(Shootterhandovo literární okénko)
OLD SHOOTTERHAND pravil: „Tyvole, my asi fakt patříme na Západ!“
„Parkinsonovým zákonem“ se obvykle rozumí první věta článku, který vyšel roku 1955 v časopise Economist: “Každá práce trvá tak dlouho, kolik je na ni k dispozici času“. On sám sám však v knize jako „zákon“ označuje to, že počet úředníků roste nezávisle na objemu jejich úkolů. (Zdroj: Wikipedie – viz celý odkaz pod článkem)
Šel jsem takhle navečer venčit psa, totiž čubu, kterou mi o víkendu přivezla manželka. My o ní máme takovou „střídavou péči“ a to proto, aby si nás – pokud možno – rovnoměrně užívala a moc se jí nestýskalo po zbytku její „smečky“. Tady, na venkově, jí je samozřejmě líp, takže ta střídavost vychází přibližně na tři týdny se mnou a týden se ženou a dětma v Práglu, kterážto „výměna stráží“ je vždy spojena s kňučivým vítacím ceremoniálem. Vzal jsem to od chalupy přes vesnici, aby si mohla „popovídat“ s ostatním psím obyvatelstvem za brankami, vraty a ploty a rozdráždit je tím, že si každý trávník před cizím psím pozemkem označkovala (dlužno říct, že oni jí dělají na vycházkách to samý). Šel jsem záměrně směrem k Shootterhandově ranči, že se na něj mrknu, případně se u něj na chvilku stavím, pokud bude doma, a pak půjdeme zase zpátky.
Old Shootterhand seděl u stolu na verandě, bánil svoje balený cigára a něco si čet.
„Čus, píčus!“ pozdravil jsem ho přes branku a předpisově zaspokoval. Old Shootterhand vzhlídnul od knihy a zamžoural na mě přes brejle na čtení.
„Čuuus!“ opětoval pozdrav a taky zaspokoval. „Chceš jít na chvíli dál?“
„Ale jo, klidně. Můžu. Jen zavři Ritu, nebo se ty čuby zase servou.“
„Je doma, gaučuje,“ ujistil mě Shootterhand. Zmáčknul jsem kliku na brance a vešli jsme s naší čubou na dvůr.
„Pivo si dáš?“ zeptal se Old Shootterhand. Přikejvnul jsem a on hned zmizel v ranči, odkud se ve stejný chvíli ozval zuřivej štěkot jeho Rity.
„Spokování“ je náš spikleneckej pozdrav, kterejžto jsme si bez dovolení ukradli od Vulkánce Mr. Spocka z první série Star Treku. (Pod článkem najdete video o vzniku a významu tohoto pozdravu*).
Old Shootterhand se za chvilku objevil ve dveřích, v ruce dva prázdný půllitry a PETku Bráníka. Za ním se hrnula jeho čuba.
Old Shootterhand se otočil a zařval: „Zůstaň!“
Rita svěsila hlavu, otočila se a odšourala se zpátky do útrob ranče. Old Shootterhand přibouchnul loktem dveře a postavil na stůl nejdřív půllitr přede mě, pak svůj a nakonec PETku – z tý už bylo asi do dvou třetin upito – a jal se balit cigáro.
Odšrouboval jsem tedy sám víčko PETky a začal si nalejvat. Pivo moc nepěnilo, nejspíš bylo přechlazený, odhadoval jsem, tak to šlo rychle a bez čekání, než spadne pěna. Přitom nalejvání padnul můj pohled na knížku, kterou si Shootterhand čet´, když jsem přišel. Vedle ní ležel balíček tabáku, papírky a Shootterhandovy kovbojský sirky. Dneska po mě nejspíš zippáka somrovat nebude, napadlo mě s úlevou. (K tomu zippáku a jeho roli v našem přátelským vztahu: kdo čet Majn Kochbuch tak ví, že mě tím svým věčným somrováním, aby si šetřil svoje drahý pozérský sirky, nebetyčně sral, protože, kdo má, kurva, furt kupovat – a hlavně platit – ten drahej benzín, žejo?)
Old Shootterhandovy kovbojský sirky
„Co to čteš?“ zeptal jsem se.
Old Shootterhand si dobalil cigáro, vložil ho do úst a – aniž by se mě výjimečně zeptal na zippáka – hrábnul po svejch kovbojskejch sirkách, škrtnul o dřevěnou opěrku svý židle (byly to „vostrý“ sirky se sírou, proto jsou taky tak drahý – jedna krabka vyjde na 30 vočí!), připálil si a položil sirky zpátky na stůl. Potom vzal knihu do ruky a zadíval se na ni.
„Tyvole, to je hrozně zajímavej, téměř duchařskej, příběh, co se mi s ní přihodil! Předevčírem na mě v knihovně (nejspíš sám rohatej) narafičil tuhle útlou knížečku napsanou jejím autorem mezi léty 1957-1960. Čet jsem ji ve druhý polovině osmdesátek (ještě na gymplu) a zůstala ve mně zafixovaná jako jemná a suchá britská sranda – jak to jen Angláni uměj – satira na tehdejší britskou společnost, známou svým rigidním byrokratismem plus idiom vzniknuvší z jejího názvu. Něco á la moje oblíbený Leacockovy Literární poklesky. Pozor, neplést s Murphyho zákony!** Protože jsem za tu dobu její konkrétní formu i obsah pozapomněl, jal jsem se tudíž si osvěžit paměť. A TO JSEM, tyvole, NEMĚL DĚLAT!“ řekl důrazně. Pak si nalil zbytek piva, prázdnou PETku zmačkal, zašrouboval a položil na kraj stolu.
„Hned v první kapitole,“ pokračoval, „dovozuje profesor Parkinson vlastním zákonem a vzorcem příčinu růstu počtu státních úředníků,“ vzal knížku do ruky a nalistoval nějakou stránku, kde měl po straně zatrženej text a začal mi ho předčítat.
„Pozorujeme přírůstek o 78 % za 14 let, tedy o 5,6 % za rok. Výpočtem Parkinsonova vzorce se dostáváme ke kvocientu 5,17 % až 6,56 %. Formulace zákonu i vzorce pak ilustruje na příkladu počtu zaměstnanců ve válečným námořnictvu – čím míň lodí, tím víc administrativních pracovníků – viz tabulka 1,“ otočil knihu na mě a ukázal mi stránku s tabulkou. Když už měl pocit, že jsem se na ni dost vynadíval, pokračoval v četbě, „respektive na Ministerstvu kolonií – po roce 1954, kdy většina kolonií samostatnost, jich mělo toto ministerstvo nejvíc – viz tabulka 2,“ ukázal mi v knize druhou tabulku.
„Asi by stálo za to, ten vzorec ověřit i v našich konkrétních podmínkách, ale – za prvý – na statistiku nemám papír a hlavně taky na to asi nějak nemám odvahu…***“
Vzal jsem do ruky svůj půllitr a napil se. No, fujtajxl, byl to větrák! Měl jsem co dělat, abych na sobě nedal nic znát. To pivo už muselo bejt otevřený delší dobu nebo špatně zavřený a bublinky vyprchaly. Ale co, darovanýmu koni ani pivu se na zuby nehledí. Bylo to vychlazený, tak to snad nějak přežiju. A taky jsem ze slušnosti nechtěl rušit Shootterhandovu literární přednášku.
„Další Parkinsonovy zákony se pak týkají mj. např. způsobů provádění výběrových řízení/voleb, financí, nepotismu (Jak se ne/stát zetěm), důchodový otázky, čili věku vhodnýho k odchodu do důchodu, marnotratnosti války, tedy zhůvěřilosti válečnejch výdajů, výběru odbornejch poradců atd.“
„Hmmm,“ zadumal jsem se. „Tyvole, když to tak poslouchám, to je veskrze aktuální četba. Skoro jako dneska u nás.“
„Přesně!“ souhlasil Old Shootterhand. „Úplně se mi z toho srazily ponožky, jak to sedí na ten náš dnešek. Tyvole, my fakt asi patříme na Západ! To by se měli dezoláti vlastně omluvit libtardům, ne?“
Zachechtal jsem se. Old Shootterhand byl mistr sarkasmu, což mě na něm nesmírně bavilo. Kdo ho ale dobře neznal, nemusel vždy pochopit, co přesně myslí nebo chce říct. V jeho výpovědích byl často skrytej zcela opačnej význam.
Hezky to vystih jednou ožralej Bušmen, když zase nepochopil onu jemnou ironii, kterou Old Shootterhand pronášel klidným hlasem a seriózním výrazem televizního hlasatele, v důsledku čehož mezi nima došlo k nějaký komunikační kolizi. „Shootterhande, ty seš fakt debilní pražskej kokot!“ ulevil si Bušmen, „ale naštěstí seš náš kokot a my ti za ty tvoje blbý kecy hubu nerozbijeme.“
Napil jsem se znovu zvětralýho Bráníka (ještě jednou fujtajxl!).
„A půjčíš mi to, až to přečteš?“ zeptal jsem se.
„Kdepak, kamaráde, na knihy jsem pes,“ odtušil Old Shootterhand a taky se konečně napil piva. Podle zkoprnělýho výrazu tváře jsem pochopil, že mu to taky zrovna nejede. Podíval se na půllitr, pak na PETku a potom na mě. Znovu se napil a pak vyprsknul svůj lok z pusy do trávy před verandou a zařval mocným hlasem:
„Tyvole, dyť je to větrák!!! Sorry, to sem netušil, jinak bych ti to nenalejval. Tos´ nemoh něco říct?“ Pokrčil jsem jen ramenama. „To jsem teda hostitel,“ posypal si hlavu popelem. „Vylej to, přinesu jiný!“ Zvednul se a se znechuceným výrazem vychrstnul zbylej obsah svýho půllitru do trávy, prázdnej ho pak postavil zpátky na stůl, popadnul prázdnou PETku a vyrazil znovu do útrob ranče, odkud se v zápětí se ozval štěkot. Vylil jsem tedy rovněž zbytek svýho zvětralýho piva do trávy. Old Shootterhand se za okamžik vrátil s novou plnou PETkou, odšrouboval ji a nalil nám znovu oběma čerstvý pivo, který tentokrát udělalo krásnou pěnu, takže musel čekat. Nalejval to proto celkem na třikrát. Potom navázal na předešlej hovor.
„K tomu půjčování knih: v devadesátkách, ještě, než jsem poznal svoji ženu, jsem balil jednu moc sympatickou roštěnku, která ráda a hodně četla,“ začal se mi svěřovat.
„A…?“ zeptal jsem se, protože mě – samozřejmě – zajímaly nějaký pikantní podrobnosti a napil se piva nalitýho z nový PETky – tohle už bylo v pohodě.
Old Shootterhand se taky napil, pozvednul půllitr, otočil se na mě a uznale pokejval hlavou a pochvalně pravil: „Hmmm,“ přesně jako Harvey Keitel coby Winston Wolf v Pulp Fiction, když ochutnal Jimmiho kafe.
Pak Old Shootterhand postavil půllitr zpátky na stůl a dokončil svoji vzpomínku.
„Ále,“ mávnul rukou, „nic z toho nakonec nebylo, akorát jsem přišel o jednu ze svejch nejmilejších knih, kterou jsem si pak musel znova koupit a protože byla vyprodaná, docela dlouho jsem ji sháněl.“
„Jakou?“ zajímalo mě.
„Jak nevyloupit banku.****“
Pokejval jsem chápavě hlavou a napil se piva. Nojo, ty ženský!
Cyril Northcote Parkinson
https://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_Northcote_Parkinson
Zákony profesora Parkinsona můžete sehnat zde:
nebo zde
P.S.:
Zákon o vzůstajícím počtu úředníků lze evidentně uplatnit též retrospektivně. I v římském senátu, který čítal původně 300 senátorů, došlo v průběhu času k navyšování jejich počtu. „…již záhy se stalo tradicí, že oba konzulové byli po skončení svého funkčního období přijati za členy senátu. Tato zvyklost se postupem času stále rozšiřovala, až nakonec i zastávání pouhé quaestury poskytovalo nárok na přijetí. Počet senátorů stále narůstal. Za Sully byl senát rozšířen na 600 osob. Za Julia Caesara se toto už beztak vysoké číslo dále zvýšilo až na asi 900 lidí.“
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98%C3%ADmsk%C3%BD_sen%C3%
*Mr. Spock – herec Leonard Nimoy (1931 – 2015) zde objasňuje význam vulkánského pozdravu (video je v angličtině)
**Murphyho zákony
Základní Murphyho zákon, zní: „Může-li se něco pokazit, pokazí se to“.
Druhý Murphyho zákon zní „Co se nemůže pokazit, pokazí se také.“
Americký spisovatel Arthur Bloch shrnul v r. 1977 podobná tvrzení do knihy Murphy’s Law, and Other Reasons Why Things Go WRONG!
Příklady
„Jestliže jde vše podle plánu, stala se někde chyba.“
„Zkušenost je věc, kterou získáš až potom, cos ji potřeboval.“
„Délka minuty závisí na tom, na které straně dveří od záchodu se nacházíš.“
„Jestli se cítíš dobře, uklidni se, ono tě to přejde.“
„Jestliže přestoupíš do jiné fronty, ta, kterou jsi právě opustil, začne postupovat rychleji.“
„Usměj se, zítřek bude horší.“
„Nejhorší je dostat průjem v zácpě.“
„Chybovat je lidské, ale jestli chcete něco opravdu posrat, potřebujete počítač.“
https://cs.wikipedia.org/wiki/Murphyho_z%C3%A1kony
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-stat-je-jako-otesanek-bobtnani-eraru-nebere-konce-40405782
****https://www.databazeknih.cz/knihy/jak-nevyloupit-banku-72680
Pokud chcete zjistit víc o Agroanarchii a zajímají vás další Old Shootterhandovy originální, vždy satirické, nekorektní a trochu potřeštěné teorie na svět kolem nás (Desatero podle Old Shootterhanda, Koloběh hovna v přírodě, Kšeft über Alles, Gríndýl über Alles, Nekonečno + Bůh a kobliha atd.), najdete je v knize Majn Kochbuch s předmluvou Svět podle Old Shootterhanda a Základy Agroanarchie. Právě vyšlo druhé vydání. Více informací, včetně ukázek, najdete zde: https://shop.tichadohoda.cz/majn-kochbuch/
Hezky pěkně. Ale jednu poznámku bych měl. Tekutina „Bráník z petky“ není pivo proboha, i když to píšou na etiketě.
A nevadi, ze tam staci to same jako do skla nebo do sudu?
Tuto konstruktivně pivní kritiku beru na vědomí. 🙂 Ale: 1) vzhledem k ústupu pivovarů od PET lahví byl pro vytvoření příběhu Braník, coby 10° jasná volba (z normální lahve by se těžko nalejval větrák) a za 2) my, pražští Pepíci prostě na Braník a Starouš nedáme dopustit (na rozdíl od Gambáče)! 🙂 Jinak, pokud si přečtete starší články, zjistíte, že v místní hospodě pijeme místní pivo „Hrabala“, tedy pravé postřižínské!
To jste věděli ? *
Článek z lidovky.cz ‚“O tezích stalinismu jsem nepochyboval,‘ vzpomínal pozdější mluvčí Charty 77 Hájek“
* „….Za záchranu Židů během okupace mu bylo státem Izrael v roce 1996 uděleno vyznamenání a titul Spravedlivý mezi národy. …“
Na nypost.com vyšel článek s názvem „Hunter Biden’s staggering $20M haul from Kazhaks, Chinese, Russians, Romanians and Ukrainians revealed in new bank records: Comer“
V závěru se píše : „….Comer in May identified nine Biden family members who allegedly got foreign funds for what he said was no apparent services provided….“
Otec ale nemůže za svého dospělého syna – co dělá.
https://www.facebook.com/watch/?v=687208992816922
njn
ale je zajímavé jak se tiu dva naší tváří
Jo, dobrej postřeh. Řeč těla mluví vždy jasně. 🙂
https://ims.fsv.cuni.cz/veda-vyzkum/vyzkumna-centra/centrum-pro-vyzkum-miru-ozbrojenych-konfliktu
Existuje u nás Centrum pro výzkum míru.
To je hodně důležitý centrum, mír je nejvíc.
Proto přeji výzkumníkům a výzkumnicím jen samé úspěchy a hodně peněz daňových poplatníků apod.
K Jak nevyloupit banku. Kámoši ze skupiny Hastr dali dohromady na obdobné téma text (Gangsterská polka). Hudba Sensational Alex Harvey Band, tady : https://www.youtube.com/watch?v=PZbkaeCAbPw
Co si pamatuji, tak : Ten den byl jako stvořenej páč Miller nebyl zavřenej……Refren : To nejsou svíčky na vánočním stromku, to všecko už vodnes čas, to jenom kvéry hraj gangsterskou polku…..
Nic, ještě trocha poezie : https://www.youtube.com/watch?v=J2z7LXpAX3Q
Je vám takový server, kde se diskutuje o tom, o čem daná píseň může být :
https://songmeanings.com/songs/view/80415/
A je tam Umlaut? 🙂
Ni, bo su hevaj :
https://www.youtube.com/watch?v=scWD73Og0kQ&list=OLAK5uy_l9Y5Hg95UHPT7U3-QrvSY0F9bAhiSd1G8
No tak samozřejmě, čekoland gdysi byl chápán jako západní hranice před lidožrouty. Dneska se zase vaříme ,z blbosti dovezené i přestupníky přimigrované, v lidožroutském kotli a demosgráti plovoucí na hladině jako nepotopitelný korek hlásají, takhle sme se eště nigdy neměli. Lidožrouti sem jezdili lovit bílé otroky a krást majetky. A vod doby, gdy jim došlo, zde podplatit místního Gubernátora, vot dé doby místní platí tributy každej rok. Z desátků pro vrchnost udělali socani daně aby jim něco z roboty obyvatelstva něco zbylo. Eště něco k temuto théma-tu?
Lidožrouti mě obcházej. Muheeeeee
Knížku Zákony profesora Parkinsona jsem četl jako student dvanáctiletky (SVVŠ) v roce 1966, hned po vydání. Mojí oblíbenou kapitolou je“ Nevistitida.“ Jedná se o nemoc chtěné podřadnosti.
Prvním znakem nemoci je výskyt jedince, v němž neschopnost a závist dosahují vysokého stupně koncentrace. Koncentrace vyjádřená vzorcem N₃Z₅ znamená nesvist chemické reakce , kde N=neschopnost, Z= závist, tedy složenina z částí dvou slov. Druhé stadium nemoci znamená, že nesvistující jedinec jakožto šéf organizace, se zbavuje všech schopných pracovníků. Třetí stadium choroby nastává, když v organizaci shora dolů se už nenachází ani jiskérka inteligence.
Zákonům profesora Parkinsona, jmenovitě kapitoly Nesvistitida odpovídá Petrův princip nekompetence. Stručně jsem ho vysvětlil v závěrečné části svého nedávného blogu nazvaného Vládní stratkom: https://zdenekhosman.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=803229
Ukazuje se, nesvistitida, podobně jako nekompetence, jsou epidemiemi přebyrokratizovaného systému nejen v ČR, ale i v EUhniji; tím jsme Západu předvojem, anebo opačně?
Skvělý komentář i odkaz. Díky! I já jsem se před časem věnoval stratkomu tiskovky 11:55 zde: https://www.ladikvetvicka.cz/single-post/a%C5%BE-ti-bude-n%C4%9Bjakej-kokot-tvrdit-%C5%BEe-se-m%C3%A1%C5%A1-vzd%C3%A1t-pen%C4%9Bz-aby-ses-za-30-let-m%C4%9Bl-dob%C5%99e-hned-mu-fl%C3%A1kni
Jen k tomu Západu.
Jak mnozí vědí
a mnozí si uvědomují
západ se polsky řekne zachód ..
🙂
👍😆
Jen k tomu značkování :
Někdo mi řekl, že nejde ani tak o značku, jako spíš o moták, o psaníčko. Některým dává močíci čtyŕnožec na vědomi psí slečně : Líbíš se mi!
A jindy zase vyhrožuje sokovi : Koukej mazat, tady je můj rajón.
Jestli to tak doopravdy je se dozvíme až se nějaký kinolog bude cítit být psem , a přeloží několik loužička do lidštiny. Rozluštění je na spadnutí.
Haf haf
🐶
Knihu som videl aj na ulozto
Zácpě se vyhne ten, kdo má Waze. Doporučuje 12 řidičů z 10.
Do ty doby, nez narazi na tohodle typka…
Není náhodou Google map řízeno AI? Reakce by tomu odpovídaly.
Zákony profesora Parkinsona jsou stále platné.
Například kapitolu „Bod mizejícího zájmu“ jsem v reálu prožíval v devadesátých letech v tehdy opravdu velké firmě – a fungovalo to naprosto přesně. Jednání představenstva (tedy Parkinsonovou terminologií „správní rady“) probíhalo vždy podle Parkinsonem stanoveného algoritmu. Můj tehdejší boss to ještě vyšperkoval tím, že projednávání věcí „nad bodem mizejícího zájmu“ nechával zásadně na dobu po obědě („a dejte jim něco pořádného, třeba husu, knedlík a hlavně pivo“), kdy se ostražitost usínajících ostatních blížila k nule.
Veselé časy to byly….
LOL!
Zákony profesora Parkinsona vede i Knihobot