Macronova rezignace: přání, na němž panuje naprostá shoda.

Edouard Husson

„Perské listy“ jsou staré něco málo přes 300 let. Montesquieu by příspěvek níže jistě ocenil!

Existuje totiž celá část pařížského a politicky angažovaného světa, která nepochopila hluboké proměny, k nimž došlo během Macronova desetiletí.

V roce 2018, bezprostředně po vítězství na mistrovství světa ve fotbale, panovalo mezi různými skupinami mladých lidí, kteří se v Paříži potkávali, značné napětí; ti z bohatých čtvrtí a ti z předměstí na sebe hleděli s hluboce zakořeněnou nepřátelstvím.

O dvacet let dříve se oslavy vítězství nesly v radostném a slavnostním duchu. Poté však přišly nepokoje v roce 2005, „Sarkozyho éra“ na pravici, zákon o „manželství pro všechny“ na levici (přičemž míra jeho odmítání mezi obyvatelstvem cizího původu byla podceněna) a demonstrace po útoku na redakci „Charlie Hebdo“ – to vše na pozadí válek vedených pod taktovkou USA a neokonzervativní ideologie.

A najednou přišel Macron.

Sblížil Francouze – mladé i staré. Společně protestovali v řadách „žlutých vest“, jen aby proti nim zasáhly obušky Macronovy policie. Společně čelili lockdownům, „zdravotnické diktatuře“ („Jsme ve válce!“) i cirkusu kolem očkovací kampaně společnosti Pfizer. A dnes společně bojují o to, aby vůbec vyšli s penězi…

To vše vyneslo na povrch to, co měli společného, ​​bez ohledu na svůj původ.

V poslední době pak cenzura uvalená „Francií shora“ v souvislosti s masakry v Gaze jen dále posílila pouta mezi „Francií zdola“. V tom spočívá ironie makronismu: sjednotil všechny proti sobě – a to do té míry, že do značné míry vyprázdnil etnokulturní debatu (umělý konstrukt ve francouzské politické kultuře), která dominovala předchozím desetiletím. Macron navíc prostřednictvím svého přístupu „zároveň“ (*en même temps*) promítl do legislativy řadu myšlenek strany *Rassemblement National* (Národní sdružení) – zejména v oblasti přistěhovalectví.

Obraz je tedy kompletní.

Vycházím přitom ze svědectví samotných demonstrantů. Na rozdíl od narativů, které šíří lidé jako Ciotti, Zemmour či Bardella, zde již nehrají roli etnické nebo náboženské faktory. Hnací silou těchto demonstrací je sociální a politický rozměr – a to i u těch výtržníků, kteří se uchýlili k násilí. Macron, jednající jakožto agent globalismu, dokázal sjednotit Francouze – bez ohledu na jejich původ – proti sobě.

Francie je, stejně jako každá společnost, živoucím organismem. Profesionální politici – podobně jako jakákoli kasta s parazitickými sklony – změny nemají rádi. Hesla tuhnou v předsudky, předsudky se mění v ideologii a ideologie plodí násilí.

Nesmíme podceňovat nebezpečí, které představuje tvrdošíjné lpění určitých pravicových frakcí na tom, aby na konflikt, jenž je ve skutečnosti politický a sociální, nahlížely optikou etnokulturní.

V tíživé atmosféře skomírajícího makronismu je to, jako by někdo škrtal zápalkami u sudu s prachem – tím spíše, pokud stanice jako CNews dále přilévá olej do ohně.

S tím, jak se éra makronismu chýlí ke konci, sílí vzestup „strany pořádku“, což jen prohloubí dusivou atmosféru režimu v rozkladu. Po ničivých událostech posledních dnů nabrala Marine Le Penová vítr do plachet.

O to důležitější je popsat realitu takovou, jaká skutečně je – zvláště proto, že boj za odstranění desetiletí trvajícího sevření naší ekonomiky neoliberalismem a myslí našich vůdců neokonzervatismem teprve začíná. Jak říkával Péguy: člověk musí nejen popsat to, co vidí, ale – což je ještě důležitější – musí skutečně chtít vidět to, co vidí.

https://edouardhusson.substack.com/p/choses-vues-et-entendues-de-la-france?publication_id=1875901&post_id=221320880&isFreemail=false&r=1rd7rc&triedRedirect=true&utm_source=substack&utm_medium=email