Důvěra není na povel

Mluvčí pražské policie, Eva Kropáčová sdělila, že Kancelář prezidenta republiky obdržela výhružky současné hlavě státu, a že se jedná o dvě osoby, které se tohoto činu měly dopustit a které policie vyšetřuje: „Prověřuje je pro trestný čin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu, za což pisateli hrozí až tři roky vězení.“
Co mě napadne jako první, když se dočtu, že za vulgarity a vyhrožování Petrovi Pavlovi hrozí dotyčným až tři roky vězení? Že důvěra v soudnictví a demokracii není na povel a nedá se nadiktovat. A současně se mi vybaví kauza tehdejšího lokálního politika Martina Langa, který exprezidentovi republiky, Miloši Zemanovi, vyhrožoval podřezáním a spálením a nadával mu do sviní.

Když to bije do očí…

Jak to, že v jeho případě se o třech letech natvrdo nemluvilo? Jsou tu snad občané privilegovaní, jako například Martin Lang, kteří prezidentovi republiky vyhrožovat smějí (pokud je hlavou státu osoba mainstreamem nenáviděná), a občané podřadní, typu Tomáše Čermáka, u nichž je vyhrožování nepřípustné (pokud je objekt jejich výhružek mainstreamem milován až svatořečen), kteří jsou klidně souzeni za terorismus? Tomáši Čermákovi byl vyměřen trest pět a půl roku za údajnou podporu a propagaci terorismu. Vyhrožoval politikům k vůli pandemickému zákonu, s nímž nesouhlasil. Martin Lang ovšem rovněž vyhrožoval politikům včetně velitele ozbrojených sil, tentokrát k vůli církevním restitucím, ale u něho prý šlo o projev svobody slova. Tomáš Čermák ovšem tutéž svobodu slova v případě naházení politiků do Vltavy neměl.
Zde je text odůvodňující odsouzení Tomáše Čermáka:
„Je ústavní povinností demokratického státu přiměřenými prostředky bránit sebe samotného i společnost, kterou reprezentuje, proti destruktivním útokům ze strany těch hnutí a jednotlivců, kteří popírají a zpochybňují (a už tím byť i jen plíživě likvidují) základní demokratické hodnoty.“
Martin Lang podle všeho destruktivní útok proti demokratickému státu nevedl, a ten se mu tedy nemusel bránit. Připomeňme si Langův zveřejněný příspěvek:
„Poslanci, kteří zvedli své ničemné pazoury pro schválení zákona o zdanění církevních restitucí, jsou smradlavá, proradná prasata. Nejsou to lidi a je dovoleno je zabíjet. Dokonce jsem přesvědčen o tom, že takové zrůdy je nutné pozabíjet, aby svou morální zrůdností nekazili zbytek národa…“

Na adresu tehdejšího prezidenta republiky uvedl pan Lang, že by měl být podřezán a spálen.
Zkusme si nyní Langův statut maličko poopravit a za církevní restituce si dosaďme „pandemický zákon“. Výsledný text by v takovém případě zněl následovně: „… Poslanci, kteří zvedli své ničemné pazoury pro schválení pandemického zákona, jsou smradlavá, proradná prasata. Nejsou to lidi a je dovoleno je zabíjet.“

Představme si, že by pan Lang jako o svini, kterou je nutné podřezat a spálit („Debilní senilní bolševik Zeman se rozhodl zákon podepsat a je třeba ho zabít též. Ideálně takovou zrůdu podřezat, jako přestárlou svini a nechat vykrvit a poté spálit“), nepsal o hlavě státu minulé, ale současné. Vyvázl by bez trestu?
Odpověď na tuto otázku je klíčová. Na jedné straně máme Pavla Hejátka, Přemysla Hadravu či Tomáše Čermáka, na straně druhé Ivo Rittiga, Adama Coubala či již zmíněného Martina Langa. Skupina prvních jmenovaných poznala zdi vězení zevnitř, oproti tomu druzí jmenovaní si užívají volnost a peníze. Dříve jmenovaní se provinili neposlušností proti systému, v té druhé skupině najdeme podezřelého z miliónových machinací či člověka, který elektromobilem srazil a usmrtil mladou maminku.
Zatímco zbrojaři beztrestně profitují z válek a zabíjení, před soudem stojí kněz, který pomáhal raněným (nic jiného se zatím neprokázalo).

Lakmus v podobě Miloše Zemana

Zabýváme-li se rozhodnutím ústavního soudu v případě cesty Petra Pavla do Ankary, je vhodné představit si, zda by Ústavní soud postupoval stejně, když byl na Hradě Miloš Zeman.
V této souvislosti se zaměřme na některé soudní spory, kdy Miloš Zeman čelil urážkám a kdy se stal obětí brutálních lží a dehonestace.
Miloš Zeman se například marně soudil s Džamilou Stehlíkovou, která na dálku stanovila, že údajně trpí demencí a deliriem tremens.
Představme si, že by podobné diagnózy někdo bez vyšetření dotyčného vypustil do éteru na adresu Petra Pavla.
Vrcholem hnusu bylo podle mě lživé tvrzení Stanislava Bartíka, že Miloš Zeman trpí rakovinou a zbývá mu pár měsíců života. Tuto zákeřnou podlou lež vypustil pan Bartík před druhým prezidentským obdobím Miloše Zemana, před volbami, a to se zřejmým úmyslem ho poškodit. Miloš Zeman za způsobenou újmu požadoval pět milionů korun, soud mu přiznal směšnou částku ve výši čtvrt milionu korun.
Ještě připojme tři citace, které nepotřebují komentář:
1) „Propásli jsme možnost vybombardovat hotel Štekl“ (Jan Hřebejk u příležitosti Zemanových 80. narozenin).
2) „Čekám, kdy tam přijdou ti těžkooděnci a udělají tomu konec“ (Jan Hrušínský na adresu Miloše Zemana v roce 2019).
3) „Upřímnou soustrast rodině, ať je mu lehká zem. Je to nepodložené, ale prý game is over. No jo no, o pochcané mrtvole není co psát, tak hájí jinou bezpáteřní kurvu“ (Tehdejší primář sokolovské nemocnice, Martin Straka v roce 2021).

Kam se laťka posune…

Ať si každý za Miloše Zemana dosadí jméno Petra Pavla, a porovná, jak by soudy a média reagovaly v jeho případě.
Všichni ti, kdo se dnes rozčilují, kam se posunuly mantinely politické kultury, by měli v prvé řadě začít u sebe. Jak se vymezovali vůči výše zmíněnému? Pokud nijak či se dokonce připojili k lynčujícím, musí dnes přijmout následky. Laťka myslitelného klesla proklatě nízko. Na to by ovšem každý měl myslit v okamžiku, kdy ji sám pomáhá snižovat, a to buď aktivně nebo svým mlčením.

Čas jako voda plyne…

Radek Novotný (Nadační fond Pravda o vodě) žádá prošetřit 21 let trvající soudní řízení v kauze Vodárny Kladno–Mělník, opakovaně rušená rozhodnutí a postup soudců Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze. Za tímto účelem zaslal Ministerstvu spravedlnosti podnět k provedení skutečného auditu práce justice ve vodárenských kauzách. Za ministryně Decroix, známé časovými osami, k forenznímu auditu postupu soudů ve zmíněných kauzách nedošlo.

Jak za Mistra Jana

Od roku 2026 může soud uložit peněžitý trest za jakýkoli trestný čin, pokud je ovšem zřejmé, že pachatel disponuje dostatečným množstvím peněz. Jinými slovy se vracíme do doby prodávání odpustků, kdy člověk bohatý se z vězení vykoupí, kdežto nemajetného a toho, kdo je zatížen exekucemi, čeká v případě odsouzení cela.
Je příznačné, že toto opatření má na svém triku Fialův kabinet. Tentýž kabinet, za nímž se jako dlouhé stíny táhnou kauzy Dozimetr a Bitcoiny.

O setbě a sklizni

Je očividné, že je poněkud scestné probudit se v roce 2026 a tvrdit, že dosud bylo vše skvělé, ale najednou se, kde se vzala, tu se vzala, objevila vážná hrozba demokracie.
Tou je již dlouho kauza Dozimetr, v níž narůstá počet mrtvých a která přímo symbolizuje proces prorůstání organizovaného zločinu do nejvyšších pater politiky. Tou je dělení občanů na Fialovy věrné a takzvané „dezoláty“. Tou je odklon od diskuse k rozkazům jedněch a bezmezné poslušnosti druhých.
Každá akce ovšem vyvolává příslušnou reakci. Pokud někdo jednomu premiérovi slouží jako automat na podpisy, a druhému se naopak cokoli podepsat zdráhá, není zrovna důvěryhodným. Pokud některý soud v případě jednoho nekoná roky, a u druhého se může přetrhnout, dává si tím určitou vizitku. Stejně tak, pokud za ten samý skutek jednoho nechá jít, že má svobodu slova, a druhého zavře, až dotyčný zčerná.
Jestliže někdo celou dobu své názorové odpůrce sprostě uráží a vyhrožuje jim, nemůže nic jiného čekat ani vůči svým favoritům. Jak se zaseje, tak se potom sklízí. Důvěra není na povel. Je to velmi křehká rostlina, jíž se ve špatné půdě nedaří a která se v poryvech dvojích metrů snadno láme. O to je smutnější, že si ji berou do úst nejvíce ti, kdo svým chováním a jednáním dělají vše pro to, aby ani nezakořenila, natož aby mohla kvést.

Řeč přešla na povely…

Sešli se jednou sprosťáci
s tím, že je slušnost zdobí.
Ten, kdo vše kolem pozvrací,
hned stal se znakem doby.

Řekli, že laťku nastaví,
a to tak, že ji sníží.
Jsou prý garanty nápravy
a cesty bez potíží.

Začali šířit rozkazy,
kdy argumenty zdusí.
Je zřejmé, co je provází,
když vše je bez diskusí.

Co sami sobě povolí,
to u druhých se trestá.
Závadné je pak cokoli,
závadná jsou i gesta.

I písmeno Zet zavání,
že se sám Zorro zpotí.
Pokud měl někdy zastání,
teď ti samí jsou proti.

Vše prošlo velkou revizí,
co tvrdit že se nemá.
Nic snad tak rychle nemizí
jak zakázané téma.

Ti hrubiáni, šejdíři
a ožralové věční,
kteří se s pravdou nesmíří,
jen sprostě lžou a řeční.

Ten, který druhé okrádá,
má klid, když správně stojí.
Kdo odpojí se od stáda,
má vyválen být v hnoji.

Hlas rovných v křiku zaniká
těch, kteří v zadcích vězí.
Do cely zavřou básníka
a ortel přečtou knězi.

Snad ani zabít nevadí,
když sám vrah systém hájí.
Proto výš jsou vždy neřádi,
a poctivci zas v háji.

Boháč se z hříchu vyplatí,
jen chudák v báni sedí.
U kormidla jsou piráti
a další darmojedi.

Důvěra jaksi neklíčí
tam, kde jsou lotři skvělí.
Tam čest má život jepičí:
Řeč přešla na povely…

Lid a generál

Byl jednou jeden generál,
ten povely rád dával.
Vždy na té správné straně stál,
tam, kde vždy bývá nával.

Na trůnu sedět on si přál,
a teď již na něm sedí.
Poroučí víc než mnohý král,
chce správné odpovědi.

Dřív kázal táhnout na Západ,
teď dobýt Východ velí.
Stále však touží zašlapat
ty, kteří jsou moc smělí.

Ty, co si troufnou na to ptát,
proč válčit s někým mají.
Ptaní generál nemá rád,
s ním žije se jak v Ráji.

A kdo by příliš reptat chtěl,
že v Ráji páchne síra,
ten pozná stěny úzkých cel,
kam soud ho pozavírá.

Když přijde chudák žádat soud,
ať potvrdí mu práva,
deset let zkouší rozhodnout,
jedenáctý to vzdává.

Když generál však dupne si,
druhý den má, co žádá.
Soudci si změní účesy
a ohnou vlastní záda.

V té zemi trpěl prostý lid,
až to již nešlo dále.
Nejprve musel posílit,
a pak dal králi vale…