Rozmarné léto aneb Květinka a nejchytřejší sedlák

Nejblbější sedlák má největší brambory – lidové rčení.

UPOZORNĚNÍ: v tomto článku se o politice dočtete akorát tak velký kulový! I když… Je to trochu zemědělský a trochu erotický, ale hlavně neodcházejte před koncem!

OLD SHOOTTERHAND pravil: „Tyvole, fňukat a nadávat na život nebo na politiky, to umí každej kokot, ale najít ty drobný radosti a krásy a hejčkat si je, aby si se z toho nezbláznil, to už chce trochu fištróna!“

Po delší době jsme si zase se Shootterhandem domluvili na sobotní podvečer pivní tripartitu s Pepou. Shootterhand se nám totiž chtěl pochlubit, jak velký mu letos vyrostly brambory. To prej MUSÍME vidět na vlastní bulvy – že to se jen tak nevidí a je to prej fakt pecka! Očekával jsem tudíž megabramboru zvíci alespoň melounu nebo dýně. Navíc, já měl letos s pěstováním těchhle „nenáročnejch“ plodin nějakej pech: narostly mi podivný dvojhlavý kuželky jako figurky z Člověče nezlob se anebo prťavý kulinky velikosti třešně ne-li hrášku, tak jsem byl zvědavej, jaký agroanarchistický kouzla používá. Některý vysazený brambory mi totiž zase urodily jen jednu novou – prostě pěstitelskej neúspěch jak noha! Ale každej rok je „něco“ – jednou jsou to slimáci (viz Majn Kochbuch kapitola Mars útočí – str. 67), druhej rok exploze nějakýho plevele, další rok zase plísně anebo dřepčíci či mandelinky a jiná havěť (viz blog Problémy s broukama – nejen v hlavě) https://web.litterate.cz/wp-admin/post.php?post=11110&action=edit A když se ouroda vydaří, bejvá toho zpravidla zase tolik, že nevíš, co s tím, ani Punťa už to nežere a ani sousedi to zadara nechtěj.

Sraz na potlach byl v půl vosmý, protože koncem prázdnin se dny krátěj a kolem osmý se už stmívá. Jako na potvoru mi za deset minut půl, když už jsem byl na odchodu a měl zamčíno, volal kokot náš manažer s dotazem na nějakej termín na rok 2025, takže jsem s láteřením musel odemknout branku i chalupu a jít pustit počítač, protože kalendář a zabookovaný dny na příští červen si fakt z hlavy nepamatuju. Díky tomuhle pracovnímu zdržení (v sobotu v půl vosmý večer, tyvole! …a vy si stěžujete, že chodíte denně do práce…???), jsem dorazil na Shootterhandův ranč s desetiminutovým zpožděním skoro už za tmy. Old Shootterhand i Pepa už seděli na verandě pod tou jeho frajerskou petrolejkou Petromax, která šajnila jako Slunce, lemtali pivo a kecali.

Zaspokovali jsme (Pepa přitom jako obvykle obrátil oči v sloup), půllitr jsem měl připravenej a Shootterhand mi donesl z ledničky ve svý klubovně vychlazenýho lahváče Starouše.

„Zrovna jsme probírali aktuální politickou situaci,“ uvedl mě Pepa do diskuze.

„A co?“  zjišťoval jsem, zatímco jsem šátral po votvíráku na stole, abych si otevřel svý pivo a mohl si ho nalejt. „Ukrajina? Izrael? Kamala nebo Foltýn? Nebo ten novej opičí virus…? Tsssk!“ otevřel jsem lahváče a nalil do svýho zatím prázdnýho půllitru. „To je furt dokola,“ mávnul jsem rukou a čekal, až klesne pěna, abych mohl dolejt zbytek. „Serte už na politiku – nechtěl jsi nám ukázat ty svý megabrambory?“

Dolil jsem zbytek piva, postavil prázdnou láhev doprostřed stolu, kde už stály Pepova a Shootterhandova a napil jsem se.

„Ajo,“ rozzářil se Shootterhand. „Volové, to musíte vidět! To budete fakt čumět!“ Sebral se stolu ty tři prázdný lahve a odnesl je do klubovny. Otevřenýma dveřma bylo slyšet, jak cinkají, když je soukal zpátky do basy. Pak klaply dvířka od ledničky a Shootterhand se vrátil se třema plnejma, který držel za hrdlo mezi prstama v pravý ruce a ve druhý nesl malej talířek. Všechno to postavil doprostřed stolu.

Na pár vteřin se rozhostilo hrobový ticho. Na talířku bylo několik pidibrambor velikosti pecek od třešní dost podobných těm, který jsem sklidil i já.

Ticho přerušil první Pepa, kterej se začal hurónsky řehtat.

„Co – co to je…?“ zablekotal jsem. „Děláš si z nás kozy??? Kde máš ty svý rekordní erteple, cos nám sliboval ukázat?“

„No to sou voni,“ máchnul Shootterhand rukou směrem k talířku. „Však takhle rekordně prťavý jsem ještě nikdy neměl.“

Došlo mi to. „Tak to seš v okolí nejchytřejší sedlák, ne-li na celý Zeměkouli!­“ zachechtal jsem se. „Podle těch brambor šacuju tvý IQ minimálně na 180!“

Pepa vzal mezitím jednu mezi ukazováček a palec. „Tyvole, to je fakt pecka, jaks avizoval – jako dovopravdy – je to přesně tak velký. S tímhle bys teda dneska na Hrad kandidovat asi nemoh´“ komentoval to. Zasmáli jsme se.

„A jak se ti tahle megaúroda podařila?“ zajímal jsem se.

Old Shootterhand pokrčil rameny. „Čéče, ani nevim. Všechno jsem dělal jako normálně. Zvoral, přidal kompost, zasadil, pohnojil, vokopával, hlídal mandelinku…“

Pepa pořád ještě držel jeden pidibrambor mezi palcem a ukazováčkem a bedlivě si ho zblízka prohlížel. „Tyvole, fakt je to brambor, ale úplně mrňavej, to bude nějaká kolibří odrůda.“

„Japonská! Asi bonsai…“ napadlo mě. „Odrůda Uko Ješita.“

„A kdes na to koupil sadbu? Někde přes internet na Aliexpresu?“ zeptal se Pepa.

Old Shootterhand se trochu zakabonil. „No–o–ooo…, tady u nás… v květinářství na náměstí… u Květinky,“ vylezlo z něj neochotně. Okamžitě jsme si s Pepou vyměnili chápavý pohledy a měli jsme co dělat, abychom se nezačali smát nahlas. Jo, takhle to bylo! Sadba od Květinky! Vsjo jásno! Vzápětí jsem ale ztuhnul – tyvole, vždyť jsem to tam u ní přece kupoval i já?!

Květinka byla místní idol mužských srdcí. Nikdo pořádně nevěděl, jak se vlastně jmenuje (snad prý Lucka), všichni jí prostě říkali (ovšem mezi sebou za jejími zády) Květinka. O Květince se totiž nemluvilo nikdy moc nahlas. Byla to takový trochu jakoby porno.

Květinka byla drobná žínka ve věku kolem třiceti let s téměř chlapeckou postavou, výrazně velkýma (obrovskýma) očima, plnými rty a nádhernýma zdravýma zubama jako Raquel Welch. Pokud jste viděli herečku Denise Richards v Bondovi, tak jí tady byla hodně podobná – vlasy do drdolu, sportovní oblečení – triko, džíny – v létě kraťasy a tenisky. Její květinářství na náměstí způsobilo po jejím příchodu podobný zemětřesení, jako maringotka kouzelníka Arnoštka a jeho asistentky Anny v Rozmarném létu.

My, Češi, totiž netoužíme po sexbombách typu Pamela, jako Boráti. Dokážeme si tak ještě tajně pomyslet na Jessii Olinku Šoberovou nebo démonickou Tornádo Lue a zároveň éterickou Květu Fialovou (co v Hříšných lidech města pražského otrávila několik manželů olovem v prášku na čištění zubů), ale všichni do jednoho milujeme naši Popelku – Libušku Šafránkovou! A Květinka byla právě taková naše místní „Libuška“.

Vždycky jsem si říkal, že si šlape po štěstí tím květinářstvím. Tedy po obchodním štěstí, samozřejmě. Kdyby prodávala cigára a chlast nebo voleje do motorů – zkrátka jakoukoliv mužsky atraktivní komoditu – měla by fantastický tržby. Takhle jsme my, chlapi, museli vymejšlet strašný konstrukce a číčoviny, abychom si tam u ní mohli něco koupit a strávit tak několik minut v její přítomnosti. Pár kokotů kvůli tomu dokonce fakt začalo kupovat manželkám kytky. Nekecám!

Květinka měla naštěstí i „doprovodnej“ sortiment jako vonný svíčky od drahejch Yankee Candle až po nějaký neznačkový za pár šušňů, takový ty různý romantický obrázky s nápisama jako „Home Sweet Home“, „Coffee pause“, bylinkový čaje a další serepetičky, co si ženský kupujou do obejváků a kuchyní, ale třeba taky vonný tyčinky nebo olejíčky do aroma lampiček – to jsem tam chodil kupovat já.

Ano, přiznávám se, že i já jsem tam účelově chodíval kvůli Květince – především v létě, když bylo vedro, protože Květinka měla takovej milej zvyk nosit tílka. Navostro, samozřejmě, takže jsem vždycky okukoval obrysy její bradavek. Nesuďte mě, soudit mě bude pámbu a víte, co mu na to řeknu? „Pane Bože, vždyť jsi nám nakázal ,Milujte se a množte se´, tak jsem jen plnil Tvoji vůli. Ale, Pane, pokud mě chceš potrestat za to, že jsem tady nesplnil tu druhou část Tvýho přikázání o množení s Květinkou, tak jsem naopak plnil  ,Nesesmilníš´ – to je v tý Tvojí Bibli taková Hlava XXII.**, víš?“

Chování všech chlapů ke Květince opravdu trochu připomínalo Vančurovo Rozmarné léto, jak se tam Důra, Major i kanovník všichni motali, poklonkovali a skotačili kolem Arnoštkovy krásné asistentky Anny. Každej jakoby se na chvilku tak trochu zbláznil, když ji třeba potkal před krámem, kde upravovala nějaký vystavený květináče a podobně. Všichni ihned ožili, tváře jim zalil zdravej ruměnec, huba se jim roztáhla od ucha k uchu a srdečně ji zdravili, pronesli nějakou vtipnou nebo jinak pozitivní poznámku a někdy se i zastavili a dali se s ní na chvilku do řeči.

„Když…,“ Shootterhand hledal vhodný slova. „Když já jsem to tam prostě MUSEL koupit….“

Vyloudil jsem chápavej kukuč. „No, jasně, hele,“ zadíval jsem se na pidibramboru, kterou žmoulal Pepa mezi prstama. „Nepřipadá vám to jako Květinčiny bradavky??“

Pepa úplně nadskočil a v panice rychle položil – nebo spíš skoro odhodil – pidibramboru zpátky na talíř, jakoby ho v prstech pálila.

Touché! Zaradoval jsem se v duchu. Dostal jsem ho! A hřálo mě u srdce, že v tom nejsem sám.

„I ty, Brute?“ zasmál jsem se pak nahlas. „Tak ty taky chodíš vočumovat její třešinky na tričku?“ Pepa zrudnul.

„To každej,“ snažil se ho z trapný situace vytáhnout Old Shootterhand. „Já taky. Toho by si nevšimnul snad jen impotent.“

„Jo, copak naše Květinka,“ pravil zasněně Pepa a napil se.

„Hele, nechci vám teda kazit vaše erotický představy, ale mě teda pěkně nasrala tou bramborovou sadbou!“ utnul Pepovo snění rozhořčeně Old Shootterhand.

„No, chlapci,“ nakousnul jsem kyselý jablko a šel s pravdou ven. „Já ji tam koupil taky a mám stejnou pidiúrodu. A ještě takový divný siamský dvojčata…“

„Jo, tyvole,“ souhlasil živě Old Shootterhand. „Ty mám taky. Takový jako kuželky nebo figurky vod Člověče nezlob se…“

„No, to je ale vaše chyba, vy kokoti! Máte kupovat sadbu v kolchoze! Ta je prověřená. Tam se pěstujou normální brambory,“ triumfoval zase jednou Pepa z Vesnice nad náma – pražákama.

Old Shootterhand se zatvářil kysele. „A jak sem to asi moh´ vědět, že je to sadba naprd?“

Chvilku jsme s Pepou seděli bez řečí a přemejšleli, co s tím. Politický problémy se v tu chvíli ocitly ve vzdálenosti několika světelnejch let. Naše Květinka by mohla mít pošramocenou obchodní pověst a tohle byl fakt závažnej průser, úplná katastrofa snad na úrovni atomovky vod Putina!

První se vzpamatoval Pepa. „To bude jen nějaká blbá náhoda…“

„No, nevim, je to květinářka, není to rolnice, prostě někde něco koupila…“namítnul jsem.

„Jo, v bůhvíjakým velkoobchodě to bylo a co tam zase podstrčil nám – Čechům – za vodpad,“ přisadil  si Pepa. „Dyť se podívej, jaký brambory se prodávaj v hypermarketech! To občas snad nejsou ani krmný. Ani prase by to kolikrát nežralo! Vona za to určitě nemůže!“ jal se hájit čest dámy.

„Ale byla to sadba naprd!“ rozčiloval se Old Shootterhand. „Už nikdy si tam u ní nic nekoupim!“

To jsme mu samozřejmě ani vteřinu nevěřili.

„Tyvole, že já sem mezi vás lezu!“ zahořekoval Pepa. „Tohle jsem vo Květince fakt nechtěl slyšet. “

„No, dyť ty sem přece lezeš sám a ještě furt tvrdíš, jaký to máme štěstí, že jsi šel právě kolem,“ dobíral si ho Old Shootterhand.

A protože jsem se z toho taky už otřepal, povídám: „Kokoti, tak tohle musí zůstat mezi náma! Nic jsem tu o tý bramborový sadbě od Květinky neslyšel, hned jsem to zapomněl a ta částka taky nesouhlasí!“ a pozvednul jsem půllitr k přípitku na stvrzení našeho mlčení.

„Jo,“ souhlasil Pepa a taky pozvednul půllitr. „To by jí zničilo byznys, kdyby se to lidi dozvěděli.“

„Hlavně ženský,“ doplnil jsem.

Old Shootterhand pokejval hlavou: „Vo Květinku nesmíme přijít! Je to taková ta naše malá radost všedních dní. Tu si musíme hýčkat,“ a taky zvednul půllitr, „…a zalejvat jí.“

Přiťukli jsme si.

„Darmok!“ zvolal jsem předtím, než jsem se napil.

„Darmok a Jallad!“ doplnil Old Shootterhand.

„Na Tanagře!“ dokončil jsem přípitek.

Pepa zakoulel očima, jako vždycky, když jsme používali naši tamariánštinu**, ale v rámci našeho triumvirátu bylo jasný, že tohle nikdo z nás nevynese, protože i kokoti jako my, maj svoji gentlemanskou čest.

. . . .

*Hlava XXII. – je neřešitelná situace, kdy má člověk sice na výběr, ale jedno tvrzení či činnost popírá či vylučuje druhou a naopak. Hlava 22 se vžilo podle stejnojmenného románu Josepha Hellera.

**tamariánština – náš speciální slovník výrazů a hlášek převzatých z nejrůznějších knih a filmů – viz Majn Kochbuch str. 183 – Agroanarchistický slovník

Chcete vědět víc? Přečtěte si knihu Majn Kochbuch – Chleba, špek, zelí a chlast aneb Hipíkova nekorektní kuchařka s úvodem Svět podle Old Shootterhanda & Základy Agroanarchie.

Knihu seženete zde: https://shop.tichadohoda.cz/majn-kochbuch/

Více o Shootterhandovi a ukázky z jeho knihy v blogu zde: https://web.litterate.cz/chcete-vedet-v