Už se máme dobře … nebo to ještě trošku vylepšíme?

Je tady generace, která půlku života „budovala socialismus a byla záštitou míru“ a druhou půlku s písní na rtech poznávala kapitalismus. Pokud by mělo dojít na objektivní hodnocení, pak se asi nejvíc hodí: „ … tak Ti nějak nevím, Karle …“

Odmyslíme-li si objektivní technologický pokrok (např. v 70. letech LCD obrazovky a internet nebyl, dnes ano, proto se máme lépe 🙂 ), pak můžeme generalizovat, že za socialismu se každý rok žilo o něco lépe. Po r. 1989 bylo krátké období doslova svobody, než se nová moc zkonsolidovala, ale pak můžeme pozorovat trend, kdy každý rok je většině, mimo elit, trošku hůře.

Dnes s naprostým klidem můžeme říct, že oba režimy měly/mají své silné a slabé stránky a je otázkou, kdo by dal čemu přednost. Nejlépe se vlastnosti ukazují na krajních pozicích – např. je výhodou nemít fronty na banány, mít dostupné spotřební zboží a možnost jet kdykoliv a kamkoliv na dovolenou, ale bydlet pod mostem bez lékařské péče? … je stát bohatý, když má mizivé procento super-boháčů, ale většina doslova živoří? … jak říkám, je to otázka priorit a nastavení hodnotících kritérií.

Do r. 1989 jsme si ztěžovali na nedostupné bydlení, přičemž stát masivně stavěl „králíkárny“, které zadarmo přiděloval svým občanům. Dobrá zpráva dneška je, že „králíkárny“ se už nestaví, špatná pak … že se nestaví ani ty „králíkárny“. S dnešními zkušenostmi můžeme dřívější stížnosti mírně poupravit – nestěžovali jsme si tenkrát, že by nebylo dostupné bydlení, ale na fakt, že není dostupné rychle. Co znamená „nedostupné bydlení“ totiž poznávají mladí dnes.

Za minulého režimu byla povinnost pracovat, v občance musel mít každý razítko podniku, kde byl zaměstnán – komu razítko chybělo, ten šel jednoduše do lochu za příživnictví, protože byl bez oficiálního příjmu … a v „ťurmě“ nebyly žádné posilovny jako dnes, tam se tělo posilovalo prací. Dnes není povinnost pracovat a i dopady na společnost jsou jiné. Dříve neexistovalo bezdomovectví – když vás soudruh „esenbé“ našel v noci na lavičce nastaly v podstatě dvě možnosti: pokud byl člověk zaměstnán fičel minimálně na ubytovnu svého zaměstnavatele, pokud neměl „štempl“ tak fičel do lochu. Na ulicích bylo daleko bezpečněji, ženy a děti se nemusely bát, drogově závislí byly opravdu v počtu menším než malém.

Další důležitá věc pro život je lékařská péče – dříve měl každý svého zubaře, každé dítě mělo svého pediatra, většina podniků svého závodního lékaře. Dnes, v údajně lepší době, tomu zdaleka tak není – i podle oficiálních statistik přes 1 mio občanů nemá stomatologa a přes 300.000 dětí svého pediatra. A opět – „máme se lépe“, když mizivé procento nejbohatších má legálně k dispozici špičkové lékařské ošetření, ale narůstá počet spoluobčanů, kteří nemají dostupné ani nejzákladnější lékařskou péči? Kdysi nedostatek zubařů dorovnávali kováři – bolel vás zub, šlo se za kovářem a ten ho vytrhl. Blbý je, že i školství jsme trošku vylepšili, přesněji – učební školství řádně zdecimovali, takže výsledkem je i nedostatek kovářů.

Školství je taky samostatná kapitola, kdy jsme, jako potomci A. Komenského, ztratili důvod být hrdí na své výsledku v tomto oboru. Takže opět „vylepšení“.

Kapitalismu nelze upřít něco, co socialismus neměl – šílený progres. Ta motivace vpřed dříve chyběla, byl to takový „nucený pokrok v mezích zákona“. Kapitalismus je v tomto jak štika v rybníku. Ale je to jak s ohněm – může být dobrý sluha, ale je zlý pán. Kapitalismus je založen na hromadění kapitálu a úspěchu schopnějších, což je eufemismus pro požírání slabších. Na konci procesu je vždy jeden nebo pár skutečně (všeho)schopných a zbytek je obrán. Je to jak v kasínu, kde nemůžete vyhrát, protože systém hry je nastaven tak, že vyhrává majitel kasína … pomalu, ale jistě.

Ovšem i ten progres v kapitalismu je nakonec řádně „ojebán“ … na začátku má výrobek snahu být kvalitní a aby dlouho vydržel. Jenže to je proti logice systému – má se prodávat v neustále zvyšujících se objemech, takže „bytelná“ konstrukce, zajišťující dlouhou životnost a funkčnost je ve výsledku nežádoucí. A tak jsme často svědky, že např. původní konstrukce z plechu tl. 1mm je různými „vylepšeními“ nahrazována plechem 0,8mmm … pak 0,6mm … až nakonec marketingové oddělení výrobce stojí před rébusem, jak zákazníkovi vysvětlit, že i tvrzený papír je stejně dobrý … a k tomu všechny ty „kurvítka“. Ne že bychom neuměli nebo nevěděli, jak vyrobit něco kvalitního s dlouhou životností … ale zákon kapitalismu = prodávat = výrobek nesmí vydržet moc dlouho.

Dříve byly na všechno tzv. podnikové normy – pamatuji si, že dříve čalouněné věci musely mít opravdu vhodnou potahovou látku, aby něco vydržela. Dnes? … někdy se bojíte si do sedačky sednout, aby látka hned nepraskla. Obdobně potraviny – pamatuji si, že dříve se z mléka udělala kyška. Z té dnešní obarvené vody kyšku nevykouzlíte ani při usilovném modlení.

Proč to píšu – žijeme v době, kdy končí etapa této verze kapitalismu, který dosluhuje stejně, jako svého času dosluhoval feudalismus a socialismus. Dějiny se vždy posouvají vřed a nevrací se k minulému. Nevrátí se tak feudalismus, socialismus ani tento kapitalismus. Teď jsme v době, kdy svým jednáním formujeme něco, co bude … tedy záleží opravdu i na nás, v jaké budoucnosti budeme vlastně žít.

A zakončím následovně: „… tak ti nevím, Karle, ale neměli by ti politici už začít pracovat ve prospěch svých občanů? … když nás údajně zastupují a platíme si je? … dobré i špatné na minulých režimech přece identifikovat umíme nebo ne?“