jednotlivé ještě přežívající „kusy“ obvolávat a obšťastňovat maily s mizivou nadějí, že mé plamenné výzvy přece jen zaberou a my spolu spácháme NĚCO s velkým „Ň“. Nakonec jsem přece jen vymámil příslib od šesti dalších „posledních mohykánů“, že investují čas a prachy na přípravu týneckých ořů a ztratí pár dnů dovolené na vykonání „jedině správně dobrodružné“ cesty.

První den

I nastal den DÉÉÉ a hodina HÁÁÁ, já byl hrdě nastoupen před seřazenou jednotkou, skládající se z jednoho kusu synkovy Jawy 350, a s jedním okem upřeným na chronometr jsem druhou oční bulvou kontroloval příjezdovou cestu na místo srazu.

Po dvou hodinách usilovného šilhání mne z toho rozbolela hlava a po další hodině mi konečně došlo, že už nepřijede vůbec nikdo, dokonce ani můj Pinocchio, který měl fungovat jako týlové a technické zabezpečení celé výpravy. Na mé otravné telefonické dotazy, jak je možné, že nikdo ze zbylých – pardon – pečlivě vybraných cvajtaktních motorkářů nestojí na startovní čáře, jedni odpovídali trapnými výmluvami, že nedostali volno z práce a od manželek či postelových kamarádek, druzí dlouze žvanili o tom, že nestihli zpojízdnit své československé drahokamy, no a ti třetí mi to jednoduše ani nezvedli. Prostě vidina kempování pod širákem a ohřívání hnusných konzerv na dýmajícím ohništi za doprovodu trampských písní v podání náhradního Karla Gotta – to jest mé maličkosti – je neoslovila ani natolik, aby se vůbec obtěžovali mi sdělit, že jsem se úplně zbláznil.

S těžkým srdcem jsem tedy po třech hodinách čekání nakopl Jawičku, abych vzápětí zjistil, že mnou probuzená synkova Osma, zvaná Sašena – nemá zrovna svůj den a odmítá překročit hranice perimetru, který má nakoukaný ze svého pelechu. V tu chvíli jsem pochopil, že jsem předurčen ke spáchání činu obzvláště hrdinského a hbitě jsem Pinocchiovu třindu zatlačil zpět, hluboko do její smradlavé nory.

„Já vám všem ještě ukážu!“ hulákal jsem za zuřivého přehrabování garážového bordelu. Po další hodince jsem se již spokojeně dmul pýchou a frajersky tůroval vytuněného Povážského Ďábla, vyproštěného z dílenské směsi vysloužilých součástek a špinavých hadrů.

Ano! Žádný trapný pokus o dobrodružství podle promyšleného itineráře a se servisním vozidlem v zádech, jak jsem původně zamýšlel, ale hezky na pankáče! Bez zásob, bez výstroje, bez ničeho! Přinejmenším zopakuji výkon svého někdejšího kamaráda, který coby mladý a nadějný student zvláštní školy vyrazil na prázdninový čundr jen s ruksakem plným vína, zvaného „čučo“ (starší ročníky znají a pamatují), a s proviantem sestávajícím z jedné třetinkové zavařovačky naplněné nakládanými cibulkami! To bude ono!

A budu se stravovat tím, co mi dodá příroda. Budu se živit lesními plody a kořínky, když dostanu chuť na šťavnatý stejk, přejedu si nějakého jelena, pít budu vodu z horských bystřin a benál velmi lehce vyžebrám, neb každý má dnes sekačku nebo křoviňák!

A nocovat budu přikryt pouze září hvězdného nebe!

A navštívím místa pod nebezpečnými beskydskými štíty, v nichž jsem strávil ty nejhezčí chvíle dávných prázdninových dnů, jsa platonicky zamilován do fyzicky již vyspělých soudružek vedoucích na pionýrských táborech! To přece nemůže nevyjít!

Po projetí třetí zatáčky mne ovšem probralo ze snění revmatické koleno, takže jsem se potupně vrátil pro vojenský spacák a tašku s deseti rohlíky…

 Dál jsem už ale nehodlal ustoupit ani o milimetr!

Jízda na půldecovém fichtlu ovšem neprobíhala až tak „RYCHLE A ZBĚSILE“, jak jsem očekával, takže již po slabé půlhodince jsem se přistihl, že si za jízdy opírám hlavu o hrazdu na řídítkách a zdá se mi o grilovaném kuřecím stehýnku. Pamětliv cenných rad zkušených drajvrů a rajdrů jsem zastavil, zacvičil si a zkonzumoval tři rohlíky, načež jsem je zapil vodou z potůčku ozdobeného tabulkou „Pstruhová voda“. Zážitek to byl poměrně rychlý a zejména intenzívní (jak kdysi definoval Jets konfiguraci průběhu správné motorkářské výpravy), proto jsem hned v následujícím městečku oproti svému původnímu předsevzetí zastavil u lékárny a chtěl zde zakoupit krabičku s nápisem Endiaron.

K mému údivu mi paní za pultem řekla, že lékárenský gigant, jehož je zaměstnankyní, již dávno nic takového nevede, protože tento lék byl příliš levný a příliš účinný. Po mé výhrůžce, že jí znečistím prodejní prostory a za současného demonstrativního rozpínání kalhot se paní slitovala a vytáhla ze zásob plastové platíčko s deseti tabletkami nějakého hampejzu, jehož hlavní léčivá složka je obyčejná hlína jílovitého typu. A to vše za cenu nejmíň půl metráku zlata, bo v akci! No nekup to! Velice jsem paní poděkoval, sdělil jí, že této zcela výjimečně výhodné nabídky nevyužiji a vzdálil jsem se za město, abych zdarma okoštoval místní zeminy jílovitého typu, protože jsem si vzpomněl, kde se nalézala cihelna, kterou němečtí soudruzi po hadráku prozíravě zakoupili a vzápětí zavřeli. Kolik jim to zavření vyneslo, to jsem nevypátral.

A tak tu žijem…

S nastupujícím soumrakem jsem se již značně přiblížil k prvnímu tábořišti, které jsem hodlal navštívit. Nebudu rušit mládež, pomyslel jsem si. Ustelu si na pokraji blízkého lesíka, vstanu za ranního kuropění a s prvními slunečními paprsky shlédnu, kterak dnešní omladina vykonává rozcvičku a salutuje stoupající vlajce za zpěvu táborové hymny!   

Druhý den

Ráno se žádné kuropění nekonalo. Kurové nepěli, neboť byli rušeni zvuky, které probudily dokonce i mne. Hlavu jsem měl sice omotanou zimní bundou, protože v noci byla kosa jak v nějakém sovětském a navíc budovatelském filmu o Sibiři, ale i přes tuto izolaci se mi na zádech začala vyhazovat husí kůže. Jasnačka! Mé tábořiště navštívil jeden z početných medvědů, kteří zde korzují od chaty k chatě, od popelnice k popelnici a od turisty k turistovi. Jediné, nač jsem byl schopen myslet – můj osud je zpečetěn a já v závěti nikomu neodkázal svého cenného fichtla!!!

Funění, mručení a praskot lámaných stromů dokládaly, že šelma je rozlícena a já mám nulovou šanci na záchranu z jejích spárů, zejména když jsem si uvědomil, že sice kmitám nohama jak o život ve správném směru, to znamená od šelmy pryč, avšak stále ještě ležím zabalen ve spacáku! Když jsem se při běhu ležmo už začínal dusit (zimní bunda opravdu není tím úplně nejlepším dýchacím přístrojem), napadlo mne zaposlouchat se a zjistit, proč predátor funí a mlaská na jednom místě. Opatrně a hlavně po – ma – lič – ku jsem bundu rozmotal a uviděl jsem, že na mých rohlících si pochutnává strašlivě velký pes. Pak jsem zjistil, že pes zas tak strašlivě velký není, ale já mám hlavu přímo u jeho přední packy, kterou si rozzuřená šelma umně přidržovala cupovanou igelitku s bývalými rohlíky.

Chtěl jsem čoklovi vynadat, a proto jsem vydal pomocí svých zahleněných hlasivek jakési ranní odchrchlání, (kuřáci znají), načež mi pes odpověděl: „Ty prase!“

Po dvou minutách mi došlo, že to nebyl mluvicí pes, nýbrž jeho panička, která spráskla ruce nad umně rozcupovanou igelitkou, ihned se mi omluvila za svého čokla a nutila mi stovku za utrpěnou škodu. Když jsem ji taktně upozornil, že stokoruny se v lůně beskydských velikánů určitě nenajím, paní aktivně poklidila igelitové zbytky psích hodů a pozvala mne na snídani.

Bílou čoklici jménem Besa jsem pumpnul o tři hrsti chutných granulí (chroupal jsem je za jízdy místo sušenek) a její vlídnou a pohostinnou paní jsem připravil o snídani, svačinu, oběd a veškerý benzín do sekačky a motorové pily. Nato jsem lehce překrmen a mírně přiotráven (těch řízků bylo moc!) vyrazil na kontrolu tábora. Uvítal jsem skutečnost, že příjezdová cesta je po mnoha letech konečně vyasfaltovaná, já nemusím ničit péra na Povážském Ďáblovi a nebude se mi příliš natřásat přežrané panděro. Rovněž jsem si v duchu chystal půlhodinový proslov, trénoval jsem si odpovědi na četné dotazy týkající se probíhající expedice a přemýšlel jsem, zda pozdravit omladinu jako stará struktura, to jest revolučními slovy „čest práci“, anebo na ně zahalekat modifikovaným pionýrským pozdravem: „K budování a obraně kapitalistické čecho-polo-vlasti ­- buď připraven!“  

Po projetí poslední zatáčky před táborovou branou mi nějak došel dech, jako by mi někdo nacpal mou zimní bundu až do krku. A rovněž mne opustila chuť do života. Z táborového nástupiště byla umně vyrobena skládka hlíny, písku a kamení, sruby obrůstaly dvacetiletými jasany a olšemi, z umývárny zbyly jen betonové základy a pozůstatky kuchyně jsem ve vysoké trávě nenašel vůbec.

Když jsem se po půlhodince nablblého čumění do nikam probral z utrpěného šoku, zvažoval jsem, zda pouze usednout a plakat, anebo zhrzeně vyrazit k domovu. Pak se ovšem v mém nitru probudilo statečné srdce beskydského zbojníka a moravského junáka a moudře jsem promluvil sám k sobě: „Chlape! Jsi bojovník a sluníčko a tak všelijak podobně! Teď to přece nemůžeš vzdát!“

Nakopl jsem své půldecové brko – chytilo už napotřetí – a vyrazil jsem k mému druhému nejoblíbenějšímu tábořišti (protože souška vedoucí měla jen dvojky a bohužel nosila trapně volné kostkované košile), který byl ve vedlejším údolí, vzdálen pouhých jedenáct kilometrů.  Můj půldecák byl zásluhou vyměněného pístu ve vrcholné formě a drapákem trhal asfalt na vozovce! „Já vám ještě všem ukážu!“ omílal jsem pořád dokola svou mantru.

Vida! Tady je vše při starém, radoval jsem se, když se pincek za šíleného smradu ze spálené spojky a mého mocného máchání dolními končetinami na jedničku konečně vyplazil na nevýrazný pahrbek. Poté jsem hopsal po silničních panelech, jimiž byla vyložena cesta na velký palouk. Na něm byly kdysi dávno zbudovány sruby pro nadšenou mládež dychtící po lesní moudrosti starých zálesáků. Lesní vševědy tehdy reprezentoval přestárlý pasák ovcí a koz – bývalý zaměstnanec JZD, který byl v důchodu starobním, a místní opilec, původně lesní dělník. Ten byl pro změnu v důchodu invalidním, kterýžto obdržel za prochlastaná játra.

To jsem zvědav, jestli bude hezky pokosené travnaté nástupiště u stožáru s vlajkou, meditoval jsem. No, nástupiště opravdu pokosené bylo. Stožár ovšem na něm nebyl, zato na něm stálo asi tak osm osobních aut.

„A kuwa,“ prohlásil jsem do přilby. Jen jsem ji sundal, už na mne řvala bába, co prý tam chci, ať vypadnu. Po půlhodině dosti šíleného řevu z ní vypadlo, že bába si se sousedy vzájemně krade vodu z nepříliš vydatné studánky, protože veřejný vodovod tu není a ten existující koupil i se zdrojnicí a zděnými budovami jakýsi zbohatlík, který rozkra… ééé… nejdřív zprivatizoval a následně rozkr… ééé… uzavřel místní fabričku na elektromotory. Dvacet lidí sice přišlo o práci, ale jemu to vyšlo i na krytý bazének s umělým protiproudem, no nekup to!

A tak tu žijem…

Když paní pochopila, že jsem nepřijel krást vodu, s radostí mi zvěstovala, že o areál tábora neměla žádná organizace vychovávající děti zájem, takže jej spravovali zadáčo polští Harceři (obdoba českého Skauta). Jakmile došly potřebné kusy dětí i polským fandům zeleného lesa, nejlépe nesežraného chráněnými brouky, byl tábor následně rozprodán na drobno v dražbě mezi zájemce.

Paní nebyla v líčení svých podivuhodných příběhů o pionýrské chatce k zastavení, takže jsem jí prozíravě skočil do řeči hláškou, že pro mne je pohled plaché laně mnohem hodnotnější, než čumění na jůtůb a klofání do ksichtoknihy. Paní přestala povídat i odpovídat a odešla si odkrojit chutné sousto z grilovaného fláku jemně prorostlého telecího.

Následující půlhodinu jsem pro změnu já krmil blbými kecy uši její mámě – roztomilé bábrlince, která se přede mnou schovávala v chatce. Krmil jsem tak intenzívně, že se dámy přeci jen slitovaly a darovaly mi půl šišky chleba a čtyři domácí klobásky. Ty chtěly původně zahodit, protože jsem jim vysvětlil, jak moc jsou nezdravé a plné klobásového jedu, karcinogenů z uzení, polychlorovaných bifenylů z jezeďáckých luk a mnoha dalších hrozných věci, na které si teď zrovna nevzpomenu. Pak ale porozuměly jedovaté stopě, která by po takových zcela hnusných klobáskách zbyla v přírodě, a nadšeně souhlasily s mým plánem, ve kterém jsem jim podrobně vylíčil, jak tyto velmi jedovaté předměty nezištně odvezu do krajské spalovny nebezpečných odpadů.  Benzín jsem z paniček nevyrazil, páč měly jen čtyřtaktního Peugeota a okolí chatky kosily elektrikou.

Posílen vysomrovanými klobásami jsem se rozhodl, že si doplním jídelníček ještě nějakým ovocem, abych naředil živočišné jedy. Při návštěvě nedalekého sadu, jehož polohu jsem si velmi dobře pamatoval z pionýrského dětství, jsem byl ale napaden zuřivě štěkajícím mopslíkem v doprovodu pána v zelené vestě a s mysliveckým kloboukem, který kolem sebe mával turistickou holí, pobitou ozdobnými plíšky s obrázky blízkých turistických chat. Asi jej obtěžovali ovádi a podobný hmyz. Jelikož jsem neměl tento den zrovna v plánu zušlechťování svého exteriéru sbírkou jizev z hrdinského boje o tašku ovoce, spokojil jsem se s pětikilem načesaných třešní v igelitce a mírně zrychleným tempem, zvaným italsky allegretto, jsem se odporoučel do vzdálenější destinace. Pán při svém pokusu o zrychlený přesun poněkud kulhal a půldecák naštěstí bez keců chytil již po čtyřech metrech tlačení, takže jsem sad opustil bez ztráty kytičky…

Další noc jsem se již ani neobtěžoval s nějakým složitým hledáním vhodného místa. Odbočil jsem na první sjezd z cesty na pole a svalil se do vysoké trávy. Vyzkoušený vojenský spacák, který nepropustil ani kapku vody, mne opět udržel v suchu a v teple i přes silnou ranní rosu.

Třetí den

 Jen co sluníčko začalo trochu hřát, vymontoval jsem se ze spacáku, tasil jsem svou příruční mačetu a lačný jídla i dobrodružství vyrazil jsem k nedalekému poli zapůjčit si pár kukuřičných klasů, na nichž jsem si mínil pochutnat. Pravda, cestou jsem musil zdolat pár překážek v podobě plotu, nějakých podivných zábran a hlubokého příkopu, ale nakonec jsem se na pole dostal, ušmikl jsem tam pár kukuřičných palic a maje naloupané a naloupené palice za košilí, vzdálil jsem se stejnou trasou, tolik podobnou překážkové dráze, kterou jsem pravidelně zdolával v přijímači na vojně.

Ještě jsem se nedopásl a na silnici začal kdosi zuřivě troubit. Obezřetně jsem vystrčil hlavu z kopřiv a lebedy. Na silnici stálo synovo auto.

„Dopr…! Co ten tady…?“

Na můj dotaz proč mne otravuje na expedici, mi Pinocchio pravil, že na můj polní pych upozornil výstražný systém napojený na velín v místním kolchozu a že se láduji zkušebními vzorky eko a bio kukuřice ze šlechtitelského ústavu, kterou včera on osobně pomocí traktoru pečlivě postříkal speciálním tekutým hnojivem.

Přestalo mi chutnat…

… ještě že jsem se doposud nenapil z nedalekého potůčku! To by zas byla intenzita! A pak zase zajídat kukuřici jílem…! Šmarjá panno…!

 A tak jsem většinu třetího dne expedice strávil v nedaleké nemocnici, kde na mně pět lidí v bílých hadrech zkoušelo všelijaká kouzla. Snažili se mne přesvědčit, že jsem zcela otráven zdravotně nezávadným a naprosto ekologickým hnojivem. Chtěli mne narvat do pyžama a položit na postel. Já jim na to odsekl, že jediné, co mne trápí, je šílený hlad, protože jsem nestihl dokončit expertní prohlídku bio a eko kukuřice synkova zaměstnavatele. Na to mi jedna paní v bílém nabídla z tácku koláček a chlebíček, páč měla narozky a chystala se pohostit své spolupracovníky.

Sežral jsem jí to všecko, a když smutně hleděla na prázdné tácky, utěšil jsem ji ujištěním, že koláčky byly málo sladké a saláteček na chlebíčcích už byl cítit nějakou zkaženinou. Takže mi vyrážku namazali Fenistilem a vypoklonkovali mne tak rychle, že jsem jim ani nestihl dopít jejich kávy, které zůstaly na stole u prázdných tácků. Na vyrážku, kterou jsem obdržel na všech místech pokožky dotčené oním zázračným a zaručeně neškodným hnojicím přípravkem, mi předepsali obyčejný tekutý pudr – je ve VŠECH DOBRÝCH lékárnách již od 45 Kč – a Pinocchio mne odpoledne po šichtě odvezl na místo našeho setkání. Oproti předpokládanému scénáři můj drahocenný stroj doposud nikdo neukradl, dokonce z něj ani nevycucnul sekačkový benzín. To jsou věci…

 Po pěti metrech tlačení jsem hupsl na rozdováděného Povážského Ďábla a vyrazil jsem na poslední etapu dobrodružné cesty, která měla název

„Zpět do rodinného přístavu“.

Tato proběhla neobyčejně zdařile, tj. bez dobrodružných příhod, neboť panická hrůza z vládkyně rodinného krbu mi bránila vymýšlet a vykonávat další a další koniny – ééé – vlastně hrdinské činy. Přeloženo do češtiny – šílená otrava a nekonečná nuda a fichtla už tak moc bolela kolečka, že nás předjížděl i smrad z fichtlova dvoutaktního výfuku…

Závěrečné poučení z absolvované expedice.

V duchu obvyklé tradice připojuji stručný výpis důležitých poznatků, získaných v průběhu této výpravy. Zjistil jsem, že:

• i přes světovou proslulost, nezničitelnost a všeobecnou oblíbenost československých motocyklů je stále méně skutečných znalců a fajnšmekrů, kteří jsou ochotni na těchto strojích jezdit,
• nevyplácí se pít vodu z řeky vyhrazené pstruhům a jiným rybím dravcům,
• můj zážitek z pití pstruhové vody byl natolik intenzivní, že na příští expedici mi postačí vyrazit až za další tři roky,
• dnešní mládež ani trochu neholduje pobytu v přírodě a trampským písním, byť v podání velmi kvalitních zpěváků,
• lidi jsou trapní a jde jim o pár kilo nahnilých a málo sladkých třešní a o tři zlámané haluze na úplně blbém stromě, které by stejně museli ufiknout při každoroční prořízce koruny stromu (sadaři vědí),
• vlastní syn mne nenechal v klidu pojíst všeliké zdravé zeleniny,
• ve všech vodních tocích je závadná voda. Kde nejsou všelijaké bacily, tam je hnusné hnojivo, po kterém se slušný a kulturní člověk osype a pak občas i umře,
• v místním špitále pijí zaměstnanci hnusnou a málo sladkou kávu, která viděla pravá kávová zrnka možná tak z ponorky v kalné vodě,
• opět jsem nemohl z důvodu absence závad předvést své mistrovství v odstraňování poruch na motocyklu značky Jawa v polních a lesních podmínkách. Malý motocykl, na němž jsem „expedoval“, úplně a totálně zklamal, protože se na něm ani jednou nic nepokazilo a má expedice skončila v tomto ohledu naprostým debaklem,
• přestože jsem absolvoval celou výpravu na cvajtaktu, jako zamlada, slečny vůbec nebyly vyvinutější, nebe vůbec nebylo modřejší a tráva vůbec nebyla zelenější, jako kdysi, (což je ovšem bordel, že ano). Naopak můj oftalmolog žvanil cosi o zeleném zákalu, a to ještě ani nezačal jezdit na Jawě.

… a to je neslavný konec mého cvajtaktního motorkaření…