Pro lásku boží…

V listopadu 2022 jsem reagoval na velmi záštiplnou stať paní Hovorkové psanou pro neméně záštiplný propagandistický plátek zvaný Forum 24. Na mušku si vzala Jarka Nohavicu za politickou satiru nazvanou „Počkáme, co řekne“. Jde o jasnou kritiku Fialova kabinetu, že není schopen dělat samostatnou politiku, ale je očividně podřízen politice jistých amerických kruhů v čele s mužem, který se dlouhodobě pohybuje mimo reálný čas i prostor – a když to bylo mediálně velmi patrné, byl stažen z boje o prezidentské křeslo.
Svůj pamflet zakončila paní Hovorková příznačně – rozsudkem jak vystřiženým z politických procesů: „Jaromír Nohavica není náš národní básník. Ani ostravský bard. Je to písničkář dezolátů a člověk, který zničil všechno dobré, co kdy udělal. A jeho poslední hloupá rýmovačka to jen potvrzuje.“
Za koho paní Hovorková mluví, když tvrdí, že Jarek Nohavica není národním bardem? O tom snad rozhodujeme my, občané – a jeho fanoušci, a nikoli jedna žena v jednom mimořádně fanatickém médiu. Rovněž nechápu, jak Jarek Nohavica mohl jedním epigramem či jednou písničkou „zničit vše dobré, co kdy udělal“. Co však chápu velmi dobře, je fakt, že si dovolil kritizovat božstvo paní Hovorkové, která následně propadla hysterické reakci.
Dne 28. 11. 2022 otiskla Naše pravda mou reakci na tvrdě dehonestační článek paní Hovorkové. Článek jsem nazval příznačně: „Aby Múzy neumlkly“. Právě zde jsem publikoval sonet:

Pro lásku boží

Je zvláštní doba – což je prostě znát:
Do války velet se dnes jaksi nosí,
a kdo by mír chtěl, je hned „dezolát“,
jenž neklaní se před symbolem kosy.

Zubaté nechce vlastní děti dát
pro blaho hodnot obalených krví.
Kdo trochu myslí, ví, že rychlý mat
dostane chudák vždycky jako prvý.

Nechtějme válku – to je jasný vzkaz.
Bojujme za mír. Lidi, prosím vás:
Jak to vše začne – pak se hroby zmnoží.

Nechtějme tupě čekat na rozkaz.
Kdo slouží válce, tomu zlomí vaz:
Vzdorujme, prosím, pro vši lásku boží…

Tento sonet začal následně žít svým životem. Původně byl napsán na obranu Jarka Nohavici – ale na sociálních sítích byl tomuto bardovi přiznán. Pro mě je nesmírnou poctou, že tisíce až desetitisíce lidí zmíněný text považovaly za skutečně Nohavicův – a že ho sdílely a šířily.
Nakonec jsem sonet přepracoval do podoby hudebního textu – a muzikant a zpěvák Jozef Kupčík mu dodal melodii – a nazpíval ho.
Velice mě těší, že do širšího povědomí českých občanů se dostal právě tento můj text, a je zcela bezpředmětné, pod jakým jménem.
Něčím si své čtenáře musel získat. Jsem přesvědčen, že zejména svým apelem na potřebu života v míru – a na odmítnutí eskalace konfliktu do podoby třetí světové války, která by byla válkou jadernou, tedy pro lidstvo totálně zničující.
V rozšířené písňové verzi jsem přidal zjevný protivládní rozměr, kdy poukazuji na snahu Fialova kabinetu nálepkovat své odpůrce jako občany horší kategorie – jako méněcenné – a současně na její neuvěřitelnou míru asociálnosti.
Můj písňový text lze tedy kromě mírového poselství vnímat i jako zřetelný odpor proti etiketizaci a dehonestaci názorových odpůrců – a jako vzdor proti všem, kdo v rozporu s demokratickými hodnotami takovéto totalitní praktiky prosazují.
Velmi bych si přál, abychom se dokázali semknout – a abychom byli schopni podobné praktiky rezolutně odmítnout. Abychom vždy stáli za mediálně a politicky pronásledovanými, ať to jsou Jarek Nohavica, Petr Drulák, Miroslav Ševčík, ale i Martina Bednářová, Tomáš Čermák či kdokoli širší veřejnosti neznámý. Hlavní je nemlčet – a nepřecházet očividné bezpráví jako něco, s čím je třeba se smířit. S podobnými praktikami se nikdy nesmířím. Nepřeji si, aby o našich životech rozhodovali lidé jako Otakar Foltýn, Igor Stříž či Bohumil Kartous. Chci, abychom se učili o věcech přemýšlet z různých úhlů pohledu – a ne, aby byli lidé tříděni na „slušné“ a „neslušné“ podle toho, nakolik jsou poslušní – a jak snadno jsou ochotni přijmout jediné tvrzení jako „jediné správné“.
Odmítněme novodobé kádrování jako něco, co je s demokracií neslučitelné, podobně jako novodobé udavačství či novodobá cenzura. Postavme se procesu indoktrinace. Dnes a denně upozorňujme na nepřístojné dvojí metry v politice, ale i v justici. Jako učebnicový příklad takového dvojího metru dávám procesy s Martinem Langem a Tomášem Čermákem. První jmenovaný veřejně vyzýval v roli starosty z ODS k podřezání a upálení vybraných politiků včetně tehdejšího prezidenta republiky, Miloše Zemana (Lang doslova uvedl, že Miloš Zeman je „druhý Hitler a je nutné ho podřezat jako svini“), a to kvůli „církevním restitucím“. Vyvázl bez trestu odnětí svobody, k němuž byl odsouzen Tomáš Čermák, který nabádal k lynči politiků za jejich přístup k novele „pandemického zákona“.
Co bylo v případě Martina Langa posouzeno jako „naplňování svého ústavního práva“, bylo v případě Tomáše Čermáka klasifikováno jako „schvalování terorismu“. A tohle máme tolerovat? Za sebe říkám jednoznačně: Nikdy.

Pro lásku boží (Text: Marek Řezanka, hudba a zpěv: Jozef Kupčík)

Je zvláštní doba – což je prostě znát:
Do války velet se dnes jaksi nosí,
a kdo by mír chtěl, je hned „dezolát“,
jenž neklaní se před symbolem kosy.

Zubaté nechce vlastní děti dát
pro blaho hodnot obalených krví.
Kdo trochu myslí, ví, že rychlý mat
dostane chudák vždycky jako prvý.

Refrén:

Nechtějme válku – to je jasný vzkaz.
Bojujme za mír. Lidi, prosím vás:
Jak to vše začne – pak se hroby zmnoží.
Nechtějme tupě čekat na rozkaz.
Kdo slouží válce, tomu zlomí vaz:
Vzdorujme, prosím, pro vši lásku boží…

Kolaps je blízko – nám však budou lhát.
Ti, kdo se bouří, jsou prý méněcenní.
Draho nás přijde osekaný stát,
v němž na diskusi žádný prostor není.

Přijdou k nám vojska: Nemáme se bát.
Válka nás všechny vede do bezpečí.
Kdo tomu věří? Kdo je adresát?
Nechtějme jatka – mrtvé nevyléčí.

Refrén:

Nechtějme válku – to je jasný vzkaz.
Bojujme za mír. Lidi, prosím vás:
Jak to vše začne – pak se hroby zmnoží.
Nechtějme tupě čekat na rozkaz.
Kdo slouží válce, tomu zlomí vaz:
Vzdorujme, prosím, pro vši lásku boží…

Odkaz na píseň: https://www.youtube.com/watch?v=5uyH9NFIXBU