Modlitba pro Vieru P.

Dneska jsem chtěl psát, že máme na sýpce hotovou střechu a o peripetiích, které jsme s ní zažili. Chtěl jsem ukázat fotky před a po rekonstrukci, a sžíravě okomentovat situaci na trhu se střešními krytinami. Chtěl jsem psát, že jsem ohledně Vidlákovny poprvé udělal objednávku, která nebyla finančně zajištěná a popsat, proč jsem to udělal. Chtěl jsem být optimistický ve světě vyhrávajících vousáčů se samopaly, kteří předvádějí velmocem, že zase nejsou tak velké ani silné. Chtěl jsem zase o kousek posunout tu naši záchrannou lodičku, abychom byli zase více připraveni, až se evropský Titanic potopí i se všemi horory, které si na své obyvatele nachystal.

Ale to všechno bude až v příštím článku. Včera mi totiž po delší době napsala paní Viera.

Vy, co mě čtete dlouhodobě, víte, že ji považuji za strážného anděla naší Vidlákovny. Víte, při každé věci, každém projektu a každé snaze, není důležitý ten první, kdo s tím přišel. Nejdůležitější je ten druhý, kdo se jako první přidal. Náš svět je přesycen vizemi a výzvami k následování. Každý den někdo vyzývá veřejnost, aby se za něco postavila. Naše sociální bublina je plná boje proti vrchnosti, demonstrací, trestních oznámení, žalob, apelů na semknutí…. V tomto ohledu jsme jako Ježíšovská doba. Na každém rohu káže nějaký pošuk a ukazuje směr, kterým by se všichni měli vydat. A nejlepší by bylo vydat se bez řečí, bez pochybností a bez obav.

Viera byla první, která se přidala k projektu Vidlákovny. Počínaje jarem 2023, kdy jsem poprvé nastínil, že bychom měli mít nějakou základnu a domov, každý měsíc od ní přišla velmi štědrá částka a bylo u ní připsáno: „Na komunitní centrum.“ Tři roky, měsíc co měsíc. Hodiny by se podle ní daly řídit. Tři roky paní Viera věřila…. má to ve jméně, možná to pomáhá věci, ale ona tomu věřila i v době, kdy jsem tomu já už nevěřil ani za mák. Věřila v době, kdy mi pan majitel řekl, že nám buď prodá celý areál za deset milionů a nebo máme smůlu. Považoval jsem to za ztracené, ale kurňa, každý měsíc přišla platba na komunitní centrum…

A tak jsem začal majitele ukecávat. Trvalo to dva roky a normálně bych se na to vykašlal, ale každý měsíc s železnou pravidelností přišla platba na komunitní centrum. Prostě nešlo přestat. Pak se mi to podařilo, ale zrovna jsem byl na vrcholu přízně majnstrýových médií a byl jsem ten Ruskem placený bloger, který se koupe v rublech od Putina. A tak zas chtěl majitel za sýpku naprosto nesmyslnou cenu.

Opět bych to vzdal, dokonce jsem paní Vieře psal, že je to v háji a žádné komunitní centrum nebude. Co myslíte, že se stalo? Ano, každý měsíc přišel tvrdohlavý příspěvek na komunitní centrum. A tak jsem prostě jednal dál a jednal a jednal, až nakonec Vieřina umanutost zvítězila. Byla jako ta vdova z biblického podobenství, která nakonec došla zastání, protože i soudce umořila. Trochu si myslím, že Viera svým přístupem „obměkčila i Hospodina, který se nakonec ani tak neslitoval nad klackem jako já, ale slitoval se nad touto starou paní, která svou neoblomností nakonec umořila i Pánaboha.“

Zkrátka, jestli budete jenom dalším pošukem, který káže utopie a nebo realizátorem, to rozhoduje ten první, kdo se přidá.

Nuže, včera mi paní Viera napsala, že v uplynulých měsících se její manžel, který se o ni obětavě staral, potýkal se svinskou rakovinou a ona sama se stala téměř nepohyblivou. A tak měli spoustu starostí, užili si nemocnic, ozařování a všech těch zákroků, které jsou schopny jejich neduhy zpomalit. Naštěstí jsou obklopeni milující rodinou a tak měli vždycky k dispozici ruce i řidiče, kteří jim pomohli. Pan manžel se díky laskavé péči ve svém věku pospravil tak, že už opět plánuje chodit do práce (to víte, je doktor a na ty žádný důchod nečeká. Obzvlášť, když máte nenahraditelné zkušenosti)… oba jsou ještě uhněteni z materiálu, který vydrží víc, než my mladší.

A samozřejmě, rakovina nerakovina, stáří nestáří, problémy neproblémy… každý měsíc přišla ona tvrdošíjná platba na komunitní centrum… Nějaká rakovina nebo stáří, to nás, Vidláku, nemůže rozhodit. Dožili jsme se takového věku, „že už rozhodně neumřeme předčasně.“ Brečel jsem jak želva, když jsem si to celé uvědomil. Byli první, kdo se přidali, ve svém věku i se všemi překážkami z toho vyplývajícími, nikdy nevynechali a uvěřili jednomu Vidlákovi, co stál na rohu a kázal o novém národním obrození…

Viero, jste silnější než my kdy budeme a není žádný dostatečný způsob, jak Vám vyjádřit vděčnost. Slíbil jsem, že nad vchodovými dveřmi do Vidlákovny bude vytesáno Vaše jméno a v sýpce se už suší příslušný dubový trám, ale nikdy to nevyjádří velikost toho, co jste pro nás udělala.

Proto chci dneska poprosit vás, čtenáře, o modlitbu. Prosím vás, kteří věříte v Boha i vás, kteří jste tak bezvýhradní ateisté, že se bojíte, že vás za to Pámbu potrestá. Kdo nevíte, jak se taková modlitba dělá, tak je to jednoduché. Je to jako napsat laskavý komentář pod dnešní článek. Je to přání dostatku sil pro příští měsíce. Přání, aby oba viděli, jak se Vidlákovna bude otevírat. Přání, aby se tam mohli podívat. Je to poděkování za jejich zaťatou, neutuchající víru, která mě donutila konat i v naprosté beznaději. Která obměkčila korporátní požadavky a která obměkčila i Boha na nebesích.

Dnes žádná žádost o podporu. Dnes vás prosím o modlitbu pro Vieru P. a jejího manžela. Byli první, kdo uvěřili.