Souhlas Česka – Má být lid zdrojem veškeré moci?

Náš nejvyšší zákon, tedy Ústava ČR začíná v preambuli „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, …“ a dále v Čl. 2 uvádí:

(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.

(2) Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.

Jeden by i řekl, že vše je v pořádku – nejvyšší zákon začíná deklarací „My občané …“ a hned ve svém druhém článku explicitně určuje nejen, že zdrojem veškeré moci je lid, ale dokonce předpokládá, že svou moc může český lid vykonávat i přímo. Takže demokracii na papíře máme správnou, teď ještě vychovat ty demokraty … řekl údajně kdysi zakladatel našeho státu T. G. Masaryk. Jenže …

Houstone Česká Ústavo, máme problém

Trošku nám drhne praktikování moci lidu, tedy ústavně deklarovaného suveréna České republiky. Když jsme vstupovali do EU, tak lid byl dostatečně vyspělý, vzdělaný a zmanipulovaný informovaný, aby referendum ke vstupu proběhlo. Když se EU změnilo a nadále mění z chvályhodného projektu na uzurpátora moci a diktátora nesmyslů a ekonomické destrukce, tak najednou český lid není způsobilý se k situaci vyjádřit v dalším referendu.

Když někdo začne mluvit o faktu, že ve Švýcarsku se referendum koná celkem často, tak nejčastěji v podstatě uslyší, že Švýcaři jsou, na rozdíl od Čechů, uvědomělejší a k referendům způsobilí.

Když někdo začne poukazovat, že i naše Ústava počítá s referendy, ale není vůle obecné referendum vymezit zákonem, tak se nejčastěji dozví … že to zkrátka „nejde“, protože … „něco“.

Prakticky máme situaci, kdy Ústava ČR říká jedno, ale realita je věc druhá. Situace je v principu stejná jako ústavně zaručená svoboda projevu bez ústavně zaručené svobody po projevu. Když politici potřebují, tak lid je uvědomělý a způsobilý. Ovšem, když se obávají názoru lidu, tak prohlásí lid za nezpůsobilý a neuvědomělý. Elementární logika ale říká, že nemůže platit obojí současně. Navíc, když dojde na diskuzi, tak „Spin doktoři“ musí předvádět excelentní výkony proč to v Česku nejde, když kousek dál ve Švýcarsku jsou referenda běžná a využívaná.

Situaci u nás navíc ještě komplikuje Ústavní soud, který si v podstatě osobuje právo na „ústavní korekci“ nesprávných názorů a myšlenek.

Tak jak to tedy je?

Ukazuje se, že problém ústavně deklarované moci lidu má několik „ale“

1. má být lid skutečně zdrojem veškeré moci?
2. pokud je lid zdrojem veškeré moci – je způsobilý přijímat rozhodnutí v obecných referendech?
3. pokud je lid zdrojem veškeré moci – může nějaká skupina nebo jedinec anulovat výsledek všeobecného hlasování?

AD 1) Domnívám se, občané státu mají mít možnost „posledního slova“ ve věcech týkajících se správy a směřování svého státu. Je asi nesmysl předpokládat, že lid si bude přímo řídit chod státu, protože těch denních dílčích rozhodnutí je prostě moc a nelze je řešit referendy. Druhý extrém pak je to co máme dnes – jednou za 4 roky oligarchie uspořádá závody ve slibování, resp. dezinformovaní lidí starších 18 let, vyzbrojí je hlasovacími lístky a … a po volbách sdělí, že byli legálně zvoleni, drží tedy moc legálně a všechny ty předvolební sliby byly jen takové nezbytné lhaní předvolební metafora, přičemž občan nemá možnost cokoliv změnit.

Buďto změňme Ústavu nebo praxi – chtělo by se zvolat.

Jenže, každý cítí, že Ústava, která by v úvodu měla ustanovení, že občané jsou nesvéprávní a způsobilí jen poslouchat a platit vrchnosti by asi nebyla moc populární a nejspíše by vyvolala mnoho mrzutostí. V současné Ústavě máme naštěstí jiný text. Jje ale jen na nás, zda dojde k realizaci. Podle mého, občané mají mít právo, na všech úrovních, možnost vyjádřit svou vůli a hlavně zakázat nebo odvolat některé snažení svých volených zástupců, kteří spravují denní chod státu svými rozhodnutími. Není nejmenší důvod se podrobněji nepodívat na zkušenosti jiných států, zejména Švýcarska, a převzít dobré a fungující mechanismy.

AD 2) Osobně věřím v něco, co pro sebe nazývám „moudrost davu“ – vím, že to pro některé bude asi protimluv, ale opravdu si myslím, že pokud lidé dostanou k dispozici relevantní informace a nebude potlačován žádný názor, pak se rozhodnou optimálně v zájmu většiny. To neznamená, že rozhodnou věcně správně, jen v daném čase optimálně tak, aby nedošlo k rozvratu sociálních vazeb ve společnosti. S tím pak souvisí i fakt, že lidé jsou způsobilí rozhodovat ve veřejném plebiscitu o čemkoliv bez omezení. A pokud hovořím „ o čemkoliv“, tak je nutno si uvědomit jedno automaticky fungující omezení – prakticky nelze provést platné celostátní referendum o hlasitém nočním štěkání psa v ulici F. Pištory, stejně tak, jako nelze získat platný výsledek hlasování pouze z Dolní Lhoty na věc, která se týká celého státu. Prostě každé lidové hlasování má automaticky svou váhu a rozsah.

AD 3) Jsem přesvědčen, že rozhodnutí lidí z referenda nemůže být zvráceno jiným rozhodnutím. Pokud má platit, že lid je zdrojem veškeré moci, pak např. 15 soudců Ústavního soudu nemůže anulovat rozhodnutí statisíců lidí a vláda je tady od toho, aby závěry akceptovala a realizovala.

Na celý státní aparát je třeba se dívat jako na těleso složené ze spoluobčanů, kteří pracují v zájmu a dle nepřímých instrukcí obyvatel státu, kteří celý tento provoz financují svými aktivitami.

Dále se domnívám, že pro lid je všeobecné referendum hlavně nepostradatelný poslední nástroj, jak korigovat rozhodování svých volených zástupců – zejména rozhodnout o anulování nějakého aktu správců státu, tedy převážně politiků. Bez možnosti kontrolovat a hlavně korigovat činnost spoluobčanů spravujících společný stát nelze hovořit funkční demokracii a cesta vede, jak ukazuje dnešní realita, k chudému „podzámčí“ a k extrémně bohaté družině kolem správců státu.