Mechanizmy výběru „kádrů“ v USA

Dovolte mi vás seznámit s mechanizmem výběru „kádrů“ v USA. Člověk pak přemýšlí, jestli je vůbec možné z tohoto kola vystoupit (resp. možné to je, jen je potřeba znát, jak probíhá řízení společnosti).

Organizační schéma vysokých škol v „civilizované“ Evropě (tj. mimo Rusko) kopíruje středověký feudalismus: rektor je „monarchou“, děkanové fakult jsou „vazaly“ první úrovně, učitelé jsou ostatní „aristokracií“, studenti jsou „prostým lidem“ a vědecká rada je „svatou inkvizicí“. Za uplynulá staletí se na tento základ mnohé nabalilo, takže to není tak křiklavé.
Univerzita USA svým organizačním základem kopíruje organizaci USA: rektor je „prezidentem“, děkanové fakult jsou „guvernéři“, učitelé jsou analogem „střední třídy“, správní rada jsou „vyšší zednáři“, studenti jsou „prostým lidem“, studentské spolky včetně těch tajných jsou „zednáři nižších úrovní zasvěcení“. Celá americká společnost a její sféra řízení je od počátku prostoupena strukturami zednářů různých hierarchických úrovní, kteří pokrývají celé spektrum sociálně významných idejí.

Je patrné, že poskytování vzdělání není jedinou a navíc ani hlavní, ale pouze pomocnou funkcí amerického vzdělávacího systému.
Na makroúrovni ve státní i obchodní sféře USA statisticky převažují absolventi pouze několika „nejprestižnějších“ vysokých škol v USA, ze kterých větší část tvoří univerzity (které jsou členy Břečťanové ligy/Ivy League – sdružení osmi „nejelitnějších“ soukromých amerických univerzit). Každá univerzita má samozřejmě své specifikum, ale vedle této jedinečnosti mají i něco společného. A toto společné v aspektu přípravy řídících kádrů na makroúroveň státu zahrnuje následující faktory:

• Americká vysoká škola (univerzita) je malým městečkem odděleným od zbytku společnosti, ve kterém se obyvatelé obnovují jednou za 5–6 let, což odpovídá délce celého studijního programu. V tomto městečku lze žít roky, aniž by člověk opustil jeho hranice, protože tam je vše: samotné bydlení, systém služeb, kavárny a obchody, místa pro odpočinek atd.
• Učební proces jako takový (tj. účast na přednáškách, seminářích, praktických cvičeních, příprava semestrálních a diplomových prací) je jevem bezpochyby nezbytným pro výuku řídícího profesionalizmu, ale není dostatečný a sám o sobě necharakterizuje „nejprestižnější“ vysoké školy.
• Hlavní misí „nejprestižnějších“ vysokých škol je primární výběr kandidátů pro budoucí řízení státu a podnikání v USA. Algoritmika výběru je vložena do tradic vysoké školy, takže probíhá v automatickém režimu a většina účastníků, kteří jí projdou, nevidí ten proces komplexně; nezajímají se o problematiku, kterou tu probíráme, a proto si neuvědomují, co a jak se s nimi děje, a co sami provádějí ve vztahu k ostatním.

Všechno to nejdůležitější v činnosti „nejprestižnějších“ vysokých škol probíhá mimo učební proces a izolovanost univerzitních městeček vytváří pro realizaci výběru určité předpoklady podmíněné čistě psychologickým faktorem: Co bude podnikat ve svém volném čase mládež, která se ocitne mimo systematickou kontrolu rodiny? Bude se věnovat: samostudiu, sportu, nějakému druhu podnikání, společenské činnosti, zábavě, sexu, alkoholu, drogám, hazardním hrám apod.
Výrazné sklony ke všemu uvedenému jsou vlastní prakticky všem, ale každý má jednu nebo dvě dominující sféry zájmu. Otázkou je, kdo a jak tyto dominující sklony ventiluje/usměrňuje. Na vysokých školách v USA je rozvinut systém jak to všechno určitým způsobem ventilovat, který roztřídí mládež podle potřeby na základě principu „svůj k svému“. A právě na základě tohoto systému je potom prováděn výběr kandidátů určených stát se v budoucnosti vládnoucí „elitou“ země.

Na začátku studia probíhá „zasvěcení studentů“ – pijatika, zábava (viz různé filmy Hollywoodu), ale má to „následky“, protože se v podstatě jedná o generálku reálného zasvěcení do organizace zednářů nebo do organizací pod kontrolou zednářů (např. skauting již vybírá perspektivní „vůdce stáda“).
Izolovanost univerzitního městečka od společnosti a „profesionální“stejnorodost studentů vedou k vytváření hierarchie podle ročníků, ve které probíhá celý studentský život mimo posluchárny: řadový student prvního ročníku nemá stejná práva jako student druhého ročníku, a tak dále výš po hierarchii až k aspirantům. Čili je zde klasické mazáctví a ačkoli se to děje jako sranda a méně krutě než např. u vojáků, tak je to realita podporována vedením vysoké školy i těmi, kteří na školu přišli z různých „internátních škol“, kde už taková hierarchie „uch“ a „mazáků“ zavedena byla. Každý musí znát své místo, ale formálně nesmí být porušen právní princip rovnoprávnosti všech občanů.
Vedle této otevřené, před nikým neskrývané hierarchie, existuje na vysokých školách v USA i hierarchie skrytá a příslušnost k této hierarchii ve skutečnosti zajišťuje vyšší sociální postavení, než je postavení plynoucí z té veřejné.
Na vysokých školách v USA existují „zájmové kluby“, přičemž na jedné vysoké škole může být i několik různých „zájmových klubů“. Mezi nimi jsou jak kluby otevřené, jejichž členem se může stát kdokoliv, kdo o to projeví zájem, tak i „uzavřené“, které lze rozčlenit do dvou kategorií: do první patří „kluby“, do nichž se lze přihlásit z vlastní iniciativy (a po „zkušební době“ vás buď do „klubu“ přijmou, nebo také nepřijmou), a do druhé kategorie patří ty „kluby“, jejichž členem se můžete stát pouze v případě, kdy vás pozve sám „klub“ (Ve filmech „Zasvěcení Sáry“, „Kauza CIA“ (The Good Shepherd) a v některých dalších je tato stránka studentského života v USA zobrazena poměrně adekvátně). Na pozadí veselých her „na klubová tajemství“ tam po dobu studia probíhá vyhodnocování a výběr kandidátů, kteří po dokončení studia budou tak za 20 let patřit k vládnoucí „elitě“ USA.

Některá „klubová tajemství“ jsou spojena s ponižováním účastníků a jejich zapojením do těchto ničemností. Jedná se o systémový prostředek davo-„elitářských“ kultur a subkultur, jehož účelem je psychologické potlačení osobnosti, prvotní korporativní  semknutí  a zajištění korporativní uzavřenosti, založené na tom, že většina lidí se stydí mluvit o svém vlastním ponížení a spoluúčasti při provádění takových ohavností jiným.

To znamená, že na „nejprestižnějších“ vysokých školách se již formuje jakási neveřejná korporace = kádrová rezerva „REÁLNÉ MOCI“, jejíž větve působí ve všech strukturách řízení USA. Uzavřené „zájmové kluby“ jsou „náborovými místy“ zednářství a tajných korporací s ním spjatých.
Student v zásadě nemusí vstoupit do žádného klubu, ale má to za následek omezení možností kariérního růstu a maximálně se pak může dostat na úroveň „střední třídy“. Do nejvyšších pater skutečné moci je možná cesta jen přes uzavřené „zájmové kluby“ a přes vstup do zednářství. Výjimky mohou být, ale jsou vzácné a stejně se zakládají na tom, že „zednářské bratrstvo dá zelenou“ poté, co vyhodnotí psychologii a schopnosti uchazeče, a některý z nich se za něj zaručí a stává se jeho poručníkem.

Účelem systému studentských „klubů“ je tedy zapojit do korporativnosti mládež, která se stále více „elitarizuje“ s vědomím své určité „vyvolenosti“, a také se při svém stoupání po žebříčku stále více izoluje od ostatní společnosti až do úrovně absolutního pohrdání tím „dobytkem“ a jeho životem. Zástupci nejvyšší „elity“ USA mají ve své minulosti mnoho takových „kostlivců ve skříni (prakticky všichni poslední prezidenti USA mají záznamy o korupčních, podvodných, sexuálních, donašečských aj. aktivitách, čehož se pak využívá při jejich nepřímém řízení). Do vrchních pater moci ve státě se nikdy nedostanou jedinci, kteří by mohli ohrozit stabilitu systému – jsou dostatečně vycvičeni v korporátní disciplíně a normách jejich etiky.

Ve Spojených státech bylo zednářství od počátku legální a legitimní organizací. Státnost USA byla od počátku utvářena zednáři, kteří tak uváděli do života biblický projekt ve slupce idejí buržoazního liberalismu. Pro „elitáře“ USA je vstup na určitou úroveň zednářství příležitostí zaujmout určité pozice ve státním aparátu a v podnikání se zásadní výhradou: v případě, že „strana SKUTEČNÉ moci“ (hierarchie zednářství) vyzve k akci nebo navrhne jednat. Dokud se tak nestane, je každý člen „náhradníkem“, „čekatelem“ který má podporu stejné „strany moci“ za podmínky, že dodržuje korporátní disciplínu a normy, na které si již zvykal na vysoké škole.

• Jestliže je člen „elitářské“ rodiny v USA příliš hloupý, aby získal nezbytnou profesionalitu, nebo mu chybí nějaké jiné osobnostní kvality nutné pro vykonávání určitých funkcí, tak mu buď najdou místo na „lavici náhradníků“; nebo pokud ho pustí do reálné funkce, tak k němu zároveň postaví „poručníka“, který má v neveřejné hierarchii vyšší postavení než on, takže se mu bude muset podřizovat. „Poručník“ si pro sebe zvolí nějakou pohodlnou funkci v jeho aparátu a navenek budou prezentováni jako „členové stejného týmu, pracující společně pro blaho amerického lidu“.
• Pokud nějaký „elitář“ poruší disciplínu a etiku tajné korporace, „vyběhnou“ s ním tak, že to pro ostatní bude dostatečnou lekcí, aby si něco takového napříště dobře rozmysleli.
• Pokud se však dopustí trestného činu na příkaz tajné korporace, tak se mu nic nestane, v krajním případě, i když bude potrestán „podle zákona pro všechny“, tak mu zednáři zařídí milost, zaplatí „morální újmu“, poskytnou podporu jeho rodině atd.
• Jestliže se trestného činu dopustí z vlastní vůle, v rozporu s disciplínou a „etikou“ zednářů, tak se musí zodpovídat před zákonem a jeho trest je využit při propagandě teze, že „před zákonem jsou si všichni rovni“, což je nezbytné pro udržení stability celého systému.
• Bude-li tedy systém něčí „jednání z vlastní vůle“ považovat za nevhodné, může ho také zbavit své ochrany a v tom případě nebude osud bratrů Kennedyových (Johna a Roberta) a jejich klanu ještě tím nejhorším příkladem možného vývoje situace.

Přístup obyčejných lidí mezi vysokou veřejnou „elitu“ USA je v zásadě otevřen každému, kdo je schopen získat potřebnou profesionalitu a svým psychotypem vyhovuje tajné korporaci. Na „nejprestižnější“ vysoké školy se v USA může dostat i obyčejný člověk, nejen zástupce dědičné „elity“ nebo střední třídy. Když ho pozvou pak do „klubu“, může dělat kariéru, a to jak ve veřejném, tak i soukromém sektoru, a bude moci platit dluhy, pokud se musel kvůli studiu zadlužit. Potomci elit první generace mají reálné šance připojit se k dědičné tajné „elitě, samozřejmě s určitými filtračními omezeními: do stupně 33 – všichni, po 67. stupeň pouze židé a po 99. stupeň pouze rabínové a nejvyšší stupně jen určité rody rabínů.

Zdroj: Základy sociologie 3

Kauza CIA (2006) aneb nejen o tom, jak jsou už na školách studenti začleňováni do zednářských struktur

VP SSSR (2016) – Základy sociologie 3: Část 3. – Život lidstva: davo-„elitářství“ – historicko-politická realita a perspektivy (Kniha druhá) – e-kniha