Musím se sám sobě zasmát

Krátký apokalyptický úvodník:

Něco se asi děje. Orbán vyhlašuje od zítřka jakýsi výjimečný stav, Andor Šándor zase vyhlašuje na čtvrtek tiskovou konferenci, kde chce říci cosi důležitého… Můj apokalyptický podvěsek mozkový má úplné žně… Takže si zaspekuluji, že Lukašenko byl Putinem konečně dotlačen zahájit útok a spustí to co nevidět. Orbán byl v rámci přátelských vztahů tak nějak informován a dopředu se připravuje na brutálně velký nápor uprchlíků proti kterému byl ten předchozí jen procházkou.

A hádejte, kterým směrem ten běloruský útok půjde… Ano, přesně na Luck – kde mám tu svoji banderovskou rodinu. Takové jsou paradoxy dějin… já ruský šváb budu zachraňovat svoje nacionalistické příbuzenstvo…

A teď už dnešní text:

Pár dní před začátkem války na Ukrajině jsem napsal text „Hanibal ante portas“, kde jsem se zamýšlel nad tím, jak by to vypadalo, kdyby se ta válka doopravdy spustila. Smyslem textu bylo, že se Rusko vůbec nemusí zastavit na Ukrajině, ale vlastně by mu nic nebránilo postoupit dál. Když jsem si ale teď, po třech měsících svůj text přečetl, tak mi bylo jasné, že není nic staršího než včerejší zprávy a jak snadné je vařit z vody pro nedostatek informací. Řekl jsem si, že byste se mohli zasmát se mnou, takže si některé části toho textu rozebereme. Původní text bude kurzívou, současný komentář pak normálně.

1. Rusko v této válce zvítězí a zvítězí velmi rychle. Už proto, že má plnou Ukrajinu svých agentů, část obyvatelstva se vysloveně těší, až Rusové přijdou a „dají jim ruské důchody.“ Těchto lidí je mnohem víc, než to dneska vypadá, protože zatím mají strach, zcela logicky drží hubu a o svých tajných tužbách mluví jen šeptem před spolehlivými přáteli. Jednotná a ukázněná Ukrajina, to je první zbožné přání našich novinářů a politiků. 

Jak vidíte, nestalo se tak. Rusko žádnou rychlou akci nepředvedlo, blickrýg se nekonal. Naopak Ukrajina se ukázala jednotnou a ukázněnou víc než dost.

2. Rusko zvítězí, protože má dobře motivovanou a dobře vyzbrojenou armádu, která si v Sýrii nedávno zajistila kvalitní výcvik se vším co k tomu patří. Rusko zvítězí, protože to byly jejich tajné služby, které v zárodku pomohly zlikvidovat povstání v Kazachstánu. Celá „vyčišťovací akce“ se spustila tak rychle a hladce, že se na ní pracovalo předem.  Rusko je prostě dobře připravené. Rozpadající se říše zla, která na chatrných nohou kulhá na Ukrajinu, to je druhé zbožné přání Šafra a jeho skvadry. 

Jak vidno, i toto je poněkud diskutabilní premisa. Minimálně tajné služby zřejmě podcenily situaci. Nepodařilo se zajistit si dostatek prorusky smýšlejících elit, které by na rychle obsazených územích zajistily pořádek. Fronta byla příliš široká, jednotky nezkušené a trvalo poměrně dlouho, než se vojáci trochu poučili. Zřejmě to stálo dost krve. Ovšem… Řiše zla se nerozpadá. Naopak, posílá neskutečné množtví další vojenské techniky na bojiště a může si dovolit zatím nemobilizovat a dále tvrdit, že je to jen taková drobná patálie u hranic. Speciální vojenská operace.

3. Rusko zvítězí, protože jejich kultuře nikdy nevadilo, že za matičku Vlast umře patřičná várka mladých kluků.  Ruské ztráty vyřeší několik pomníků, každoroční poklona prezidenta u hrobu neznámého vojína a patřičné vzdání pocty medailemi ověšenému veteránovi při květnové přehlídce. Před kamerami. Ruská nechuť bojovat a strach z nás, to je třetí zbožné přání Fialy i Stoltenberga

Tohle se mi vyplnilo. Ruské kultuře skutečně nevadí příslušná porce hrobů mladých vojáků. Rusové jsou schopní bojovat, bojují a i když jich je méně než obránců, stejně postupují. Postupují i přes ztráty, postupují i přes chyby, postupují i přesto, že mají teoreticky nižší motivaci než obránci, kteří „brání svou vlast“.

4. Rusko zvítězí, protože tamní nátuře nevadí, že pro vítězný postup je zapotřebí obětovat nějaké ty ženské a děti. Když se válčí, tak se válčí. Pokud se civilista ocitne ve špatnou dobu na špatném místě, tak má prostě smůlu, pak se mu postaví pomník a následuje postup dle bodu 3. Ruská neochota být za zlého kvůli civilním obětem, to je bohužel také jen zbožné přání našeho zhýčkaného světa. 

Tady bych naopak řekl, že Rus strašně dlouho bojoval víceméně v rukavičkách a nechtěl být za zlého. Po dlouhou dobu útočil takřka výhradně na vojenské cíle, nechal na pokoji železniční infrastrukturu, neútočil na spojenecké dodávky zbraní. Až za nějaký ten měsíc začal postupně přitvrzovat. Ale dodnes nepřikročil k nějakému plošnému bombardování měst a počet civilních obětí je vzhledem k intenzitě konfliktu nízký.

Dál už jsem jen ze svých premis dělal vývody. Špatné premisy – špatné hodnocení. Ve vidláckém archivu to bude k mání, můžete si to přečíst a kdykoliv budete mít tendenci mi dát za pravdu, uvědomte si, jak snadné je dopustit se chyby. Vidlák má prostě názor, který není možné vydávat za pravdu. Je nutné názor přizpůsobovat realitě a ne naopak.

Proč to celé vlastně píšu…

Co myslíte, věděli Rusové před začátkem operace něco z toho, co se pak doopravdy stalo? Teoreticky ano. Měli přece satelitní průzkum, zprávy od svých agentů, mají vojenské analytiky. Ledacos také museli vědět od svých diplomatů – že nálada Západu se přiklání k válce. Když se podíváte na bleskovou reakci všech západních vlád a porovnáte to s nekonáním, když jde o problémy vlastního obyvatelstva, tak si říkáte, že to museli mít domluvené už předem. Tak bezprecedentní vojenská pomoc, to se nevidí každý den.

Svým způsobem je teď mnohem snazší pochopit, proč Putin nakonec vydal rozkaz k útoku. Před očima mu ukrajinská armáda rostla a rostla. Každý den četl hlášení, jak jim přibývají moderní zbraně, zřejmě měl i nějaká echa, že může dojít i na tanky, kanóny a rakety. Když vidíte, co Ukrajina všechno má, kdo tamní vojáky cvičil a jakou taktiku jim předepsali, tak jsou ruské oběti vlastně malé, i kdyby byla pravda, co o počtech mrtvých tvrdí Ukrajinci.

Při takové bojové síle se asi nedalo čekat, až Ukrajina zaútočí na Donbas. Nota bene, když to vůbec nemuselo být letos. Poměr sil je sice stále ve prospěch Ruska, ale ukrajinská armáda se blížila ke stavu, kdy by její kousnutí mohlo způsobit Rusku opravdu hlubokou a nebezpečnou ránu.

Jestli tohle všechno v Rusku věděli předem, tak jejich současný postup dává smysl. Nejprve úporný pokus odseknout hlavu hadovi a pokusit se překvapivým postupem rozvrátit vládu i vojenské velení. To se nepovedlo, Ukrajina opravdu hluboce kousla, ale na druhou stranu bylo dosaženo takřka všech strategických cílů. Odstřižení od moře, odstřižení od nejprůmyslovějších oblastí a navázání značné časti ukrajinských sil do stacionárního postavení. A pak taktika buldozer. Systematické ničení, oslabování zázemí a to za již mnohem menších ztrát i mnohem nižší ceny válčení.

Teď už jde mnohem více o demoralizaci nepřítele, než o nějaký územní postup. Teď jde o to, naštvat ukrajinské chlebodárce, že se jejich pěšákům nějak nedaří. Zhoršit situaci v zázemí i v celé Evropě. Ničit, ničit, ničit. Pokud možno levně pomocí staré sovětské techniky a munice. K tomu naopak používat vysoce moderní zbraně, když to stojí za to. Předvést, že to takhle mohou dělat téměř neomezeně dlouho. Bojovat v klidu a pozvolna, ukolébat nepřítele a pak najednou zhustit palbu, zrychlit postup a uzavřít kotel. A pak zase válčit na půl plynu a nechat protivníka vydusit nedostatkem. Když se podíváte na videa ze zajímání Azováků, tak všichni měli ještě konzervy. Oni se nevzdali z hladu. To byla psychologie. Neustálé výbuchy, neustálé střídání naděje a beznaděje… Ten jejich velitel Prokopenko vypadal jako feťák v posledním tažení a jaký to byl předtím frajer…

Dominový efekt už podle mě začal. V poslední době nějak přibývá vzkazů ukrajinských jednotek, že se jim do ohně ruského dělostřelectva nechce. K tomu přibývají problémy se zásobováním, nefungují podniky, nejsou peníze, všechno se komplikovaně vozí zvenku. Zázračné západní zbraně na věci zatím nic nezměnily.

Svým způsobem je to velmi hnusné mučení – taktika pomalé smrti. Celá ta válka ukazuje, jak moc člověk i stát může vydržet a jak dlouhou agónii může zažít, než zemře. Já osobně si teď myslím, že ruská taktika teď předpokládá, že si Ukrajinci dál udělají všechno sami. Že právě v této agónii začnou přemýšlet jinak.

Když jsem četl od Henryka Sinkiewicze román Ohněm a mečem, tak tam on ukrajinskou náturu takto popisuje – zuřiví bojovníci, velmi krutí i nebezpeční, ale když pak začali cítit, že prohrávají, volali: „pomyluj pane“. Když zjistili, že nepřítele nemohou porazit, poddali se bez ohledu na předchozí smýšlení. Možná to tak mají dodnes a Rusové na to hrají. Že nejprve musejí prolít hodně krve, musejí se vyzuřit v boji a musejí jeden každý zjistit, že jim to hrdinství v ničem nepomůže. Pak stačí, aby k nim hetman správně promluvil a změní stranu.

Vlastně bych se nedivil, kdyby Putin fakt všechny Azováky propustil. Aby si šli s prezidentem vysvětlit, proč je nevysvobodil.

Ale je to od Vidláka jenom názor. Nezapomeňte, že jsem pár dní před ruským útokem myslel, že ta válka bude pro Rusy procházka.