Vakcinace proti trollům

H.S. uvádí článek z dílny Starého Kocoura.

Diskuse bez oponentů je plácání po ramenou. Anonymy už mažu zcela nemilosrdně. Ale fakt nebudu mazat to, že někdo říká opak, pokud ho říká slušně.
Šermovat se nenaučíme bez oponentů.
(Vidlák)

Je zajímavé pozorovat. jak se ten či onen diskutér srovnává s přítomností trollů. Myslím, že nemusím vysvětlovat kdo to je a o co mu obvykle jde.

Ale pro pořádek, co si o tom myslí Wiki: Troll je v internetovém slangu účastník online diskusních fór, chatů či blogů, který začíná hádky, provokuje čtenáře na internetu a rozsévá neshody tím, že zveřejňuje záměrně provokativní, urážlivé nebo irelevantní (off-topic) příspěvky k citlivým tématům.

Jenže – chyba lávky. Za trolla totiž může být považován každý, kdo „nepěje stejnou píseň“ jako zbytek komunity, tedy kdo má jiný, než převažující názor. Někdy si komunita myslí, že takové jiné, extrémní či marginální názory ničí kolektivního ducha. Je to jinak.

Když byl můj syn malý, kamarádili jsme se s jinou rodinou, která měla stejně starou holčičku. Maminka byla zdravotní sestra. A ta si byla vědoma všech infekčních rizik, které na takové malé dítě číhají. Třeba na veřejném pískovišti. Takže holčička si tam hrát nesměla, bábovičky si mohla dělat jenom doma z mouky. Taky ji nepouštěla mezi cizí děti, které byly „zlé“, vysmívaly se ji a braly ji hračky. Čili žádná školka! Malou Petru maminka opečovávala doma jak se jen dalo, ale nakonec musela do školy.

A tam dostala těsně za sebou všechny nakažlivé nemoci, které existovaly. Děti ji braly věci a smáli se jí pro její krásné zrzavé vlasy. Fyzické nemoci si nakonec odbyla, tu duševní citlivost, nepřipravenost na skutečný svět si nesla až do dospělosti. Když se ji někdo dotkl, uměla to přejít beze slov, aspoň do chvíle kdy byla sama a až pak si poplakala. Mockrát jsem ji musel tišit a dodávat kuráže, aby se nenechala urážet. Nakonec z té nutné „duševní okoralosti“ složila i maturitu, když jednoho zasloužilého umělce poté, když ji po několikráte vytýkal, že napovídá špatně, moc potichu a pozdě (dělala suflérku v divadle) doslova zařvala: „Mistře, já nemůžu za to, že jste nahluchlý! Víc řvát už nemůžu, pak byste byl na jevišti zbytečný.“ a práskla za sebou dveřmi. Od té doby měla od Mistra pokoj. K premiéře jí, ten starý škrťa, koupil krásnou růži. Ale co s takovými přecitlivělými zrzkami – zase tu růži obrečela.

Proč to tu vykládám? Protože jsem s podivem zjistil, že internetoví diskutéři, o kterých se dá předpokládat, že by už měli být „životem otřískaní“ – na netu se rozepisují už starší lidé, mladší mají jiné zájmy než sedět u PC – nemají proti trollům žádné protilátky.

Jakmile se v diskuzi objeví troll, čemuž se nedá zabránit, naskakují na jeho provokace a buď mu vysvětlují, že nemá pravdu – což on ví – nebo se ho snaží vytěsnit.

Diskuze o čemkoliv se tak stává naprosto rozbředlou a hodně lidí, kteří by k tématu mohli něco podotknout, raději odchází. Troll slaví úspěch – je to přesně cíl jeho snažení.

Trollové jsou amatérští, kterým právě rozbití diskuze dělá dobře, nebo, ale nemám pro to silné důkazy, profesionální, kteří tuhle činnost provádějí „ve mzdě“ jiných názorových skupin, které takovou, dejme tomu konstruktivní debatu nechtějí dopustit.

Ti bývají velmi dobře orientovaní v probíraných tématech a svými sentencemi hlavně staví jeden názor proti jinému a vyvolávají tak diskuzi, které se říká „flame war„. Pak se hádají nesmyslně sami účastníci – a vlastně o nic rozumného. To jsou záležitosti známé.

Ve skutečné hospodě bývá troll vykázán k jiném stolu v rohu, kde si může buď stěžovat pánubohu na to, že ho nikdo nechce poslouchat nebo se snažit na svou stranu získat nějaké spolubojovníky, což se mu tu a tam podaří a pak se hospodě začne schylovat ke rvačce.

Na netu je to trochu jinak – když taková sveřepá skupina, která má velmi podobné názory najednou uslyší (či lépe uvidí) názor, který ne zcela zapadá do jejich místního kolektivního mínění.

Místo toho, aby se zamysleli nad tím, že na jednu a tutéž věc mohou být názory různé, že to může být třeba jen jiný úhel pohledu, začnou nositele té odchylky, deviace považovat za trolla.

A hned požadují, aby admin toho člověka zablokoval nebo aspoň aby na něj ostatní nebrali zřetel. To ale v takových „stmelených kolektivech“ nejde. Tam platí ono mušketýrské „Jeden za všechny, všichni za jednoho!„

Pokud to ale troll není a jenom třeba otevřel téma z jiné strany, obvykle tiše odchází. Chtěl přece jenom upozornit na nějaký opomíjený aspekt v hodnocení tématu a nehodlá svůj pohled nikomu vnutit. „Stolní společnost“ tak přichází o možnost svůj společný názor konfrontovat s jiným názorem, řešením – a dost množná i přínosným.

Proto bych doporučoval imunitu, toleranci vůči jiným názorům stále procvičovat. Protože většinou nemáme schopnost vyslechnout jiný názor, přemýšlet o něm a buď ho odmítnout nebo přijmout, je společenské klima v naší Kotlince tak pokažené.

Pomluvy na síti, demonstrace, protidemonstrace. Rvačky, jako když se setkají fandové Sparty a Baníku. Provokatéři, zásahy „admina“ (policie) a podobně. Stále počítáme, kolik nás bylo na té nebo jiné demonstraci a jestli byla svolána ve vhodnou dobu nebo ne. Kdo mluvil, jak mluvil, kdo mluvit měl a nemluvil a kdo nemluvit a mluvit měl. A o to vlastně vůbec nejde.

Jistěže, dominantní sdělovací prostředky má „obšacované“ věrchuška a velmi se snaží, aby to tak zůstalo. Ale kus viny na té současné „blbé náladě“ má i „ta naše povaha česká“. Mluvíme, mluvíme a neposloucháme ty druhé. Takhle ke konsenzu nedojdeme a tudíž ani nad věrchuškou nevyhrajeme.

Takže doporučuji každodenní vakcinaci, tréning. Nechat trolly, ať do diskuze píši, co umí a nevšímat si jich.

Mám v tom docela slušný náskok. Když třeba natočím reklamu, posuzuje ji spousta lidí než se dostane do rádia. A názory mají různé. Někdy je reklama málo úderná, jindy je moc agresivní nebo se použilo nevhodných formulací, intonace měla být jiná, případně podkresová hudba není nejvhodnější.

A je tedy třeba ty připomínky nějak vypořádat. Nejprve si musíte uvědomit, kdo proti komu na ředitelství intrikuje a proč. V tom mi pomáhá pře půl století praxe. Pak je třeba vzít na vědomí, že se chce někdo tou připomínkou zviditelnit (mladí), nebo upevnit spoji pozici (ti starší). Po tom zhodnocení „situace na frontě“ nějak reklamu upravit (nebo jenom „upravit“) a nabídnout novou variantu. Pak to obvykle projde, protože naštěstí není nekonečně mnoho času na její vyslání do éteru. A stařičký zvukař přitom inzeruje svou nekonečnou (placenou) trpělivost.

Takže je třeba se zamyslet nad tím, co bylo řečeno, kým to bylo řečeno a proč to bylo řečeno. Často přitom zjistíte, že se tam nebo jinde „mlátí prázdná sláma“. Opakuje se, co už bylo mnohokrát formulováno a mnohokrát odmítnuto, v domnění, že když se to řekne jinými slovy, odmítnuto to nebude. Na „masy“ to docela funguje. Na mě ne.

Ale to už je i něčem jiném – o propagandě. Ta je u nás na velmi nízké úrovni. Na tak nízké, že dost lidí vlastně uráží, protože je propagátoři považují za úplné pitomce. Ale to už je jiná pohádka…