Náš nejvyšší zákon, tedy Ústava ČR začíná v preambuli „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, …“ a dále v Čl. 2 uvádí:
(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.
(2) Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.
Jeden by i řekl, že vše je v pořádku – nejvyšší zákon začíná deklarací „My občané …“ a hned ve svém druhém článku explicitně určuje nejen, že zdrojem veškeré moci je lid, ale dokonce předpokládá, že svou moc může český lid vykonávat i přímo. Takže demokracii na papíře máme správnou, teď ještě vychovat ty demokraty … řekl údajně kdysi zakladatel našeho státu T. G. Masaryk. Jenže …
Houstone Česká Ústavo, máme problém
Trošku nám drhne praktikování moci lidu, tedy ústavně deklarovaného suveréna České republiky. Když jsme vstupovali do EU, tak lid byl dostatečně vyspělý, vzdělaný a zmanipulovaný informovaný, aby referendum ke vstupu proběhlo. Když se EU změnilo a nadále mění z chvályhodného projektu na uzurpátora moci a diktátora nesmyslů a ekonomické destrukce, tak najednou český lid není způsobilý se k situaci vyjádřit v dalším referendu.
Když někdo začne mluvit o faktu, že ve Švýcarsku se referendum koná celkem často, tak nejčastěji v podstatě uslyší, že Švýcaři jsou, na rozdíl od Čechů, uvědomělejší a k referendům způsobilí.
Když někdo začne poukazovat, že i naše Ústava počítá s referendy, ale není vůle obecné referendum vymezit zákonem, tak se nejčastěji dozví … že to zkrátka „nejde“, protože … „něco“.
Prakticky máme situaci, kdy Ústava ČR říká jedno, ale realita je věc druhá. Situace je v principu stejná jako ústavně zaručená svoboda projevu bez ústavně zaručené svobody po projevu. Když politici potřebují, tak lid je uvědomělý a způsobilý. Ovšem, když se obávají názoru lidu, tak prohlásí lid za nezpůsobilý a neuvědomělý. Elementární logika ale říká, že nemůže platit obojí současně. Navíc, když dojde na diskuzi, tak „Spin doktoři“ musí předvádět excelentní výkony proč to v Česku nejde, když kousek dál ve Švýcarsku jsou referenda běžná a využívaná.
Situaci u nás navíc ještě komplikuje Ústavní soud, který si v podstatě osobuje právo na „ústavní korekci“ nesprávných názorů a myšlenek.
Tak jak to tedy je?
Ukazuje se, že problém ústavně deklarované moci lidu má několik „ale“
- má být lid skutečně zdrojem veškeré moci?
- pokud je lid zdrojem veškeré moci – je způsobilý přijímat rozhodnutí v obecných referendech?
- pokud je lid zdrojem veškeré moci – může nějaká skupina nebo jedinec anulovat výsledek všeobecného hlasování?
AD 1) Domnívám se, občané státu mají mít možnost „posledního slova“ ve věcech týkajících se správy a směřování svého státu. Je asi nesmysl předpokládat, že lid si bude přímo řídit chod státu, protože těch denních dílčích rozhodnutí je prostě moc a nelze je řešit referendy. Druhý extrém pak je to co máme dnes – jednou za 4 roky oligarchie uspořádá závody ve slibování, resp. dezinformovaní lidí starších 18 let, vyzbrojí je hlasovacími lístky a … a po volbách sdělí, že byli legálně zvoleni, drží tedy moc legálně a všechny ty předvolební sliby byly jen takové nezbytné lhaní předvolební metafora, přičemž občan nemá možnost cokoliv změnit.
Buďto změňme Ústavu nebo praxi – chtělo by se zvolat.
Jenže, každý cítí, že Ústava, která by v úvodu měla ustanovení, že občané jsou nesvéprávní a způsobilí jen poslouchat a platit vrchnosti by asi nebyla moc populární a nejspíše by vyvolala mnoho mrzutostí. V současné Ústavě máme naštěstí jiný text. Jje ale jen na nás, zda dojde k realizaci. Podle mého, občané mají mít právo, na všech úrovních, možnost vyjádřit svou vůli a hlavně zakázat nebo odvolat některé snažení svých volených zástupců, kteří spravují denní chod státu svými rozhodnutími. Není nejmenší důvod se podrobněji nepodívat na zkušenosti jiných států, zejména Švýcarska, a převzít dobré a fungující mechanismy.
AD 2) Osobně věřím v něco, co pro sebe nazývám „moudrost davu“ – vím, že to pro některé bude asi protimluv, ale opravdu si myslím, že pokud lidé dostanou k dispozici relevantní informace a nebude potlačován žádný názor, pak se rozhodnou optimálně v zájmu většiny. To neznamená, že rozhodnou věcně správně, jen v daném čase optimálně tak, aby nedošlo k rozvratu sociálních vazeb ve společnosti. S tím pak souvisí i fakt, že lidé jsou způsobilí rozhodovat ve veřejném plebiscitu o čemkoliv bez omezení. A pokud hovořím „ o čemkoliv“, tak je nutno si uvědomit jedno automaticky fungující omezení – prakticky nelze provést platné celostátní referendum o hlasitém nočním štěkání psa v ulici F. Pištory, stejně tak, jako nelze získat platný výsledek hlasování pouze z Dolní Lhoty na věc, která se týká celého státu. Prostě každé lidové hlasování má automaticky svou váhu a rozsah.
AD 3) Jsem přesvědčen, že rozhodnutí lidí z referenda nemůže být zvráceno jiným rozhodnutím. Pokud má platit, že lid je zdrojem veškeré moci, pak např. 15 soudců Ústavního soudu nemůže anulovat rozhodnutí statisíců lidí a vláda je tady od toho, aby závěry akceptovala a realizovala.
Na celý státní aparát je třeba se dívat jako na těleso složené ze spoluobčanů, kteří pracují v zájmu a dle nepřímých instrukcí obyvatel státu, kteří celý tento provoz financují svými aktivitami.
Dále se domnívám, že pro lid je všeobecné referendum hlavně nepostradatelný poslední nástroj, jak korigovat rozhodování svých volených zástupců – zejména rozhodnout o anulování nějakého aktu správců státu, tedy převážně politiků. Bez možnosti kontrolovat a hlavně korigovat činnost spoluobčanů spravujících společný stát nelze hovořit funkční demokracii a cesta vede, jak ukazuje dnešní realita, k chudému „podzámčí“ a k extrémně bohaté družině kolem správců státu.
REFERENDUM:
aneb Proč to nemůže fungovat.
Opravdu velká většina „lidu“ je odkázána na informace médií „středního proudu“ a podle toho se orientuje.
Kdo má většinový (absolutní) vliv na veřejné sdělovací prostředky, je fakticky držitelem moci.
Jak to udělat, aby média byla skutečně nezávislá a plurální nevím.
Snad jen tu moc „hlavního proudu“ nějak rozdrobit.
A navíc – prvomoc a odpovědnost by měly být v rovnováze. Všechna moc (pravomoc) pochází z lidu – odpovědnost by měl nést taky celou. Kolektivně? Kolektivní vina nevoní…
To mudrovani o moci lidu je zbytecne, protoze lid tu moc mel a ma doposud. Jina otazka ale je, kam nas ta moc lidu dovedla. No, staci se podivat kolem nas v CR (ci dale do Evropy).
Moc lidu je skutecnou katastrofou a demokracie je chybna od prvopocatku. A vazeni diskutujici, vzhledem k tomu bordelu okolo bude velmi tezke mi dokazat opak.
Lid u nas voli sve zastupce jiz 35 roku a co z toho vzeslo kritizuje Vidlak kazdy den. Ale dokud bude mit lid moc, nic podstatneho se nezmeni.
Lid nemůže být zdrojem moci. To je zbožné přání a chybná premisa.
Vycházíme-li z chybné premisy, můžeme sice šťastnou náhodou dospět ke správnému vysledku, ale v tomto případě nám štěstí nepřálo (zdravím Stana Borowitze 🙂 )
Pokud občané nemohou být zdrojem moci, pak nemohou ani uvažovat o nějaké kontrole nebo korekci „vrchnosti“. Dotaženo do konce, občané bez formálně ustanovené moci se stanou nevolníky a jejich svobody budou jen a pouze v míře, kterou dovolí ten, kdo si moc přisvojí.
Při takovém myšlení jsme kousek od návratu do časů, kdy při úmrtí „zástupce Boha na zemi“ byli usmrcení i nejbližší poddaní.
Zrovna dneska ráno v práci, Stačilo je proruská strana financovaná z Ruska, Konečná největší zlo atp. Skutečně by tito lidé měli být zdrojem moci či mít možnost hlasovat v referendu? Ti lidé nemají a nepotřebují žádné relevantní informaci. zdrojem jejich informací je dojmologie a titulky na seznamu, či Novinkách. Nikdo a nic je nepřesvědčí, protože se mají dobře, někteří dokonce nejlépe v historii lidstva a nějaké kauzy jako dozimetr, bitcoiny, kampeličky je vůbec netankují, protože komunisti. 35 let od hadráku…
Lid, moc, zdroj… termíny o nejasném obsahu, který si každý vykládá, jak se mu hodí.
Já si myslím, že základem jakékoli seriózní debaty má být zbudování jednoznačného pojmového aparátu. Základní chybou podle mého názoru je (a ta chyba neustále přetrvává, od nepaměti až do dnešních dob), že v úvahách o „lidu“ neustále personifikujeme. „Lid“ není osoba, ale přenášíme na něj atributy, které náleží osobě; může ne-osoba disponovat vlastnostmi, které charakterizují osobu – například „vůle“?
V sobotu i v neděli byly na Staromáku demonstrace, obsahově téměř zcela protichůdné. Na které z nich se projevovala „vůle lidu“? – Jde jen o příklad, podobných nejasností, nepřesností je v debatách tohoto druhu nepřeberně.
Dokud se nedohodneme na obsahu pojmů, můžeme se dohadovat donekonečna. A možná, že právě o to jde.
Jestli je definicí demokracie klausule, že „zdrojem veškeré moci je lid“, pak ještě schází definovat pojem „lid“. Lidstvo nejsou včely ani mravenci, kteří mají něco jako kolektivní vůli. Lidstvo je společenství samostatných individuí, není subjektem zastávajícím jeden názor. Prakticky je tedy „lid“ nějakým konstruktem, jehož přesnou specifikaci stanovuje zákon dle toho, jak si to ti, co jsou zrovna u moci, nadefinují. Takže jednou za čtyři roky je „lidem“ volební většina (nikoli tedy většina lidí ve státě), a to ještě okleštěná různými volebními klausulemi, v období mezi volbami jsou „lidem“ pouze jacísi zástupci. Rozhodování může být vráceno tomu původnímu „lidu“ (tomu volebnímu) pouze tehdy, když to zástupci milostivě dovolí.
Autor je zřejmě toho názoru, že „lidem“, tedy zdrojem moci, je většina z lidí, kteří jsou ochotni se na moci (tedy ovládání ostatních) podílet. V tom případě by ale měl trvat nikoli na tom, že „referendum je poslední nástroj, jak korigovat rozhodování zástupců“, ale naopak že referendum je základní nástroj k prosazení vůle „lidu“. Vždyť principem demokracie není prosadit nejlepší, nejmoudřejší, nejspravedlivější… řešení, principem demokracie je prosadit vůli „lidu“ (byť hloupou, špatnou, nespravedlivou…). Pokud se to někomu nelíbí, měl by se zamyslet, jestli je demokracie skutečně optimálním uspořádáním společosti. A není třeba se ani obávat toho, že „denních dílčích rozhodnutí je prostě moc a nelze je řešit referendy“. Denní dílčí rozhodnutí si mají řešit lidi. „Lid“ by měl řešit jen věci zásadního významu.
S demokracií jsem se vypořádal v článku „Lochneska, demokracie a fialky“.
Dá se někde dohledat? Zkoušel jsem vyhledávání na této stránce, ale nic mi to neukázalo. Dík.
https://www.litterator.cz/svet-podle-alefa-lochneska-demokracie-a-fialky/
Přečetl. Líbí. Děkuji. Nicméně se naskýtá otázka (-y). Byla by demokratická společnost optimálním suverénem – držitelem moci, pokud by zpětná vazba k lidu existovala? Třeba ve dvousetčlenné společnosti? Sám říkáte, že někdy může být hranicí jen stopadesát, jindy třeba dvěstěpadesát. Proč by ta hranice nemohla být třeba jen deset? A nebo jeden? Vždyť v principu (přirozené právo) by měl být každý člověk suverénem. A interakci, kooperaci s ostatními lidmi (či obecně subjekty) by realizoval na základě dobrovolné oboustranné (nebo mnohostranné) dohody, bez toho, aby toto rozhodování bylo podmíněno souhlasem (vůlí) jiných.
Děkuji za pochvalu 🙂
Na některé otázky odpověď, řešení, nemám. – Ona hranice sociální domény (150 – 250 lidí) je stanovena empiricky; doporučuju k přečtení toho Gladwella.
Jak píšu v závěru textu: je to úkol pro společenské
vědynauky, zejména sociologii. Slovo „vědy“ jsem po zralé úvaze přeškrtnul, neboť, jak víme, v každé nauce je právě tolik vědy, kolik je v ní matematiky 🙂To téma je nesmírně široké a s každou nově položenou otázkou se větví, narůstá…
Mmch, klauzule „zdrojem veškeré moci je lid“ nemůže být definicí. Definice = vymezení pojmu. To vámi zmíněná klauzule nečiní; ona je tvrzením o vztahu pojmů, v ní uvedených. Mohla by tedy být spíše větou než definicí.
O.K., je to věta o vztahu pojmů postrádájících definici. Státní moc nad ní tedy může postavit libovolný zákon.
Když se tak na lid dívám, tak Vám musím dát za pravdu.
Možná to ani nebude dlouho trvat :).
Zdrojem moci odjakživa byly finance nebo hrubá síla (armáda), obé podpořené obvykle drzým čelem, velkou hubou a tichošlápky v pozadí. Ústava na tom nic nemění. Je to jen popsaný papír a ten jak známo snese všechno.
V dnešní době se k tomu přidalo PR, aby se lépe prodalo ovčanům.
Když to tak sleduji, jsem čím dál více přesvědčen, že budování feudalismu v.2.0 úspěšně pokračuje…
Lid je zdrojem moci v našem státě, ale lidi na to se*ou!
Kdyby jenom to, ale oni serou na všechno! Proto je to tu tak posrané, že pán buch si musel poznamenat u Čechie – posrané kde co, dvakrát ročně spláchnout.
Davide, opět perfektní rozbor!👍
Platí přece rovnice,uvědomělejši občané, tak uvedpmelejši i politici.
Jestliže někdo tvrdí o našich občanech o ne vyzrálostí, tak to platí i o politických.
Nechybí v textu nějaká část o „váze“ referenda, tedy o závazném minimálním počtu účastníků, od kterého vláda musí výsledek respektovat?
Já se cítím být lidem ale jsem jenom nemocný.
Re: JŠ
Já se cítím taky, ale jsem úúúúúplně vožraléééj…