Kancléř soumraku

„Předklon Olafa Scholze před americkým imperialismem ničí mír v Evropě a průmyslovou úroveň Německa. ‚Spolkový kancléř určuje směr politiky,‘ říká německý Základní zákon. (Ústava, pozn. předkladatelky.) Olaf Scholz je devátým úřadujícím kancléřem od druhé světové války. A už teď je jasné, že bude kancléřem soumraku.“

To je základní teze úvahy Oskara Lafontaina, bývalého vysokého německého politika, pro švýcarský magazín Weltwoche. A rozvíjí ji dále:

„Konrád Adenauer byl symbolem pro západní integraci, Ludwig Erhard pro sociálně tržní hospodářství. Kurt Georg Kiesinger, první kancléř velké koalice, byl kontroverzní kvůli svému členství v NSDAP. Willy Brandt obdržel Nobelovu cenu za mír za svou politiku vůči Východu a zmírňování napětí. Spolu s Giscardem d’Estaing vyzval další kancléř Helmut Schmidt ke koordinaci hospodářské politiky velkých průmyslových zemí a Helmut Kohl se stal kancléřem znovusjednocení. Funkční období Gerharda Schrödera bylo poznamenáno Agendou 2010, odmítnutím války v Iráku a rozšířením energetického partnerství s Ruskem.

Po tragédii ve Fukušimě zorganizovala Angela Merkelová vyřazení jaderné energie, zrušila brannou povinnost a pod heslem „My to dokážeme“ otevřela německé hranice více než milionu uprchlíků. Scholz bude symbolem pro deindustrializaci Německa, obrodu militarismu a rozloučení s východní politikou Willyho Brandta a politikou uvolnění.

Je pravda, že Scholz není zodpovědný za expanzi NATO na východ, před kterou američtí politici jako George Kennan nebo současný šéf CIA William Burns naléhavě varovali, protože by to vedlo k válce. Ale konec energetického partnerství s Ruskem je jeho chyba. Německý kancléř musí vědět, že průmyslový stát potřebuje levné energie a suroviny, aby mohl konkurovat v mezinárodním prostředí, a že žádný jiný stát na světě nemůže nahradit ruské dodávky energií a surovin za srovnatelné ceny. Jelikož určuje politický směr, nemůže se schovávat za svého ministra hospodářství Roberta Habecka, který energetické sankce zdůvodnil takto:

‚Samozřejmě si tím škodíme [. . .] Smyslem sankcí je, že společnost [. . .] břemeno nese [. . .] Každý bude muset přispět [. . .] Budeme mít vyšší inflaci, vyšší ceny energií a tlak na ekonomiku a my jako Evropané jsme ochotni je snést, abychom pomohli Ukrajině. Přijdou útrapy a útrapy se budou muset snášet.‘

Scholz si měl uvědomit, kam tento bezohledný cynismus povede. Německý průmysl přesouvá svou výrobu do zahraničí, nejlépe do USA nebo Číny, kde náklady na energii tvoří jen pětinu nebo třetinu německých nákladů na energii. Společnosti, které to nedokážou, snižují výrobu a snižují pracovní místa.

Nevím, kolik času má Olaf Scholz na čtení. Ale každý německý politik, který chce být brán vážně, musí znát nechvalně známý projev amerického geostratéga George Friedmana v Chicagské radě pro globální záležitosti v roce 2015. Již více než sto let, vysvětlil Friedman, bylo cílem americké politiky zabránit sloučení německého průmyslu s ruskými surovinami:

‚Spojí-li se tato dvě země, budou jedinou mocností, která nás může ohrozit, a je v našem zájmu, aby se to nikdy nestalo.‘

Proto USA vybudovaly bezpečnostní pás mezi Baltským mořem a Černým mořem, a proto USA nemohly přenechat Ukrajinu Rusům. Friedman řekl doslova:

‚Karty jsou na stole. Rusové chtějí alespoň neutrální Ukrajinu, ne prozápadní. Chceme bezpečnostní pás. Každý, kdo mi může říct, jak se k této otázce staví Němci, mi může také říct, jak se budou tvořit dějiny v příštích dvaceti letech.‘

Již před osmi lety tedy americký stratég George Friedman řekl, že Němci budou rozhodující, pokud se USA pustí do přeměny Ukrajiny ve svou vojenskou základnu. A je tragédií pro Ukrajinu, pro Rusko, pro Německo a Evropu, že v rozhodující fázi pokusu USA udělat z Ukrajiny amerického vazala byl právě Olaf Scholz německým kancléřem, protože Brandt, Schmidt, Kohl nebo Schröder by nedovolili úmyslné opuštění německé východní politiky a politiky zmírňování napětí a energetického partnerství s Ruskem. Muži tvoří dějiny v dobrém i ve zlém a obrázky někdy mluví hlasitěji než slova. Tiskovou konferenci, na které Joe Biden oznámil zničení plynovodu Nord Stream, zatímco německý kancléř Olaf Scholz stál v rozpacích a usmíval se jako zbitý pes, máme všichni v paměti.

Stejně jako pokleknutí Willyho Brandta ve Varšavě znamenalo, že ‚jméno naší země a koncept míru lze znovu zmínit jedním dechem‘, řečeno jeho slovy, pokleknutí Olafa Scholze před americkým imperialismem zničilo mír v Evropě a Německo jako průmyslovou zemi.“

Oskar Lafontaine je německý politik, který byl v letech 1998 až 1999 spolkovým ministrem financí. Před tím byl od roku 1985 až do roku 1998 předsedou zemské vlády v Sársku. V letech 1995 až 1999 byl předsedou Sociálnědemokratické strany (SPD).

V roce 2005 opustil SPD a od roku 2007 byl předsedou nově vzniklé Die Linke (Levice). Tu opustil poté, co se její jedinou levicovou agendou stala podpora imigrace, gender a klimatické změny. Nikdy ale nepřestal glosovat politickou situaci nejen v Německu.