30 července, 2026

O ženách v Afganistánu (část první – historie)

Já hlásám, že by měly západní (i české) feministky pomáhat ženám v Afgánistánu. Ale sama nevím, jak na to, a nechci se jim vnucovat se svým přístupem k věci. Pustila jsem se tedy do internetu, abych se o tom víc dozvěděla. Zde je výsledek. (Avízo: nadávky a útoky proti osobám budu mazat.) (P.S. Afganistán nebo Afghánistán? Já sama používám to, co si pamatuju ze školy. Jiné slovanské národy to tak píšou taky. Je to víc podle toho, jak nám Čechům zobák narostl. Ale netrvám na tom.) Je-li článek v něčem nepřesný, vysvětlete, ať se všici poučíme přímo u zdrojů.


Postavení žen v Afganistánu se během posledních 1400 let výrazně měnilo pod vlivem střídajících se politických mocí, náboženských interpretací a kmenových zvyklostí.  Období starověké Persie a raného islámu nabízelo ženám relativně vysoký status, včetně vlastnických práv a svobody pohybu, ačkoli tento stav upadal během dynastií Umajjovců a Abbásovců kvůli rostoucí pohlavně-třídní a rasové diskriminaci. Éra Ghaznovců znamenala obrat k lepšímu prostředí pro ženské vzdělání a společenskou účast, zatímco období Timurovců zaznamenalo vrchol zapojení žen do veřejného života, než pozdější konsolidace moci znovu posílila patriarchální normy.

Během Durránské říše (1747–1823) a rané dynastie Barakzaiů byly ženy zvykově podrobovány purdáhu (ženské segregaci) a žily v ústraní, přičemž jejich role byla většinou omezena na harém.  Zatímco většina žen neměla žádnou veřejnou roli, osobnosti jako básnířka Nazo Tokhi a Ayesha Durrání získaly uznání za své literární příspěvky a některé královské ženy, jako byla Zarghona Anaa, měly významný vliv na státní záležitosti zevnitř paláce. Tato raná období stanovila kulturní základ segregace, který přetrvával a vyvíjel se v následujících staletích.

Abdur Rahmán Chán (vládl 1880–1901), známý jako „Železný emír“, inicioval některé z prvních významných reforem zákazem utlačovatelských kmenových zvyklostí, jako bylo nucení vdov ke sňatku se švagry, a prosazováním islámských práv, jako je dědické právo vdov. Nejhlubší raná modernizace však proběhla za krále Amánulláha Chána (vládl 1919–1929), který se snažil sjednotit a modernizovat zemi podporou svobody žen na veřejnosti a důrazem na ženské vzdělání. Amánulláh zrušil nucené sňatky, dětské sňatky a věno a omezil polygamii, což znamenalo radikální posun v právních a sociálních strukturách. 

Královna Soraja Tarzí, manželka Amánulláha, byla hybnou silou těchto reforem; založila první ženský časopis (Iršád-e Naswán), první ženskou organizaci (Andžuman-i Himájat-e Niswán) a první školu pro dívky, školu Masturat v roce 1920.  Proslule veřejně sundala závoj, čímž dala příklad ke zrušení ženské segregace a podpořila nošení západního oblečení v Kábulu. Její úsilí vedlo k založení Nemocnice Masturat pro ženy a vyslání absolventek na studia do Turecka, což z ní učinilo jednu z prvních a nejmocnějších afgánských aktivistek. 

Tyto rychlé reformy však vyvolaly prudký odpor konzervativních a náboženských skupin, což vedlo k povstání v roce 1929, které donutilo Amánulláha abdikovat.  Jeho nástupce, Mohammad Nádír Šáh, mnoho těchto změn zvrátil: uzavřel školy pro dívky, nařídil ženám nosit závoje a znovu zavedl polygamii.  Tato reakce vytvořila vzorec, kdy pokroky v právech žen byly často následovány těžkými ústupky, když byla politická stabilita ohrožena mobilizací konzervativců.

Za krále Mohammada Záhira Šáha (vládl 1933–1973) byl přijat postupnější přístup k modernizaci. Zatímco venkov zůstal hluboce patriarchální, městská centra zaznamenala znovuotevření škol pro dívky a rozšíření rolí žen v pracovní síle. Ústava z roku 1964 udělila ženám volební právo a právo kandidovat do funkcí, což byl významný milník, který postavil Afganistán před mnoho sousedních zemí v oblasti právní rovnosti a podpořil „Zlatou éru“ modernizace v Kábulu. 

Režimy podporované Sověty (1978–1992) zavedly další sociální reformy. Sovětská invaze do Afganistánu přinesla rozporuplný dopad na postavení žen: zatímco v městských oblastech, zejména v Kábulu, došlo k bezprecedentním reformám, jako bylo povinné vzdělávání dívek, rovná pracovní práva a vysoká účast žen ve zdravotnictví a školství (do roku 1988 tvořily ženy 40 % lékařů a 60 % učitelů na Kábulské univerzitě), tento pokrok vyvolal silný odpor konzervativních venkovských komunit, což vedlo k vzestupu fundamentalistických mudžáhedínů; po stažení Sovětů a zhroucení komunistické vlády tak byla většina získaných práv rychle zvrácena nástupem Tálibánu, který ženám zakázal vzdělání i práci. Moci se ujímaly náboženské extremistické skupiny a ukládaly přísnější interpretace islámského práva. 

Když Tálibán poprvé převzal moc v roce 1996, prosadil extrémní segregaci: zakázal dívkám vzdělávání po dosažení osmi let věku, ženám práci a nařídil nošení celotělových závojů (burka) na veřejnosti.  Ženám bylo zakázáno léčit se u mužských lékařů bez doprovodu muže a jejich hlasy byly zakázány v rozhlasovém vysílání. Toto období představovalo jedno z nejtvrdších omezení práv žen v historii země, které ženy zcela izolovalo od veřejného života. 

Po invazi a intervenci vedené USA v roce 2001 došlo k dramatickému obnovení práv a viditelnosti žen.  Ústava z roku 2004 zaručila rovná práva mužům a ženám a volební zákon z roku 2005 vyhradil místa pro ženy v parlamentu. Ženy získaly přístup ke vzdělání, zdravotní péči a politickým funkcím; objevily se osobnosti jako Dr. Massouda Džalálová, která kandidovala na prezidentku, a mnoho dalších žen sloužilo ve vládě a občanské společnosti. Tato éra zaznamenala významné rozšíření účasti žen ve všech sektorech afgánského života.

Od návratu Tálibánu k moci v srpnu 2021 jsou práva žen opět těžce omezována; OSN označila Afganistán za nejrepresivnější zemi světa pro ženy.  Tálibán zakázal dívkám středoškolské a vysokoškolské vzdělávání, ženám práci pro nevládní a mezinárodní organizace a prosazuje přísné dress kódy a omezení pohybu. Současná éra „ženského apartheidu“ připomíná dřívější zvraty a zdůrazňuje křehkou a cyklickou povahu postavení žen ve složité historii Afganistánu. 


4 thoughts on “O ženách v Afganistánu (část první – historie)

  1. Řešit situaci afghánských žen ani naši domácí mizérii teď hned asi nedokážeme,ale něco z tohoto bychom každý z nás udělat mohli okamžitě. A tím alespoň maličko, každý podle svých možností,pomocí teď opravdu trpící přírodě. Děkuju!
    https://ekolist.cz/cz/zelena-domacnost/rady-a-navody/dopady-horka-a-sucha-na-prirodu-jsou-kriticke.csop-ukazuje-jak-muze-ziznive-krajine-a-zivocichum-pomoci-verejnost-i-obce?utm_campaign=hp_feed&utm_medium=seznam_distribuce&utm_source=www.seznam.cz#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box

    1. Skvele. My jsme taky prave prodelali katastroficke sucho (konecne vcera zaprselo, po nekolika mesicich strasneho horka) a katastroficky ohen, a teprve se zacinam oklepavat…

  2. Zdravím, Vevčo ! V Čechách píšeme Afghánistán .
    A přeju pevné nervy nad reakcemi.
    Jak pomoci afghánským ženám mne nenapadá, feministkou sice nejsem,tou aktivisticky hysterickou,ale myslím, že my všechny české ženy ještě zocelené socialismem,jsme těmi pravými feministkami, či spíše ženami donucenými okolnostmi si skoro se vším poradit samy.
    Na současnou situaci žen v Afghánistánu a nejenom žen u nás doma a v celém západním světě je bohužel každá rada krátká. Bohužel. Proto nějakou chytrou i tady na tomto webu většina čtenářů hledá.
    Mějte se hezky !

    1. Taky zdravím, Oluško.
      No, víte, já jsem na ty změny názvů států z poslední vlny modernizace alergická.
      Je módní se opičit po tom, jak to „oni“ vyslovují. Já spíš beru to, co hoví českému zobáku. Tak se původně naše názvy vytvářely.
      Ale nic. to je maličkost.

      Mi moc vadí, jak západní hysterky furt ječí o patriarchátě a „kultuře znásilňování“ „u nás na západě“ a úplně ignorují problémy jiných žen jinde, které jsou tisíckrát horší a kde ten patriarchát opravdu vládne. (A taky tu kulturu znásilňování ignorují mezi Pakistánci v Británii.) Třeba se něčeho dopídím.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *