Moravanství aneb Morava je a není, není a je

Snahy o obnovení moravské zemské samosprávy a přihlášení se k moravanství, ať již chápanému zemsky či národně, se naposledy výrazně projevily v letech 1990-91. Od té doby moravanství politicky ustoupilo do pozadí a spí. Může se však vzedmout, jako mnohé mimo Moravu překvapilo vzedmutí se moravanství po listopadu 1989.

Moravanství ve středověku

Počátek Moravy jako politické jednotky se zpravidla spojuje s Velkomoravskou říší. I když v československém období byla Velká Morava vnímána jako první společný útvar Slovanů na území dnešní Moravy, Slovenska a Čech, v němž došlo k podstatnému rozšíření křesťanství a vzniku vlastní kultury díky slovanskému písemnictví, státní myšlenka České republiky ji pomyjí. Naproti tomu státní myšlenka Slovenska se k ní hlásí přímo v preambuli Ústavy Slovenské republiky, státem organizovanými oslavami sv. Cyrila a Metoděje na bratislavském Děvíně i sochou krále Svatopluka u Bratislavského hradu.

Rozvrat Velké Moravy na počátku 10. století vedl k zániku politické jednoty obyvatelstva na území dnešních Čech, Moravy a Slovenska. Politické centrum se přesunulo z Moravy do přemyslovských Čech. Později se tento mocenský přesun prezentoval jako přenos koruny z Moravy do Čech. Je možné, že v rámci politického podrobení Čechů pod vládu moravského Svatopluka, kdy kníže Bořivoj se svou manželkou Ludmilou přijali křest, došlo i ke sňatkovému propojení moravských Mojmírovců a českých Přemyslovců, což se mohlo stát základem pro pozdější českou expanzi na Moravu. Morava se dostává pod vliv Čech dočasně za Boleslava II. a znovu za knížete Oldřicha díky výbojům jeho syna Břetislava.

Již tehdy se projevily tendence centralizaci moci v novém českém přemyslovském státě vůči Moravě prosadit násilím. Kníže Břetislav I. se choval k Moravě jako k dobytému území a rozdělil ji na tři údělná knížectví a jeho nástupce Spytihněv nechal v roce 1055 vylákat a zajmout členy (dle kronik až 300) předních moravských rodů, snad ještě i velkomoravských, a uvrhl je do žalářů na různých českých hradech. Tento podlý čin dokazuje, že pražské centrum nechtělo připustit obnovu moravské elity, která by snad mohla ohrozit pražské české panství nad Moravou. Částečnou nápravu neblahého stavu přinesl až rok 1182 a vznik Moravského markrabství pod markrabětem Konrádem II. Otou Znojemským. To si Moravané uhájili i v bitvě u Loděnice na Znojemsku roku 1185 při českém vojenském tažení proti nim, která skončila nerozhodně. Díky markrabství vznikla moravská šlechta jako nositelka moravského patriotismu a vědomí příslušnosti k Moravě jako zemi.

I když si Morava vytvořila úplné zemské instituce (stavy, sněm, soud), nevznikla déle trvající moravská dynastie. Po vzniku markrabství, žádný přemyslovský markrabě nezaložil moravskou dynastii. Vlastní moravská vládnoucí dynastie s dvorem vznikla jen dočasně za moravských Lucemburků. Po většinu doby držel titul moravského markraběte český král, takže se Morava stala jen hospodářským zdrojem pro panovníka, ale mocenské centrum bylo v Praze.

Ve středověku se slovansky hovořící obyvatelé Moravy označovali jako Moravané a svůj jazyk jako moravský. Teprve pod německým vlivem v rámci německé kolonizace v Čechách a na Moravě, kdy pro Němce byly čeština a moravština podobné jazyky, dochází i na Moravě k tomu, že se tento jazyk začíná označovat jako český.

Moravanství a novověk

Pro Moravany je zvláště významná osoba Karla staršího ze Žerotína, který jako moravský zemský hejtman ve své prozíravosti dovedl v letech 1608-14 Moravu k téměř plné nezávislosti na Čechách, když bylo výslovně zakázáno předvolávat Moravany k zemským úřadům v Čechách, leda by šlo o jejich majetek v Čechách, a omezila se působnost české dvorské kanceláře na Moravě s tím, že vicekancléřem musel být Moravan. Je znám výrok moravského hejtmana Karla staršího ze Žerotína z roku 1606 v listě Jiříkovi z Hodic o vztahu Moravanů k Čechům: „Zdaliž oni nejsou, kteří nám svobod našich závidí? Zdaliž oni nejsou, kteří nás opanovati a sobě podmaniti obmýšlejí, aby sami hlavou a my ocasem království jejich zůstávali? Neboť jakkoli se pěkně stavějí, jakkoli lahodná slova od sebe dávají, jakkoli mocným a upřímným přátelstvím se zavazují, nic není, já je znám a vím, že kdekoliv mohou a příčiny dostanou, všudy námi zadní kouty vymetají.“.[1]

Prorocká slova, která se již brzy naplnila, když Češi vtáhli Moravu do neblahé rebelie proti panovníkovi, již se Morava pod Žerotínovým vedením odmítla zprvu zúčastnit na zasedání Moravského zemského sněmu v červnu 1618, až byl z Čech iniciován proti němu převrat v květnu 1619 za přímé české vojenské intervence. Tato „bratská“ vojenská pomoc směřovala k odstranění legálního vedení Moravy, čehož též dosáhla. Na druhou stranu po obnovení ústavního stavu moravský markrabí Ferdinand II. přistupoval k Moravě odlišně v rámci sankcí vůči povstalcům. Na Moravě nebyl vůči povstalcům vykonán jediný rozsudek smrti, ty byly vynášeny jen v nepřítomnosti proti uprchlým. Jedinou výjimkou potvrzující pravidlo byl Václav Bítovský z Bítova, který byl odsouzen k smrti též v nepřítomnosti, ale byl v následných bojích zajat a pak rozsudek v roce 1628 vykonán. Byť zde hrál roli i jeho osobní majetkový spor s Albrechtem Valdštejnem. Karel Žerotín si jako protestant, který však panovníka nezradil, mohl ponechat majetky a bratrskou víru, nemusel se vystěhovat a na svých statcích po dlouhou dobu chránil i Jana Amose Komenského.

I po potlačení povstání se obyvatele Moravy označují jako Moravci (Moravané) a svůj jazyk jako moravský. Jan Amos Komenský užíval označení jazyk moravský vedle označení český, vždy se cítil jako Moravan. Zajímavý je spor, kdy rožnovští poddaní v roce 1750 napsali stížnou supliku vrchnosti – hraběti Františku Josefu ze Žerotína v moravském jazyce, což hrabě odmítl a žádal její sepsání německy. Poddaní však reagovali dalším přípisem: „Jsme my Moraváci, Vaši poddaní, tak račte tato moravské písma přijat a moravskou resoluci dát.“.[2] Na jejich stranu se postavilo Moravské zemské gubernium v Brně, které hraběte za odmítnutí supliky z jazykových důvodů pokáralo s tím, že pokud nerozumí, má si ji nechat přeložit do němčiny na své náklady. Dokazuje to však, že ani příslušník starobylé moravské šlechty Žerotínů nerozuměl moravsky, za což se jeho předek Karel starší v hrobě musel obracet. Morava byla od Čech oddělena i hospodářsky, když Morava až do roku 1756 měla jiný systém měr a vah a až do roku 1775 byla zemská hranice s Čechami i hranicí celní.

Moravanství v 19. století

Na příkladu putování Slováka Jozefa Miloslava Hurbana po Moravě 1839 se ukazuje, že se tehdejší slovanské obyvatelstvo identifikovalo jako Moravané hovořící moravsky.  Krásně to vyjadřuje výrok hostinského v brněnské hospodě Bílý Kříž, kam Hurban zamířil: „Mladý pane, já neumím ani slovensky, ani česky, ale jen moravsky!“.[3] Ovšem následně se na Moravě projevuje čechizační vývoj vedoucí k přijetí češtiny jako jazyka slovansky hovořících Moravanů, přičemž byly odmítnuty snahy do středočeské češtiny, která byla vzata za základ jazyka, zapracovat i jisté moravismy či přímo návrhy (Trnak, Ziak, Šembera), aby se základ společného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky vzalo některé z moravských nářečí jako kompromis mezi středočeským a středoslovenským nářečím. Tvrdé odmítnutí kompromisu v jazykové otázce ze strany pražských centralistů přispělo k jazykové odluce Slováků, byť Morava se podřídila.

Na příkladu Aloise Pražáka, advokáta, předsedy Moravské národní strany a ministra rakouské vlády lze ukázat příklon k jazykové i národní jednotě s Čechy v druhé polovině 19. století. Pražák jako mladý poslanec Moravského zemského sněmu roku 1848 odmítl spojení s Čechy, později však na politickou spolupráci s nimi přistoupil. V roce 1861 to vystihuje provolání Moravské národní strany, že Morava je údem České koruny, ale údem samostatným, nikoli Čechám podřízeným. Při vzájemných politických bojích mezi Moravskou národní stranou (konzervativci) a Moravskou lidovou stranu (liberálové) se obě strany nakonec ztotožnily s národní jednotou Čechů a Moravanů, byť hájily autonomii Moravy. Nejvíce promoravská byla tehdy katolická církev a její političtí představitelé. Katolické noviny Hlas v roce 1870 psaly: „kdyby Morava měla záviset od Čech, veta by bylo po katolické víře našeho lidu, veta vůbec po víře a náboženství a již proto nechceme slyšet o přivtělení k Čechám, poněvadž nejsme husity“.[4] Ovšem Praha často nerozuměla ani zastáncům české národní jednoty na Moravě, což byl i zakladatel Lidových novin Adolf Stránský, jenž byl pražským vedením mladočechů někdy častován jako zloduch z Moravy. Velký vliv na vítězství myšlenky jednoho národa v Čechách a na Moravě mělo to, že řada mladých lidí z Moravy studovala v Praze a tam přijala českou národní ideu za svou a prosazovala ji po návratu na Moravu.

Moravanství a Československo

Po vzniku Československa se na Moravě plně upevnilo československé (české) národní vědomí a moravanství se projevovalo jen jako zemský patriotismus. Československý stát byl státem přísně centralistickým a pragocentrickým. Tím, že Moravě sebralo a Slovensku a Podkarpatské Rusi nepřiznalo práva bývalých rakouských zemí, nastoupilo Československo cestu k svému zániku.

Velmoci Československo v Saintgermainské mírové smlouvě s Rakouskem chápaly jako stát vzniklý z Čech, Moravy, části Slezska a Slovenska obývaného československým lidem, nikoliv národem. Součástí československého lidu byly v chápání velmocí příslušníci všech jazykových skupin. Naproti tomu československá ústava a reálná politika tvořila stát jako národní stát československého národa, tvořený jen Čechy a Slováky, přičemž Slováci o toto pojetí z valné části nestály, ostatní byly jen menšiny. Tím se stát v rozporu s přáním velmocí, nestal státem všech národních skupin – státem národnostním, ale státem jednoho státotvorného národa československého. Navíc byl velmi centralizovaný, kdy jej pražské centrum fakticky budovalo jako rozšířené Čechy a práva ostatních zemí Moravy, Slovenska i Podkarpatska byla menší než práva korunních zemí v monarchickém Rakousku. Zatímco Moravané a Slováci od nového státu očekávali, že se zachovají práva zemí a pražské centrum převezme pravomoci ústřední vlády ve Vídni a Budapešti. Češi budovali československý stát tak, že pražské české zemské orgány se staly základem orgánů celostátních, k nim přibyly působnosti říšských orgánů a zemské orgány na Moravě byly zrušeny či zbaveny významných pravomocí, což se projevilo i při budování slovenských zemských orgánů.

Centralismus, který trval po celou existenci Československa a popíral úlohu Moravy, Slezska a do podzimu 1938 i Slovenska a Podkarpatské Rusi, kritizoval i profesor mezinárodního práva a bývalý ústavní soudce a soudce Soudního dvora Evropské unie Jiří Malenovský a za příklad dává stále velmi časté prezentování pojmu Čechy i ve smyslu Moravy a Slezska u českého premiéra Petra Pitharta 1990-92,[5] anebo stanovisko Bohuslava Borovičky k návrhu zákona o historické zemské symbolice,[6] kdy jej Borovička komentuje slovy, že „opravdu nemá praktický význam“,[7] což Malenovský hodnotí za „až skandální“ ve světle Saintgermainské smlouvy i Ústavy ČR.[8]

Československo zrušilo zákonodárnou působnost zemských sněmu, Moravský zemský sněm byl rozpuštěn a byl učiněn pokus o zrušení zemského zřízení a jeho nahrazení krajským (župním), což však nakonec nebylo realizováno. Jen v rámci územních nároků po první světové válce vůči Německu se československá vláda dovolávala při mezinárodně právní argumentaci moravské národnosti (Moravci), ke které se hlásila značná část obyvatelstva dosavadního německého (pruského) Hlučínska, Hlubčicka a Ratibořska, aby prosadila své územní požadavky, když se zde k národnosti české, natož československé lidé nehlásili. Německé Hlučínsko nakonec roku 1920 připadlo Československu, Hlubčicko a Ratibořsko nikoliv. Ještě v roce 1945 bylo argumentováno moravskou národností jako důvod pro připojení tohoto území Československu. Nakonec jej získalo Polsko a značná část obyvatel moravské národnosti se z něj vystěhovala do Československa. Polsko Moravany uznávalo za skupinu etnickou nebo regionální, ne národní.[9]

Zastáncem zachování Moravy jako země byla především lidová strana, zastáncem žup agrárníci a národní socialisté. Po vzniku Protektorátu Čech a Morava za autonomii bojovala především skupina Národopisná Morava, v čele s Janem Úprkou, synem moravského malíře Jožky Úprky. Již v roce 1939 vystoupila s plánem připojení Moravského Slovácka ke Slovensku, což podporovala i Tukova slovenská vláda. Její někteří členové byli po válce potrestáni za spolupráci s nepřítelem.

Po válce nastává pro Moravu smutné období, když zprvu bylo obnoveno zemské zřízení, ale bylo atakováno komunisty, kteří chtěli posílit centrální řízení a silné země jim stály v cestě. Zajímavá je událost vyšetřovaná Vojenským obranným zpravodajstvím ve Slaném, svědčící o odtažitém vztahu Slováků k Čechům po druhé světové válce i o jejich vnímání rozdílu mezi Čechy a Moravany. Zde vojáci ze Slovenska, 4. dopravního oddílu Československé armády při oslavování odchodu do civilu 20. 2. 1946 uspořádali slavnost, kam vpouštěli jen vojáky z Moravy, ne z Čech a po určitém popíjení padaly výroky: „Spojíme sa s Moravákmi, vytvoříme bielych partizánov a Češi môžu isť do rici! Moraváci sú naši bratia, a keď prídeme domov, povieme našim tam, aké sú Češi kurvy a jako to tuná vyzerá! Dva roky sme boli na fronte a teraz nám zasa rozkazujú!“.[10]

Za zemské zřízení se nejvíce zasazovali lidovci a národní socialisté, kteří změnili svůj původní názor z první Československé republiky. Národní socialisté měli v osobě prof. Františka Loubala i předsedu Moravskoslezského zemského národního výboru 1945-46 a jejich poslanec a děkan Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Vladimír Kučera vypracoval návrh ústavy se zemským zřízením, kde měly mít země i zákonodárnou pravomoc. Národně se obyvatelstvo hlásilo k české národnosti, ale moravanství existovalo jako zemský patriotismus. Politická odlišnost mezi Čechami a Moravou se projevila i ve volbách. V Čechách komunisté získali 43,3 % hlasů, na Moravě a ve Slezsku jen 34,5 %, naopak lidovci získali v Čechách jen 16,3 %, ale na Moravě a ve Slezsku 27,6 % hlasů. Ovšem po komunistickém převratu v únoru 1948 se komunisté rozhodli zrušit jako překážku centrálního řízení země a od 1. 1. 1949 bylo zemské zřízení nahrazeno malými kraji – na Moravě a ve Slezsku jich bylo 5. Samotní komunisté rychle uznali, že nové krajské řízení je nákladné a nevhodné, proto v roce 1960 vznikly nové větší kraje a na Moravě a ve Slezsku jen dva – Jihomoravský a Severomoravský. Na první pohled se moravanství ztratilo, oficiálně bylo potlačováno.

Na druhou stranu se moravské vědomí mohlo rozvíjet v rámci národopisných aktivit a velkého rozvoje archeologického bádání o Velké Moravě. Významný moravský historik Jiří Pernes přirovnal moravanství k ponorné řece Punkvě. Existovalo, plyne tiše pod povrchem, občas však vyvřelo nečekaně na povrch a překvapilo svou intenzitou. Za tento vývěr na povrch lze uvést i případ hokejového utkání Spartak Sokolovo Praha a ZKL (Komety) Brno 6. 2. 1965, kdy pro zjevné nadržování rozhodčích pražskému týmu protestně odešli hráči Brna z hrací plochy. Celá věc se řešila i na stránkách Rudého práva zaplaveného dopisy čtenářů, z nich vyplynul odpor lidí z Moravy proti pragocentrismu, takže i pražský redaktor Rudého práva J. Franěk užasle napsal: „Tak jsem už kvůli hokeji v Praze a v Brně dokonce dva národy!“.[11]

Pokus o obnovu Moravské země a trojfederaci 1968

Rok 1968 přinesl krátkou naději i pro Moravu. Dne 2. 4. 1968 vydali na shromáždění v Moravském muzeu vědečtí a odborní pracovníci z Moravy prohlášení: „historická a kulturní existence Moravy je hluboce zakořeněna ve vědomí všech občanů ČSSR“ a požádali o obnovu své země v souvislosti s přípravou federalizace Československa. Návrat k zemskému zřízení požadovali ve společném vystoupení 4. 4. 1968 i moravští spisovatelé např. Oldřich Mikulášek, Alena Bernášková, Jan Skácel, Josef V. Pleva, Oleg Sus, Milan Uhde, Zdeněk Pluhař, Jan Trefulka, Jaromír Tomeček. Obdobně se vyjádřila i předsednictva Jihomoravského a Severomoravského krajského výboru Svazu československých novinářů. Vše to završil požadavek pléna Jihomoravského krajského národního výboru z 17. 4. 1968. Věc se probírala i na setkání zástupců Jihomoravského a Severomoravského krajského národního výboru v květnu 1968, kdy však poslanci ze severní Moravy spíš upřednostňovali jeden společný celek pro Čechy, Moravu a Slezsko. I oni však chtěli zachovat identitu Moravy a Slezska v jeho názvu jako – země Českomoravskoslezská. Obnovu Moravskoslezské země však podpořil v červenci 1968 i celozávodní výbor ostravských Vítkovických železáren. Opět se objevila otázka existence moravského národa, většinově však odmítána. Moravskou zemi či referendum o této otázce podpořilo plénum Jihomoravského krajského výboru Komunistické strany Československa.

Hlavním nositelem myšlenky moravské rovnoprávnosti v československé federaci byla Společnost pro Moravu a Slezsko s předsedou Boleslavem Bártou, jejímiž členy se staly nejen občané, ale i průmyslové podniky. Vznikla v květnu 1968 a v srpnu měla 250 000 členů s 410 výbory na Moravě a ve Slezsku. Bohužel však veškeré moravské samosprávné snahy v Praze narazili na český centralismus a po roce 1969 i na režim normalizace, který vedl ke zrušení společnosti.

Lidé se nesměli hlásit k moravské a slezské národnosti. To někteří Moravané řešili přihlášením se ke slovenské národnosti, což byl výraz odporu k velkočeskému nacionalismu. Komunistický Husákův normalizační režim pronásledoval i zemské vlastenectví, např. když musel z brněnské právnické fakulty odejít odborný asistent Ctibor Haluza, protože v roce 1968 články v moravské Rovnosti podporoval trojfederaci a zřízení Moravské (Moravskoslezské) republiky. To se v roce 1970 hodnotilo jako revizionismus a byl z komunistické strany vyloučen, byť byl předválečný člen komunistické strany.^[12]

Morava a nekomunistický disent

Moravská otázka však byla živá v moravském disentu. Proběhla debata o moravské otázce v samizdatové brněnské revui Střední Evropa a jiných protirežimních aktivitách, kde o svébytnosti Moravy psali básníci Jan Skácel, Zdeněk Rotrekl, který hovoří o moravanství jako vědomé moravské pospolitosti a sounáležitosti, vědomí odlišnosti od Čech a Slovenska.[13] Dále to byl Jan Trefulka a Jiří Paukert Kuběna. I zde se projevily dva proudy moravanství – moravanství jakou součást českého národa, což prezentoval Skácel, a moravanství jako svébytný národ, což zastával Jiří Kuběna.

Jan Skácel o Moravě

Jan Skácel moravanství učinil základem svého vystoupení ve slovinské Vinici při příležitosti udělení středoevropské literární ceny: „Morava je podivuhodná země už proto, že je a není. Kdysi v dávné historii, bývala markrabstvím volně spojeným s Českým královstvím. Dnes splynula s Českou federativní republikou[14] a její jméno se vyskytuje už jenom v celostátních předpovědích počasí a v národních písních.

Ty jsou na Moravě překrásné. Bez nich, bez jejich trochu drsné krásy, nebylo by skladatele světového významu Leoše Janáčka, který se na Moravě narodil a celý život na Moravě žil. Zpívá se v nich o lásce věrné i nevěrné, tureckých vojnách, vodách tekutých, vlaštovkách, zbojnících, koníčcích sedlaných i nesedlaných, o chlapci, kterého v lese zabili. Slova těch písní jsou ze zlata a melodie stříbrná.

Je to stříbro kavylů pročesávaných východním větrem, neboť tento kraj je otevřený k východu, odkud až Moravu zajížděly tatarské vatahy a tlačila se turecká vojska. Ne nadarmo se říká na Moravě kukuřici turkyně.

Na Moravě mluvíme všichni česky, ale po moravsku. Pro cizince to může být velice záhadné, ale je tomu tak.

Je Morava, ale nejsou Moravané, jsou Moravané, ale není Morava. Jak z toho protichůdného tvrzení ven, jak se z něho se ctí vymotat? František Palacký, národní buditel, učenec a autor obsáhlých dějin svého národa napsaných vznešeným jazykem, o sobě prohlásil: Jsem Čech rodu moravského.

To odpovídá skutečnosti a vystihuje všechno.

Takže Morava je a není, není a je. A především je půvabná. To si o ni myslíme všichni my, kteří jsme Moravané a Češi zároveň. Češi jazykem a Moravané srdcem.

A ještě něco máme a nemáme, totiž hymnu. Hymna Československé republiky se skládá ze dvou písní, které se zpívají za sebou. Z jedné české a druhé slovenské. Mezi nimi je malá pauza, asi dvě vteřiny, možná tři, ale ne víc. Tato zdánlivě nepatrná chvíle ticha je moravská hymna.

Jsme na ni pyšní a domníváme se hrdě i s jistým humorem, že máme nejkrásnější hymnu na světě. Ticho. Ticho, které je dnes tak vzácné, ticho, které je vznešené a skromné zároveň, ticho beze slov, která by nás vyvyšovala nad jiné národy, které nelže a ve kterém tiše myslíme na svou Moravu. Na onu zvláštní zemi, co není a přece je.“.[15]

Jiří Kuběna o moravanství

Jiří Kuběna ve svém vyznání moravském napsal: „… vždycky jsem cítil ponížení, že musím do nějakých obskurních rubrik psát: národnost česká, když jsem Moravan, rodná řeč: čeština, když jí je moravština… Jaký já jsem Čech? A proč? … Jsem Moravan, ne Čech, nikdy Čech, mluvím řečí moravskou, ne českou, nikdy českou – moje vlast je Morava a žádné Čechy, a už vůbec ne infámní, hrůzné, bohorouhačské (bohovražedné! Česko (ten obludný výplod našeho zdivočelého, prohnilého, nekonečně zkorumpovaného, nestoudného, každou sebemenší hodnotu okamžitě špinícího, rozkládajícího, relativizujícího liberalismu, atd., atd.); také má církev je římskokatolická sice, ale pro mne personifikovaná především svou diecézí brněnskou (olomouckou), tedy na Moravě, a tedy zkráceně a podstatně, Církev MORAVASKÁ – mimochodem jediná skutečně živoucí církev v tzv. českých zemích.“.[16]

Moravanství po listopadu 1989

Po listopadu 1989 se moravanství po jeho potlačování za normalizace znovu projevilo, včetně přihlašování se k moravské národnosti. Značná část Moravanů zklamaná českou centrální neústupností začala moravanství vnímat ne pouze jako zemský patriotismus moravských Čechů, ale jako projev své příslušnosti k moravskému národu, k němuž se při sčítání lidu v roce 1991 přihlásilo přes 1,3 miliónu obyvatel. Boleslav Bárta obnovil Společnost pro Moravu a Slezsko, a to jako politickou stranu, která se ve volbách dostala do Federálního shromáždění i České národní rady a měla ministra ve vládě České republiky. V rámci tohoto vzedmutí se konal i pochod za Moravu Prahou 29. dubna 1991,[17] v jehož čele šel Boleslav Bárta, předseda Společnosti pro Moravu a Slezsko, která se obnovila v prosinci 1989 a v dubnu 1990 se stala politickou stranou pod názvem Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko, jež se a dostala ve volbách 1990 do parlamentu. Boleslav Bárta však 31. května 1991zemřel a jeho smrt byla i počátkem úpadku této politické strany.

Moravanství a Česká republika

Všechny moravské snahy po listopadu 1989 skončily zklamáním. Nová Ústava sice uznala Čechy, Moravu a Slezsko a země v rámci Koruny české jako předchůdce České republiky, ve velkém státním znaku je moravská orlice, ale v praktické politice a organizaci státu nový stát navázal na komunistické kraje Klementa Gottwalda z roku 1949. Morava zase je a není.

Opakovaně byl moravským poslancem Radkem Vondráčkem a dalšími poslanci podán návrh na uzákonění znaků a vlajek Moravy, Slezska i Čech. Poslanecká sněmovna jej však zatím neprojednala.[18] Zklamání vyústilo v to, že mnozí Moravané vnímající moravanství původně zemsky jej začali vnímat národně a již se odmítli cítit Čechy. Příkladem je významný moravský historik Jiří Pernes (1948-2025), který ještě v roce 1996 apeloval na zdravý rozum všech a doufat, že se to našim bratřím v Čechách a v Praze nepodaří zkazit úplně. Jeho zklamání však později vedlo k tomu, že se též přihlásil k moravskému národu, a v roce 2020 se nabídl Nejvyššímu správnímu soudu jako svědek, že je příslušník moravského národa, když soud rozhodoval o právu příslušníků moravské národnosti na zastoupení ve výborech pro národní menšiny.^[19]

---

[1] Obrana Karla staršího ze Žerotína k panu Jiříkovi z Hodic, Chrudim 1891, s. 25. JAROSLAV MEZNÍK: Dějiny národu českého v Moravě (Nárys vývoje národního vědomí na Moravě do poloviny 19. století 1), in Střední Evropa – brněnská verse, 3/1989. LUBOMÍR HAVLÍK: Filozofie historie pojetí národního vědomí na Moravě, in Moravský historický sborník – Ročenka Moravského národního kongresu 1993-94, Brno 1995, s. 94. Jiří Pernes: Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství, Barrister Principal Brno 1996, ISBN 80-85947-12-9, s. 57.

[2] BOHUMIL PEROUTKA: Rožnovské rebelie, Valašsko, ročník 9, 1965 Vlastivědný ústav Vsetín, Okresní muzeum Vsetín, s. 37-59. JAROSLAV MEZNÍK: Dějiny národu českého v Moravě (Nárys vývoje národního vědomí na Moravě do poloviny 19. století 2), in Střední Evropa – brněnská verse, 4-5/1989, s. 40. Jiří Pernes: Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství, Barrister Principal Brno 1996, ISBN 80-85947-12-9, s. 76.

[3] JOZEF MILOSLAV HURBAN: Cesta Slováka ku bratrům slavenským na Moravě a v Čechách 1839, Žilina-Košice 1929. Jiří Pernes: Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství, Barrister Principal Brno 1996, ISBN 80-85947-12-9, s. 83.

[4] MILOSLAV HÝSEK: Dějiny tzv. moravského separatismu, Časopis Matice moravské, roč. 1909, s. 162-163. Jiří Pernes: Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství, Barrister Principal Brno 1996, ISBN 80-85947-12-9, s. 111.

[5] PETR Pithart: Osmašedesátý. Komentované vydání. Praha: Academia 2019, s. 191, 199, 204, 216, 218, 219, 222, 235, 239, 241.

[6] Návrh poslanců Radka Vondráčka (ANO 2011), Pavla Blažka (ODS), Petra Gazdíka (Starostové a nezávislí), Lucie Šafránkové (SPD), Mariana Jurečky (KDU-ČSL), Vlastimila Válka (TOP 09) a dalších na vydání zákona o zemských znacích a vlajkách. Tisk Poslanecké sněmovny 400, volební období 2021-25. Návrh byl 1. 3. 2023 podán 79 poslanci všech poslaneckých klubů s výjimkou České pirátské strany.

[7] BOHUSLAV Borovička: K zemské hranici našlapujme opatrně. Právo 2. 5. 2023.

[8] JIŘÍ MALENOVSKÝ: Osudová setkání Československa s velmocemi 1918, 1938, 1968. Leges Praha, 2024, ISBN 978-80-7502-691-0, s. 130-134, poznámka 352.

[9] JIŘÍ NOVOTNÝ: Etnicita a zneužívání národnostní otázky v ČSR. Sborník z konference MORAVA 1918, Ostrava 2019, ISBN 978-80-7418-316-4, s. 56-57.

[10] Periodické zpravodajské hlášení Oblastní správy Obranného zpravodajství, velitelství let. Oblasti za měsíc únor 1946, část druhá 21. 3. 1946, příloha s. 3, Archiv Ministerstva vnitra Praha, sign. 302-230-1. Jiří Pernes: Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství, Barrister Principal Brno 1996, ISBN 80-85947-12-9, s. 159-161.

[11] J. FRANĚK: Má vina aneb nad dopisy z Brna, Rudé právo 15. 2. 1965, s. 4.

[12] VOJÁČEK LADISLAV, SCHELLE KAREL, TAUCHEN JAROMÍR: Dějiny Právnické fakulty Masarykovy univerzity. 1. díl 1919-1989, Brno 2019, ISBN 978-80-210-9240-2, s. 315, 321, 328.

[13] ZDENĚK ROTREKL: Existence Moravy ve střední Evropě. Text z listopadu 1987, Střední Evropa 1/1988, brněnská verze, samizdat. Přetištěno Proglas, měsíčník pro politiku a kulturu 1/1990, Brno, s. 11.

[14] Skácel myslel Českou socialistickou republiku vzniklou 1. 1. 1969 jako součást federativní Československé republiky.

[15] JAN SKÁCEL: Morava, Časopis na cesty Moravou a Slezskem. Použit jako projev Jana Skácela ve slovinské Vinici při příležitosti udělení ceny za středoevropskou literaturu 9. 9. 1988 spojenou s konferencí o středoevropské identitě. Znovu zveřejněn in Proglas, měsíčník pro politiku a kulturu 1/1990, Brno, s. 4.

[16] JIŘÍ KUBĚNA: …vyznání moravské. (Z dopisu Mirku Holmanovi z 12. 1. 1988), Střední Evropa, brněnská verse 2/1988, samizdat. Jiří Pernes: Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství, Barrister Principal Brno 1996, ISBN 80-85947-12-9, s. 226-227.

[17] Jiří Pernes: Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství, Barrister Principal Brno 1996, ISBN 80-85947-12-9, 285 s. Kniha je hlavním pramenem pro tento text.

[18] Návrh poslanců Radka Vondráčka (ANO 2011), Pavla Blažka (ODS), Petra Gazdíka (Starostové a nezávislí), Lucie Šafránkové (SPD), Mariana Jurečky (KDU-ČSL), Vlastimila Válka (TOP 09) a dalších na vydání zákona o zemských znacích a vlajkách. Tisk Poslanecké sněmovny 400, volební období 2021-25. Návrh byl 1. 3. 2023 podán 79 poslanci všech poslaneckých klubů s výjimkou České pirátské strany. Dále návrh poslance Radka Vondráčka, podpořený dalšími poslanci, na vydání zákona o zemských znacích a vlajkách. Tisk Poslanecké sněmovny 400, 9. volební období 2021-25 a tisk 87, 10. volební období 2025-29.

[19] Soud však žádné nabízené svědectví nepřijal. Řízení u Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 324/2020.